Indie 2007

Uz jsme v Iranu, takze v aktualizaci blogu nastava nekolik zmen. Pozitivni je, ze jsme v mestecku Jolfa u Azerbajdzanskych hranic, kde prave sedime, nasli ACDC, takze muzeme zmensit fotky na uploadovani. Je to vyhoda perdevsim pro nas, protoze na mistnich strojich jde zobrazovani megovych snimku opravdu pomalu. Druha zmena uz je prijemna mene. Iranci blokuji radu serveru, mezi nimi i volny.cz, kam jsme predtim davali fotky. Budeme se snazit je nadale davat sem, ale nevime jeste, jak to bude vypadat. 

21. cervence jsme opustili prijemny Tatvan a vydali se autobusem po jeho jiznim brehu smerem na Van, nejvetsi mesto cele oblasti. Cestou jsme se chteli zastavit jeste u Armenskeho kostela Agdamar, ktery lezi na ostrove kousek od brehu asi v polovine cesty. Puvodne jsme mysleli, ze v cene dost draheho autousoveho listku je i prevoz na ostrov. To jsme se ale seredne zmylili. Osadka autobusu, ktery jel az z Ankary,  coz jsme zjistili ale az pri vystupovani, dokonce ani nevedela, kde Agdamar lezi a odvezla nas o nekolik kilometru dal. Nastesti nas brzo vzal jeden chlapik zpatky. U privozu jsme ale zjistili, ze bychom museli zaplati dalsi hromadu penez za lod a jelikoz nebyla sance, ze by se objevil dalsi zajemce, ktery by se s nami o naklady rozdelil, vysli jsme zpatky na silnici a zacali stopovat dal. Nasim cilem bylo toho dne mesto Yuksekova, asi 40 kilometru od Iranskych hranic.

Cestou jsme se jeste zastavili na zricenine hradu Cavustepe, pamatce z Ugaritske doby, ktera lezi na kopci tesne u silnice.

Az nepravdepodobne dobre zachovale zdivo s napisy v klinovem pismu a posezeni s Turkama na verande u boudicky pokladniho [je to pry velky znalec klinoveho pisma a byl za to pry uz nejak statne ocenen] udelali z tehle zastavky velmi prijemnou zalezitost. Dokonce jsme ani nemeli prilezitost si na kopec sami vystoupat, protoze dva vojaci, kteri zevlovali nahore, nas videli vystupovat z autobusu, sedli do auta a dojeli pro nas.

Po prohlidce jsme dole pod kopcem zase rychle chytli minibus dal, nejakych sto kilometru az k odbocce na Yuksekovu. Neni asi treba dodavat, ze nas spolucestujici pri zastavce na provetrani ani nenechali zaplatit si caj. Cestou jsme projizdeli taky Tureckym checkpointem, kde si vzali nase pasy a promluvili s nami o Pavlu Nedvedovi [nejznamejsi Cech]. Nad kontrolnim stanovistem se tycil majestatni hrad Hosap, ktery je ale kvuli neutesenemu stavu a nebezpeci padajicich kamenu pro verejnost bohuzel uzavren.

Odbocka na Yuksekovu, tedy smerem k Iranskym hranicim je velmi peclive strezene misto, kde vsichni vystupuji a predkladaji sve doklady hlidkujicim vojakum. Nas si dokonce zapsali na nejake podivne lejstro i se jmeny rodicu. Jejich ostrazitosti se neni cemu divit, asi i kvuli tomu, ze je v Iranu benzin asi dvacetkrat levnejsi, coz pochopitelne podporuje aktivity mistnich paseraku. I nas minibus kousek predtim dobiral pohonne hmoty na miste, ktere rozhodne jako pumpa nevypadalo.

Na vojenske kontrole nas taky potkalo stesti. Luxusni iransky autobus, ktery jsme cestou predjeli, se na kontrole zdrzel, takze nas mohl vzit dal. Jelikoz jel az do iranskeho mesta Orumiyeh, rozhodli jsme se zmenit plany a pokracovat jeste tehoz dne dal - pryc z Turecka. A diky tomu, ze mel nadrze plne levneho iranskeho benzinu, byla i cena o hodne nizsi, nez bychom platili za Turecky spoj.

