Sravanabelagola a dziniste

Květen 2, 2010 at 5:27 pm (Po mesicich)

Do Sravanabelagoly, snad nejslavnejsiho poutniho mista dzinistu, jsme prijeli uz za tmy. Byl zrovna jeden ze zde cetnych vypadku proudu, takze nas prvni dojem byl velmi temny a taky mokry, nebot prichazejici monzun se jiz zacal ohlasovat obcasnymi slejvaky. Jak jsme tak tapali ve tme a hledali dzinisticke ubytovaci centrum, ohledli jsme se obcas pres leve rameno – cernocernou temnotou tam kamsi vzhuru vystupovala linie svetel. Jako by tu provozovali nocni lyzovani…

Az rano se osvetleny vlek promenil v cestu k osvicenemu dzinistickemu hrdinovi – presneji receno v 640 schodu vytesanych do hole skaly. Od casnych ranich hodin po nich den co den vystupuje zastup poutniku, vsichni bosi, jak je v Indii na posvatnych mistech zvykem.

Na vrcholu skaly je otevreny dzinisticky chram a uprostred jeho zdi stoji ten, za kterym sem jezdi dziniste az ze severni Indie – Bahubali.

Bahubaliho socha z bile zuly pochazi z 10. stoleti, je 16 m vysoka a je to udajne nejvetsi monoliticka socha na svete. Je krasna, elegantni a tak nejak cista a ticha, jak se tak tyci oproti modre obloze, vysoko nad kazdodenni indickou vravou. Znazornuje osvobozeneho Bahubaliho, dzinistickeho prince, ktery svedl se svym bratrem vitezny boj o moc, jen aby si nasledne uvedomil marnost a fales slavy, bohatstvi i sveta a odesel meditovat do lesu. Casem kolem jeho stojici postavy vyrostlo mraveniste a jeho nohy obrostly liany. To vsak Bahubaliho nevyrusilo, vytrval, az skrze meditaci dosahl nejvyssiho vedeni a vysvobozeni z kolobehu znovuzrozovani. Socha ho zachycuje prave v okamziku vysvobozeni – naprosto zklidneneho, dustojneho, vzdaleneho.

Dzinismus vznikl v Indii zhruba ve stejne dobe jako buddhismus, tj. v 6. stoleti pr. n. l., a v leccem se buddhismu podoba. Na rozdil od buddhu ci bodhisattvu vsak uznava tzv. tirthankary, “stavitele brodu“ mezi nasim svetem a nirvanou, jichz se v kazdem kosmickem veku rodi 24 a kteri vzdy znovu obnovuji dzinistickou nauku a vyucuji dzinistickou cestu k vysvobozeni. Tirthankarove jsou v dzinistickych chramech nejcastejsimi objekty ucty.

Ritualy a uctivani idolu v chramech ovsem podle dzinistu k vysvobozeni nestaci. Chcete-li dosahnout dokonaleho vedeni a vyvanuti ze sveta strasti a pomijejicnosti, nezbyva nez stat se dzinistickym mnichem a vydat se cestou striktniho nenasili vuci vsem tvorum. Prisna dieteticka i jina pravidla mnisskeho zivota vas povedou k postupnemu odpoutavani se od sveta, ktere je skutecnym dzinistickym idealem. Dzinisticti mnichove a mnisky ziji extremne asketickym zivotem – ji napr. jen jedno jidlo denne (o ktere navic nesmi pozadat, musi cekat, az jim nekdo neco ze sve vule da). Krome obdobi destu cely rok pesmo putuji z mista na misto, v indickem podnebi se nesmi koupat, nesmi si casto prat saty. Nevlastni nic krome nadoby na vodu a kostatka z pavich per, jimz pred sebou umetaji cestu, aby omylem nezaslapli nejaky drobny hmyz. Digambarsti mnichove (doslova „vzduchem odeni“, prislusnici jedne ze dvou hlavnich dzinistickych vetvi) se dokonce zrikaji vlastnictvi jakehokoliv satu a chodi uplne nazi. Pri iniciaci do mnisskeho stavu si novicove i novicky musi sami vytrhat vlasy. A zadoucim zakoncenim mnisskeho zivota (ke kteremu nekteri  cas od casu opravdu dospeji) je dobrovolne vyhladoveni k smrti – pozvolne, peclive rizene a sledovane komunitou, mimoradne ctene a udajne mirumilovne a krasne.

Mnichove a mnisky maji ve Sravanabelagole vyhrazene misto u Bahubaliho nohou. Tam tise sedi a rozjimaji, zatimco dzinisticti laikove maji o kus dal vlastni vyznaceny prostor s nizkymi stolky, na nichz z ryze, sladkosti, minci a dalsich obetin vytvareji ritualni obrazce.

