Nas zivot v Kolkate
Zatimco jadrem naseho cestovani po Indii je honba za pamatkami a prirodnimi krasami, v Kolkate se snazime prijit na kloub indicke kazdodennosti, ktera leckdy cloveku dokaze vyrazit dech stejne jako Tadz Mahal. A tak jezdime primestskymi vlaky, preme se s pradlakem nad spatne vypranym pradlem, nakupujeme na bazaru zeleninu, koreni i ryby, vydavame se na denni vylety za trochou ticha a vzduchu k dychani a predevsim tu pilne navazujeme nove znamosti a nova pratelstvi, nasledne mocne utuzovana pozvanimi na obed ci alespon vzajemnou vymenou sladkych rasagul…
A co se techhle nasich Bengalcu tyce, vytvareji dohromady moc peknou galerii vice ci mene bizardnich postav rozmanitych charakteru i spolecenskeho postaveni. Tak napriklad Haradhon, potulny muzikant-baul,
ktery prijal Jindru za svou zacku a objel s ni radu bengalskych vesnic, cimz ji umoznil poznat zdejsi venkov mimoradne zblizka (tak zblizka, ze se tu Jindra nakazila necim, co s urcitou mirou pravdepodobnosti doktori diagnostikovali jako tyfus, diky cemuz se pak zas duverne seznamila s prostredim indicke nemocnice a preci jenom trochu odlisnymi metodami lecby; ted uz je ale Jindra uplne zdrava, abyste se o ni nebali).
A nebo studentka Sudipta, kterou jsme i s jeji maminkou a tetickou pozvali k nam domu na obed, jenz v nich pak vyvolaval dlouhe zachvaty smichu, ale zaroven i neduveru,
kteryzto mirne rozpacity zazitek nas podnitil k uvaham nad zapeklitostmi vzajemneho styku a nad tim, ze zatimco my se tu snazime dost prizpusobovat a leckdy i trochu zatajovat a skryvat nektere nase kulturni odlisnosti a “libustky”, Bengalci si jsou svoji pozici a svoji pravdou casto neotresitelne jisti (holt si jeste neprosli postmodernou)…
Pak tu mame Mandzubhase, smutne vykolejeneho smrti sve zeny a beznadejne oddaneho poezii a literature a take “Himmerovi” a “Abonyimu” (tedy oboum Ondrum, ktere pro rozliseni oslovuje prijmenim). Mandzu je basnik telem i dusi (ostatne jako kazdy druhy Bengalec) a nikdy nema daleko k recitaci, v podstate se da rict, ze velka cast jeho projevu sestava z versu, ktere zpevave prednasi s pohledem uprenym v dal. O kazdem z nas dokonce Mandzu napsal adresnou basen – k velke veselosti nas vsech ostatnich tu nazval Terezu H. “zarivym mecem orientalistiky” a o Ondrovi se vyjadril jako o “zlatovlasem basnikovi, ktery kdysi prozaril temnotu nocni Prahy tim, ze mu v zime pujcil vlastni svetr”.
I kdyz nam obcas dava docela zabrat, mame ho moc radi – jenom Mandzu muze se vsi vaznosti rict, ze “…Jezis hodne trpel, ukrizovali ho… ja nejsem nabozny, ale jeho mam tak rad, protoze vypada jako basnik…” A jen on umi prehlizet zenskou cast nasi vypravy s dojemnou naivitou – kdyz jsme k nemu jednou prisli na obed ve slozeni Ondra H. a tri holky, volal Mandzu svemu synovi, ze dorazil “Himmer-timmer”, coz by se dalo prelozit asi jako “Himmer atd.” Pouzil tu reduplikaci, ktere v bengalstine slouzi k mirnemu rozsireni vyznamu danneho slova (tak kdyz se treba rekne, ze nekdo prinesl “misti-tisti”, znamena to, ze prinesl sladkosti [misti] a “naky dalsi takovy veci”). Reduplikace se vyskytuji casto, ale v tomhle pripade nas hravost bengalstiny obzvlast dostala…
Mandzu nas taky vzal na dvoudenni vylet do mestecka Taki, kde miva na mistni univerzite jednou tydne prednasku o literature.
Nejvetsim zazitkem asi bylo setkani se zbytkem literarni sekce ucitelskeho sboru, ktere se zahy zvrtlo ve smrst recitace a zpevu rabindrasangitu (tak se rika pisnim napsanym Rabindranathem Thakurem). Bylo to opravdu neuveritelne, ucitele se predhaneli v prednesu v bengalstine i sanskrtu a se stale stupnovanym nadsenim tahali z rukavu jednu pisnicku za druhou…
Z druhe strany spektra bengalskych postavicek tu pak mame treba bezejmenneho pradlaka, ktery nam nosi pradlo domu a opakovane se zajima o to, co hodlame pred nasim odjezdem udelat s lednici, s nadobim, a jestli ty pekne plastove zidle patri majiteli bytu nebo jsme si je koupili?
Vzdelana knihovnice Indira, s jejiz rodinou jsme si spolecne zanadavali na bengalske komunisty, elegantni profesor Debabrata, promeneny navstevami Evropy, Dzuna, jejiz takrka osmdesatileta babicka si nas na uvitanou privinula na hrud a zacala zpivat a tancit, a mnozi dalsi nam tu zprijemnuji pobyt, ale zminku si zaslouzi i anonymni dav na ulici, ktery ma tak urcujici vyznam pro zdejsi atmosferu. Nekdy nas az prekvapuje, jak agresivne a bezohledne se tenhle dav chova - ulice obcas v cloveku vyvolava dojem, ze tu ziji sami arogantni pitomci, zatimco za dvermi svych domovu dokazi byt Indove nadmiru mili, pohostinni a obetavi. Zkusenost prelidnenosti a vsudypritomneho davu se zda byt zasadni, nuti lidi bezohledne bojovat o sve misto na slunci, a tak se tu vsichni, jakmile vyjdou mimo okruh svych pribuznych ci pratel, tlaci jeden pres druheho a s vystrcenymi lokty si prorazi cestu za svym cilem…
Nekdy uz toho mame opravdu plny kecky, a tak nezbyva nez vyrazit z Kolkaty alespon na den. Jednou jsme si takhle vyjeli do Canningu, asi hodinu cesty vlakem, a pak se nazdarbuh preplavili pres reku do protejsi vesnice. Byla to dira, kde cizince v zivote nevideli, takze pekne autenticky a “nezkazeny” vesnicky zivot – druhou stranou mince tohohle faktu bylo, ze jsme se neustale pohybovali v pruvodu asi triceti az padesati vzrusenim vyskajicich deti, ktere jsme nijak nemohli setrast.
