Video z oslavy Baba Bulejsaha
Pripojujeme s velkym zpozdenim dve videa, ktera jsme natocili na sufijske slavnosti pobliz pakistanskeho Lahauru. Driv se nam jebohuzel nepodarilo uploadovat. Na prvnim jsou videt chlapici krepcici na ulici za doprovodu bubnu. Skupinek jako tahle tam bylo dost a dost.
donehttp://indie07.files.wordpress.com/2007/09/mvi_1360.MPG
Druhy snimek je z hudebni produkce jedne kapely, kde jsme meli tu cest sedet v prvnich radach. Upozornujeme na zakrok policie v pozadi ke konci videa.
doneZ hor az do Dilli
Tak se zase po delsi dobe zase ozyvame s nasimi zapiskami z cest. Pote, co jsme se vratili z pakistanskych hor do nizin (cesta autobusem byla prijemna – priplatili jsme si 20 korun a meli jsme extra pohodlne sezeni se spacimi operkami pod hlavu :-) ), jsme nasadili ponekud volnejsi tempo a travili cas spise s lidmi nez na pamatkach. To se mozna odrazi v delsich intervalech mezi clanky stejne jako mensim zavalem informaci… V Islamabadu jsme stravili opet prijemny cas u Tomase, tentokrat jsme ho obtezovali jen dva dny. V islamabadskych knihkupectvich jsme si stihli nakoupit par knizek a jinak jsme jen odpocivali a prali.
Lahaur
Na patek vecer jsme byli domluveni s Ondrovym kamaradem Shahzadem, ze spolecne pojedeme do Lahauru a stravime tam s nim a jeho rodinou vikend. Koupili jsme si listky do dva roky stareho pakistanskeho “pendolina” Margalla Expresu a byli v Lahauru co by dup. Shahzad pracoval pro WWF (World Wide Fund for Nature), dnes dela v jine neziskove organizaci (LEAD), ktera se zabyva take zivotnim prostredim a vzdelavanim. Pracuje v Islamabadu, ale jeho rodina zije v Lahauru, kam za ni kazdy vikend jezdi. Maji peknou vilku se zahradou v klidne casti mesta. Shahzaduv tatinek byl vysokym statnim urednikem v pandzabskem Forrest Departmentu, v lesnictvi pracoval cely zivot a pry byl nekolikrat v bangladesskem Sundarbanu, jeste pred rokem 1971 za dob Vychodniho Pakistanu. Poprosil nas, zda bychom, az budeme v Dhace, nevyhledali jeho davne kamarady z mistniho Forrest Departmentu a poslali mu na ne kontakt. Shahzad ma krasnou manzelku, ktera (typicky pro jeji postaveni) je doma, a dve deti skolou povinne. Desetileta Shazre i sestilety Mumin jsou pomerne zive deti, chodi do anglicke skoly a nejspis z nich vyrostou uspesni lide jako jejich starsi pribuzni – krome otce a dedecka, orientujicich se na prirodu, jsou dalsi clenove rodiny vesmes doktori. Jen dedecek z matciny strany byl pry v Pakistanu hodne oblibeny herec. Shahzad je pry jednim z prvnich v rodine, kdo si prosadil svatbu z lasky, a to se zenou z “poklesle” herecke rodiny…
Se Shahzadem a jeho rodinou jsme o vikendu nekolikrat vyrazili do mesta. Kdyz ale mate s sebou dve male deti, nemuzete to prehanet s historickymi pamatkami, a tak jsme stihli jen dve (ale zato ty nejhezci) – Kralovskou pevnost (Shahi qilu) a mesitu Badshahi. Pevnost je architektonicky hodne podobna te agerske ci dilliske, ale jeste zbyva hodne veci opravit a rekonstruovat, aby se bylo na co divat. Mesita nam naopak pripadala impozantni a smele snese srovnani s dilliskou Patecni mesitou. Od mesity zpatky domu jsme jeli ctvrti Hira Mandi, coz je lahaurska znama “cervena ctvrt”. Kazdy vecer se tam schazeji muzsti divaci, aby shledli tanecni predstaveni, coz ale byva casto jen zaminka k jinemu druhu zabavy. I Ondra se Shahzadem meli v planu se vecer do Hira Mandi podivat, ale nejak z toho seslo… :-) Jinak byl nas pobyt spis ve znameni traveni vikendu s pakistanskou rodinou vyssi stredni tridy.