Je zajimave, ze ackoliv dzinistickym idealem je naproste vzdani se svetskych pozitku a dzinisticti mnichove jsou extremne asketicti, laikove naproti tomu patri k nejbohatsim (a take nejvzdelanejsim) vrstvam indicke spolecnosti. Procentuelne je dzinistu v Indii zanedbatelne mnozstvi, presto je jejich komunita velmi viditelna a vyznamna, povestni jsou kuprikladu jaipursti dzinisticti obchodnici s diamanty a drahymi kameny. A nutno taky dodat, ze pobyvani mezi dzinisty byva balzam na dusi znavenou prilis hlasitym, barevnym, prebujelym hinduistickym stylem zivota. Ve Sravanabelagole jsme se napriklad ubytovali hned napoprve a aniz bychom smlouvali, ackoliv obvykle obejdeme tak pet, sest hotelu a hadame se casto dost nevybirave…

Ve Sravanabelagole je krome Bahubaliho mnoho dalsich dzinistickych chramku, slepeji tirthankaru a dalsich posvatnych mist. Nektere z nich jsou po ceste k Bahubalimu,

nektere pak na protejsim kopci, na ktery vedou podobne rozpalene schody a ze ktereho je mimo jine na Bahubaliho krasny vyhled.

Na tomto druhem kopci je take jeskyne, ve ktere pry dobrovolne vyhladovel maurjovsky cisar Candragupta, ktery vladl velke casti Indie na prelomu 4. a 3. st. pr. n. l. Jeste mnoho stoleti po teto udalosti mel dzinismus v (obzvlaste jizni) Indii obrovsky vliv a prispel k formovani mistni kultury, mistnich jazyku i jejich literarnich tradic. Sravanabelagola je pusobivym dokladem techto zlatych dob.

K.

Permalink 1 komentář

Jihoindicka kuchyne

Duben 25, 2010 at 2:37 pm (Indie, Indie2010, Po mesicich)

Po pravde receno, jednim z nejvetsich lakadel Indie a tim, co nas do tehle jinak vsestranne zpropadene zeme opakovane pritahuje, je dost mozna jidlo. Sofistikovane okorenene, vonave, vsudypritomne a za babku. Tentokrat jsme se ovsem v tomto ohledu pousteli na neprobadanou pudu – o jihoindech jsme slyseli, ze si libuji v hodne palivem a kyselem, takze jsme meli trochu obavy. Nicmene vsechno to byly jen pomluvy (nejspis severoindu) – sest tydnu stacilo na to, abychom si jihoindickou kuchyni vice nez oblibili.

Nejbeznejsim jidlem v takove Karnatace je „thali“ (talir), v Kerale a Tamilnadu casteji zvane „meal“ (proste „jidlo“). Presna podoba se pochopitelne lisi misto od mista, ale v zasade nam keralske „jidlo“ chutnalo vic nez karnatacky „talir“, mozna i proto, ze se zde bezne serviruje na kus cerstveho bananoveho listu.

Zakladem „jidla“ je ryze a sambar (blize neanalyzovatelna zluta zeleninova omacka zde prelita pres ryzi), jez doplnuji dalsi zeleninove slichty a ruznobarevna, casto kokosova catni. V Kerale k „jidlu“ patri tez papad (neco jako velky krupavy chips), zatimco v Karnatace ho nahrazuji capati (nesmazena placka). Vyse vyobrazeny meal doplnuje cerstvy jogurt, ktery si je zvykem spolu se soli smichat s poslednimi sousty ryze (coz potlaci palivost predchoziho), a podivuhodne vyborna hneda  sladkost z lustenin a kardamomu (v leve misticce).

Dumyslne sladene keralske „jidlo“ potesi zrak i cuch, ale protoze jsme v Indii, nemusite se ostychat zapojit dalsi smysl. Nase zkusenost je takova, ze si jidlo uzijete daleko vic, kdyz si ho poradne osahate…

Sambar muze vypadat vselijak, ale zpravidla ho bezpecne identifikujete podle drobnych listku „curry leaf“ a spalicku jakesi zeleniny s tvrdou slupkou, ale chutnou duzinou. Spolu s bilym kokosovym catnim patri mezi nejvetsi stalice jihoindicke kuchyne. Kdyz se trochu zorientujete v jidelnich listcich, v zasade zjistite, ze krome mealu nabizeji ruzne druhy placek, smazenek a priloh, ktere vam budou naservirovany zpravidla prave s touto hvezdnou dvojici.

Zde mame napriklad pongal, hustou ryzovou kasi, a tudiz dobrou snidanovou variantu ke vsemu smazenemu. Vlevo dole kokosove catni, v misticce nahore sambar, vpravo dalsi, ostrejsi catni.

Ke snidani jsme si casto davali take idli, jakesi knedliky z ridkeho ryzoveho testa, ktere se vari v pare. Ze jsou jihoindove idli vasnive oddani, poznate bezpecne podle krasneho nekolikapatroveho plechoveho naparovaciho hrnce, jemuz patri cestne misto v kazde druhe speluni.

Nasleduji dalsi pochoutky vhodne ke snidani:

Idijappam – uzke nudle opet z ryzove mouky. Tady si Ondra pochutnava na jejich nejlevnejsi poulicni variante (cely komplet s omackami asi tak za 10 Rs, tj. podle soucasneho kursu 4 Kc). V Karnatace jim bohuzel neholduji, dejte si je v Kerale ci Tamilnadu.

Cou cou bath – kombinace ryze naslano a nasladko, velmi dobre vyladena. Pro zmenu karnatacka specialita.