Prechod hranice byla procedura asi na pul hodiny, prestoze jsme tam byli skoro sami. Nase pasy si s pomalou peclivou dukladnosti prohledli a potom do nich razne vlepili razitka. Jeste se vyptali na pribuzenske vztahy mezi nami. Od teto chvile cestujeme jako dva manzelske pary a zaroven spoluzaci z bengalske tridy. Nezni to sice moc duveryhodne, ale zatim jsme se s zadnymi pochybnostmi nesetkali. Rikaji si asi, stejne jako si to rikame my: Jiny kraj, jiny mrav… Taky jsme museli na hranicich vyvekslovat nejake iranske rialy, protoze do Orumiyeh jsme meli dorazit az kolem desate. Kurz nebyl sice nejlepsi, ale jelikoz nebyla jina moznost, museli jsme tim vzit za vdek. Ve meste jsme se pak ubytovali v hotelu podle pruvodce, protoze se nam nic dalsiho v noci hledat nechtelo.

Iranska mena je zajimavy pripad. Nejbeznejsim obezivem, na  ktere se pocitaji treba ceny hotelu, je deset tisic rialu, takzvany chomejni [tedy 1 chomejni = 10 000 rialu]. Existuji jeste mensi bankovky, az do hodnoty 500 rialu, ktere uzijeme hlavne pri placeni mestske hromadne dopravy, ketra je skutecne za pakatel. Tisicove, dvoutisicove a petitisicove bankovky jsou dobre na nejake mensi nakupy, na dzusiky, zmrzliny, pecivo a primestkou dopravu. Ve ctyrech se ale dohromady stejne dostanem vetsinou nad jednoho chomejnaka. Jeste pred nekolika lety bylo 10 000 rialu nejvetsi Iranska bankovka a jeste dnes je zcela nejbeznejsi. Potupujici inflace ale donutila vladu vydat i bankovky o hodnotach 20 a 50 tisic [tu nejvetsi jsme ale zatim nedostali do ruky]. Pri soucasnych smennych kurzech to je cca 50 a 125 korun. Naprosto to ale neodpovida mistnim cenam, ktere by vyzadovaly bankovky klidne jeste o rad vyssi. Kazde rano proto vyrazime se znacne nacpanou penezenkou. Kdyz potom platime okolo 250 tisic za dve noci v hotelu, musime pocitat nekolikrat. Ani si nedovedu predstavit, ja se se zdejsi hotovosti kupuji treba auta. Zrejme s krosnou. Kdyz jsme si menili v bance 600 dolaru, dostali jsme asi 5.2 milionu rialu, vse v desetitisicovych bankovkach – a byl to opravdu slusny balik. Celou financni situaci tu jeste komplikuje fakt, ze Iranci jsou zvykli pocitat v takzvanych tomanech, coz je deset rialu. Vysledkem je trochu neprehledna smeska chomejnaku, rialu a tumanu, ve ktere se ztraceji a zase objevuji dalsi a dalsi nuly.

 OH

Nas pruvodce Mehmet nas v novem meste nejdriv vzal do cajovny. Vubec se ridil heslem “after tea you are free - no tea, no free” – tedy nic se nezacina ani nekonci bez caje. Tam jsme meli dost casu vyzpovidat nase nove spolucestujici [mam vyridit Frantiskovi pozdravy od Romana - Lupena z Rabi..., cestoval s kamaradem Marou, co jezdi s velkou karou... ehm tedy s kamionem, neznas ho nahodou taky?], nabrat rozumy o Tatvanu i o nasem pruvodci. Potom jsme se nechali zavest na hotel, sli na veceri a na caj a potom psat predchozi prispevek o ceste do Istanbulu. Doufam, ze se nam dneska podari dohnat realitu az do ted, protoze se asi dlouho nedostanem na sit.

