Mapa nasi cesty Bangladesi
Jedna neprilis detailni mapka s trasou naseho putovani napric Bangladesi.
OA
Dhaka – lidske mraveniste
V Kumille se nase peticlenna skupina rozdelila na dve casti. Ondra H. s Kristynou pokracovali autobusem na sever do oblasti cajovych plantazi okolo mestecka Srimangal, zatimco Ondra A., Tereza a Veronika jeli primo do Dhaky.
Dhaka je od roku 1971, kdy Banglades ziskala nezavislost, hlavnim mestem a podle censu z roku 2005 v Dhace zije 12.5 milionu obyvatel. Asi si dokazete predstavit, jak v takovem meste vypada doprava. Opet je zde videt trend cele Bangladese, vsude spousta cykloriks (v Dhace se jejich pocet odhaduje na 700 tisic)
a takova par kilometru dlouha cesta po meste muze ve spicce trvat klidne i dve hodiny. Mesto lezi na rece Burhiganze. Lepsi ctvrti, v nichz sidli vetsina ambasad a ziji bohati lide, se rozkladaji v severni casti mesta.
Mesto bylo nejspise zalozene nekdy v prvnim tisicileti naseho letopoctu, ale vetsi vyznam ziskalo, az kdyz se Dhaka v 17. stoleti stala sidlem mughalskych spravcu bengalske provincie. Puvod nazvu mesta neni presne znam. Jednou moznosti je, ze pochazi z bengalskeho slova dhaka, coz v cestine znamena skryvat, pokryvat, poklice ci kryt. Dalsimi moznostmi je odvozeni od slova dhak (cesky: strom), jmena bohyne Dhakesvari (Ukryta bohyne, jeji svatyne se nachazi v zapadni casti metropole), ci ze jmena zenskych bozstev dakini.
Na dhacke autobusove nadrazi jsme dorazili odpoledne a privital nas lehky dest. Meli jsme nekolik typu na hotel a rozhodli jsme se ubytovat ve stare Dhace, ktera je i v ramci Dhaky tim nejvetsim lidskym mravenistem. V hotelu jsme meli vtipnou prihodu s tim, ze jsme si museli hrat na manzele a sestru, jinak by nas v zadnem pripade nenechali ubytovat. Tereza se stala moji manzelkou a Veronika mladsi sestrou. Po vyrizeni nezbytnych formalit a vyplneni nekolika papiru jsme se vydali na prochazku do okoli hotelu. Ve stare Dhace se nachazi valna vetsina mughalskych pamatek, i kdyz jsou casto tak srostle se zastavbou ci napul rozpadle, ze je opravdu narocne je najit. Nase chvilkova prochazka po okoli hotelu se protahla diky zacpam, ktere vytvorily tisice riks na ulicich, a domu jsme se dostali az vecer. Riksy v Bangladesi byvaji hodne nazdobene, myslim, ze o mnoho vice a lepe nez indicke. Na riditkach maji riksaci pripevnene nejruznejsi veci – kornoutky, strapate kyticky nebo plastove rucicky, mezi draty kola pak podivne veci, hlavne aby vse bylo dost barevne a prilakalo zakaznika. Pomalovavaji se boky a zada drevene konstrukce, striska a dokonce i sedacka. Ve starem meste je pak primo ctvrt zamerena na takove malovane casti riks.
Malym problemem naseho ubytovani byl nedostatek stravovacich zarizeni, ve kterych by byl k mani alespon jeden nemasovy pokrm. Okoli naseho hotelu prekypovalo obchody se zelezem, s motory, srouby a podobnymi vecmi.
Dalsi den jsme se rozhodli prozkoumat modernejsi casti mesta, zkusit sehnat pohledy, film na diapozitivy. Po dlouhem smlouvani jsme si chytili riksu (v Dhace bylo vubec vsechno o dost drazsi, kdyz riksaci videli bilou tvar, zacinali s cenou na 100 taka, i kdyz v realu cena byla treba tricet) do Gulsanu na severu mesta. Po obede jsme si dali sraz s nasim starym znamym Antuem, ktery byl zrovna v Dhace resit dalsi papirovani ohledne legalizace jeho manzelstvi s Norou. Bohuzel se nam stala jedna neprijemnost - kdyz Tereza vystupovala z riksy, nevsimla si kanalu a hup tam. Docela dost si odrela nohu, z bolesti se necitila nejlepe, a tak jsme zbytek odpoledne proflakali v hotelu, holky na pokoji a ja s Antuem v oblasti recepce (v hotelu byl zakazan vstup cizim lidem do pokoju).