Kapitolu samu o sobe predstavuji parathy, kterymi se dostavame k typickemu rysu jihoindicke kuchyne – vse, co se da usmazit, jihoindove usmazi, a tak se tu hned od rana muzete ladovat smazenymi plackami, ruznymi smazenymi plnenymi tastickami, smazenymi paprickami nebo omeletami. Napriklad takove banany se daji usmazit na mnoho zpusobu, k dostani je cely banan smazeny v testicku ci bananove chipsy – naslano, nasladko, napalivo…

Ale zpet k paratham. Date-li si parathy, dostanete (vetdinou 2) smazene, velmi mastne a zpravidla velmi chutne placky, ktere si budete namacet do sambaru a catni, popripade do zeleninove omacky kurma. Parathy jsme znali ze severu, kde byvaji casto plnene bramborami (alu-paratha) nebo cibuli, kvetakem, atd., a dlouho jsme se odmitali smirit se s jejich neplnenou formou. Jakmile jsme se ale zbavili predsudku, zacali jsme paratham pomalu a jiste propadat. Nas vztah k nim definitivne zpecetili chlapici v jedne „hospode“ v Madurai, kteri nam predvedli spektakularni parathovou show hodnou obdivu:

Parathy jsou nase favoritky, ale nesmime zapomenout na dosu, ktera je asi nejslavnejsim jihoindickym pozivatelnym artiklem. Je to (smazena, jak jinak) papirove tenka placka z lusteninove mouky.

Muzete si dat jen samotnou dosu se sambarem a catnim nebo masala dosu, ktera je plnena bramborovou smesi, ci ruzne dalsi varianty. Na nasledujicich obrazcich jsou rajcatova, bananova a cibulova dosa, ktere jiz nejsou papirove tenke, protoze dane prisady se pridavaji primo do testa.

A az budete mit vseho smazeneho dost? Dejte si kokosovou dietu…

K.

Permalink 1 komentář

Buddhisticke osidleni v Karnatace

Duben 23, 2010 at 3:23 pm (Indie, Indie2010, Po mesicich, Podle zemi)

„Lama, ktery mi dal jmeno, uz zemrel a znovu se narodil tady v Bylakuppe. Je to trochu zvlastni, ze kdyz jsem byl maly, byl starsi nez ja, zatimco ted je mladsi. Ale i tak si ho pochopitelne musim vazit a prokazovat mu respekt,“ vypravel tibetsky mnich, ktery si s nami ochotne povidal v kancelari buddhisticke univerzity v Bylakuppe. Clovek by necekal, ze narazi na kus zivouci tibetske kultury zrovna v Karnatace, horkem jihoindickem state vzdalenem od vrcholku Himalaji jak geograficky, tak i kulturne. A presto je prave v karnatackem Bylakuppe nejvetsi tibetske osidleni na uzemi Indie. Zije tu vice nez 16 000 tibetskych uprchliku a jejich potomku. Najdete tu klastery vsech moznych skol tibetskeho buddhismu, buddhistickou univerzitu a take mnozstvi tibetskych restauraci, nabizejicich povestne momo ci horkou polevku thukpu, po ktere se ve zdejsich klimatickych podminkach poradne opotite.

Jak znamo, Tibet je okupovan komunistickou Cinou od roku 1950, kdy na tibetske uzemi vpochodovala Cinska lidove osvobozenecka armada, aby Tibetany „ochranila pred imperialistickym utlakem“. Behem 50. let se situace zhorsovala, az v roce 1959 musel ze zeme uprchnout dalajlama, nebot existovalo vazne podezreni, ze ho Cinane chteji zajmout a eliminovat. Indie poskytla dalajlamovi politicky azyl, stejne jako dalsim zhruba 150 000 uprchlikum, kteri v nasledujicich 50 letech dalajlamu nasledovali a  podstoupili extremne nebezpecny utek pres zasnezene velehory.

Zatimco dalajlama sam sidli v severoindicke Dharamsale, kde take jeste v roce 1959 vytvoril exilovou tibetskou vladu, nejvice Tibetanu zije v Karnatace. Karnatacka vlada byla jako prvni ochotna poskytnout tibetskym uprchlikum pudu – v roce 1960 pro ne uvolnila 12 km2 zcela zalesnene pudy, pozdeji pridala dalsi uzemi, poskytla uprchlikum moznost neplaceneho vzdelavani a zdravotni pece.

Mlady mnich z Bylakuppe  nam vypravel, jak to pro prvni generaci uprchliku bylo obtizne. Kdyz jeho prarodice prekonali Himalaje, zustali nejdriv nekolik mesicu v Assamu, kde si postavili chysku a zvykali si na zcela jine zivotni podminky. Pak odesli do Bylakuppe, kde nekolik prvnich let jen klestili les, aby ziskali pudu. Dnes se vetsina mistnich zivi zemedelstvim, vyrabi suvenyry a pletou tradicni vlnene svetry na export. Tibetska identita je, zda se, pocitovana silne i v nejmladsi generaci. Ackoliv se jeji prislusnici v Indii narodili a jejich predkove tu ziji casto temer 50 let, stale nemaji indicke obcanstvi a neciti se byt Indy. Citi se byt uprchliky a vsichni pochopitelne doufaji v to, ze bude Tibet opet svobodny, i kdyz pro nejmladsi generaci by dnes navrat byl velmi obtizni.