Prechod do Indie
V pondeli rano nas jejich ridic dovezl na nadrazi, odkud jsme se vydali autobusem konecne smerem k indicke hranici. Lahaur a Amritsar jsou od sebe pomerne blizko a cesta by netrvala vic nez hodinku nebyt hranicniho prechodu. Ve srovnani se zkusenostmi Ondry a Kristyny ale musime rict, ze nam slo vsechno jako po masle. Je pravda, ze clovek musi ukazovat pas asi sedmkrat a nekolikrat vyplnovat ruzna lejstra, ale protoze jsme prijeli na hranice dopoledne (tedy dlouho pred zavirackou…) a krome nas v te dobe prochazeli z Pakistanu do Indie jen asi ctyri nemecti turiste, slo vse opravdu rychle. Docela pomohlo i povidani si s celniky urdsko-hindsky. Od mista, kde nas vysadil autobus, az po misto, kde jsme si chytali riksu na bus do Amritsaru, vede priblizne kilometr dlouha silnice (tak I.tridy) krasne upravena a lemovana keriky a kvetinami…. no parada. Zdalo se mi, ze pakistanska strana byla dokonce o neco hezci. Nesrovnatelne s prechodem v Taftanu (na hranicich s Iranem). Cela procedura nam trvala asi hodinu a pul a za dalsich 40 minut jsme dorazili do Amritsaru.
Amritsar
Bagly jsme si nechali na nadrazi a vyrazili na par hodin do centra mesta. Videli jsme Dzalianvala Bagh a slavny Zlaty chram, o kterych uz ale napsali dost Kristyna s Ondrou, takze podrobny popis vynecham. Z Dzalianvaly je dnes pekny park. Ale byl to divny pocit vedet, ze tady na tom miste pred lety bylo postrileno tolik lidi. Ve Zlatem chrame byla nadherna atmosfera, i kdyz tam clovek jen tak sedel, tak nikomu nevadil. Bylo citit, ze tam lide chodi za nejakym cilem, nikdo na nikoho nekricel, nikdo se s nikym nehadal. Lide vseho veku z pokryvkami na hlavach chodili dokola okolo nadrze, v niz uprostred stoji Zaty chram, cas od casu utvorili rojnici a vodou z nadrze v kyblicich vycistili bily mramorovy ochoz (cimz nas dvakrat zvedli z lenoseni na zemi). V nadrzi plave spousta ryb, obycejnych tmavych i krasnych oranzovych kapru, zdrzuji se u ochozu a otviraji tlamicky, zrejme jsou zvykli, ze sem tam neco dostanou. Ten den jsme stihli poradne zmoknout, coz nas cekalo jeste pozdeji v Dilli.
Dilli
Do Dilli jsme se dostali nocnim vlakem, konecne jsme zase pouzili indickou dopravu. Sleeper druhe tridy je dostatecne pohodlny a na rozdil od kvetskeho vlaku hodne cisty. Ted v Dilli uz nekolikatym dnem mame utociste u Ondrovych znamych sikhu ve vile z dob Anglicanu na sirokem bulvaru par set metru od Connaught Place, ale na tradicni misto, kde spavaji turiste a kde i my jsme uz stravili par noci, na Pahargandz, jsme se alespon dosli podivat a neco nakoupit.
Ve stredu dopoledne jsme navstivili Dilliskou univerzitu, rozsahly kampus na konecne zlute linky metra, a udelali exotickou podivanou pro studenty cestiny, ktere uci nase kamaradka Nora. Meli jsme moznost se setkat se tridou prvaku, kteri po nekolika malo hodinach s nami smele konverzovali, jak se mame a kdo jsme. Pocty indickych studentu odpovidaji standardum v Cechach na obdobnych “ne”perspektivnich oborech, cislo se pohybuje mezi 1 a 5.
Samotne Nove Dilli se stalo hlavnim mestem v roce 1911 a je realizovanou ideou anglickych architektu Lutyense a Bakera, kteri ho postavili opravdu v monumentalnim britskem stylu. Vsechny ulice Noveho Dilli jsou plne zelene, coz pusobi velice prijemnym a klidnym dojmem. Hlavnim centrem noveho mesta je “kruhac” Connaught Place, kde clovek najde spoustu obchodu, kin, restauraci a uprostred namesti krasne upraveny park. Konecne totiz zmizelo staveniste, zpusobene stavbou metra. Metro je v Dilli hodne prijemnym zpusobem dopravy temer kamkoli. Zatim jsou v provozu tri linky s asi 40 stanicemi; videli jsme plany stavby, ktere jsou opravdu smele – metro povede az na letiste nebo az do rezidencniho mestecka Gurgaonu(ktere je jinak autem tak hodinku, v zacpe o pul hodiny vic). Do Gurgaonu jsme se meli prilezitost podivat dnes pri navsteve Freddieho a jeho rodiny. Freddie je Ondruv kamarad, se kterym vyrustal v Malajsii a ktery se vratil do Indie a dnes je jako jeho otec spickovym indickym pilotem. S manzelkou ocekavaji v listopadu detatko. Pry to bude chlapecek – nova generace pilotu z rodu Bakshi…
Naopak stare Dilli je prave rusne indicke mesto. Je plne mesit, gurudvar, chramku a hlavne lidi. Lide chodi sem a tam, prodavaji, vnucuji, nakupuji, obcas do sebe strkaji, jedi na ulici a vubec ziji. Stare Dilli je hodne barevne, v ruznych ulicich okolo Candni couku jsou obchody s latkami, oblecenim, knizkami a s krasnymi zdobenymi pranicky. Hned vedle obrovske a nadherne Patecni mesity visi rady kurat bez hlav a nabizeji se kolemjdoucim. Musela jsem vyzkouset opravdu vyborne lassi (a dokonce z hlineneho kalisku, to se dnes uz vidi malokde), Ondra si pry pocka na proslavene dzaipurske. Zitra se chystame s Norou a jeji manzelem prozkoumat bazar starych secondhandovych knizek, bereme si oba prazdne batohy, tak snad neco pekneho ulovime.