O den pozdeji jsme se konecne vydali na pamatky, sli jsme se podivat do pristavu na obrovske koryto reky Burigangy a na spoustu lodi vsech velikosti kotvici na ni. V pristavu se uz od casneho rana odehrava plno presunu cehokoli z lodi na breh ci z brehu na lod. Nam se libilo hlavne vykladani ananasu, kokosaku a cukrove trtiny.
V armenske casti stareho mesta je nekolik starych kostelu, do jednoho z nich se nam podarilo dozvonit a hlidac nas pustil dovnitr. Prostor mezi zdmi zahrady okolo kostela slouzi jako hrbitov (je zde pochovano mnoho britskych dustojniku s rodinami)V okoli pry zije nekolik krestanskych rodin (predpokladam, ze by jich bylo do stovky) a pravidelne sem chodi.
Krome toho jsme se sli projit do kampusu Dhacke univerzity. V Bangladesi hraje univerzita dulezitou roli ve spolecnosti, je to centrum politickeho deni. Napriklad v roce 1971, kdyz Zapadni Pakistan zautocil na Vychodni Pakistan, tak prvni misto, ktere obsadil (a kde povrazdil desitky studentu) byla Dhacka univerzita. Vubec cela politicka situace v Bangladesi se v posledni dobe dost podoba te v Pakistanu. Od ledna 2007 je v zemi vyjimecny stav a dve predstavitelky nejvetsich politickych stran Begam Khaleda Zia a Sejk Hasina jsou v domacim vezeni. Armada se snazi vymytit korupci a pripravit pudu pro demokraticke volby. Drobnou vyhodou vyjimecneho stavu je to, ze jsou zakazany hartaly (stavky), coz nam cestovatelum prijemne usnadnuje zivot. Banglades a hlavne oblast Dhaky jsou totiz svymi castymi hartaly proslule.
OA
Jeste k Dhace od Kristyny a Ondry
Nam se v Dhace docela libilo, snad i proto, ze jsme do ni prijeli z krasneho Srimangalu, kde jsme se dva dny projizdeli na kolech (cinske vyroby) mezi cajovnikovymi, citronikovymi a ananasovymi plantazemi,
coz bylo moc prijemne a dobylo nam to energii, ktera se nam v Dhace jen hodila. Dorazili jsme tedy odpocati a pripraveni na vse a nakonec jsme byli docela prijemne prekvapeni. Na me osobne hodne zapusobila moderni budova bangladesskeho parlamentu od architekta Louise Kahna, ktera vznikala v letech 1962-1983 (ta druha fotka, priznavam se, neni nase, ale je stazena z internetu).
Hned vedle oploceneho komplexu pak stoji pamatnik byvaleho bangladesskeho prezidenta, generala Zia ul Rahmana, ktery je podle mnohych zodpovedny za tihnuti Bangladese ke konzervativnimu a rigidnimu pojeti islamu, jez dnes svadi boj o vliv s liberalnejsimi postoji. Jeho pamatnik je nicmene stridmy a podareny a pekne se hodi k elegantni Kahnove stavbe.
Dalsim velkym zazitkem byla navsteva Muzea boje za svobodu (Liberation War Museum). Kdyz uz jsme asi po hodinovem hledani pristoupili na to, ze muzeum zrejme prestalo existovat, nebot o nem nikdo z mistnich nemel ani tuchy, nahodou jsme na nej natrefili a nechali se pohltit expozici, ktera byla na pomery subkontinentu skvele vedena, informativni i dojemna.
