Video ze zurkhaneh
Zdravime vsechny, tak se nam snad podarilo najit konecne v Lahauru funkcni internet a nahrat par obrazku a video z Kermanu.
Obrazky viz galerie
doneVideo je k dispozici ke stazeni zde. Velikost cca 18 MB
MB http://indie07.files.wordpress.com/2007/08/mvi_1175.avi
O.
Pousti a horami
Po navratu z vyletu s panem Vatanim (viz Kristynin prispevek) a po veceri, kterou nam pripravil, nas odvezl na vypadovku z mesta. Tam jsem okamzite chytili autobus do Zahedanu, nejakych sedm hodin dal na vychod. Cesta byla zajimava snad ze zpetneho pohledu – posledni luxusni pohodlny autobus a nastesti posledni predimenzovana klimatizace, ktera nas div nezmrazila.
Zahedanske stare autobusove nadrazi, kam jsme dorazili 15. rano, je zadni dvorek nejakeho obchodu, spinavy a smradlavy. Dobra priprava na Pakistan. Prejeli jsme na nove nadrazi, ktere se naopak, stejne jako vsechna nase predesla v Iranu, podoba spise letisti – ciste a prostorne cekaci haly, pitna voda, zachody a pod. Tam jsme bohuzel zjistili, ze autobusove spojeni dal neexistuje a ze si budeme muset vzit na tech cca 150 kilometru drahy taxik.
Hranice je z iranske strany pohodlna, klimatizovana a pratelska a prechod bez potizi, takze jsme asi po pulhodinovem cekani opustili Iran. Louceni spocivalo v razitku a zamavani celniho urednika. A pak uz: “welcome to Pakistan, change money”? Ale ne, abych nebyl nespravedlivy. Nechali nas v klidu projit prijmaci procedurou na Pakistanske strane a cele jednani se odehralo v pratelskem duchu. Imigracni se tam presunulo ze stareho chlivku do nove budovy, kde nas mili urednici vyfotografovali webkamerou a projeli nase pasy nejakym snimacem. Tohle vylepseni bych pricetl na vrub spolupraci s USA. Kdyby nebyl Pakistan spojencem v boji s terorismem, nemeli by novou celnici a uz vubec ne webkamery, zato by tu jak soucasna vlada, tak Spojene staty same byly asi o hodne oblibenejsi. Politicka situace v Pakistanu vyda ale urcite na samostatny prospevek a bude taky trvat, nez si v tom udelame trochu poradek, tak si zatim pockejte. Mistni noviny, velmi kriticke vuci soucasnemu vedeni, ale davaji slibne vyhlidky. Uz jen to, ze zde existuje nezavisly necenzurovany tisk, neni uplna samozrejmost.
Pri prechodu hranice jsme se seznamili s partou pakistanskych profesoru, kteri byli na vylete v Iranu. Bylo to mile setkani a nejen pro to, ze povazovali za svou povinnost nas behem cesty opecovavat a ukazovat nam co, jak a kde…
(zleva profesori: matematiky, chemie, zoologie, botaniky a anglictiny)
Zitra budeme nas vlak projizdet jejich mestem a jsme domluveni na caj na perone.
Dalsich nekolik hodin jsme prosedeli na “”autobusaku”" (zaslouzi si ty uvozovky obe), handlovali (neuspesne) s mistnima vekslakama o lepsi kurz a hodinku jsme posedeli take v celnici, kam nas pozval jeji sef na nealkoholicke belgicke pivo a caj – konecne pro zmenu caj pekne sladoucky a s velkou davkou mleka. Tohle byla jedna z prvnich veci, ktera v nas vyvolala pocit, ze jsme dorazili do znameho prostredi. Dalsi na sebe nenechaly dlouho cekat – rozhrkany autobus, na jehoz strechu se asi hodinu stehovala nejruznejsi zavazadla a podezrele mnoho kanystru s benzinem na to, aby neslo o pasovany kontraband z Iranu, byl dalsi na rade. A potom jidlo – dal s chlebem z tanduru, to bylo velke osvezeni po iranske monotoni strave. Ackoliv to muze ze Sond I-III vypadat jinak, nasi hlavni (potoze nejlevnejsi) stravou byly bagety. Ruznych naplni bylo mnoho druhu, po kratke dobe to ale stejne vsechno chutnalo stejne. A kdyz si predstavim, jak je asi tak zdrave, stravovat se denne v rychlem obcerstveni, jsem docela rad, ze jsem zmenili kuchyni.