Kdyz jsme prisli do muslimske ctvrti, prekvapene jsme zjistili, ze je zrovna jeden ze dvou idu, nejdulezitejsich svatku zdejsich muslimu. Zatimco prvnim z nich se oslavuje konec pustu o ramadanu, tenhle druhy id je pripominkou poslusnosti a zboznosti, s niz byl Abraham ochoten obetovat sveho syna Izmaele (v nasich krajich je lepe znama krestanska verze, v niz je obetovan Izak, druhy Abrahamuv syn). Kdyz chtel Abraham vyslyset Bozi prikaz, aby mu obetoval, co je mu nejdrazsi, a chystal se Izmaele zabit, andel mu pod smrtici nastroj podstrcil misto Izmaele ovci (pry, vesnicane ale rikali taky neco o velbloudovi). Dal mu tak na srozumenou, ze Buh si sice ceni jeho zboznosti, nadale se ale spokoji s obetmi zvirat.
Na znameni tehle udalosti zabijeji muslimove o idu zvirata, v nasem pripade se obetovali kravy, a to spousty a po cele muslimske ctvrti. Kdyz jsme chvili zvedave okouneli kolem, ujal se nas syn mistniho maulviho, duchovniho, ktery byl opravnen kravy zabijet, a s velkym potesenim nas vodil od jedne krave ke druhe… No, nutno rict, ze to byl zazitek… Kazda krava byla privedena na misto obetovani ozdobena vencem rudych kvetu, potom ji svazali nohy a povalili ji na zem. Maulvi spesne precetl nekolik arabskych versu z usmudlaneho papirku, zastupujiciho koran, a dlouhym zahnutym nozem se pustil do kravy.
Nuz se nejdriv zarizl do masa na krku, pak zacla strikat krev, objevila se preriznuta pruduska, naprazdno pulsujici, oci kravy se potapely cim dal tim do vetsi hloubky, z tlamy ji bezvaldne vypadl jazyk, sverace vypustili svuj obsah… A uz nas tahli k dalsi krave a vsechno se opakovalo… Po treti krave jsme byli tohole zazitku dostatecne nasyceni a ackoliv jsme si byli plne vedomi sve zapadni zmekcilosti a pokrytectvi, skryvajici se v nakupovani sterilnich a nezivych supermarketovych rizku, odmitli jsme dalsi opakovani…
No a pak uz prisly Vanoce. Po generalce s adventnim vencem jsme si poradili i s vanocnim stromeckem, ackoliv je pravda, ze jsme ho pojali trosku netradicne a po indicku.
Ondra pak koupil na bazaru rybu, udelali jsme bramborovy salat, cesnecku i cukrovi, zpivali jsme koledy, rozdali si darky - zkratka jsme se snazili sec mohli vytvorit si vanocni atmosferu, a ackoliv Indie za okny se nenechala zaprit a tak nejak s nami dostatecne nespolupracovala, moc pekne jsme si to uzili…
K
Indicka kuchyne II – zaostreno na Bengalsko
Indicka kuchyne je bohata a rozmanita a stravovaci navyky i chute se tu lisi stat od statu ci oblast od oblasti. Bengalci jsou pry obzvlast naruzivi jedlici a jinde v Indii nam obcas lidi skodolibe licili a predvadeli, jak se Bengalci vasnive cpou tou svoji ryzi a rybami. Bengalsko je opravdu prevazne ryzove, narozdil od severozapadni Indie, kde jsou hlavni prilohou placky ruznych druhu – kynute i nekynute, v tanduru pecene i na panvi smazene. Na nasleduji fotce je jihoindicka placka “dosa”, ktera ale zrovna neni prilohou, ale samostatnym jidlem.
Krome ryb, ktere se v Bengalsku stejne jako v Bangladesi tesi velke oblibe, jsou dalsi mistni specialitou sladkosti. Ty jsou udajne nejlepsi v cele Indii a obzvlaste dva cukrarske vynalezy jsou pychou Kolkatanu – sladky “jogurtotvaroh” zvany “dai” a bile sirupove koule “rasaguly”, nejlepsi pry jeste teple (teple rasaguly nam dokonce Bengalci doporucovali jako nejlepsi lek na strevni a vpodstate jakekoliv zdravotni potize – to asi nejlepe svedci o cituplnem vztahu, ktery k nim chovaji).
Dulezitou indickou surovinou jsou ruzne druhy lustenin – s levnou lusteninovou kejdou zvanou “dal” se setkate snad vsude v Indii (i kdyz na jihu jsme nikdy nebyli, takze kdo vi). V Bengalsku bude mit podobu ridke polevky na zaliti ryze, kterou se pak hodi doplnit jeste bud masem (rybou) a nebo zeleninou, ktera je dle meho nazoru to nejlepsi, co indicka kuchyne nabizi.
Indie je opravdovym rajem pro vegerariany, protoze takovy vyber zeleninovych kari, takove mnozstvi napaditych zpusobu upravy zeleniny, dovedene k dokonalosti rafinovanym pouzivanim velkeho mnozstvi koreni, nikde jinde neuvidite.