Dnesni Banglades byl v letech 1947 az 1971 soucasti Pakistanu, jehoz zapadni casti (dnesnim Pakistanem) byl politicky, ekonomicky i kulturne dost znevyhodnovan. Velkou politickou chybou bylo napriklad to, ze vlada v Zapadnim Pakistanu odmitala uznat jazyk Vychodnich Pakistancu, bengalstinu, za oficialni, ackoliv jim mluvila vice nez polovina vsech Pakistancu. Ve vychodnim Pakistanu vzniklo v padesatych letech na podporu bengalstiny mohutne hnuti, konaly se studentske demonstrace, z nichz nektere byly potlaceny jen za cenu krveproliti, a celkova touha po samostatnosti vzrustala.
V celopakistanskych parlamentnich volbach v roce 1970 pak vetsinu kresel ziskala vychodoindicka strana Awami League. Zapadopakistanci ovsem vysledky voleb de facto neuznali, kdyz odmitli jmenovat predsedu strany Mudzibura Rahmana premierem zeme. Vyjednavani mezi obema stranami selhalo a v kvetnu 1971 zautocila pakistanska armada na vychodni cast zeme. Banglades vyhlasil samostatnost a zformoval odpor ve forme partyzanskych osvobozeneckych jednotek Mukti bahini. Masakry byly v podstate cilene na civilni obyvatelstvo a cele vesnice byly masakrovany. Do Indie se pres hranice zacaly rinout milionove proudy bengalskych uprchliku. To bylo vedle tradicniho nepratelstvi s Pakistanem zrejme hlavnim duvodem, proc do konfliktu Indie zacala posleze zasahovat. Kdyz pak Pakistan na Indii otevrene zautocil, vstoupila s nim Indie do valky, pripojujic se tak k Mukti bahini. Indie brzy ziskala kontrolu nad celym bangladesskym uzemim, v prosinci se Pakistan vzdal a vznikl samostatny Banglades.
V muzeu jsme stravili asi tri hodiny, prohlizeli si fotografie i vystrizky z doboveho tisku. Na dvorku muzea nam pak vyrazil dech samoobsluzny bufet. Clovek se mel sam obslouzit, zaplatit a umyt po sobe nadobi - tady na subkontinentu neco opravdu tezko uveritelneho…
Krome toho nas v Dhace zastihla taky Kalipudza, dalsi velky bengalsky hinduisticky svatek. Protoze ale v Bangladesi neni hinduistu zase tak moc, nebyla ani pudza nijak velkolepa, vse se soustredilo do tzv. Hindu street, kde zato byla koncentrace bohyni pusobive vysoka. Zde jedna ukazka toho, kterak Kali, pohrouzena v divoky tanec, slape po svem manzelovi Sivovi…
K.
Banglades, zeme zaslibena… byrokratum
Banglades, Thakurovo “Zlate Bengalsko”* v delte Gangy a Brahmaputry, zeme plna ryze, zeme plna vody, zeme plna palem a zelene, zeme plna urednich narizeni, jejichz zmet je stejne kosata jako tisice kilometru mistnich rek a kanalu. Na rozdil od rozvetne ricni site se v urednich narizenich ale nikdo poradne nevyzna. Jsem opravdu moc rad, ze jsme se do tehle site nemuseli zapletat hluboko, protoze i povrchni stretnuti s ni v nas zanechalo svoje otisky – a predevsim nas pripravilo o cenne hodiny a dny nasich zivotu.
Prvni stretnuti jsme prodelali v Cattagramu a byla to vlastne takova priprava na pozdejsi zklamani. Spolecne s Norinym manzelem Antuem, ktery v Cattagramu vyrustal od detstvi, jsme se sli zeptat na mistni hlavni policejni stanici, zdali je potreba ke vstupu do horske oblasti povoleni. Tato oblast, obyvana puvodne predevsim kmenovym obyvatelstvem, predstavuje jednu z mala hornatych koncin Bangladese a zaroven udajne jednu z nejkrasnejsich. Bohuzel tlak centralni vlady na puvodni obyvatele v podobe zabirani pudy pro prumyslove ucely a necitlive imigracni politiky, ktery vedl k tomu, ze dnes jsou puvodni etnika ve sve zemi ekonomicky slabsi mensinou, primel cast mistnich k ozbrojenemu partyzanskemu odporu. Prestoze dnes je oblast udajne pomerne klidna a vyjednavani pokracuje, stale jeste museji cizinci pred vstupem zadat o povoleni mistnich uradu. O tomto narizeni ovsem panove na policejni stanici v Cattagramu nemeli sebemensi poneti a s ujistovanim, ze nic takoveho se nevyzaduje, nas poslali domu. Chapal bych nedorozumeni, kdyby s nami nebyl Antu, ktery rozumi jinak pro nas neproniknutelnemu mistnimu nareci (pokud se ovsem uz nejedna o uplne jinou rec nez je bengalstina). Ale diky jeho doprovodu bylo spatne pochopeni z nasi strany vyloucene, a je tak evidentni, ze co dela jedna ruka tisiciruke bangladesske byrokracie, ostatni ruce nevedi a snad je to ani nezajima.