Dalsi zmenou je barevne zenske obleceni. Bohuzel zen je tu na ulici videt mnohem mene, nez v Iranu, takze tyhle pestre motyli ubory nemame moc prilezitosti obdivovat. Dalsi zlom na ceste na vychod jsme tvrde pocitli na vlastni kuzi, kolena a zadky. Rovna rychla silnice se na hranici meni jako mavnutim kouzelneho proutku v uzkou cestu plnou der, ktere od kraju rozezral postupny rozpad krajnice az do sirky jednoho pruhu a misty zmizel asfalt uplne. Sice se tu stavi nova silnice, po te se jede ale asi jen 150 z tech dlouhych 650 kilometru. No zkratka subkontinet.
Cela cesta trva v autobuse asi 15 hodin a byla nakonec docela k vydrzeni, snad i proto, ze nam ji Ondrej maloval v tech nejcernejsich barvach uz mesice dopredu. Nakonec jsem mel i dost mista na nohy, protoze prede mnou nebyla sedacka. Jinak bych mel asi trochu jine zazitky, protoze mistni dopravni prostredky (stejne jako ty indicke) jsou staveny tak, aby pojaly co nejvice lidi, nehlede na jejich pohodli. No a v neposledni rade jsou mistni vetsinou trochu mensiho vzrustu.
Neplati to ale pro vsechny mistni. Cela oblast Balucistanu, kterou jsme projizdeli, je osidlena Baluci a Pastuny. Tahle etnika, odchovana drsnou pousti Balucistanu a drsnymi horami Afghanistanu, jsou casto mohutne postavy a divokeho vzhledu. Jejich tvare byvaji zarostle hustym plnovousem – no zkratka talibanci jako vystrizeni. Jde z nich respekt, ale diky jejich usmevavym tvarim a pratelskemu (i kdyz sebevedomemu) vystupovani nikoliv strach. Tady je jeden z nich, policajt hlidajici na pamatce (abyste si nemysleli, ze tady takhle noseji samopaly bezni lide).
Mame “typictejsiho”, bohuzel zatim nikoliv na internetu, protoze stav mistni vypocetni techniky je mizerny.
Nasemu autobusu sefoval rozlozity chlapik stejneho puvodu (vypadal trochu jako Werich), ktery mel vedle ridice primo na prednim skle udelanou postel, z niz vydaval pokyny, zertoval s cetujicimi a odkud se hadal s celniky, poplacaval je a taky je uplacel. Vse velmi bodrym zpusobem a s usmevem na velkych rtech. Jeli jsme pres noc a cestou bylo asi pet zastavek, kde se dalo najist a odskocit si do temnych dvorku. Diky nasemu akademickemu doprovodu jsme nastesti vzdycky vedeli kam a kdy, takze jsme po ceste nijak nestradali. Projizdeli jsme pousti a skrabali jsme se do kopcu, nad ranem byla trochu zima, takze jsem byli radi za obleceni a za spacak na prikryti. A rano uz hlucna, preplnena Kveta, houkani aut a hledani hotelu.
OH
Kerman – sport hrdinu a vylet do pouste
Kerman pro me zustane spjaty se dvema velkymi zazitky, ktere nas tu potkaly – s navstevou zurkhaneh (tj. “domu sily”) a s vyletem do pouste. Oboji pro nas zaridil chlapik jmenem Hossein Vatani, jenz se diky svym profesionalnim sluzbam dostal i do Lonely Planet. Je to opravdu spolehlivy a prijemny clovek se smyslem pro humor i pro potreby turistu.
Prvni vecer nas tedy Hossein vzal do zurkhaneh, jakesi zvlastni kruhove areny, kde se provozuje Varzesh-e Pahlavani cili “sport hrdinu”. Jedna se o neco mezi bojovym umenim, gymnastikou a vzpiranim, ale ma to take rozmer eticky i nabozensko-ritualni. Tenhle sport udajne vznikl jeste v predislamskem Iranu, ale pozdeji byl vyznamne obohacen islamskym pohledem na svet, predevsim pak sufismem, tj. islamskou mystikou a jejim durazem na cistotu srdce a intimni vztak k Bohu. Dlouha tradice sportu hrdinu bohuzel zrejme utrpela modernizacni kampani Rezy Chana, ktery se ji snazil potirat podobne jako napriklad Ataturk v Turecku zakazal dervise (taktez mysticky rad) a pozdeji ji neprospela ani islamska revoluce r. 1979. V soucasnosti nicmene obliba tohoto sportu udajne znovu vzrusta, a to take v Iraku a Afghanistanu.