Nekteri z nejstarsich uprchliku za sebou maji minulost bojovniku za svobodu Tibetu. Nas oblibeny spisovatel William Darlymple ve sve nove knize Nine Lives popisuje pribeh tibetskeho mnicha, ktery odvolal sve mnisske sliby (jez ho zavazovaly k naprostemu nenasili), aby mohl bojovat proti Cinanum, ohrozujicim buddhistickou dharmu. To se zrejme v 50. a 60. letech delo docela casto, nicmene nepripraveni a spatne ozbrojeni mnichove proti cinskemu vojsku nemeli zadnou sanci. Zmineny mnich se po neuspesnem pokusu celit Cinanum dostal do Bylakuppe, kde cekal na dalsi prilezitost. Ta prisla v roce 1962, kdy Indie vstoupila do valky s Cinou. Tehdy zacala indicka armada tajne rekrutovat tibetske uprchliky (coz bylo protizakonne, nebot uprchlici nemeli indicke obcanstvi) – slibila jim nalezity vycvik a nasledne sanci vyridit si s Cinany sve ucty. Mnozi byvali mnichove tak stravili radu let ve specialnich oddilech indicke armady, aniz by ovsem kdy s Cinany skutecne bojovali. Poprve byly tyto oddily nasazeny za pakystansko-bangladesske valky v roce 1971, do niz Indie zasahla na strane Bangladese. Buddhisticti mnichove, kteri drive travili svuj cas v modlitbach a meditacich, se tak ponekud paradoxne zapojili do krvavych boju bangladesskych muslimu proti muslimum pakistanskym.

Kdyz jsme do Bylakuppe dorazili, privitala nas cedule hlasajici, ze jsme se ocitli v chranenem uzemi, do ktereho je cizincum bez povoleni vstup zakazan – prekroceni zakazu muze byt pokutovano a muze vest k uvezneni na 5 let. Trochu jsme se vydesili, protoze povoleni jsme pochopitelne nemeli (take o nej lze zadat pouze v Dilli nebo na indickych ambasadach). Ovsem Tibetane nas ujistili, ze se jedna o obecne byrokraticke pravidlo, kterymi indicka vlada rutinne a casto bez zjevneho duvodu opatruje nestandartni lokality, a ze Tibetane sami cizince v pristupu nijak neomezuji (naopak je v pripade potreby predem upozorni na prijezd policie).

Hlavnim lakadlem pro navstevniky Bylakuppe je „Zlaty chram“, uvnitr nehoz spocivaji v poklidne meditaci tri obrovske zlate sochy buddhu.

Jsou zcela nezucastneni a povzneseni nad utrpeni naseho sveta, jak ho znazornuji obligatni vyjevy na zdech – zdegenerovana, bolesti se svijejici tela, lide narazeni na kulech, topici se, smazici se v kotlich, usekle hlavy, ptaci nesouci v zobacich vydloubane lidske oci…

Kdo vi, jestli jsou takhle povzneseni i mnisi, kteri tu za zvuku trubek a bubnu  horlive studuji posvatne texty – spolecne odrikavaji pasaz po pasazi, pravou rukou zvoni na zvonek ci bubnuji a v leve obraci kovovou vadzru („hromoklin“ ci take „diamant“, symbolizujici duchovni silu, pevnost a mnoho dalsich veci).

Mnich v informacni kancelari klastera nas sice ujistoval, ze jakozto buddhiste, jez povazuji za podstatu ziti strast, si Tibetane svou smutnou historii zase tak moc nepripousti, nicmene i buddhisticti mnichove jsou jenom lidi. O tom, ze jsou mnichove „normalnejsi“, nez by nasinec cekal, ci ze nejsou stoprocentne „duchovni“ ctyriadvacet hodin denne, by alespon svedcil nasledujici obrazek – o poledni pauze jsme zavitali do mistni internetove kavarny, ktera byla ovsem do posledniho mista obsazena mladymi mnichy, kteri tu parili strilecky…

K.

Permalink Napsat komentář

Prichod noveho vedomi

Duben 18, 2010 at 7:26 pm (Indie, Indie2010, Po mesicich, Podle zemi)

Kousek od byvale francouzske kolonie Pondicherry na vychodnim pobrezi Indie pracuje uz ctyri desetileti mezinarodni skupina lidi na tom, aby se na zemi zrodilo nove vedomi a nastala vselidska jednota.

V navaznosti na uceni bengalskeho svetce Sri Aurobinda zalozila jeho nasledovnice Mirra Alfassa (nazyvana ale nejcasteji jen Matka) pamatneho roku 1968 mestecko Auroville, ktere se melo stat mistem, kde se budou setkavat lide z celeho sveta a v miru pracovat na vlastnim duchovnim rozvoji, cimz prispeji k zrozeni noveho vyssiho druhu vedomi (coz je cil, ktery svym charakterem dobre zapada do opojneho duchovniho optimismu sedesatych let). Prave toto zrozeni noveho vedomi ma vystihovat chram Matrimandir, ktery stoji v samotnem stredu planovaneho mesta (viz fotka). Jedna se o velkou kouli pokrytou zlatymi platy, ktera se jakoby vynoruje ze zeme. Nejedna se ale o pouhe naivni vyobrazeni noveho vedomi. Architektonicky plan teto stavby je nabity symbolickymi vyznamy. Pocet a  smerovani piliru, vnitrni prostor s kristalovou kouli ve stredu, na kterou sviti slunecni paprsky smerovane velkym zrcadlem na vrcholu, okolni meditacni mistnosti i planovane zahrady – to vsechno ma svuj vyznam a nejakym zpusobem odkazuje k hlavnimu cili existence Auroville.