V pondeli vyrazime do radzasthanske vesnice Golakabasu, kde Ondra provadel vyzkum opic a ma tam svou adoptivni rodinku. Mame jeste v planu navstivit Adzmer, kde bydli cast rozvetveneho pribuzenstva – konkretne snacha Madhu, ktere se nedavno narodil chlapecek. Postupne se v Golakabasu sejdeme vsichni bengalstinari. Zustaneme tam tak do 25. zari, pak se presuneme na dva dny do Dzajpuru a pak budeme pokracovat pres Varanasi do Kalkaty.
Omlouvame se, ze nepiseme tolik postrehu z cest jako tomu bylo u Iranu, ale Indie a indicka kultura je nam na rozdil od te perske pomerne blizka a tak moc nas neprekvapuje. Ale budeme se snazit polepsit se a treba neco casem pribude.
Mnohem vic fotografii je k videni v galerii.
T+O
Polo – hra kralu
V prubehu naseho cestovani po severnim Pakistanu jsme museli nekolik noci stravit v nejvetsim meste casti Karakoramske dalnice v Gilgitu. Shodou nahod zrovna zacinala polova sezona, a tak jsme se byli podivat na prvni den nekolikadenniho turnaje v polu, ktery funguje jako kvalifikace na pozdejsi prestizni turnaj mezi Gilgitany a hraci z Chitralu. Turnaj se odehrava v Sandurskem prusmyku a je velmi hojne navstevovany.
Hra polo vznikla pravdepodobne v Persii v 6. stoleti pred nasim letopoctem, i kdyz mistni lide tvrdi, ze vznikla u nich v horach na uzemi dnesniho Pakistanu. Od indicke smetanky hru v 19. stoleti prevzali i britsti kolonizatori a od nich se pak rozsirila i do Ameriky ci vychodni Asie. Polo je kolektivni jezdecky sport, ve kterem proti sobe nastupuji na venkovnim hristi dva sesticlenne (alespon v nasem pripade byly sesticlenne, nekdy hraje polo mensi pocet hracu) tymy jezdcu na konich. Cilem je dostat za pomoci palky micek do branky soupere. Je to velmi nelitostny boj, pravidla nejsou temer zadna a hraci do sebe jdou velmi ostre. Hra je rozdelena na dva tricetiminutove celky s kratkou prestavkou. Hriste je pomerne dlouhe, odhadem melo tak 300 x 50 metru a branku tvori jen dva vedle sebe zarazene kuly. Po kazdem golu se meni strany tymu a skorujici tym rozehrava, takze je docela posobive pozorovat, jak hrac s mickem v ruce vystreli smerem k protejsi brance a v plnem trysku si nadhodi micek a odpali ho ze vzduchu.
Jeste nez zacala samotna hra prvniho dne festivalu, tak jsme meli moznost shlednout asi dvouhodinovy zahajovaci ceremonial, na kterem vystupovali ruzne oceneni “umelci” a mistni politicka smetanka se predhanela v proslovech. Ze jsme nebyli jedinni, ktere to nebavilo, bylo docela patrne z temer neslysitelneho potlesku, ktery se nesl vzduchem po kazdem dokoncenem proslovu. Za zminku snad stoji jen tanecni vystoupeni neznameho mladika a vydareny pevecky projev v podani skolaka z mistni zakladni skoly.
Vydrzeli jsme na tribunach i na druhy zapas toho dne, coz se vyplatilo, protoze tymy byly daleko vyrovnanejsi a navic divaci mnohem vic fandili a na hristi byla lepsi atmosfera. Divaku mohlo byt tak 2000 (z nich tak pocitam 8 zen). Zajimave bylo, ze vsichni kone jednoho z tymu byli o poznani nizsi nez ostatni. Nevim, jestli takovy mensi kun ma nejake prednosti (mozna se z nej lepe ovlada mic na zemi), ale rychlejsi rozhodne nebyl. Turnaj pokracuje jeste asi deset dnu a vitezny tym bude souperit v Sanduru o nejlepsi pozici v Severnich provinciich.