Dalsi den rano se nase velka ceska skupina rozjela vsemi smery a my jsme jsme zase zustali jen ctyri. Podle domluvy na nas cekal pred hotelem Mehmet, ktery nas ve sve rachotine vyvezl na vrcholek hory Nemrut Dagi [to "g" by nad sebou melo mit takovy pulmesicek], kousek nad mestem. Prestoze je tam postaveny novy lyzarsky vlek [dvousedacka], vede tam jen klikata a cesta z ujezdeneho prachu a kameni. Samotna hora vypada “z venku” docela nezajimave, na vrcholu ale clovek vidi, ze jde o ohromnou sopku, jejiz vyhasly krater ma kolem 42 kilometru v obvodu. Na jeho zvlnenem kamenitem dne jsou dve jezera – male zelene a velke modre. Mezi kopci a kopecky tu vedou silnice a silnicky a u jezer jsou boudicky z plechu, igelitu, tvarnic a kameni, v kterych pres sezonu [hora je vetsinu roku zasnezena] bydli nebo sem dochazeji prodavaci napoju, susenek a caje. Ten je spis spolecenskou udalosti nez napojem v pravem slova smyslu, podobne jako u nas pivo. I tady se chlapi odpoledne seberou a jdou na jedno a i tady to u jednoho nezustane. Pijou silne caje z malych sklenicek, hazi do toho kostky cukru, nebo je daji do pusy a prolevaji caj skrze ni. Ja to taky trenuju, ale zatim mam jen odrene patro a stejne nezvladam vypit cely caj na jednu kostku jako oni.

Vnitrni srazy krateru jsou hodne strme a sama sut, takze hora vypada zevnitr o mnoho majestatneji.

 Sopka sice uz pul tisicileti nesopti, ale zbytky jeji aktivity jsou jeste patrne. U zeleneho jezirka vyvera ze brehu nekolik malych teplych praminku, akorat tak na nalozeni nohou po dlouhe chuzi. My jsme bohuzel az k nim dojeli autem, takze tohle dobrodini jsme vychutnat nemohli, tak jsem vodu alespon ochutnal a je o dost lepsi, nez u nas ve Varech. Taky moje zazivani po tehlete kyselce bylo v pohode. Horka voda ovsem nezvlada ohrivat vodu v celem mensim jezere a u velkeho modreho nejsou teple prameny zadne. Presto jsme k nemu pres mnohe nesnaze na stale ujizdejici sutovite strani sestoupili a vykoupali se v nem – byla hrozne studena. Potom jsme u nej posvacili a nakonec z nej i nabrali vodu na piti. Sice to zni divne, ale koneckoncu jsme pili i vodu z verejnych kohoutku Belehradskeho hlavniho nadrazi, coz je urcite o dost horsi.

Cely den [bylo to 19. cervence] hrozne foukalo a my na sebe navlikli vsechno, co jsme meli. Poprve – a doufam, ze taky naposledy – jsem litoval, ze nemam zadnou vetrovku. A taky jsem byl rad, ze jsem si oproti puvodnimu planu vzal alespon mikinu. Opravdu bych neveril, jaka muze byt v tehle koncinach zima i kdyz slunce sviti. Se satky na hlavach jsme pak sli napric kraterem po zvlnene krajine porostle drobnymi keriky a sporou travou. V jednom nizsim sedle jsme vylezli na okraj a pak sestupovali spolecne se stady ovci, ktere shaneli mistni pastevci, dolu do lidskych obydli. Meli jsme domluveny nocleh v Mehmetove dome v jedne male vesnici par kilometru pod vrcholem, kam zrejme bere celou radu svych navstev-zakazniku, pokud ne rovnou vsechny.

Trochu jsem se bal, jestli tam mistni nebudou nastvany, ze tam porad vodi nejaky turisty, ktery je okukujou, ale zadnou takovou naladu jsme nepocitili – je ale pravda, ze jsme nerozumeli, o cem se bavi mezi sebou. Maj takovy maly domek s podlahou z udusane hliny, ktery by vypadal jak ze stredoveku, kdyby nemel, stejne jako vsechny ostatni ve vesnici, na strese satelit a zavedenou elektrinu. Chovaji ovce, kozy a kravy, drubez nepocitaje. Na zahradce pestuji vsechno mozne a maji tam i velky stan pro turisty, kteri se jim uz nevejdou pod strechu. Bydli jich tam… no hodne. Cela Mehmetova rodina pry cita 105 lidi a je roztrousena po celem Turecku. Vsak on sam je z osmi bratri a ma pres deset deti. Detaily o poctu nam ale sdelit nechtel a na jmena jsme se radeji ani neptali. Cela jeho rodina byla velmi pratelska, nekolik z nich zrejme od otce rodu odposlouchalo i trochu anglictiny [on sam je samouk]. K veceri jsme dostali hustou polevku z lustenin s chlebem [zde placka] a s ryzi. Po veceri pak caje, kolik hrdlo racilo. Po celem dni jsme byli prijemne uchozeni – velmi dobra zmena oproti usezeni z vlaku – takze jsme usnuli brzo v mistnim stanu. Vsak jsme take vstavali v sedm rano.