Muzete si vybrat vonavou slichticku z kvetaku, kapusty, brambor (ktere tu mimochodem zdomacnely az s Anglicany a ktere se tu nepouzivaji jako priloha, ale jako zelenina), lilku, rajcat, hrasku, okry, zelenych bananu… Nebo se muzete nechat prekvapit a dat si mix veg, smes toho, co je zrovna k mani. Mezinarodni proslulost ziskalo indicke “thali”, tj. “talir”, vlastne jakesi menu, sestavajici typicky z ryze, nekynutych placek, jedne krupave tenoucke placky, nejakeho dalu a z nekolika druhu zeleniny.
Pri takovem bohatstvi zeleninovych chuti a vuni nechybi maso ani leckteremu masozroutovi. Zatimco u nas muze byt pro vegetariana problem stravovat se levne a zaroven kvalitne a rozmanite, tady je to prave naopak. Kdyz tu clovek navic vidi, jak se tu vali maso na pultech, obletovano roji much, nebo jak se tu lidi chovaji k masu “jeste zivemu” (tim mam na mysli hlavne slepice, ktere tu bezne lidi svazuji za nohy do trsu a pak si je treba zavesi na riditka u kola), zbytky jeho masozroutske vasne ho dost mozna opusti.
Indicke jidlo je tim, po cem se alespon me v Cechach nejvic styska. Ono se taky na cloveka v Indii tlaci ze vsech stran, utoci na jeho smysly ze stanku, voziku ci otevrenych kramku vsude okolo, a napomaha tak vzniku silnych dojmu z indicke ulice. Vune koreni od chilli pres koriandr az po kardamom se tu misi s mene uslechtilymi pachy a prostupuje hlucicim a hemzicim se zmatkem. Clovek se rad zastavi u stanku s cajem, ktery se tu pije s mlekem a cukrem a nekdy taky s kardamomem, zazvorem nebo hrebickem. A nebo si dopreje cerstvy ovocny dzus vymackany z citrusu zvanych “mosambi” ci osvezujici jogurtove mleko “lassi”. Kdyz ma chut na neco maleho, nabizi se ruzne “smazenky” - v testicku smazena cibule, lilek, spenat, korenena bramborova smes…
K autentickemu prozitku indicke kuchyne ovsem neodmyslitelne patri i indicky zpusob jedeni, ktery jsme velmi rychle prijali za svuj a svou naruzivosti v jeho dodrzovani casto predcime i samotne Indy. Jde o to, ze v Indii se tradicne ji rukama (resp. pouze pravou rukou), a to i ryze se vsemi zeleninovymi omackami, ktere jsou nekdy dost tekute. Slichticka se proste zamicha do ryze a nabira konecky prstu. Prehrabovat se v ryzi je moc prijemne a doda to stolovani novy rozmer – rozhodne doporucujeme!
Kdyz uz jsem se dotkla intimni otazky nasi asimilace a adaptace na indicke podminky, jsou jeste dalsi veci kazdodenniho zivota, na nez maji Indove odlisny pohled. Je tu napriklad neslusne, kdyz lide piji ze spolecne lahve tak, aby se usty dotykali hrdla, a tak si vodu liji do ust z vysky. Tohle chce trochu praxe, ale da se to zvladnout, alespon pokud clovek nema moc velke ambice a nechce behem liti i polykat (to z nas umi, pokud vim, jen Jindra).
A snad se uplne neodchylim od tematu, jestlize zminim i trochu choulostivejsi otazku pouzivani ci nepouzivani toaletniho papiru. Indicke zachody na nej nejsou delane, a tak hrozi ucpani, coz je pochopitelne dost neprijemne. Nase zkusenost je takova, ze je mnohem pohodlnejsi delat to, na co je tu kazda koupelna zarizena, totiz pouzivat levou ruku a nadobku s vodou. Zkuste to a uvidite – mezi sebou jsme schopni vasnive debatovat o vyhodach i nevyhodach obou dvou zpusobu, tady se ale omezime na odkazani zajemcu o detaily na osobni konzultaci…
K.
Banglades, zeme zaslibena… byrokratum
Banglades, Thakurovo “Zlate Bengalsko”* v delte Gangy a Brahmaputry, zeme plna ryze, zeme plna vody, zeme plna palem a zelene, zeme plna urednich narizeni, jejichz zmet je stejne kosata jako tisice kilometru mistnich rek a kanalu. Na rozdil od rozvetne ricni site se v urednich narizenich ale nikdo poradne nevyzna. Jsem opravdu moc rad, ze jsme se do tehle site nemuseli zapletat hluboko, protoze i povrchni stretnuti s ni v nas zanechalo svoje otisky – a predevsim nas pripravilo o cenne hodiny a dny nasich zivotu.
Prvni stretnuti jsme prodelali v Cattagramu a byla to vlastne takova priprava na pozdejsi zklamani. Spolecne s Norinym manzelem Antuem, ktery v Cattagramu vyrustal od detstvi, jsme se sli zeptat na mistni hlavni policejni stanici, zdali je potreba ke vstupu do horske oblasti povoleni. Tato oblast, obyvana puvodne predevsim kmenovym obyvatelstvem, predstavuje jednu z mala hornatych koncin Bangladese a zaroven udajne jednu z nejkrasnejsich. Bohuzel tlak centralni vlady na puvodni obyvatele v podobe zabirani pudy pro prumyslove ucely a necitlive imigracni politiky, ktery vedl k tomu, ze dnes jsou puvodni etnika ve sve zemi ekonomicky slabsi mensinou, primel cast mistnich k ozbrojenemu partyzanskemu odporu. Prestoze dnes je oblast udajne pomerne klidna a vyjednavani pokracuje, stale jeste museji cizinci pred vstupem zadat o povoleni mistnich uradu. O tomto narizeni ovsem panove na policejni stanici v Cattagramu nemeli sebemensi poneti a s ujistovanim, ze nic takoveho se nevyzaduje, nas poslali domu. Chapal bych nedorozumeni, kdyby s nami nebyl Antu, ktery rozumi jinak pro nas neproniknutelnemu mistnimu nareci (pokud se ovsem uz nejedna o uplne jinou rec nez je bengalstina). Ale diky jeho doprovodu bylo spatne pochopeni z nasi strany vyloucene, a je tak evidentni, ze co dela jedna ruka tisiciruke bangladesske byrokracie, ostatni ruce nevedi a snad je to ani nezajima.