Tohle vsechno se kazdy navstevnik Auroville dozvi vlastne povinne po prijezdu do navstevnickeho centra, kde musi (pokud se chce dostat na dohled Matrimandiru) shlednout asi desetiminutovy instruktazni film. Potom dostane propustku a muze jit na vyhlidku. Dovnitr chramu se da ale dostat jen po predchozi domluve a nekolika dnech cekani, coz se nam nepodarilo. Tak jsme se museli spokojit s timto pohledem:

Auroville funguje jako dobrovolna organizace, ktera spravne spada pod Indickou vladu, ackoliv podle puvodniho Matcina planu (ktery prijala za svuj take OSN) to melo byt uzemi, ktere nepatri nikomu konkretnimu, ale lidstvu jako celku. Idealem a vlastne i duchovni cestou mistniho obyvatele je spolecna prace smerujici nejprve k promene vlastniho vedomi a v konecnem planu i k promene lidstva jako celku. Konkretni prace muze vypadat ledasjak – uceni v mistnich skolach, prace na zalesnovani krajiny, ekologicke zemedelstvi, rukodelna prace, pocitacove programovani… Ackoliv k naplneni puvodni predstavy o dvacetitisicovem meste schazi jeste mnoho, Auroville rozhodne prispel k vyrazne promene zdejsi krajiny k lepsimu.

Na jeho uzemi dnes ziji asi tri tisice lidi z vice nez 60 zemi sveta (to vsechno a jeste mnoho vic se dozvite v pomerne dobre udelanem muzeu) a vypada to tam spise jako na vesnici. V krajine jsou rozesety desitky ruznych vesnic s optimistickymi nazvy (jako „Usilovani“, „Pevny“ a podobne), ktere se soustredi na ruzne projekty.

Cele misto pusobi privetive a pohodlne, ale clovek se pri konktaktu s Aurovillem neubrani jistemu podezreni. Behem cele navstevy jsme se prakticky nesetkali s zadnymi mistnimi lidmi (coz mohla byt do velke miry nase chyba), nikde jsme neziskali jine nez oficialni informace (v budove organizace v Pondicherry jsme narazili na napis: „kdyz nemate nic pekneho, co byste navstevnikum o Aroville rekli, radeji mlcte“), styk s tiskem probiha jen pres oficialni tiskove centrum, vsude se zda vladnout pevna disciplina a poradek (coz je na Indii velmi neobvykle, ale rozhodne se nada rict, ze by to bylo spatne). Pochybnosti vzbudila take kontroverze ohledne noveho zivotopisu Sri Aurobina z pera jednoho (dnes uz byvaleho) clena Auroville, o kterem jsme se dozvedeli z dalsiho letaku. Na nem vedeni mesta odsoudilo spis jako nactiutrhacny a vyzvalo k zabraneni jeho sireni a k niceni dostupnych exemplaru. To je podezrele, ackoliv na druhou stranu si dovedu predstavit, ze se skutecne muze jednat o nactiutrhacny pamflet nejakeho pisalka touziciho po lacine popularite. Nevime.

Vlastne jsme toho o Auroville moc nezjistili. Krome vnejsi fasady, ktera vypada pekne, a evidentnich uspechu, jako jsou napriklad skoly, nemocnice a zalesneni kdysi pusteho uzemi (pry vysazeli jeden a pul milionu stromu), jsme nevideli vlastne nic. Zminovane trhliny ve fasade ale vzbuzuji jista podezreni, ktera ovsem nedokazeme ani potvrdit, ani vyvratit. Pravdu odhali asi az prichod noveho vedomi.

oh

PS: Jeste jsem se zapomnel zminit o dynamizovane vode, ktera v Auroville tece z kohoutku. Na zaklade vedeckych vyzkumu dospeli k zaveru, ze voda, skrze kterou vybruji tony vazne hudby, nebo jeste lepe posvatnych mater, ziskava zcela unikatni vlastnosti a cistotu. Jeji dynamizovanost dokonce vycislili na 25 tisic A (ma to byt takove A s krouzkem nahore, ale nedokazu ho napsat). Pili jsme ji, ale nejaky zvlastni rozdil jsme necitili. Asi vybrujeme v jinych jednotkach.