Snidane byla opuletni, slozena z jogurtu a syra z ovciho mleka, zluteho melounu, chleba a caje. Sporadali jsme ji [stejne jako veceri] v kuchyni na podlaze a uvolnili misto dalsim hladovcum z domu. Naskladali jsme batohy, sebe, nabrali dalsich 12 vesnicanu, bandasky s ovcim syrem [pry velmi cenenym v Istanbulu] do Mehmetovy dodavky a sjeli dolu z kopce na hlavni tah podel jezera. Velke batohy jsme stejne jako predesleho dne sverili do pece naseho pruvodce a jen s malym nakladem jsme se jali stopovat na Ahlat. Stop je tu bezny zpusob osobni dopravy a je vetsinou zvykem za nej platit odpovidajici castku. Stop nam zabral asi pul hodiny, dokud nam nezastavila dodavka s melouny na korbe. Sedli jsme mezi ne a dalsich dvacet kilometru koukali na mijejici krajinu a mavali projizdejicim autum – skoro zadne nas nezapomnelo pozdravit. Jako blede tvare jsme nakonec ani nemuseli platit, naopak jsme od privetiveho ridice dostali jeden meloun ke svacine. Puvodne nam chtel dat takovej obrovskej, ale mi jsme si radeji vybrali mensi. Ten ridic byl urcite Kurd.

Ahlat je mozna prvni centrum seldzuckych Turku v Male Asii. Odtud take zahajili svuj vitezny postup na Byzantskou risi [nedaleko je Menzikert]. O dulezitosti mista dneska vypovida ohromne seldzucke pohrebiste se stovkami a stovkami nahrobku a hrobek.

Cestou zpatky do Tatvanu jsme stopli obrovsky nakladak plny dlazdic a pisku. Cesta na korbe byla prasna, ale vesela, posadka – ke sblizeni doslo diky Ondrejovu zapalovaci a cigaretam Samsun – nas dokonce pozvala domu na caj. Nezustalo u jednoho a nabidli nam taky obed. Ten jsme [az na Ondreje] odmitli, ale naservirovany meloun uz odmitnout neslo. Stejne tak doprovod do hotelu povazovali za svou povinnost. Moc se nam libilo v kurdskem obyvaku s pohodlnymi kresly a uvolnenou naladou k niz prispivaly zcela podle sve svobodne vule i zeny z domacnosti. Taky Kurdove…

OH

Z Istanbulu z nadrazi Haydarpasa jsme vyrazili 16. cervence na vecer vlakem. V pruvodcch sice pisou, ze je lepsi po Turecku jezdit autobusem, ze vlak je pomaly a hrozi v nem okradeni, my jsme ale byli s tureckymi zeleznicemi spokojeni. Pravda je, ze do Tatvanu, mesta leziciho u vychodotureckeho jezera Van, jsme jeli asi 42 hodin, zatimco autobusem by to byl jen asi den, zato jsme jeli konfortne v lehatkovem zamykacim kupe, ve vlaku s cistymi zachody kdykoliv k mani, s moznosti prochazky po vlaku, se starostlivym panem pruvodcim a hlavne asi za tretinu penez. Benzin je tu totiz drazsi nez u nas [kolem 40 korun za litr], coz se odrazi i na cene silnicni dopravy. Prvni den vecer a cely druhy den byl vyhled z okynka docela jednotvarny, takze jsme se venovali hlavne priprave na vychodni Turecko z literatury a taky cteni nejruznejsich novin a casopisu z Cech, aby se nam odlehcily batohy. Taky jsme zapracovali na obrovskem madarskem salamu, ktery dostal Ondrej na cestu – porad nam ale dobra cvrtka zbyva. 18. rano se okolni krajina zmenila, zkopcovatela a prekvapive zezelenala, pribylo tunelu a vlak o poznani zpomalil a vyprazdnil se.