O teto krute pravde jsme se poucili bohuzel az primo pri vjezdu do oblasti na vojenskem checkpointu o nekolik dni pozdeji. Byla navic sobota, a nebyla tak sance dostat povoleni driv nez v pondeli, na coz jsme v nasem nabytem programu nemeli misto. Prestoze se vojaci dost snazili, nemohli nam nijak pomoct. A my jsme se na ne ani nemohli poradne zlobit, protoze oni skutecne za nic nemohli. A protoze urady byly zavrene, nemohli jsme se ani poradne rozzlobit na pany na policejnim urade. Takze jsme si pekne u zavory prohledli predhuri Cattagramskych hor, popili caj s vojakama, spolkli nabidnute susenky a nas vztek a znacne predelali nase dalsi plany.
Dalsi stretnuti jsme prozili mezitim, kdyz jsme se snazili dostat na ostrov St. Martin’s. Jezdi tam z mesta Teknaf lode - krome dvou velkych a drahych parniku, ktere jezdi rano tam a odpoledne zpatky, zajistuji dopravu male rybarske barky. Jelikoz jsme prijeli odpoledne, koupili jsme si listky prave na takovou barku. Usadili jsme se a chvalili zatazenou oblohu, ktera nas chranila pred primim slunecnim zarem, kdyz se kde se vzal, tu se vzal, objevil nejaky chlapik, ktery si predtim zapsal nase jmena a jmena nasich otcu, jak je v muslimskych zemich zvykem, a oznamil nam, ze nemuzeme jet. Duvod byl jednoduchy – protoze jsme turisti. Drzeli jsme se hrdinne a s podporou nekterych spolucestujicich Bangladesanu se nam podarilo dosahnout nekterych dilcich vitezstvi, od zacatku nam ale melo byt jasne, ze zvitezit nemuzeme. S poukazem na zakladni rovnost vsech lidi jsme odrazili argument, ze nemuzou riskovat nase zivoty cestou na takove barce – sedelo tam takovych 50 mistnich turistu. Taky jsme proklamovali nasi ochutu vzit na sebe odpovednost za pripadnou ujmu, dokonce i pisemne, pokud by to bylo treba. Jine argumenty na sklade chlapik nemel, ale odplout nam stejne nedovolil a mistni rybari si ho evidentne nechteli rozkmotrit. Takze jsme sice pobavili nektere prihlizejici, ale neziskali vubec nic. Lzivym prohlasenim, ze vedlejsi lodka pojede za hodinu, nas nakonec vylakali z nasi lodi ven a nase puvodni barka odplula vesele se svym nakladem turistu pryc. Nez se ukazalo, ze, jak jsme ocekavali, vedlejsi lod nikam jet neplanuje a ze ourada jim vyslovene zakazal nas odvezt, vzal onen podly chlapik do zajecich a jeho kumpan z prodejny listku s nim. Penize nam sice vratili, nicmene museli jsme kvuli nim stravit zbytecne dlouhe odpoledne a noc v pristavni dire jmenem Teknaf.
Rozzlobeni touhle nespravedlivou rasovou diksriminaci jsme se vydali na lov obou provinilcu, ktery nas nakonec dovedl k sefovi mistniho pristavu a k vrcholnym sarzim mistni vojenske posadky. Tam velmi ocenili nasi bengalstinu, nabidli nam caj, kterym zchladili nasi pifku, a omluvili se nam jmenem bangladeske vlady - nicmene potvrdili zakaz prevazeni turistu na barkach. Nasli pro to dokonce dalsi duvod, totiz nebezpeci unosu do Barmy, ktera lezi jen asi deset kilometru daleko, na druhe strane zalivu. Jeden takovy unos se pry skutecne odehral – blahe pameti leta pane 1956.
Dalsi vice ci mene absurdni urednicka narizeni uz snad jen namatkou. Napriklad je treba slozit v urcite bance predem poplatek 300 taka za vyjezd(!) ze zeme, pricemz na nekterych hranicnich prechodech banka svoje pobocky nema a narizeni neni nikde inzerovano. Jeste stesti, ze jsme o tom vedeli, protoze vracet se z hranice zase nekam do vetsiho mesta by me asi dohralo. Dalsim potencialnim problemem je zakaz opustit zemi jinym hranicnim prechodem, nez jakym clovek vjel. Urad, ktery by mel vydavat povoleni, ktera to umozni, od toho dava ruce pryc a doporucuje lidem, kteri chteji odjet jinudy, aby na prechod jeli a proste to nejak zkusili.
Daleko vetsi problemy mel ale urcite Antu, ktery se s urady potykal kvuli legalizaci sve svatby s Norou. Aby mohla byt uznana ceskou stranou, musi mit Antu potvrzeni ze sve zeme, ze neni zenaty. Takove potvrzeni je ale nemozne dostat v zemi, kde neexistuji matriky a uredni svatby jsou vyjimkou. Nakonec se mu snad podarilo uspet s nejakym cestnym prohlasenim od pribuznych, ale mam pocit, ze mu papirovani zabralo docela slusou cast jeho kratkeho pobytu doma (jinak zije v Dilli).
No a co napsat o ostrovu Svateho Martina? Krasny kout zeme, plny kokosovych palem (podle nich ma svou prezdivku “Kokosove utociste”), ktere davaji orechy se sladkou stavou a vybornou duzinou. Ostrov, kde se da potapet ke koralovym utesum, pokud je lepsi viditelnost, nez jsme meli my,
ostrov, kde se da pekne koupat, ackoliv kameny roztrosene v pisku trochu zhorsuji kvalitu plaze, ktera je jinak snad ucebnicovym prikladem tropickeho raje.