K popularizacni kampani ve prospech sportu hrdinu v Kermanu prispiva i Hossein, ktery do kermanskeho domu sily vodi turisty a za maly poplatek – v nasem pripade stacila krabice vybornych datlovych kolacku – jim doprava nevsedni podivanou. A ze opravdu bylo na co se divat – fascinovane jsme zirali na asi patnact borcu ruzneho veku (od tak ctrnactiletych kluku po sedmapadesatileteho, slachoviteho, ale velmi elegantniho “starika”) a ruznych telesnych konstituci (od perfektne vypracovanych tel po sympaticka “pivni” briska [tezko rict, z ceho se v Iranu ziskavaji]). Vsichni spolecne, ale zaroven kazdy se svym osobitym stylem a svymi osobitymi frajerinkami, jimiz si spolecne cviky individuelne obohacovali, vykonavali ruzna silova cviceni. Zacali kliky (ovsem fajnsmekri si je ztizili tak, ze se nohama zavesili za okraj areny)
a pokracovali ruznymi cviky vychazejicimi zrejme z jednotlivych bojovych ukonu – objevilo se tu napinani luku ci toceni s tezkymi drevenymi palicemi, ktere bylo obzvlaste efektni. Vsechno se to navic odehravalo za divokeho bubnovani a prozpevovani, obstaravaneho “trenerem” z vyvysene kukane, coz celemu predstaveni dodavalo na pusobivosti. Skoro z toho az behal mraz po zadech – ze zacatku jsem si rikala, ze by se takhle nejak dali vychovat dobri “dzihadiste”, ale brzy se ukazalo, ze sportovci jsou nejspis mirumilovni a pratelsti (obraceli se na nas – vetrelce – a vesele nas vitali a zdravili). Bloky jednotlivych cviku byli take prokladany cimsi, co se nam zdalo byt modlitbou, ale tezko rict – udajne byva sport hrdinu doprovazen modlitbami k Prorokovi ci k Alimu.
Na zaver se jeste postupne vystridali ve vyznacenem stredu areny, kde kazdy z nich predvedl “dervisske” vyreni ci toceni se do kolecka, pricemz nekteri se tocili energicky a zurive, jini preferovali tanecnejsi pristup s priskoky na jedne noze a podobne. No bylo to opravdu fascinujici a myslim, ze bych na ty jejich elegantni a dlouha leta “otesavane” pohyby dokazala zirat jeste o nejakou tu hodinku navic.
V zurkhanek jsme poridili krome nekolika fotek i kratke video (je na nem vyse zminene toceni palicemi). Nepodarilo se nam je ale tady uploadovat, snad se budete moct pokochat pozdeji.
Druhym velkym zazitkem byl vylet za zapadem slunce do pouste Kaluts, vzdalene asi 150 km od Kermanu. Cestou k ni jsme se stavili v oaze se starym poustnim karavanserajem, ktery byl sice pekny, ale i diky nemu jsme na Kaluts dorazili asi tak dve minuty pred tim, nez zapadlo slunicko, cimz jsme byli ochuzeni o uzasne barvy pouste i o pekne fotky (resp. za slunicka jsme stihli asi ctyri). Ale i tak to byl mimoradny zazitek – kam oko dohledlo jenom pisek, pisecne duny a skaly obrousene piskem, vetrem a sluncem (zrejme) do bizardnich a majestatnich tvaru. Hlavne ale to neskutecne ticho a zvlastni barvy, ktere preci jenom i po zapadu slunce vytvareli atmosferu nejake cizi planety.
Kdyz jsme si kratce pobloumali po dunach, usadili jsme se na jedne pekne skalni vyvysenine a cekali, az se uplne setmi. Pojidali jsme osvezujici hroznove vino (bylo porad jeste pekne vedro) a divali se, jak se ta nemenna a ticha krajina ponoruje do tmy a jak se postupne vynoruji hvezdy. Bylo to opravdu krasny…
Kdyz uz byla uplna tma, nasedli jsme znovu do Hosseinova auta a vydali se zpatky do Kermanu. Hossein nas jeste vzal k sobe domu a nakrmil nas vegetarianskou polevkou, kterou uvaril specielne pro Terezu a kterou jsme u nej uz obedvali. Zaplatili jsme za to vsechno predem dohodnutou a docela fairovou cenu – Hossein je profesional a muzeme ho vsem doporucit.