Byla to pekna jizda, ale uz jsem se tesil, az budu moct z vlaku vystoupit a projit se po zemi, ktera pod nohama nedrnci. Pred Tatvanem si holky nasadily satky a okukovaly z okna mistni zeny, aby zjistily, jestli je to nutne a jestli ho maji spravne. Nakonec se ukazalo, ze to naprosto nutne neni. 95 procent mistnich sice satek nosi, ale jak nas nekolik lidi ujistilo, neni vubec zadny problem, kdyz ho zena na hlave nema a naopak se divili, kdyz videli zahalene evropanky. Pry se tomu rika demokracie.

Tatvan je mesto o 67 tisicich obyvetel, roztazene podel nekolika rovnobeznych ulic na pobrezi jezera Van. Je to bezodtoka oblast a tak je pry voda z jezera plna ruznych mineralu, my jsme ale zatim nemeli prilezitost si to overit. Voda je u pobrezi bud prilis znecistena nebo plna bahna. Podle vseho je Tatvan oblibenym letoviskem Turku, jinak si neumime vysvetlit, ze je tu tolik hotelu a jidelen a pritom nikdo neumi anglicky.

Jinak je tohle ale oblast obyvana z drtive vetsiny Kurdy, kteri mluvi svym vlastnim jazykem, ale umeji taky turecky. Sveho casu bylo dokonce pouzivani kurdstiny udajne trestne, ale dnes je situace v celem regionu klidna a turecka strana uz mensinu tak moc neutiskuje. Jeste pred deseti lety tu ale byl skutecny “divoky Kurdistan” a v neuveritelnem zmatku tu proti sobe bojovala turecka armada, kurdsti povstalci pozadujici nezavislost [Ocalanova PKK - Kurdistan workers party] a kurdska domobrana, ktera chtela hlavne klid a kterou terorizovaly obe strany. Jeste dnes ma kazdy doma kalasnikov, ale uz dlouho je porkyva rez a pavuciny. Alespon tak nam to rikali a tak to na nas pusobilo.

Kurdove jsou totiz nesmirne mili a pohostinni lide, vecne se usmivajici, pijici caj a kourici jednu cigaretu za druhou. V Indii jsme navykli ostrazitosti vuci ruznym pozdravum na ulici, pozvanim kamkoliv a vubec vuci lidem, kteri nas na ulici oslovuji a neco nam nabizeji. To tu ale neni vubec na miste. Prestoze jsme potkali dva lidi, kteri nam chteli dohodit hotel, nebo nam nabidli pruvodcovske sluzby, vetsinou nas proste chteji jen pozdravit, prohodit par slov [ktera jim sice nerozumime, ale mozna o to lip si pokecame], nebo nas pozvat na caj. I ti dva podnikavci se koneckoncu spokojili s tim, ze jsme jim rekli, ze nechcem a nepotrebujem, a sli si po svych – v Indii bychom je setrasali pul hodiny.

Exemplarnim prikladem kurdske pohostinnosti je kapo mistniho turistickeho ruchu Mehmet. Potkai jsme ho na nadrazi v Tatvanu. Sotva jsme vystrcili nos z vlaku, uz byl u nas a mluvil na nas anglicky a kdyz se dozvedel, ze jsme Cesi, pridal i par slov v nasem jazyce. Ukazalo se, ze ma prave v male dodavce pred nadrazim nalozenou skupinku sesti Cechu, dvou Polaku a jednoho Anglicana, s kterymi byl na nadrazi zajistit listky z mesta na dalsi den. Osobne si myslim, ze to nemohla byt nahoda, protoze do Tatvanu prijizdeji jen dva vlaky tydne, ale on se dusoval, ze ano. Tak ci tak, bylo pro nas tohle setkani prinosne. Nejdriv jsme ho chteli odpalkovat jako podobne lidi v Indii, ale dodavka plna krajanu a jejich nadseny popis vseho, co pro ne Mehmet udelal nas presvedcily, ze bychom mu meli verit. A opravdu. Nejen, ze nam sehnal levny hotel, ale postaral se o nas cele dva dny. Funguje tu jako pruvodce turistu, takze si za svoje sluzby nechava platit, jeho ceny jsou ale ferove, stejne jako jeho jednani. Rad o sobe prohlasuje, ze vsechno zvladne, ze ma spoustu znamych vsude mozne, ze je nejdulezitejsi osobou v oblasti, na kterou se vsichni obraceji pro radu a pomoc. Asi trpi tak trochu velikasstvim, ale my proti nemu nemuzeme rict kriveho slova. Ostatne i dalsi cestovatele na nej peji chvalu, takze se jeho jmeno dostalo i do pruvodcu a na internet, jak si muzete vyzkouset na googlu, kdyz zadate +Mehmet +Tatvan. Od tehle chvile by mela vyskocit i tahle stranka… {o: [to je smajlik v typickem orientalnim tvaru]