Vetsina turistu navic prijizdi jen na odpoledni prochazku, a tak jsou rana a vecery klidne, restaurace prazdne, zato ale vynikajici (predesim co se nabidky morskych ryb tyce), vnitrozemska ryzova policka krasne opustena a nocni kladeni zelvich vajicek na plazi nerusene. Jak radi bychom napsali takovou idylickou zpravu take o Cattagramskych horach, ale na druhou stranu jsme se o duchu a kulture teto bengalsky mluvici zeme poucili urcite lepe a presneji prave skrze neuspesna stretnuti s mistni byrokracii.
OH
* Pro nebengalisty, tedy pro vsechny krome nas, byl asi nesrozumitelny nadpis predchoziho prispevku. ”Amar sonar Bangla” je jmeno jedne pisne Rabindranatha Thakura, ktera se stala statni hymnou Bangladese. Jeji nazev znamena “Me zlate Bengalsko”.
Indicka doprava II – cestovani vlakem
Cestovani vlakem v Indii je nevyhnutelne a ani neni zadny rozumny duvod se mu vyhybat, protoze vlaky predstavuji predevsim na delsi vzdalenosti jednoznacne nejpohodlnejsi a pritom zaroven nejrychlejsi a dostatecne spolehlivy zpusob dopravy. Zpozdeni byvaji sice pravidlem (ale vsadte se, ze az pojedete na nadrazi jednou o pet minut pozdeji, vas vlak jel na cas a je davno v tahu), ale vetsinou neprekroci snesitelnou dobu. Uz i druha nejnizsi trida (tedy “second class sleeper”, nebo jen “sleeper”) poskytuje dostecne pohodli v podobe mista na sezeni ve dne a lehatka v noci, a to za velmi rozumne ceny (Dilli-Kolkata, cili 1453 kilometru a den cesty, za cca 450 rupii, cili asi 230 korun – tedy asi tolik, co v Cechach cesta vlakem z Prahy do Doubice a to bez mistenky). Vyssi tridy potom poskytuji komfort v podobe klimatizace, prostornejsich kupe, zakazu vstupu zebrakum a nejruznejsim obejdum, nebo luzkovin.
Nejvic legrace ale clovek zazije prave ve sleeperu, i kdyz tu casto musi celit nejruznejsim obtizim. Pres den se do sleeperu napriklad nahrnou lide, kteri jedou kratsi trasu, a vlastni misto na sezeni potom neni uplna samozrejmost – na miste pro tri sedi casto ctyri + deti a veci. Lide maji k sobe blizko a ve vetsine pripadu jsou spolecne cesty srdecne a pratelske – povida se, spolecne se ji ruzne pochutiny a pije se caj. To vsechno a jeste mnohem vic nabizeji k prodeji chlapici od drah, prochazejici kazdou chvili ulickou a vyrvavajici svou nabidku. K veceru pak mate pravo na svoje misto na spani, ktere vam ostatni vetsinou bez reptani uvolni, pokud naznacite zamer jit spat. V jednom kupe se vyspi sest lidi, vzdy tri a tri nad sebou. Naproti pres ulicku jsou potom jeste dve lehatka, na kterych se spi po smeru jizdy.
Ta jsou kratsi a tim padem napriklad pro me trochu nepohodlna. Nejvyzadovanejsi jsou naopak mista na hornich luzkach, kde muze clovek vetsinou nerusene spat i pres den a navic muze nohy vytrcit klidne do ulicky, pokud je mu i tahle postel kratka. Vetsina Indu je tak mala, ze pod nimi proste projde. Luzka jsou docela pohodlna a rytmus koleji spolehlive ukolebava, a tak jedine, co rusi klidny spanek, je nepohodlny batuzek plny cennejsich veci schovany pod hlavou kvuli obavam z okradeni.
Problemem ve sleeperu byva krome zebraku a neodbytnych cisticu bot predevsim nadmerny pocet zavazadel se kterymi Indove cestuji – cim nizsi trida, tim vice zavazadel. Bezna vybava nejake mensi skupiny vypada asi takhle: velka taska plna jidla, taliru a misek, nekolik velkych tasek plnych prosteradel, dek, polstaru a nekdy je pribalena i tenka matrace (spacak je tu vec neznama), dalsi tasky plne ruznych daru pro pribuzne, nesmyslne blbiny neznameho ucelu, kufry s oblecenim + cokoliv dalsiho az po velikost lodniho kufru. Pokud clovek narazi na takovehle stehovani narodu, chce to obcas hodne dlouhe vysvetlovani, aby vzali na vedomi, ze ta jejich krabice vam pod nohami opravdu prekazi a ze mit celou cestu batoh na kline neni OK.
Jinak je ale cesta vlakem v zasade prijemna zalezitost. Diky naprosto perfektne fungujicimu rezervacnimu systemu (poklona Indickym draham) je mozne si dlouho dopredu koupit listek, ktery je vzdy vcetne mistenky. Pro turisty jsou navic specialni kvoty, takze mohou ziskat mista ve vlaku i pomerne kratce dopredu (kratce rozumim treba tri dny). Tato vyhrazena mista jsou ale dosazitelna jen ze specialnich rezervacnich kancelari, ktere ovsem nejsou bohuzel vzdycky pri ruce. Potom musi clovek do fronty s mistnima a pocitat s tim, ze na popularnich trasach budou vsechna mista v rychlejsich vlacich (napriklad nejrychlejsi vlaky jedou z Kolkaty do Dilli asi 23 hodin, nektere pomale ale treba i 40) plna treba i vic jak mesic dopredu. Existuje take neprehledna zmet daslich kvot, rezervovanych mist a slev, ktere pokryvaji ruzne hendikepovane, nemocne (napriklad pacient s neifekcni leprou ma slevu 75 procent, cestuje-li za lekarem), valecne veterany (pricemz se peclive rozlisuje, z ktere valky ci operace). Specialni vagon je take vzdy vyhrazen pro zeny, ktere mivaji na nadrazich u pokladen dokonce i vlastni okynko, podobne jako treba valecni invalide (to jsme ve skutecnosti videli jen na nadrazi v Dilli). I kdyz ma clovek platnou rezervaci, najde casto na svem miste sedet nekoho jineho, nebyva ale zadny problem dotycneho vystrnadit za halasneho mavani listkem.