K
Ohnovy chram a veze mlceni
Druhy den v Yazdu jsme se rozhodli tematicky zamerit – vydali jsme se za pamatkami mazdaismu, neboli zoroastrismu, prastareho nabozenstvi, ktere vzniklo na uzemi Iranu snad jiz pocatkem prvniho tisicileti pred nasim letopoctem. Tehdy prosel iransky prostor, ktery do te doby sdilel mnoho spolecnych rysu s indickou vedskou kulturou, Zarathustrovou reformou, ktera svrhla stara bozstva na uroven pomocnych duchu a nebo dokonce zlych demonu a do pozice nejvyssiho, jedineho boha byl povysen Ahura Mazda. Zoroastrismus je tak povazovan za vubec nejstarsi znamy monotheismus, a podle nekterych nazoru mohl v tomto smeru ovlivnit vyvoj judaismu a potazmo i krestanstvi.
Zarathustra patrne znacne presunul duraz z ritualismu na eticke principy. Ovsem on sam byl zrejme obetnikem stareho kultu a brzy po reforme se podle nekterych zdroju objevil jisty priklon zpet k ritualu coby dulezitemu prvku nabozenskeho zivota, a tak neni jiste, jak vasnivym odpurcem tradicniho ritualu vlastne Zarathustra byl. Postupem doby zrejme i samotny monotheismus doznal urcitych kompromisu a do mazdaimu byla opet zaclenovana vira ve stara bozstva. Ve stredoveke vrstve textu jiz na ukor Ahury Mazdy jakozto jednoticiho principu vystupuji do popredi principy dva – zly Angra Mainyu a dobry Spenta Mainyu. Prave prostrednictvim techto textu se s mazdaismem seznamila Evropa, ktera ho pak dlouho povazovala za exemplarni dualismus. Monotheisticky duraz vsak nikdy zcela nevymizel a dnes zoroastrijci sami sebe prezentuji, zda se, jako jednoznacne monotheisty. Ostatne muslimsti najeznici, kteri si v 7. stoleti podrobili Iran, zarazuji zoroastrismus mezi takzvana “nabozenstvi knihy”, ktera mohou tolerovat – coz by u dualismu nebylo mozne.
Nicmene pozadavek volby mezi etickymi principy dobra a zla je ustrednim prvkem mazdeiske nauky. Je na kazdem cloveku, aby se svobodne rozhodl, na kterou stranu kosmickeho konfliktu se postavi, a kazdy je take za sve konani zcela zodpovedny. Zlo v tomto konfliktu ale vposledku nema zadnou sanci a je jen otazka casu, kdy bude zcela porazeno. Neni dobru rovnocennym souperem, spise z nejvyssich mist docasne tolerovanym “pokusem”.
Zarathustra pusobil na uzemi dnesniho Iranu a Afghanistanu, odkud se jeho uceni rozsirilo do dalsich oblasti sveta, dokonce az do Ciny. Az do prichodu Arabu bylo jeho nabozenstvi prevladajicim nabozenstvim cele Persie a jejiho okoli. Na nasledujicim obrazku je udajne napis, kde Xerxes a Dareios dekuji Ahurovi Mazdovi za to, ze z nich ucinil tak dobre panovniky.
Kdyz se po prichodu Arabu zacal prosazovat islam, cast zdejsi komunity odesla v nekolika vlnach do Indie, kde jsou zoroastrijci znami pod jmenem parsove (tj. “Persane”), drtiva vetsina jejich iranskych souvercu postupne prestoupila na islam. Zbyli mazdeici se koncentrovali predevsim prave v Yazdu a v Kermanu.
Se soucasnou podobou iranskeho zoroastrismu jsme se nejintenzivneji setkali v yazdskem ohnovem chramu, v nemz je k videni ohen horici udajne nepretrzite jiz po dobu 1500 let.
Ohen tu byl prezentovan jako symbol Ahury Mazdy (cedulka v chramu, zrejme v reakci na islam, ktery silne vystupuje proti zpodobnovani boha, vyslovne zduraznovala jeho pouhou symbolicnost). Nejen ohen, ale i vsechny ostatni elementy, tedy i zeme, jsou cteny jako posvatne a jejich znecisteni je povazovano za vazny prohresek. Zajimavym a velmi viditelnym znakem mazdaismu jsou takzvane “veze mlceni” (dakhmeh), ktere se pouzivaly k “pohrbivani” mrtvych.
Aby nebyly necistymi ostatky tela znecisteny prirodni elementy, byl neboztik vynesen na vrchol veze a zde zanechan napospas supum, slunci a vetru. Podle toho, ktere oko bylo vyklovnuto jako prvni se pry dalo usuzovat na posmrtny osud cloveka (tohle je ovsem dost nepodlozena informace). Jeho kosti byly po ocisteni vhozeny do jamy uprostred veze nebo do more.
V moderni dobe, kdy zoroastrijci casto ziji jako mensiny v diaspore, kde neni tato jejich pohrebni praxe tolerovana, pohrbivaji sve zemrele do neprodysnych betonovych rakvi, ktere by mely zabranit kontaminaci zeme.