OA
Vylet k Lyse hore
Hned na uvod musime rict, ze jsme se nevratili do Cech, abychom se pokochali Lysou horou, nybrz “Lysou horou” mame na mysli mistniho velikana Nangu Parbat (v doslovnem prekladu hola hora), nadherny bily masiv viditelny zdaleka.
Po navratu z Karimabadu jsme sedeli v pohodli zahradni restaurace oblibeneho batuzkarskeho hotylku Madina a planovali, s kym bychom se tak spojili na cestu k nasemu dalsimu cilu, Pohadkove louce (Fairy Meadows). Autobusem se totiz da dojet jen k Rajkotskemu mostu na KKH asi 80 km jizne od Gilgitu a pak ten, kdo nechce slapat 15 km po sutove prikre silnici s prevysenim asi 1300 metru, musi si najmout jeden z dzipu z mistniho kartelu a zaplatit tri tisice (1000 Kc) rupek za zpatecni cestu. Tolik se nam davat nechtelo, a tak jsme byli moc radi, kdyz jsme v Madine potkali naseho stareho znameho Anglicana Darrena, s nimz jsme se potkali jiz na Ultaru. Nemel moc plany kam jet, a tak se nechal celkem jednoduse nalakat na cestu s nami, cimz se cesta pro vsechny aspon nepatrne snizila.
Tech 15 kilometru jel dzip pres hodinu, coz mozna vypovida o urovni vozovky. V mistech, kde pod koly auta nebyla videt silnice, jsem se docela bala, i kdyz Ondra me uklidnoval, ze v pripade padu dolu ze srazu by to bylo alespon velice rychle :) Nastesti ridic byl zkuseny a nespadli jsme… Cesta je opravdu pro nezkuseneho cloveka dost nebezpecna, a tak mistni dzipovy kartel asi opravnene zadna jina auta na silnici nepousti.
Od konce cesty dzipem nas jeste cekaly dve hodiny do kopce, abychom dosli na Fairy Meadows. Trochu mrholilo, ale cesta byla nadherna. Krajina se postupne menila a od sucheho prasneho prostredi a poradneho vedra jsme se najednou ocitli ve vonavem zelenem borovicovem lese. Fairy Meadows, neboli Pohadkove louky, jsou asi 3300 metru vysoko a lezi mezi dvema pasy strmych kopcu tesne nad korytem reky, vytekajici z ledovce Nangy Parbat. Samotna hora pak uzavira jizni cast udoli, kterym jsme se k ni pomalu blizili.
Na loukach jsou krome peti ruzne drahych a ruzne sympatickych hotelu (chatky nebo stany) hlavne obydli mistnich lidi, kteri tu travi nekolik mesicu pres leto pasenim dobytka a pestovanim zeleniny a jinak schazeji do vesnicek v okoli Cilasu, protoze tady je zima velice tuha a vse krome dreva a vody se musi dotahnout na zadech (oslich nebo vlastnich). V roce 1993 byla postavena cesta az k Fairy Meadows, ale nedlouho pote si priroda vybrala svoji dan a dnes je z byvale silnice jen uzka cesticka vinouci se nad rekou. Mistni hotelieri si stezovali, ze letosek je z hlediska turistiky o dost slabsi nez leta predchozi. Prisuzuji to momentalni spatne bezpecnostni situaci v zemi po cervencovych udalostech v Cervene mesite v Islamabadu. S tim se tu vlastne setkavame vsude – Pakistan je velice hezke misto, hory jsou obzvlast krasne, zatim pomerne malo turisticke, a presto sem letos jezdi malo lidi. S temi, kteri prece jen prijeli, se pak setkavame v kazdem druhem meste prakticky uz od Iranu.
Zakladni tabor Nangy Parbat lezi asi ve 4000 metrech n.m. a cesta k nemu vede krasnou prirodou a neprilis slozitym terenem. Tabor o dvou trech boudickach dnes ale slouzi jen jako jidelna nebo pripadna ubytovna pro trekare, kteri jdou jen sem nebo pokracuji na okolni 5-6tisicove kopce Juliper Peak a Boulder Peak. Cesta severni stranou na vrchol Nangy Parbat (8125 metru) je totiz prilis technicky narocna a uz se nepouziva. Dnes se pouzivaji dve jine pristupove cest. Vrchol byl poprve dobyt rakouskym horolezcem Hermannem Buhlem v roce 1953. Pobliz zakladniho tabora se nachazi take pamatnik rakouskym a nemeckym horolezcum, kterym se vystup na vrchol nezdaril.