O teto krute pravde jsme se poucili bohuzel az primo pri vjezdu do oblasti na vojenskem checkpointu o nekolik dni pozdeji. Byla navic sobota, a nebyla tak sance dostat povoleni driv nez v pondeli, na coz jsme v nasem nabytem programu nemeli misto. Prestoze se vojaci dost snazili, nemohli nam nijak pomoct. A my jsme se na ne ani nemohli poradne zlobit, protoze oni skutecne za nic nemohli. A protoze urady byly zavrene, nemohli jsme se ani poradne rozzlobit na pany na policejnim urade. Takze jsme si pekne u zavory prohledli predhuri Cattagramskych hor, popili caj s vojakama, spolkli nabidnute susenky a nas vztek a znacne predelali nase dalsi plany.
Dalsi stretnuti jsme prozili mezitim, kdyz jsme se snazili dostat na ostrov St. Martin’s. Jezdi tam z mesta Teknaf lode - krome dvou velkych a drahych parniku, ktere jezdi rano tam a odpoledne zpatky, zajistuji dopravu male rybarske barky. Jelikoz jsme prijeli odpoledne, koupili jsme si listky prave na takovou barku. Usadili jsme se a chvalili zatazenou oblohu, ktera nas chranila pred primim slunecnim zarem, kdyz se kde se vzal, tu se vzal, objevil nejaky chlapik, ktery si predtim zapsal nase jmena a jmena nasich otcu, jak je v muslimskych zemich zvykem, a oznamil nam, ze nemuzeme jet. Duvod byl jednoduchy – protoze jsme turisti. Drzeli jsme se hrdinne a s podporou nekterych spolucestujicich Bangladesanu se nam podarilo dosahnout nekterych dilcich vitezstvi, od zacatku nam ale melo byt jasne, ze zvitezit nemuzeme. S poukazem na zakladni rovnost vsech lidi jsme odrazili argument, ze nemuzou riskovat nase zivoty cestou na takove barce – sedelo tam takovych 50 mistnich turistu. Taky jsme proklamovali nasi ochutu vzit na sebe odpovednost za pripadnou ujmu, dokonce i pisemne, pokud by to bylo treba. Jine argumenty na sklade chlapik nemel, ale odplout nam stejne nedovolil a mistni rybari si ho evidentne nechteli rozkmotrit. Takze jsme sice pobavili nektere prihlizejici, ale neziskali vubec nic. Lzivym prohlasenim, ze vedlejsi lodka pojede za hodinu, nas nakonec vylakali z nasi lodi ven a nase puvodni barka odplula vesele se svym nakladem turistu pryc. Nez se ukazalo, ze, jak jsme ocekavali, vedlejsi lod nikam jet neplanuje a ze ourada jim vyslovene zakazal nas odvezt, vzal onen podly chlapik do zajecich a jeho kumpan z prodejny listku s nim. Penize nam sice vratili, nicmene museli jsme kvuli nim stravit zbytecne dlouhe odpoledne a noc v pristavni dire jmenem Teknaf.