Alternativou je take kremace v elektricke peci, pri niz se neuziva skutecny ohen. Tohle jsou ovsem jen nejviditelnejsi a nejpopularnejsi znaky jinak velmi zajimaveho a jiste velmi rozsochateho celku zoroastrijske nauky a praxe. Bohuzel nase znalosti nesahaji dal nez k nim.
K + OH za znacnych sporu o formulace i fakta
A taky za pomoci wikipedie.
Yazd
Z krasneho, zelenymi parky lemovaneho Esfahanu jsme se presunuli do sucheho Yazdu. Rikali jsme si, ze budeme, pokud to bude mozne, zdolavat delsi vzdalenosti hlavne v noci, a usetrime tak cas a v neposledni rade i penize. Vydali jsme se tedy nocnim autobusem, ktery ovsem trval jenom nejake ctyri hodiny, takze spanku moc nebylo. Do Yazdu jsme prijeli nekdy v pul ctvrte rano a do peti hodin zazevlovali na autobusaku, aby nam v hotelu nenapocitali noc navic…
Hoteliera jsme museli vytahnout postele, aby nam otevrel, ale snad mu to moc nevadilo. Ukazalo se, ze je to docela prijemny mlady muz, ktery nedavno dostudoval sociologii a zajima se o lidi. Vecer pak s nami stravil na terase popijenim caje a povidanim o spouste veci z iranskeho i ceskeho prostredi. Myslim, ze to byl prvni Iranec, ktery odhadl, ze nejsme manzelske pary (a ani jsme to pred nim neskryvali) ;-)
Yazd je oproti tomu, co jsme dosud v Iranu videli, hodne suche misto – obklopene poustemi Kavir a Lut – a i teplota tu byla o neco malo vyssi nez v Esfahanu. Centru mesta chybi stavnate esfahanske parky a sem tam nejaky ten strom na ulici az tak prijemnou atmosferu a stin nevytvori. Diky tomu, ze jsme prijeli do Yazdu v patek, coz je iranska “nedele”, a dalsi den byl svatek oslavujici den, kdy se Mohamed stal prorokem, pusobilo na nas centrum mesta temer jako po vymreni. Nikde nikdo a 90 procent obdchodu zavrenych.
Yazd je znamy jako stare poustni mesto hedvabne stezky a navic jako misto s nejvetsi komunitou zoroastrijcu v Iranu (asi 5500). Stare mesto je krasne – splet uzkych ulicek, v nichz se clovek snadno ztrati, ale muze take neocekavane dorazit k cili (coz se nam kupodivu povedlo).
Domky jsou hodne stare, nektere uz v pokrocilem stadiu rozpadu, par z nich uz ho ma za sebou, ale ve vetsine z nich se stale jeste zije, nakupuje a prodava. Vsechny domy maji stejnou barvu – je to specifickou omitkou, zrejme smesi hliny a slamy – a kdyz vpodvecer na mesto sviti slunce, zari domecky jako ze zlata. Krasny kontrast k modre obloze. Neni divu, ze kombinace zlute/zlate a modre je pro islamsky svet a hlavne stavby typicka.
Aby lide v suchem kraji prezili letni horko, vynalezli dumyslnou soustavu vetrani a chlazeni domu. Domy maji vysoke veze, zvane badgiry, ktere zachytavaly jakykoli maly zavan vetru nad domem a privadely ho dovnitr. Vitr prichazel nad nadrz s vodou a ochlazoval tak vnitrni prostor, zatimco teply vzduch stoupal ven. Badgiry jsou typicke pro Yazd a oblast jizniho Iranu. Sami jsme si mohli vyzkouset, jak pod badgirem fouka prijemny vitr.
Navstivili jsme i Muzeum vody, kde toho bylo mnoho o systemu podzemnich kanalu – qanatu. Slouzily k zavlazovani pudy a k dodavce pitne vody od pramene do mesta, coz bylo casto i desitky kilometru daleko. Prumer chodby je pomerne maly, asi metr na vysku a pul metru na sirku – tak tak pro drepiciho cloveka, idealni pro klaustrofobiky. Ve meste byly rozvedene pod domy do malych nadrzi ve sklepeni, kde pak obyvatelum delaly prijemny chladek. Ve sklepech se zilo, kdyz bylo venku moc vedro, a skladovaly se tu potraviny. Hodne prijemna vec. A zdravejsi a setrnejsi nez novodoba klimatizace.