Asi hodinu od Fairy Meadows je mala vesnicka Beyal, v niz ziji nesmirne fotogenicke deti a velice stydlive zeny. Deti se nebaly rict si o susenku nebo o prazdnou plastovou lahev – asi jako vsude na subkontinente – a pri ceste zpatky na nas uz z dalky mavaly. Dal do zakladniho tabora vedou dve cesty, k nam se nastesti pripojil mistni chlapec, ktery nam poradil, kterou z nich se mame vydat a kterou pak sestoupit dolu. Prvni vedla pres reku, kde jsme si uzili preskakovani pres kameny a zmaceni nasich bot, a zpatecni cesta sla pres ledovec a byla ponekud zretelnejsi. Cesta nahoru nam trvala asi 3 a pul hodiny, pak jsme nahore zevlovali asi dve hodinky, dali si obed a shupkali dolu. Pocasi bylo prijemne, odpoledne byva ale uz zatazeno, nejkrasnejsi vyhledy jsou obvykle rano. V horach se toula neuveritelne mnozstvi krav, koz, ovci a konu, kteri se tady volne pasou po dobu tepleho pocasi. Druhy den jsme se prosli v okoli Fairy Meadows, vyfotili si kravy a mistni jezirko a odpoledne vyrazili zpatky dolu na smluveny sraz s dzipem. My prisli o par minutek driv a ridic i s autem tam uz byli. Lide v horach jsou asi prece jen spolehlivejsi nez a primejsi nez v pohodlnych nizinach…
T
Turbany a fousy
V pakistanskem Lahauru a predevsim v indickem Amritsaru jsme meli tu cest se setkat se sikhskym nabozenstvim. Podle tradice, kterou jsme zalozili s mazdeici, jsme se rozhodli i o tomhle zajimavem duchovnim proudu napsat kratky prispevek.
Sikhismus vznikl na prelomu 15. a 16. stoleti v Pandzabu, ve state, ktery je dnes rozdelen mezi Indii a Pakistan. Sikhismus tedy vyrostl na pomezi hinduismu a islamu a z obou tradic, predevsim z jejich mystictejsich podob (sufismus) hojne cerpa a svym zpusobem je usmiruje.
Z hinduisticke tradice cerpa v nekolika smerech. Jednak je to ucta, ktera je projevovana postave nabozenskeho vudce (gurua) a oddanost vuci nemu. U sikhu tuto pozici ovsem nazastava clovek, ale kniha, Guru Granth Sahib. Svou autoritu ji predal posledni lidsky guru na zacatku 18. stoleti. Jde o sbirku textu ruznicich se co do doby vzniku, autorstvi i co do literarnich zanru. Nekteri jeji autori dokonce ani nebyli sikhove.
Dalsim typicky hinduistickym znakem je vira v prevtelovani a presvedceni o nerealnosti nebo iluzornosti tohoto sveta, nebo snad presneji receno jeho hodnot, ktere mohou poskytnout jen docasnou spokojenost. Duse jsou lapeny v kolobehu prevtelovani v tomto svete a pokud chteji dosahnout osvobozeni, musi se zbavit vazeb, representovanych predevsim tzv. “peti zly”, cili egoismem, hnevem, chamtivosti, ulpivanim a zadostivosti. Jedinym zpusobem, jak se vymanit z vazeb na tento svet je silna a neutuchajici oddanost jednomu Bohu.
Predstava jednoho zcela nepoznatelneho, beztvareho a vecneho boha je ovsem pochopitelne typictejsi spise pro muslimsky svet. Nanak take odmital jako cestu k Bohu ruzne vnejsi projevy zboznosti – asketismus, nabozenske poute nebo ritualni uctivani – a kladl duraz na uctivani Boha srdcem. Dulezitou pozici v praxi ma opakovani Boziho jmena (praxe velmi bezna v ruznych hinduistickych tradicich), ktere ma otevrit srdce sikha Bohu a Bozimu radu. Krome uctivani Boha je ale pro nabozensky zivot sikhu stejne dulezita take aktivni cinnost v tomto svete, predevsim radna prace a charita, ktera je velmi viditelnym projevem sikhismu. V jejim ramci napriklad Zlaty chram v Amritsaru nakrmi udajne 30 tisic lidi denne a poskytuje zdarma ubytovani poutnikum.
Pres deklarovany odpor k vnejsim ritualum je dnes Zlaty chram cilem mnoha sikhskych poutniku a predmetem jejich ritualniho uctivani (ritualismus ostatne pronikl zpet i do mazdaismu nebo buddhismu), nicmene podil vnitrniho uctivani a duraz na spravne eticke chovani zustava podle vseho, co jsme meli moznost videt, mezi sikhy velmi silny.