Permalink Napsat komentář

Muruganovi propichovaci v Rameswaram

Duben 9, 2010 at 7:12 pm (Po mesicich)

V Tamilnadu je spousta slavnych chramu a posvatnych mist, ktera jsou cilem poutniku z cele Indie. Jednim z vubec nejposvatnejsich je Rameswaram – mesto na ostrove lezicim u pobrezi Tamilnadu, v prulivu oddelujicim Indii od Sri Lanky.  Zdejsi chram skryva ve sve vnitrni svatyni jeden ze dvanacti indickych „svetelnych lingamu“, tj. Sivuv falus se zde potencialne muze zjevit v podobe ohniveho sloupce prostupujiciho zemi i nebe, a neni tedy divu, ze  nateseni poutnici sem proudi po tisicich a hotely jsou zabookovane dlouho dopredu. Puvod tohoto slavneho lingamu je navic tesne spojen s hrdinnym Ramou, ktery tudy tahl na Lanku vysvobodit Situ a cestou zpet zde lingam uctil, aby odcinil hrich, ktery spachal zabitim demona Ravany (ten byl totiz nanestesti brahman). Krome toho tu Rama (z mne neznameho duvodu) vystrilel 22 svych povestnych sipu a na mistech dopadu vzniklo 22 nadrzi s vrcholne posvatnou vodou – ta se posvatnosti vyrovna samotne Ganze. K dobremu tonu tu proto patri obejit si kolecko po techto nadrzich a v kazde se symbolicky „vykoupat“ – patrne z kapacitnich duvodu to v praxi vypada takhle:

My jsme se koupacce zbabele vyhnuli, ale posvatno nas prece jen dostihlo – druhy den naseho pobytu totiz vyhrezlo z chramu na ulice a prohnalo se celym mesteckem. Zacalo to celkem nevine: v predvecer svatku zacaly u chramu vyrustat jakesi slavobrany zdobene celymi palmovymi kmeny s naaranzovanymi trsy bananu a kokosu, mnozsvi blikajicich zarovicek a obrovskych reprobeden narustalo a my cekali, co se bude dit. Druhy den rano se prekvapive spustil prudky lijak – prvni projev posvatna. Kdyz se dest zmirnil, k chramu zacali pribihat oranzove odeni mladici s obliceji prevazanymi satky.

Byli to Muruganovi dluznici. Murugan je tamilske bozstvo ztotoznovane se severoindickym Kartikem, Sivovym synem, a tihle mladici patrne v nedavne dobe prosli nejakou tezkou zivotni situaci, pri niz Muruganovi slibili, ze mu obetuji, pomuze-li jim dostat se ze slamastiky. Ted svoje sliby plnili a to pomoci ruzne drsnych forem tzv. „kavadi“ (zavazi, ktere dluznik nese). Zakladni formou kavadi je jakasi polokruhova striska na drevene ci kovove konstrukci, ktera se nese na ramenou. Chce-li mit ovsem clovek jistotu, ze ma u Murugana cisty stit, muze na sebe vzit tezsi formy fyzickeho pokani – muze si napriklad nechat propichnout rozmanite casti tela. Nejoblibenejsi je patrne propichovani tvari dlouhymi kovovymi tycemi, se kterymi potom propichnuti promenuji po meste:

(Od teto chvile budou bohuzel videa z technickych duvodu bez zvuku)

Chvilemi se pri tom dostavaji do stavu bozskeho posednuti, poskakuji, tanci, tahne je to za bohem do chramu, takze je ostatni musi drzet za trenky a brzdit:

Nalada vydrzela davu cely den – mladici krepcili jako divi, ale sem tam to mezi prihlizejicimi popadlo i nejakou tu zenu, takze zacala kvilet, prohybat se, zmitat sebou, kacet se k zemi nebo se freneticky vrhat za bozstvem vzhuru po chramovych schodech. Kdyz jsme se vydali do ulic znovu vecer, bylo propichovani jiz v pokrocilejsi fazi. Ti s propichnutymi tvaremi byli nyni navic zaprazeni do slavnostnich vozu vezoucich male chlapce a to za haky zapichnute v zadech.

Krome toho se v procesi vyskytovaly „alegoricke vozy“ s krizi, ke kterym byli privazani dalsi dluznici, jez meli pro zmenu propichnutou kuzi na obou bocich. Zlatym hrebem byl vuz s kladkou, na niz byl za haky v zadech zavesen nejvetsi borec vecera. Vznasel se mlcenlive nad pruvodem, takze to bylo velice pusobive… No, neco na tom mozna bude, propichovani ostatne pry zacina byt popularni i na Zapade – existuji pry i kluby, kde cloveka povesi za hak ke stropu…

Ovsem mene extatickym povaham nabizi Rameshwaram i poklidnejsi posvatna povyrazeni. Asi dvacet kilometru za mestem je tzv. Adam’s Bridge, coz jsou „pozustatky“ mostu na Lanku, ktery tu kdysi vystavelo Ramovo opici a medvedi vojsko. Smerem k Lance tu do more vybiha nekolikakilometrovy uzky vybezek plaze,

na ktery pak navazuje pas melciny, utesu a ostruvku, jenz se opravdu tahne temer az ke Sri Lance. V miste, kde konci vybezek plaze, do sebe narazeji proudy a vlny ze tri stran a vypada to, jako by tu more vrelo.

Indove, kteri maji tendenci uctivat kazdou louzi,  sem jezdi dzipy – casto si sebou privezou najateho brahmana a ten tu pro ne z pisku uplaca lingam a udela pudzu (obrad).