Protoze jsme uz navstivili hodne iranskych mest, pomalu se nam islamska architektura uz nezda tak zajimava jako na zacatku. V kazdem meste je pochopitelne Patecni mesita, pripadne Imamova mesita a dalsi jine stavby. Ale ocenili jsme, ze ze stavby Amir Chakhmaq, sousedici s nasim hotelem, byl nadherny vyhled na mesto. Uz se docela tesime na nejakou zmenu – na stavby s nejen modrymi dlazdickami (i kdyz jsou opravdu krasne), na indicke jidlo a na to, ze si konecne popovidame s mistnimi nejen anglicky nebo temi peti sesti slovy, co umime persky. Na co se ale netesime, je vnucovani veci ke koupi, volani “helouseeer!” a nekonecne handrkovani s riksaky (Ondra A. se pry tesi i na to handrkovani…).
V Yazdu jsme si udelali vylet k zoroastrijskym Vezim mlceni a Ohnovemu chramu, o nichz se vic dozvite v kapitolce o tomto nabozenstvi. V nedeli jsme obchazeli posledni zajimavosti mesta a dosli k velkemu arealu daulatabadskych zahrad. K nasi litosti ale vstupne, ktere pred nedavnem bylo v Iranu celoplosne snizeno z radu tri dolaru na pet deset korun, tady zustalo puvodni, a dovnitr se nam nechtelo. Dostala nas tam az dvojice iranskych mladiku, kteri pro nas usmlouvali vstup na dva listky pro ctyri lidi a navic nam jeden z nich zaplatili. My to samozrejme nechteli prijmout, ale nedalo se.
Iranci jsou neskutecne dobri v taarofu – zdvorilostnim pravidlu, ze spravny clovek nejdriv aspon trikrat ze slusnosti odmitne, nez prijme (pokud opravdu chce). Stava se nam to treba i v obchodech nebo naposledy Ondrovi u holice… ale samozrejme ze jsme zaplatili.
Yazd na nas zapusobil celkove prijemne. Ted uz nas ceka pravdepodobne jen den a pul v Kermanu a pak dlouhy presun pres Zahedan na pakistanske hranice a dal do Kvety. Hranice planujeme prekrocit az po ctrnactem srpnu, po pakistanskem Dni nezavislosti. Insallah.
T
Iran od islamske revoluce az k dnesku
Iranska “islamska” revoluce transformovala Iran z konstitucni monarchie vedene sahem Rezou Pahlavim na prvni islamskou republiku vedenou ajatollahem Ruhollahem Chomejnim. Iran se oficialne stal Islamskou Republikou 1. dubna 1979, kdy byl tento stav potvrzen v celonarodnim referendu.
V prosinci tehoz roku Iranci potvrdili teokratickou konstituci, na jejimz zaklade se Chomejni stal nejvyssim vudcem. Ctvrteho listopadu 1979 se iransti studenti zmocnili zamestnancu americke ambasady pod zaminkou, ze se jedna o ambasadu, ktera je „doupetem spehu“, a obvinili jeji zamestnance, ze jsou agenty CIA, kteri planuji svrzeni revolucni vlady, stejne jak to CIA udelala Mohammadu Mossadeghovi roku 1953. Chomejni nezastavil studenty v drzeni zamestnancu ambasady jako rukojmich a namisto toho obsazeni ambasady podporoval. Nekteri rukojmi byli propusteni, ale zbylych 52 bylo drzeno v prostorach americke ambasady 444 dni. Studenti podminovali vymenu rukojmich predanim saha, ale po smrti saha v lete 1980 byli rukojmi postaveni pred soud za spionaz. Nasledne pokusy USA vyjednat nebo osvobodit zbyle rukojmi pouzitim ruznych metod skoncili fiaskem. Roku 1981 oba staty pristoupily na Alzirskou dohodu. Spojene staty mimo jine slibily, ze nebudou zasahovat do vnitrnich zalezitosti Iranu a ze uvolni iranska aktiva, ktera byla zmrazena, ale jeste roku 2007 nejsou tato aktiva Irancum k dispozici. Kratce po revoluci se iracky diktator Saddam Hussain rozhodl, ze vyuzije domneleho oslabeni Iranu vnitrnimi rozbroji, ktere byly zpusobeny prave probehlou revoluci a jeji nepopularitou u zapadnich vlad. Kdysi silna a dobre vyzbrojena iranska armada byla behem revoluce rozpustena. Cilem Iracanu bylo ziskat pristup k uzemim, na ktere si jiz drive cinili narok. Nejvetsi vyznam mela pro Irak provincie Khuzestan (pri ceste zpet, nekdy v unoru se do techto koncim chystame), lezici na jihozapade zeme. Khuzestan je oblast se znacnou arabskou populaci, ale mozna jeste dulezitejsi je, ze na dannem uzemi lezi bohate naleziste ropy. S temito ambicemi Hussain naplanoval rozsahly utok na Iran. Druheho zari 1980 iracka armada napadla Iran v Khuzestanu. Utok revolucni Iran necekal. Prestoze se Saddamovi podaril plan s neocekavanym napadenim a dokonale vyuzil momentu prekvapeni, do roku 1982 se iranskym jednotkam podarilo vytlacit irackou armadu zpet do Iraku. Chomejni odmitl Irakem nabizene priimeri a pozadoval vysoke odskodne a odstoupeni Saddama Hussaina, coz byly nesplnitelne podminky. Cilem Chomejniho bylo vyvest svoji islamskou revoluci dale na zapad, a to do mist, kde v Iraku prevazuji siite. Valka pokracovala dalsich sest dlouhych let a az v roce 1988 bylo podepsano primeri. Celkovy pocet obeti iracko-iranske valky se na strane Iranu odhaduje na 500 000 – 1 000 000 lidskych zivotu.