Puvodne zrejme pomerne volna komunita, soustredena kolem postavy gurua, se zacala postupem casu vyvijet v soudrzne a vuci okoli jasne vymezitelne spolecenstvi. Ustanovovali se prechodove ritualy (ritualy, ktere se tykaji rizikovych prechodu mezi ruznymi zivotnimi stadii, napriklad narozeni, svatba nebo smrt). Vytvorila se urcita vrstva knezi, ktera mela na starosti nove postaveny chram v nove zalozenem Amritsaru. V Indii v te dobe vladli muslimsti Mughalove, kteri nemeli pro rozrustajici se hnuti mnoho pochopeni (cisar Aurangzeb uveznil jednoho gurua, ktery ve vezeni zemrel, a dal povrazdit syny posledniho gurua – coz je snad duvod, proc ten predal svou autoritu Guru Granthu) a komunita sikhu se tak v odporu vuci nim jeste pevneji semkla. Vytvorila si politicke vedeni, jejimz sidlem je amritsarsky Akal Tacht, a byla zalozena Chalsa - elitni skupina uvnitr sikhske komunity, jejiz clenove se zavazuji k politicke a vojenske obrane sve viry i za cenu zivota. Vnejsimi znaky clenu Chalsy je takzvanych pet “K”, podle nestrihanych vlasu a vousu, zelezneho naramku, hrebinku, kratkeho mece a specifickych kalhot (vsechny zacinaji v pandzabstine na “K”).
Sikhska komunita tak nabirala silu v dobe, kdy centralni moc mughalskych cisaru v Dilli upadala. Schopne vedeni a disciplinovanost umoznila sikhskemu vudci Randzitu Singhovi vytvorit v Pandzabu samostatny stat. I pres jeho modernizacni snahy se mu ale nepodarilo vytvorit celek natolik silny, aby mohl vzdorovat tlaku Anglicanu. Po jeho smrti se rozhorely spory o moc, ktere dokazala anglicka strana dobre vyuzit a sikhsky stat definitivne pokorit. Randzituv syn byl drzen v Anglii a konvertoval ke krestanstvi. Touha po nezavislem sikhskem statu se vsak obcas stale ozyva. Dnes je na celem svete asi 23 milionu sikhu (vetsina z nich ovsem zije v Pandzabu), kteri tvori diky svemu obvykle vysokemu moralnimu kreditu a take diky svemu nezamenitelnemu vzhledu velmi vyraznou komunitu.
OH
Trek na Ultarske louky
Vcera rano jsme si oproti nasemu standardu trochu privstali, abychom se vyhli slunicku a zvladli prvni stoupani jeste za prijemneho pocasi. Chystali jsme se na nas prvni trek z Karimabadu na Ultarske louky, prijemne sevrene misto mezi sesti- a sedmitisicovkami.
Vyrazili jsme v sest hodin, vylezli k pevnosti Baltit a odtud jsme se propletali domky a zahradkami, cestu jsme vsak jen matne tusili. Neni slozita, je to vicemene porad rovne, ale prece jen jsme si hned rano trochu zasli. Vedeli jsme jen, ze se mame vyhybat vodnim kanalum, po kterych se sice da pohodlne jit, ale cloveka pak nemile prekvapi, kdyz kanal najednou prudce stoupa nebo naopak klesa dolu. Cesty tu nejsou nijak znacene, snad aby si turiste radeji zaplatili mistni pruvodce. Cesta byla prijemna, i kdyz slo hlavne o stoupani a my netrenovani do kopce docela funeli. Kdyz jsme uz meli v planu prekrocit rozvodneny potok (kde mezery mezi kameny byly asi metrove a proud dost velky), objevili se za nami tri mistni lide a ukazali nam spravnou cestu – samozrejme jinudy. Sli take nahoru na Ultarske louky za svoji kravou, kterou tam maji volne ustajenou po cele leto. Cesta najednou byla prijemnejsi, protoze jsme na ni nemuseli davat pozor a navic jsme si mohli povidat s mistnimi lidmi.
Ultarske louky jsou nesmirne krasne a oproti okolnim sedym horam krasne zelene. Z okolnich sedmitisicovych vrcholu pada dolu ledopad, prachem uz hodne zbarveny do cernoseda. Na loukach se da najist a prespat v pronajatem stanu. Moznost jidla jsme vyuzili a dali si ve 3.300 metrech vyborny obed.