O tom, ze Ramovy ciny zdaleka nejsou zapomenuty a zdaleka neztratily vyznam pro dnesni hinduisty, svedci i afera, ktera se v mediich probirala, kdyz jsme byli v Indii naposledy (2007/2008). Kongresova vlada tehdy planovala vybagrovat cast Adam’s Bridge, aby tu mohly projizdet velke lode, jez dosud musely Sri Lanku objizdet. To ovsem bylo neco, co politicke strany opirajici se o hinduisticky nacionalismus (predevsim BJP a ruzne jeji platformy a odnoze) nemohly nechat bez povsimnuti, a tak zacaly svolavat k odporu siky Ramovych vernych. Jak to nakonec dopadlo, nevime, ale je jiste, ze zdejsi populismus ma hodne vybusny potencial. Politicke body se bohuzel v dnesni Indii  leckdy ziskavaji prave takovymto nabozenskym sovinismem a vyzdvihovanim komunalnich rozdilu.

K.

Permalink Napsat komentář

Holici

Duben 3, 2010 at 6:50 pm (Indie, Indie2010, Po mesicich, Podle zemi)

Jednou z nejprijemnejsich veci na pobytu v Indii je efektivita a primocarost sluzeb, ktere zde clovek muze vyuzivat. Potrebujete se nekam dostat? Velmi pravdepodobne tam za par minut odjizdi zpoza rohu autobus. Nebo muzete zvolit jednu z mnoha dalsich moznosti, ktere vam nabizi pestra skala dopravnich prostredku od riksi po letadlo. Roztrhl se vam pasek na sandalu? Zadny problem, protoze na kazdem druhem rohu sedi patricne vybaveny svec, ktery botu opravi. A kdyz zrovna nahodou neni nablizku, urcite se najde nejaky poulicni prodavac bot, u ktereho se za par supu daji poridit nejake zabky. Kdyz jsme pred dvema lety bydleli v Kolkate v pronajatem byte, bylo samozrejmosti, ze kazdy den prijde kluk vynest odpadky, ktere jsme vystrcili za dvere, jiny nam zase kazde rano prinese noviny (dalo praci presvedcit ho, ze v sest rano tam staci noviny proste nechat a neni potreba zvonit). Dalsi chlapik zase pravidelne chodil pro spinave pradlo a druhy den prinasel ciste.

Jednou z nejuzasnejsich sluzeb, ktere poskytuje indicky trh (nesoustredeny zatim do nakupnich domu, ale roztrouseny primo v ulicich, kde ho lide skutecne potrebuji), je holic, ktery cloveka zbavi rostouciho strniste. Jeho role v Indii je dulezita vzhledem k jeho kastovnimu postaveni a ritualnim funkcim, to ale navstevnika ze Zapadu nemusi trapit. Pro nej je dulezite to, ze kdykoliv mu vousy narostou, muze si v klidu sednout do kresla a vychutnat si peci. Ta pritom nemusi koncit u holeni vousu a strihani vlasu, ale muze jit daleko dal – pres poskytovani ruzne pece o oblicej pomoci nejruznejsich kremu az ke kompletni masazi hlavy. Holici take vzdy plnili (a zrejme castecne plni dodnes) funkci jakychsi lazebniku – toho jsem ale zatim nikdy nevyuzil.

U nas uz se asi jen malokdo nechava holit, ale v Indii je to stale naprosto bezne (ustrizene vlasy a vousy totiz plati za neciste, a proto by s nimi clovek, ktery dba o svou ritulni cistotu, vubec nemel prijit do styku). Holicske kramky jsou ruzneho vzhledu, jako representativni bych si dovolil oznacit treba tento

v Periyaru, ktery jsem navstivil nedavno. Povsimnete si pozorne chytre slovni hricky v nazvu – jeste docenite jeji trefnost.

Holic si cloveka usadi a vypta se ho co a jak – v mem pripade se s prekvapenim ujisti, ze chci opravdu oholit i knir, ktery (prinejmensim na jihu v Kerale a Tamilnadu) stale plati za ten pravy poznavaci znak muze (soude alespon podle toho, ze si jej zapetsovavaji chlapci uz od prvniho chmyri). Potom prijemne vonavou vodou navlhci oblicej, nanese zvlastni krem, ktery stetkou rozetre v penu. Vytahne britvu, pred ocima vymeni stare ostri za nove a zacne holit (fotka odjinud)

Je opravdu poteseni odevzdat se do zkusenych a jistych rukou holice. Kdyz je tvar hladka, prichazeji na radu kremy a dezinfekce, delana casto zvlastnim navhlcenym kamenem (myslim, ze je to kamenec), ktery pali a chladi zaroven. Oholeno. Hotovo. Pokud…

Pokud se nerozhodnete vyuzit dalsich sluzeb holice a poridit si masaz hlavy. Musim rict, ze takovy krok u neznameho holice vyzaduje trochu odvahy. V Periyaru zacal pomerne jemne vtiranim oleje do vlasu (indicke bujne kstice nepotrebuji vetsinou hlavu myt samponem, ale naopak mastit olejem):

Pokracoval trochu vic zhurta, az se mi hlavicka klepala:

Coz ale nebylo nic proti tomu, jak se mnou barbar nalozil nakonec (nejdrsnejsi sceny – napriklad protahovani krku – jsem vystrihl):