Vlaky mivaji take nejnizsi tridu, takzvanou “chicken class” (oficialne “second unreserved”), a pouze do ni se prodavaji listky bez mistenky. A taky se jich prodava neomezeny pocet, tedy kdo se vejde, ten jede. I diky teto tride prepravi Indicke zeleznice (mimochodem udajne nejvetsi komercni zamestnavatel na svete – v nekomercni sfere je predci pouze cinska armada) 16 milionu lidi kazdy den. Kureci trida byva beznadejne narvana a prave kolem jejich dveri se pri prijezdu vlaku do stanice tvori nejvetsi chumly lidi derouci se dovnitr jeden pres druheho.
Kdo se nevejde, nejede, kdo se neprorve dopredu, nesedi. A je jedno, jestli jste nahodou stara babicka. V tomhle ohledu jsou jinak mili a vcelku krotci a bojacni Indove naprosto bezohlednym stadem sobeckych pitomcu. Prikladem budiz nedavny incident na stanici Mughalsarai nedaleko Varanasi. Na nadrazi tehdy prijely tri vlaky naraz a ve vznikle tlacenici vystupujicich a nastupujich bylo uslapano 15 lidi. Stejne, ackoliv ne tak tragicke scenare se opakuji dnes a denne ve vsech dopravnich prostredcich, ve vlacich, na privozech, v autobusech, v tramvajich, v metru, kdekoliv. Clovek se muze cilit, muze je zkusit poucovat, setka se ale prinejlepsim s nechapavymi usmevy. Skutecne, clovek tu ma presne tolik mista na slunci, kolik si je schopen pred ostatnimi uhajit a na ostatnich vydobyt.
OH
PS: Prvni dve fotky zachycuji neobvykle prazdny vagon pri nasi ceste z Dzaipuru do Varanasi (zpozdeni asi pet hodin). Treti fotka nezobrazuje “chicken class”, ale primestsky vlak v Kolkate – je ale podobne narvana. Vice zajimavych faktu na adrese: http://en.wikipedia.org/wiki/Indian_railways
Indicka doprava I – cestovani v horach
Cestovani v Indii ma sva specifika a nasince obcas dokaze prinejmensim prekvapit, proto jsme se rozhodli venovat mu samostatny prostor. V horach jsme se nejcasteji premistovali autobusy, coz jsou v Indii bizardni plechova vozidla, hodne barevna a vyparadena – vzdycky se nam zda, ze kdysi hodne davno musela byt prepychova a krasna, ale tezko rict, jestli takova doba nekdy skutecne existovala. Dnes vetsinou tenhle domnely prepych jevi znamky zaslosti a vice ci mene pokrocileho rozpadu.
Dulezitym rysem indickeho autobusu je jeho uspornost, tedy to, ze dokaze pojmout obrovske mnozstvi Indu, kteri jsou zrejme od prirody daleko skladnejsi nez prumerny Evropan. V autobusu je tak dost malo mista na nohy a ani s velkymi zadky ci rozlozitymi rameny se tu nepocita. A nutno rict, ze se tam moc nepocita ani s tim, ze si v pripade natrasku clovek bude narokovat vlastni sedadlo. Pro Indy je proste samozrejmosti se trochu smrsknout, navic jsou zvykli na tesny telesny kontakt, takze se cloveku stane, ze si k nemu na pul zadku prisedne clovek, aniz by povazoval za nutne se zeptat. A nebo tahle slecna – na Jindre se ji spalo moc pekne…
Ale porad se nam, “bilym ksichtum”, cestuje komfortneji nez domorodcum. Preci jen se nas asi trochu ostychaji a vetsinou jich radsi sedi na trojsedacce pet, nez aby si jeden prisedl k nam.
I tak dokaze byt takovy desetihodinovy presun docela umorny. Clovek se smazi na slunicku, nadskakuje nad sedacku (umerne stavu silnice a tomu, v jake casti autobusu sedi) a boucha koleny do sedadla pred sebou. A u slabsich povah k tomu v horach pristupuje stres zpusobeny pohledem z okynka – silnice bez krajnice a nekdy jen silou vule drzici na prudkem svahu plnem sute, ktera se cas od casu sesune do propasti.
Vraky, ktere jsou cas od casu kolem cesty k videni, cloveku odvahu taky nepridaji. Tenhle nakladak musel vyjet ze silnice, ktera se vinulu asi sto metru nad mistem dopadu…
Musim rict, ze mne straspytlovi to nedelalo zrovna dobre, s Katerinou jsme se jednou vzajemne pekne vynervovaly poukazovanim na to, kde je silnice propadla, a kde by nas cekal obzvlast dlouhy pad…
Horske silnice jsou misty dost uzke, a tak obcas dochazi k dramatickym situacim. Kdyz se potkaji dva autobusy, vyresi ji zpravidla rychle a kolegialne, zato kdyz se autobus miji s nakladakem, projevuje se tu znacna rivalita. Nekolikrat jsme to zazili: autobus a nakladak zastavi proti sobe, oba ridici zachovavaji kamenne tvare a uprene si hledi do oci. Aniz by uhnuli pohledem, zapali si pak cigaretu a cekaji… Kdo prvni ztrati nervy, prohrava a musi couvat. Nez k tomu ovsem dojde, vytvori se obcas za obema soky fronta, cimz souboj nabyva na dulezitosti, protoze v sazce uz je couvani cele jedne strany.