Po obede jsme si jeste vylezli asi o 200 vyskovych metru vyse na dalsi kochani. Kochali jsme se ostatne po celou dobu, je to prece jen v takovych krasnych horach dobry duvod k castemu odpocivani. Kuchare a hoteliera v jedne osobe jsme naucili par ceskych frazi, tak treba dalsi Cechy privita plynulou cestinou :-)
Cesta dolu byla o dost rychlejsi, i kdyz jsme si opet trochu zasli. Takovy mistni pruvodce by nam asi usetril dost casu. Parkrat nam v suti podjela noha, a tak jsme se vratili s odrenyma kolenama. Cestou jsme jeste potkali tri horske kozy na treku, ktere zabiraly celou cestu (uzkou pesinku nad srazem) a nechtely se hnout. Ondra na ne varovne zautocil kamenim, ale kozel se nehnul. Ja jsem ho nakonec obesla snizenym kanalem, ktery vedl podel skaly a Ondra vytrval a po vzajemnem domlouvani ho obesel dustojne. Nebylo by asi prijemne byt trknut do kolen pul metru od srazu.
Za celou cestu jsme potkali jen tri mistni a ctyri cizince, prijemny rozdil napriklad od Vysokych Tater.
Dnes se presouvame o 200 km jizneji a udelame si trek na Pohadkove louky (Fairy Meadows), odkud by mely byt nadherne vyhledy na Nanga Parbat.
T
Lahaur a tancici silenci
Po kratkem rozlouceni s nasimi spolecniky i s Tomasem, ktery se o nas cely tyden staral, jsme odfrceli taxikem na Karachi co., autobusove nadrazi v Islamabadu. Autobus jsme tu chytili okamzite, takze vecer uz jsme byli v Lahauru. Chteli jsme zkusit jiny hotel nez posledne, protoze nam tam tehdy bylo desny vedro, nakonec jsme ale stejne skoncili, podobne jako vetsina cestovatelu, zase v tom samem, v Regal Internet Inn. Jeho majitel nas nechtel pustit – tvrdil, ze se vzdycky citi spatne, kdyz od nej nekdo odchazi s neporizenou, takze nam zaridil dve luzka v prazdne ubytovne, kde bylo oproti dvouluzakum na strese docela prijemne. Taky jsme tady zacali spat pod mokrym prosteradlem, coz je sice prvnich deset vterin trochu drasticke, potom uz ale jenom prijemne (pomineme-li kasel, ktery se dostavil dalsi den).
Druhy den dopoledne jsme sli do mistniho muzea, ktere je proslule nejen svymi bohatymi sbirkami a predevsim timto svetoznamym exponatem,
ale je take zname ze snad nejlepsiho Kiplingova romanu Kim, ktery jsme si s Kristynou na stridacku cestli, kdyz jsme odpocivali u Tomase v Islamabadu. Takze jsme presne vedeli, co a jak, prohlidli si delo Zamzama (pry to znamena “Lvi rev”), na kterem Kim na zacatku romanu sedi, a pak jsme sli do muzea a prochazeli oddeleni buddhistickeho umeni a predstavovali si, jak nad jednotlivymi exponaty debatuji romanove postavy tibetskeho mnicha a osviceneho kuratora muzea (ktereho v realnem svete delal urcitou dobu Kiplinguv otec).
Rano pred tim, nez muzeum vubec otevrelo, jsme se jeste zkusili porozhlidnout po jinem hotelu, ale nic lepsiho jsme nenasli, tak jsme se rozhodli zustat ve stavajici ubytovne hotelu Regal. Majitel tohohle hotelu (rika se mu Malik, ale nejsme si jisty, jestli je to jeho jmeno, protoze malik muze znamet proste neco jako “sef”), organizuje s velkym zapalem ruzne vypravy za kulturou, predevsim za lidovou a sufijskou (islamskou mystickou) muzikou po meste i jeho okoli. Kdyz jsme tady byli na jednu noc minule, hrala primo na strese hotelu nejaka mistni kapela, provozujici lidovou hudbu. Bylo to docela hezke, a tak jsme se i tentokrat nechali zlakat na vylet 70 kilometru za Lahaur, kde prave probihaji tridenni oslavy mistniho (ale udajne celosvetove prosluleho) sufijskeho mystika, kteremu rikaji Baba Bulejsah.