Rozzlobeni touhle nespravedlivou rasovou diksriminaci jsme se vydali na lov obou provinilcu, ktery nas nakonec dovedl k sefovi mistniho pristavu a k vrcholnym sarzim mistni vojenske posadky. Tam velmi ocenili nasi bengalstinu, nabidli nam caj, kterym zchladili nasi pifku, a omluvili se nam jmenem bangladeske vlady - nicmene potvrdili zakaz prevazeni turistu na barkach. Nasli pro to dokonce dalsi duvod, totiz nebezpeci unosu do Barmy, ktera lezi jen asi deset kilometru daleko, na druhe strane zalivu. Jeden takovy unos se pry skutecne odehral – blahe pameti leta pane 1956.
Dalsi vice ci mene absurdni urednicka narizeni uz snad jen namatkou. Napriklad je treba slozit v urcite bance predem poplatek 300 taka za vyjezd(!) ze zeme, pricemz na nekterych hranicnich prechodech banka svoje pobocky nema a narizeni neni nikde inzerovano. Jeste stesti, ze jsme o tom vedeli, protoze vracet se z hranice zase nekam do vetsiho mesta by me asi dohralo. Dalsim potencialnim problemem je zakaz opustit zemi jinym hranicnim prechodem, nez jakym clovek vjel. Urad, ktery by mel vydavat povoleni, ktera to umozni, od toho dava ruce pryc a doporucuje lidem, kteri chteji odjet jinudy, aby na prechod jeli a proste to nejak zkusili.
Daleko vetsi problemy mel ale urcite Antu, ktery se s urady potykal kvuli legalizaci sve svatby s Norou. Aby mohla byt uznana ceskou stranou, musi mit Antu potvrzeni ze sve zeme, ze neni zenaty. Takove potvrzeni je ale nemozne dostat v zemi, kde neexistuji matriky a uredni svatby jsou vyjimkou. Nakonec se mu snad podarilo uspet s nejakym cestnym prohlasenim od pribuznych, ale mam pocit, ze mu papirovani zabralo docela slusou cast jeho kratkeho pobytu doma (jinak zije v Dilli).
No a co napsat o ostrovu Svateho Martina? Krasny kout zeme, plny kokosovych palem (podle nich ma svou prezdivku “Kokosove utociste”), ktere davaji orechy se sladkou stavou a vybornou duzinou. Ostrov, kde se da potapet ke koralovym utesum, pokud je lepsi viditelnost, nez jsme meli my,
ostrov, kde se da pekne koupat, ackoliv kameny roztrosene v pisku trochu zhorsuji kvalitu plaze, ktera je jinak snad ucebnicovym prikladem tropickeho raje.
Vetsina turistu navic prijizdi jen na odpoledni prochazku, a tak jsou rana a vecery klidne, restaurace prazdne, zato ale vynikajici (predesim co se nabidky morskych ryb tyce), vnitrozemska ryzova policka krasne opustena a nocni kladeni zelvich vajicek na plazi nerusene. Jak radi bychom napsali takovou idylickou zpravu take o Cattagramskych horach, ale na druhou stranu jsme se o duchu a kulture teto bengalsky mluvici zeme poucili urcite lepe a presneji prave skrze neuspesna stretnuti s mistni byrokracii.
OH
* Pro nebengalisty, tedy pro vsechny krome nas, byl asi nesrozumitelny nadpis predchoziho prispevku. ”Amar sonar Bangla” je jmeno jedne pisne Rabindranatha Thakura, ktera se stala statni hymnou Bangladese. Jeji nazev znamena “Me zlate Bengalsko”.
Amar sonar Bangla
Jak uz napsal Rabindranath Thakur, zeme bengalska je opravdu krasna. Zlaty Banglades nadchnul i nas, a to se nam vlastne posledni dny z Kolkaty moc nechtelo. Banglades je pomerne mlada zeme, jako uzemni celek vznikla v roce 1947 pri rozdeleni Indie na nabozenskem zaklade, tenkrat spadala pod spravu Zapadniho Pakistanu. V roce 1971 se Vychodni Pakistan osamostatnil od sveho muslimskeho bratra Zapadniho Pakistanu (dnesni Pakistan) a stal se samostatnou zemi. Hlavnim mestem Bangladese je Dhaka. Na uzemi rozlohou asi dvakrat vetsim nez Ceska Republika se tisni odhadem asi 150 milionu lidi.