Tohle je, myslim, docela pekny priklad indickeho pristupu k pravidlum, a vubec toho, jak to v Indii funguje. Jak to trefne vyjadril Rado v Lahauru, v Indii ma clovek presne tolik svobody, kolik si ji je schopny vydobyt. Moznosti tu nejsou dany pravidly, jako je tomu do velke miry u nas, ale zalezi, jak se kdo dokaze prosadit, skamaradit, domluvit, jak ma ostre lokty a na co si troufne. Cokoliv zaridit pak cloveka stoji vic energie nez u nas, ale na druhou stranu, kdyz na to ma povahu, tak je v Indii mozne uplne vsechno…
Na nasince je ovsem tehle indicke chaoticnosti nekdy opravdu prilis. Obcas si tak rikame, treba kdyz na prejezdu spadnou zavory a auta (a taky autobusy, riksi, kravy a zebraci) zatarasi z obou stran silnici po cele jeji siri, o co jednodussi by to bylo, kdyby se chovali trochu logicteji. No, jiny kraj, jiny mrav, vztekani nam tady jeste nikdy nepomohlo, a tak nam nezbyva, nez se prizpusobit.
V horach jsme duvodu ke vzteku stejne meli dost malo. Cesty byly vetsinou volny, kochali jsme se krasnou prirodou kolem, a navic nam ani nebylo spatne (jenom jednou Jindre), coz nam domorodci mohli jenom zavidet – snad vsechny autobusy v horach maji dukladne oblite vnejsi steny, jak z nich porad nekdo zvraci z okynka. Z Kazy do Manali jsme napriklad jeli s celou divci tridou – zacky zrejme musely byt na cestu naprany nejakymi prasky, protoze vetsina jich skoro celou desetihodinovou cestu prospala, nektere se dokonce vubec neprobraly a celou dobu spaly s trupy polozenymi na vlastnich stehnech. No ale jine se ke konci zacaly probirat a zvracet z okynek – zrejme jim prestavaly pusobit prasky…
No jinak jsme v horach parkrat pouzili i dzip, ktery je drazsi, ale da se jim dostat i tam, kam autobusy nejezdi. A z Simly jsme se svezli slavnou uzkorozchodnou masinkou, kterou sem zavedli Anglicani, aby usnadnili kazdorocni exodus cele britske spravy, prchajici pred vedrem v nizinach do hor. Tahle zeleznice v soucasnosti ceka na zapsani na seznam UNESCO, kde uz je zapsana jeji kolegyne z Dardzelingu.
A nakonec – v Lalungu se nam dostalo cti svest se na hrbete jednoho velmi sympatickeho dopravniho prostredku, chlupate kravy caru, jiz nam na moment zapujcil vesely pijak araku.
Ale to uz je k doprave v horach opravdu vsechno…
K.
PS: Do 19. galerie pribyly jeste dalsi fotky ze setkani s jezdcem na caru.
Vysokohorska kuchyne
V Himacalpradesi k nasim celkove velmi pozitivnim dojmum prispelo i mistni specificke jidlo, ktere se podstatne lisi od toho, ktere je bezne k mani v nizinach. V horach se prolinaji vlivy cinske, tibetske a nepalske kuchyne, my jsme se nejcasteji zivili tim, cemu mistnaci rikaji “cina”, a co je tu nejbeznejsi. Nejvic se nam asi bude styskat po “showmanech” (choumein), coz jsou nudle zprudka osmazene se zelim, mrkvi a cibuli a dochucene dle libosti sojovkou ci pastou z rajcat a chili. Tohle jidlo tu stoji od 25 do 40 rupek (cimz se ve srovnani s nizinami radi mezi ty drazsi), podobne jako husta polevka thukpa, coz je v podstate to same, jen se namisto smazeni vari ve vode.
Jako desertek se k “showmanum” vyborne hodi dalsi mistni specialita, smazene ci varene momo, nami duverne zvane “momace”. Nejcasteji jsme si dopravali jejich zeleninovou variantu, coz je smes zeli, cibule a koreni zabalena do uhledne testove tasticky a osmazena. S Ondrou jsme ale okusili i momo plnene jehnecim masem, a to bylo taky moc dobre.
Horska kuchyne je az na vyjimky mene korenena, coz si pochvalovala hlavne Jindra, ktera povazuje nizinny zpusob koreneni (tj. spousta chili) za malo sofistikovany a prilis jednostranny. Do nasich oblibenych snidanovych alu parath, smazenych placek plnenych bramborovou smesi, tu dokonce nedavaji jinak vsudypritomny koriandr, cimz si u Jindry ziskali dalsi bodik k dobru.
Kulinarske prekvapeni nam pripravili mnichove v Dhankaru, kteri nam k veceri naservirovali “prave ceske” houskove knedliky (timuk). Chutnaly opravdu stejne jako ty nase, jenom co do tvaru se tu projevily jine inspirace. Knedliky nas pohladily po nasich ceskych zaludcich, a vubec nam nevadilo, ze jsme si je namaceli ja s Jindrou do dalu (nejbeznejsi lusteninova kejda) a Ondra do masove omacky, ve ktere plavalo i ocicko s rasami.
Je pravda, jak to tak zpetne probiram, ze nase strava v horach byla trochu na jedno brdo, ale za ty dva tydny se nam “showmani” neprejedli a navic nas Himacalprades potesil tim, ze jsme z jidla meli jen minimalni zdravotni potize. A to i presto, ze jsme si prestali kupovat balenou vodu a pili z hotelovych kohoutku i horskych pramenu. Na zminene minimalni potize jsme pak aplikovali psylium, skvely prirodni prostredek proti prujmum – je to kura z nejakeho stromu (pry), ktera se rozpusti ve vode, cimz vznikne dost odpudivy sliz, ktery cloveku krasne procisti streva. Kdyz to potize umozni, doporucujeme pripravit sliz z dzusu nebo mangove mazy, protoze ten se pije o hodne lepe.