Ajatollah Chomejni zemrel v roce 1989 a jako sveho nastupce ustanovil ajatollaha Ali Chameneiho, ktery je pevne u moci dodnes.
Dalsim dulezitym prelomem v modernich iranskych dejinach bylo zvoleni reformniho a liberalniho politika Mohammada Chatamiho za prezidenta v roce 1997.
Chatami se v prubehu osmi let, ktere byly maximem, kdy mohl byt u moci (dva ctyrlete terminy), snazil o zmeny, ale pres jeho usili se mu nedarilo postupovat v reformach dostatecne rychle. V roce 2005 byl novym prezidentem prekvapive zvolen byvaly starosta Ardabilu a Teheranu univerzitni profesor Mahmud Ahmadinedzad.
Ve volbach porazil byvaleho prezidenta (pred Chatamim) Rafsandzaniho. Ahmadinedzad se vyznacuje tvrdou kritikou Spojenych statu a Izraele. Zapad ho take obvinuje z popirani holokaustu. Politicti kritici mu vycitaji spatnou diplomacii a realne hrozi, ze Iran bude vic a vic v izolaci. Meli jsme moznost si zde o politice povidat s mnoha lidmi, a i kdyz ho nekteri lide nemaji prilis v lasce, uznavaji jeho naprostou cestnost a to, ze rika, co si mysli a neschovava sva slova za rouskou nic nerikajicich politickych proklamaci a prazdnych frazi. Dalsim nazorem, se kterym jsme se setkali je, ze se prostym lidem libi, kolik toho dela pro chude. Je otazkou, kde presne je pravda. Tak jako maji Iranci cenzurovane a zkreslene informace pres sva vladou kontrolovana media, tak i my z nasich zapadnich medii nemuzeme ziskat uplne presny obraz toho, jak to doopravdy je.
OA
Jako zdroj informaci a obrazku jsem pouzil wikipedia.org heslo Iran a knihu od Afshina Molaviho – Persian Pilgrimages. Za nepresnosti se historikum omlouvam.
Esfahan – nejkrasnejsi mesto v Iranu
Do Esfahanu jsme dorazili v pet rano, po sedmihodinovem nocnim prejezdu autobusem, v nemz na nas spanek stridave utocilo horko, zima, smrad a zbesile troubeni ridice. Taxikem jsme se dopravili na hlavni esfahanskou tepnu, kde jsme zjistili, ze najit v tuhle dobu hotel nebude uplne jednoduche. Esfahan je na iranske pomery velmi turisticke mesto a podle toho to taky s ubytovanim vypada – hotely, ktere maji licenci na prijimani cizincu, jsou drahe a plne a do tech bez licence nas nepusti. V hotelu Amir Kabir jsme se nakonec domluvili s jakymsi dedou, ze nas za prijatelnou cenu 140 000 rijalu ubytuji po check outu, tj. v deset. Bohuzel deda asi nemel v hotelu dostatecnou autoritu, a tak ze 14 chomejnaku jich nakonec bylo 20 (zatim nase nejdrazsi ubytovani v Iranu) a z deseti hodin bylo poledne. Nicmene mohli jsme si u nich nechat velke bagly, coz nam umoznilo udelat si ranni prochazku a seznamit se s eleganci a velkoleposti Esfahanu pekne bez davu a v sikmem rannim slunci priznivem pro foceni (a v mem pripade ovsem take s rozhoupanym zaludkem a zavirajicima se ocima).