Ondra H.

Tady je Mehmet

Po nekolika hodinach jizdy jsme konecne dorazili (Skupina A) do brany Asie, do Istanbulu. Pro Ondru to byla uz nekolikata navsteva tohoto mesta, a tak objevovani neznameho zbylo na me. Uz prvni dojem z istanbulskeho autobusoveho nadrazi byl dobry. Spolecne se dvema Cechama, kteri s nama cestovali z Prahy a maji namireno do Iranu, jsme vymenili penize (pred nedavnem Turci presli z milionove soustavy na jednotlive liry) a vydali se metrem a tramvaji do centra. Ondra z minulych cest mel uz overeny hotel Sinbad pobliz Modre mesity ve ctvrti Sultanahmet. I tentokrat jsme se ubytovali tam. Od prvni Ondrovy navstevy uz ponekolikate zdrazili, ted ubytovani stalo 9 euro se snidani, tak jsme to vzali, bylo to jen na jednu noc.
Jeste dopoledne jsme vyrazili na pamatky – Modrou mesitu, Ayu Sofyu, prosli jsme se parkem, ktery byl plny nedelnich vyletniku s detmi, nez jsme okolo zalivu Zlaty roh dosli k nadrazi Sirkeci. Tady jsme si dali prvni turecke jidlo – pide (to je mistni obdoba pizzy, ja mela syrovou variantu) a kebab a ayran (ridsi jogurt, moc dobry na zchlazeni). Asi tri tydny pred odjezdem zarezervoval Ondra pres internet na strankach tureckych zeleznic – v turectine… je to rozeny lingvista) listky vlakem z Istanbulu do Tatvanu u jezera Van na vychode Turecka. Nevedeli jsme, jak moc jsou stranky spolehlive a jestli nase listky dostaneme, navic jsme je uz zaplatili… ale Turci jsou (oproti nasim milym Indum) velice spolehlivi a kdyz jsme se dostali na nadrazi Haydarpasa, vyzvedli jsme si listky behem minuty… Ondrovi se ale podarilo prekonat turecky system listecku a predbehl asi deset lidi, proto to bylo tak rychle :)
Odpoledne jsem na hostelu potkali dalsi Cechy, kteri smerovali do Syrie. Vecer jsme si koupili Efes (turecke pivo) a za zvuku posledniho zpevu muezinu jsme sedeli na strese a povidali o cestach. Dalsi den rano jsme se konecne setkali se skupinou B, ktera to mela prece jen o neco dale nez my. Ja a Kristyna jsme si prosadily odpoledne v bazaru, potrebovaly jsme doplnit zasobu cudneho obleceni do Iranu… Zbytek dne jsme prolenosili v jedne zastrcene turecke kavarnicce (v Asii spis cajovne) popijenim caje a hranim backgamonu.

A vecer jsme vyrazili na nadrazi Haydarpasa na nas vlak. Cesta trajektem (pres Bospor – z evropske casti do asijske) trvala par minut, akorat na vypiti jednoho caje… Turecke vlaky i nadrazi jsou na vysoke urovni, nesrovnatelne s ceskymi. Na nadrazi nebylo ani smitko a koleje byly lemovany zahony kytek. Nakoupili jsme si jidlo na dva dny, hlavne chleby a syry, vodu a pivo. Vlak vyjel nacas. Cekalo nas pres 40 hodin sezeni, cteni a planovani…
Tereza

PS: Bospor, konecne v Asii