Fotku zazracneho psylia dodam co nejdrive. Tady je:
K
Turbany a fousy
V pakistanskem Lahauru a predevsim v indickem Amritsaru jsme meli tu cest se setkat se sikhskym nabozenstvim. Podle tradice, kterou jsme zalozili s mazdeici, jsme se rozhodli i o tomhle zajimavem duchovnim proudu napsat kratky prispevek.
Sikhismus vznikl na prelomu 15. a 16. stoleti v Pandzabu, ve state, ktery je dnes rozdelen mezi Indii a Pakistan. Sikhismus tedy vyrostl na pomezi hinduismu a islamu a z obou tradic, predevsim z jejich mystictejsich podob (sufismus) hojne cerpa a svym zpusobem je usmiruje.
Z hinduisticke tradice cerpa v nekolika smerech. Jednak je to ucta, ktera je projevovana postave nabozenskeho vudce (gurua) a oddanost vuci nemu. U sikhu tuto pozici ovsem nazastava clovek, ale kniha, Guru Granth Sahib. Svou autoritu ji predal posledni lidsky guru na zacatku 18. stoleti. Jde o sbirku textu ruznicich se co do doby vzniku, autorstvi i co do literarnich zanru. Nekteri jeji autori dokonce ani nebyli sikhove.
Dalsim typicky hinduistickym znakem je vira v prevtelovani a presvedceni o nerealnosti nebo iluzornosti tohoto sveta, nebo snad presneji receno jeho hodnot, ktere mohou poskytnout jen docasnou spokojenost. Duse jsou lapeny v kolobehu prevtelovani v tomto svete a pokud chteji dosahnout osvobozeni, musi se zbavit vazeb, representovanych predevsim tzv. “peti zly”, cili egoismem, hnevem, chamtivosti, ulpivanim a zadostivosti. Jedinym zpusobem, jak se vymanit z vazeb na tento svet je silna a neutuchajici oddanost jednomu Bohu.
Predstava jednoho zcela nepoznatelneho, beztvareho a vecneho boha je ovsem pochopitelne typictejsi spise pro muslimsky svet. Nanak take odmital jako cestu k Bohu ruzne vnejsi projevy zboznosti – asketismus, nabozenske poute nebo ritualni uctivani – a kladl duraz na uctivani Boha srdcem. Dulezitou pozici v praxi ma opakovani Boziho jmena (praxe velmi bezna v ruznych hinduistickych tradicich), ktere ma otevrit srdce sikha Bohu a Bozimu radu. Krome uctivani Boha je ale pro nabozensky zivot sikhu stejne dulezita take aktivni cinnost v tomto svete, predevsim radna prace a charita, ktera je velmi viditelnym projevem sikhismu. V jejim ramci napriklad Zlaty chram v Amritsaru nakrmi udajne 30 tisic lidi denne a poskytuje zdarma ubytovani poutnikum.
Pres deklarovany odpor k vnejsim ritualum je dnes Zlaty chram cilem mnoha sikhskych poutniku a predmetem jejich ritualniho uctivani (ritualismus ostatne pronikl zpet i do mazdaismu nebo buddhismu), nicmene podil vnitrniho uctivani a duraz na spravne eticke chovani zustava podle vseho, co jsme meli moznost videt, mezi sikhy velmi silny.
Puvodne zrejme pomerne volna komunita, soustredena kolem postavy gurua, se zacala postupem casu vyvijet v soudrzne a vuci okoli jasne vymezitelne spolecenstvi. Ustanovovali se prechodove ritualy (ritualy, ktere se tykaji rizikovych prechodu mezi ruznymi zivotnimi stadii, napriklad narozeni, svatba nebo smrt). Vytvorila se urcita vrstva knezi, ktera mela na starosti nove postaveny chram v nove zalozenem Amritsaru. V Indii v te dobe vladli muslimsti Mughalove, kteri nemeli pro rozrustajici se hnuti mnoho pochopeni (cisar Aurangzeb uveznil jednoho gurua, ktery ve vezeni zemrel, a dal povrazdit syny posledniho gurua – coz je snad duvod, proc ten predal svou autoritu Guru Granthu) a komunita sikhu se tak v odporu vuci nim jeste pevneji semkla. Vytvorila si politicke vedeni, jejimz sidlem je amritsarsky Akal Tacht, a byla zalozena Chalsa - elitni skupina uvnitr sikhske komunity, jejiz clenove se zavazuji k politicke a vojenske obrane sve viry i za cenu zivota. Vnejsimi znaky clenu Chalsy je takzvanych pet “K”, podle nestrihanych vlasu a vousu, zelezneho naramku, hrebinku, kratkeho mece a specifickych kalhot (vsechny zacinaji v pandzabstine na “K”).
Sikhska komunita tak nabirala silu v dobe, kdy centralni moc mughalskych cisaru v Dilli upadala. Schopne vedeni a disciplinovanost umoznila sikhskemu vudci Randzitu Singhovi vytvorit v Pandzabu samostatny stat. I pres jeho modernizacni snahy se mu ale nepodarilo vytvorit celek natolik silny, aby mohl vzdorovat tlaku Anglicanu. Po jeho smrti se rozhorely spory o moc, ktere dokazala anglicka strana dobre vyuzit a sikhsky stat definitivne pokorit. Randzituv syn byl drzen v Anglii a konvertoval ke krestanstvi. Touha po nezavislem sikhskem statu se vsak obcas stale ozyva. Dnes je na celem svete asi 23 milionu sikhu (vetsina z nich ovsem zije v Pandzabu), kteri tvori diky svemu obvykle vysokemu moralnimu kreditu a take diky svemu nezamenitelnemu vzhledu velmi vyraznou komunitu.
OH