Prechod pres hranice v Benapole byl docela bezproblemovy, uz po ceste vlakem z Kolkaty se nas ujal jeden mladik z Dhaky a na hranicich nas vodil od jedne kancelare k druhe. Vcetne cekani ve frontach, vyplnovani dotazniku a dalsiho cekani byrokracie stejne zabrala asi hodinku. Z hranice jsme se primym autobusem dostali pomerne pohodlne az do Khulny, nasi prvni zastavky na ceste. Khulna je hlavni mesto jedne ze sesti bangladesskych divizi, ktere jsou pojmenovane po svych hlavnich mestech (Khulna, Borisal, Radzsahi, Dhaka, Cottogram a Sylhet) a dal se deli na distrikty, subdistrikty atd. My mame v planu navstivit 5 ze 6 divizi, vynechame jen severozapadni Radzsahi.
Samotna Khulna nas prilis nenadchla, ale udelali jsme si z ni denni vylet do nedalekeho mestecka Bagerhat, ktere je zname pro svoje pocetne mesity nebo spise zbytky mesit, a prosli se v jeho okoli.
To se ukazalo jako prijemna zalezitost, protoze jsme na male plose videli hodne z bengalskeho venkova. V Bengalsku je obrovske mnozstvi rek (proteka tudy a usti tu do more sirsi rameno Gangy, zde pod jmenem Padma), rybnicku a vubec jakychkoli vodnich ploch, s cimz souvisi vsudypritomna zelen. Cela zeme je krasne zelena, okolo cest rostou stromy, davajici prijemny stin, na polickach se pestuje ryze a i voda je zelena diky krasnym (ale asi ne prilis chtenym) vodnim hyacintum. Prochazeli jsme se tedy v okoli Bagerhatu a pod zaminkou hledani mesit ci nejakych jinych zajimavych staveb si prohlizeli bengalskou vesnici, kterou tvori z vetsi casti obydli rybaru. Jeden rybar nas dokonce pozval k sobe domu. Povidali jsme o nasi zemi, o jeho zemi, o cenach ryb na trhu a vubec o zivote. Pak venku si Ondrove zahrali s bandou kluku kriket. Mistni lide jsou velice prijemni, pokud nejde o klasicke pokrikovace, kterych je vzdycky vsude dost.
V Khulne nas ale cekalo i jedno nemile prekvapeni, ktere se ale cloveku muze prihodit kdekoli – i doma. Kdyz jsme si v jedne restauraci davali veceri, my dojidali a Kristyna si sla vybrat sladky zakusek po veceri, prisedl si k nam jeden (uz ze zacatku nesympaticky) mladik a zacal si s nami povidat. To se stava asi stokrat za den, ale tentokrat kdyz mladik odesel, zmizela s nim i Kristynina taska, coz jsme bohuzel zpozorovali prilis pozde na to, abychom stacili neco udelat. Tasku jsme shodou nahod nasli druhy den asi o dva kilometry dal, samozrejme prazdnou… No, z chyb se clovek uci, od te doby si davame vsude daleko vetsi pozor (ten jsme zatim v Indii temer nepotrebovali).
Do dalsiho mista nasi cesty jsme se rozhodli presunout jinym druhem dopravy, nez ktery jsme dosud vyzkouseli, a tak jsme si koupili listky na raketu. “Rocket” neboli “raketa” je velka nekolikapatrova lod, obvykle ma tri az ctyri tridy a da se s ni plout mezi jednotlivymi mesty Bengalska diky ricnimu spojeni, nekdy se vyuziva i morskeho zalivu. Delka cesty zalezi na vzdalenosti, trasy, ktere jsme absolvovali my, trvaly 14 a 20 hodin – tedy dele nez autobusem, ale zato jizda lodi je mnohem pohodlnejsi a clovek toho vic vidi. Na obe cesty – z Khulny do Borisalu a z Borisalu do Cottogramu – jsme si koupili listek do druhe tridy, ale dostali jsme se i na palubu pro jednicku, kde to (alespon u prvni lodi) krasne foukalo a byl nadherny vyhled.
Borisal nakonec tak zajimavy nebyl, jen male nekolikamilionove mestecko. Udelali jsme si jen vylet lodkou na druhy breh a prosli se, tedy alespon ta zdrava cast z nas.