Po cele procedure jsem se citil jako znovuzrozeny – jednak ze jsem to vsechno prestal, ale nemene take proto, ze vysledek byl nakonec vlastne doopravdy prijemny. Vsak to take muzete cist primo z moji umastene tvare:

OH

Permalink Napsat komentář

Tygri rezervace Periyar

Březen 28, 2010 at 12:16 pm (Indie, Indie2010, Po mesicich, Podle zemi)

Sotva jsme si v Kocinu jakz takz zvykli na vedra, zavedl nas nas cestovatelsky plan do nepatrne chladnejsich oblasti, kde jsme v tu ranu chytli poradnou rymu – vydali jsme se do Narodnimu parku a tygri rezervace Periyar, ktery lezi v Cardamom Hills (ty jsou soucasti pohori Zapadni Ghaty), tesne u hranic Keraly s Tamilnadu.

Narodni park Periyar ma rozlohu asi 350 km2. Tvori ho prehradou vytvorene umele jezero obklopene z vetsi casti destnym pralesem, z mensi pak vlhkym listnatym lesem, eukalyptovymi plantazemi a loukami.

Park nabizi radu ruznych treku a programu, od trihodinovych po dvoudenni, od plavby na bambusovych vorech az po koupani slonu. Protoze jsou ale vsechny docela drahe, zaplatili jsme si jen jeden celodenni vylet, zatimco den pred timto profesionalne vedenym trekem jsme si v ramci setreni sestavili obstojny program vlastnimi silami. Vydali jsme se na kopec na hranici parku (do nehoz se plati vstupne), akorat ze z druhe, neplacene strany (jak nam nezistne poradil vykutaleny riksak). Bylo jeste brzy rano, vsude mlha, vlhko, sveze, stoupali jsme pralesem po krizove ceste a obcas prochazeli kavovymi a peprovymi plantazemi.

Kdyz jsme se blizili k vrcholu, vyjasnilo se a my se ocitli na vrcholu sluncem ozareneho ostruvku nad morem mraku pod nami. Budilo to az zavratny dojem, ze jsme se ocitli nekde vysoko nad svetem, na nejakem Olympu, a pak se z more mraku postupne zacaly vynorovat okolni kopce…

Nas celkove dobry dojem navic podporil fakt, ze jsme na vrcholu potkali dvojici turistu doprovazenych placenou pruvodkyni – chtela vedet, kdo nam dal „informaci“, ale riksaka jsme nepraskli, stejne jsme ho neznali…

Cestou z Olympu domu nas upoutala cedulka zvouci na nedalekou „Hariho farmu“. Odbocili jsme tedy, ze to omrkneme, a z Hariho se vyklubal opravdu pozoruhodny clovek, Nemec, ktery si vzal mistni zenu a uz dvacet let tu zije, pestuje kafe, kardamom, vanilku a dalsi koreni, ktere exportuje do Evropy. Nase navsteva Hariho ani v nejmensim nevyvedla z miry, bez okolku nam uvaril kafe a zacal vykladat o zivote, nebezpecnosti vzdelavaciho systemu  a nesmyslnosti honby za uspechem. Vlastne dost blazen, ale jen v nejlepsim slova smyslu.  Ma tam nahore dost casu na filosofovani a hlavne ma asi svobodu zit a myslet po svem, o tom tedy alespon nas presvedcit dokazal. No, bylo to pekne setkani, radi jsme si od nej potom koupili kardamom, krasnou vonavou vanilku, krasny vonavy a sladky pepr a taky drcenou Stevia rebaudiana, neboli sweet leaf ci sugar leaf – bylinu, ktera je mnohokrat sladsi nez cukr, ale na rozdil od nej nema zadne kalorie, pouziva se pri obezite nebo vysokem krevnim tlaku, a dokonce ma pry antisepticke ucinky (dalsi informace viz kuprikladu na wikipedii). Kdyz nam potom popsal a predvedl cely proces pestovani a zpracovavani kavy (na fotce krasne mlade delnice trpelive prebiraji zrnko po zrnku),

prikoupili jsme jeste dve kila neprazenych kavovych zrn, ze se je v Cechach pokusime nechat oprazit. Tak uvidime, ale Harimu kazdopadne drzime palce.

Dalsi den jsme potom vyrazili na nas jediny vylet primo do parku – nasi skupinku krome nas tvorili dva velmi maskulinni Nemci, jedna Nemka a tri domorodi pruvodci, kteri se ukazali byt velmi kompetentni. Videli jsme buvoly, divoke slony a dokonce i hroznyse, coz se pry v ramci tohoto programu stalo poprve za deset let. Hroznys mel minimalne dva a pul metru, utikal pred nami z pesiny, ale pruvodci si p0moci macety bleskurychle vytvorili jakousi vidlici, vrhli se za nim do krovi a kupodivu se jim ho podarilo chytit (kdyz jsme si ho nafotili, zase ho pustili).

Nejhezci ale stejne byla krajina – travnate kopce s krasnym vyhledem nebo zcernale kmeny podivuhodne trcici z vyschleho dna jezera…

K.

Permalink 1 komentář

Next page »

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.