Namirili jsme si to hned k asi nejvetsi perle Esfahanu, k namesti Imam Square, ktere nechal vystavet pocatkem 17. stoleti sah Abbas II, jemuz vubec tohle mesto vdeci za svoji tvar nejvic. Imam Square je udajne druhe nejvetsi namesti na svete (hned po pekingskem Tiananmen), ale hlavne je ze vsech ctyr stran obklopene mimoradnymi stavbami – na severni strane stoji velkolepa Imamova mesita s obrovskym vstupnim portalem, jenz ovsem neni rovnobezny se samotnou mesitou, ktera je orientovana smerem k Mekce.
Vychodni stranu namesti zdobi palac Ali Qapu, ktery je sice teprve branou do samotneho Abbasova kralovskeho palace, je ale uzasne zdobeny a je z nej skvely vyhled na cele namesti. Naproti palaci stoji Mesita sejka Lotfollaha – ta byla koncipovana jako soukroma mesita pro zeny z sejkova haremu, proto nema zadne nadvori a ani minarety.
Jizni stranu pak uzavira zdobena brana, jiz se vchazi do velkeho kryteho bazaru. Ten vede az k Patecni mesite, ktera je pro zmenu nejvetsi mesitou v Iranu a nabizi prehlidku ruznych perskych architektonickych stylu pokryvajici poslednich 800 let.
Prvni den vecer jsme toho meli plne kecky – nachodime tu od jedne pamatky ke druhe docela velke vzdalenosti. Vubec se tu chovame vic jako turiste – pobihame po meste, platime, fotime a taky nas tu zatim nikdo nepozval na obed… Ale i tak je to zazitek, Esfahan je asi opravdu nejkrasnejsi (jak tu taky mistnaci radi opakuji) – jsou tu siroke tridy, spousta zelene, moc pekny park, kde se Iranci neustale vyvaluji, poradaji pikniky nebo hrajou sachy (mezinarodni zapas mezi zkusenym iranskym hracem a Ondrou vzbudil dost pozornosti mezi pritomnymi kibicery).
Posedavaji tu krouzky studentek, ktere nas odvazne oslovuji a pak se tomu chichotaji, rodiny s detmi (tech je tady pochopitelne spousta a zdaji se mi tu byt nejak zivejsi nez v Indii) i skupinky ninju klabosicich nebo si dopravajicich slofika. Zda se mi, ze zivotni tempo tu je tak nejak prijemnejsi, i kdyz nekdo tady asi taky musi pracovat, ackoliv to neni videt.
Druhy den jsme si udelali nenarocny vylet k hrobce jakehosi dervise Manar Jomban, ktera je ovsem popularni atrakci zejmena diky svym “tresoucim se minaretum”. Treseni se zde pro turisty porada kazdou celou hodinu – mistni spravce vystoupi do jednoho z minaretu a zacne s nim zevnitr lomcovat, cimz ho opravdu viditelne rozhoupa.
Synchronne se pak zacne trast i minaret druhy – je to docela zajimava podivana…
Vecer jsme pak vyrazili do mistni armenske ctvrti Jolfa, ve ktere je cela rada krasnych kostelu.
Zevnitr jsme si prohledli dva a zejmena Kelisa-ye Bethlehem me opravdu uchvatil. Ornamentalni vyzdoba mesit je casto velkolepa a do detailu propracovana, ale figuralni vyjevy me preci jenom oslovuji vic. A tech bylo v tomhle kostelu spousta – musite uznat, ze treba nasledujici freska, znazornujici umirajiciho hrisnika a odchod jeho duse do pekla, nepostrada dramaticnost ani (alespon z naseho hlediska) vtip. (Pro uplnost tu mate i komplementarni vyjev “smrt bohabojneho cloveka”).
Zaroven tu ovsem byly patrne i vlivy perskeho islamskeho umeni a celkove to tu na me dost zapusobilo.
V Esfahanu je toho k videni spousta, ale asi nema vyznam vrstvit tu popisy jednotlivych pamatek, takze se omezim uz jen na posledni nutnou zminku, totiz tu o esfahanskych mostech – je tu pet starych kamennych mostu (take z doby saha Abbase II.), ktere jsou v noci pekne osvicene a oblozene Iranci. Vubec se mi libilo, ze i na tech nejatraktivnejsich mistech se tu normalne zije - iranskych turistu tu sice bylo zrejme docela dost, ale ti se preci jenom v mistnich pomerech vyznaji, nenechaji se tak lehce oskubat, a tolik proto neprispivaji (narozdil od nas, i kdyz se snazime) k vytvareni neprijemne atmosfery turistickeho skanzenu…
K