Vic jsme se tesili do Cottogramu, kde nas cekal Antu, manzel nasi kamaradky Nory a predevsim mistni clovek, se kterym je poznavani ciziho mesta vzdycky zajimavejsi. Cottogram je druhe nejvetsi bangladesske mesto a soucasne druhy nejvetsi pristav v Asii (po Singapuru). Pobliz mesta se odehrava i negativne proslavene rozebirani starych lodi. Ty sem putuji uz od 60.let, zdejsi pristav se stal pohodlnym smetistem stareho bordelu z celeho sveta. Meli jsme v planu se tam podivat, ale bohuzel jsme to pred zapadem slunce nestihli, tak jsme se po vyrizeni povoleni podivali alespon na doky, ve kterych se lode opravuji.
Ve meste je jeste videt vliv Portugalcu a Anglicanu, kteri tu po sobe zanechali evropske budovy a cele ctvrti. Dokonce i “cottogramstina” je pry take ovlivnena portugalstinou a arakanstinou (oblast dnesni Barmy).
Bengalstina Bangladese se od te kolkatske trochu lisi. Nejnapadnejsi je jina vyslovnost, treba c (ve slove casto) se tady vyslovuje jako c (citron) nebo s (salat), dz (dzban) jako z (zub), coz cloveka obcas zmate. Take uz jsme tady uzili nasi znalost hindstiny, napriklad pro vodu se tu pouziva slovo nikoli bengalske “dzol” (ze sanskrtu), ale hindske “pani”, pro pritakani nekdy pouziva “dzi dzi”. My jsme se ve skole ucili “kolkatstinu”, ktera se v Indii povazuje za standard, mistni zase povazuji za standard svoji rec, at uz jde o variantu z Dhaky, Cottogramu nebo jakoukoli jinou. Pro nas je to prijemne ztizene snazit se porozumet rychle a hodne hovorove reci lidi na ulici, aspon se trenujeme…
Co se tyce jidla, vychodni Bengalci jsou oproti tem zapadnim daleko vetsi masozrouti. Kdyz clovek prijde do restaurace, ma obvykle na vyber mezi cikn, matn, bif a fis. Hodne se tady ji hovezi, cehoz vyuziva hlavne Ondra, a ryby, ktere ma rada Veronika. Nakonec se ale da sehnat i zelenina nebo ridky dal, za coz jsem rada hlavne ja a cim dal tim vic i Kristyna.
Bangladesska vlada se uvedomele rozhodla zakazat pouzivani plastovych pytliku (nebo je aspon omezit) a aspon v tomhle ohledu se dostala daleko nad uroven Indie, kde se plasty valeji na kazde ulici, topi se s nimi nebo je zerou poulicni zvirata. Tady jsou plastove sacky nahrazene o trochu lepsimi sytovkami, papirovymi pytliky ze starych novin nebo krabickami, videli jsme i pytliky usite z jemne slabe latky. Susenky a voda se ale samozrejme prodava v plastu, ale porad je situace o mnoho lepsi nez v sousedni Indii.
Banglades je znama jako jedna z nejchudsich zemi sveta a moc turistu sem nejezdi. Nez jsme dorazili na ostrov St. Martin’s, tak se pocet turistu, ktere jsme potkali, dal spocitat na prstech jedne ruky. Clovek se vsude stava stredem pozornosti, casto na nas pokrikuji, “helou, ver ar ju from, vot is jor nejm” nebo rovnou neco v bengalstine. Kdyz si nekdy na kraji ulice davame caj, obklopi nas dav padesati lidi a tise civi. Pokud bychom vybirali jednu taka (mistni mena) od kazdeho cumila, byli by z nas bohaci :-)
Z Cottogramu jsme se rozhodli vyrazit na jih, co nejvic to pujde, tedy na koralovy ostrov St.Martin’s (nebo Kokosovy ostrov), a pak se zchladit do Bandarbanu v jedine horske oblasti zeme Chittagong Hill Tracts. Cekalo nas prijemne lenoseni pod kokosovymi palmami, okorenene o trochu te subkontinentalni byrokracie a logiky… jak uvidite v dalsim prispevku.
T + OA