Jelo nas deset cizincu a dva pruvodci. Nalozili nas do riks, potom do minibusu, zaridili vsechno a chteli za to hrozne malo. Kdyz jsme dorazili na misto, ocitli jsme se v ohromnem mumraji. Cele mesto je zaplavene davy navstevniku z celeho sirokeho okoli, kteri prichazeji vzdat hold svetci a taky se radne pobavit, popit a pokourit hasis. Mysticke vytrzeni vetsiny lidi, ktere jsme potkali, bylo, pokud mohu soudit, povzbuzeno nejaky tim pokourenim. A vsichni byli hrozne rozjety. Na ulicich se bubnovalo, lidi se tlacili, divoce krepcili, aby po minute nebo dvou upadli do rukou kolem stojiciho davu a aby je nekdo jiny mohl nahradit. Atmosfera byla svatecni a hodne rozjarena, my jsme jako vyprava cizincu budili neuveritelnou pozornost, sahali si na nas a podavali nam ruce a tlacili se a bylo jich hodne. Neni divu, ze o nas meli nasi pruvodci starost, sami jsme si nebyli jisti, jak dlouho a jakym zpusobem bychom byli schopni odolavat lavine lidi, jejichz pozornost jsme na sebe strhavali. Proto si nas vzal do parady sef mistni policie a jeho parta. Klestili nam cestu, odhaneli cumily a byli na Pakistance dost nevybiravi. I rana holi ci obuskem sem tam padla. Nevychovanec, ktery podal Kristyne ruku (coz si tady muz vuci cizi zene nesmi dovolit) dostal par facek. Nasi ochranci byli mozna trochu prilis horlivi. Nam prokazovali nekdy az neprijemnou pozornost, nenechali nas vubec udelat samostatny krok a uz vubec nam nedovolili se zastavit a divat se na to, co bychom chteli. Protoze to ale pochopitelne mysleli dobre, mohli jsme bohuzel jen dost tezko protestovat a po chvili jsme vzdali veskere pocatecni ambice vydobyt si na nich alespon trosku svobody. Byli jsme tam opravdu za velke “hvezdy” - vrcholem vseho bylo, kdyz do kordonu, ktery pro nas byl razen davem nabehli tri policajti s okvetnimi platky ruzi v igelitovych pytlicich a zacali nas jimi na uvitanou zasypavat. Taky na nas strikali z velkych kanystru, ktere se u nas pouzivaji na desinsekci, parfemovanou vodou – abych nezapomnel. To vsechno byla cena za to, ze jsme se tam vubec mohli podivat.
Mozna se vam tohle vypraveni zda dost neprehledne a zmatecne. Presne takove to bylo. Pulku doby jsme vlastne nevedeli, co se s nami deje, kam a proc jdeme a co mame delat. Druhou polovinu jsme prosedeli pod dohledem policie v mistni jidelne, ktera byla nasi zakladnou. Tady jsme dostali zadarmo najist a odtud jsme vychazeli na jednotlive vypravy - odvazne se norili do rozvasneneho davu, a kdyz pak dav zdivocel uz pres miru (podle nasich pruvodcu), zase jsme z nej byli vytazeni do bezpeci. Nejdriv jsme byli zavleceni do svatynky s hrobem Babu Bulejsaha, kde se tlacily spousty lidi skandujicich ruzna a hesla a vykazujicich ruznou miru extaze. Dostali jsme tu kolem krku sal posvaceny Bulejsahem a soustredila se na nas velka pozornost, coz nebylo moc prijemne vzhledem k tomu, ze mame trosku problem s modlenim se k islamskym svetcum. Zaroven jsme se ale bali, abychom se nechovali neuctive – preci jenom v davu rozvasnenych muslimu by se nemuselo vyplatit si moc vyskakovat (asi jsem zpracovana medii, ale muslimove ve mne preci jen vzbuzuji respekt). Moc nas nepovzbudilo, kdyz nam nasi pruvodci rekli, ze jsme krestani, a ze tedy vime, jak prokazovat uctu… No nakonec jsme vyvazli a pokracovali do hlavniho salu s hudebnim vystoupenim, kteremu jsme prihlizeli z prvni rady, odkud predtim policajti vyhnali Pakistance. Muzika byla moc pekna, byli jsme tam anglicky privitani a hudebnici pro nas dokonce improvizacne prelozili do anglictiny jednu pisen (porad se tam opakovalo “I love you, Baba Bulejsah”). Byla tam opravdu vrela atmosfera, lidi se spontanne davali do tance, vzajemne si tancem odpovidali a predvadeli se. A vsechno meli pod palcem policajti – jednu chvili museli z davu vynest nekontrolovane se cukajiciho chlapika (byl “intoxikovan muzikou”, jak jsme se dozvedeli od nasich pruvodcu). Taky jsme byli svedky mistni verze travesty show, na ktere bylo, stejne jako na tanecnim vystoupeni mladych divek (tanecnic-prostitutek), nabyto mistnima zabavychtivyma chlapama a pro me osobne to bylo docela neprijemne a trapne. Zkratka takovou smesici prijemneho posezeni, neprijemneho tlaceni, naproste nesvobody a unikatniho velmi zivelneho zazitku jsem snad jeste nikdy nezazil.
Dalsi den jsme si prohlizeli mesto, zasli do pevnosti, do mesity, do gurudvary. Vsechno to bylo ohromne, potkali jsme spoustu lidi a videli hodne zajimaveho. Obzvlaste v gurudvare se o nas mistni sikhsky spravce pekne postaral, podaroval nas a prohlasil nas za sve adoptivni deti. Vic o tom ale vypovi fotky, ktere muzete videt na prislusne strance.
OH + K
