Kultura v Kolkatě a raftování v Rišikéši
Poslední týden v Kolkatě jsme kromě různého zařizování měli na programu i jednu mimořádnou záležitost. Tou byl prestižní festival klasické indické hudby Dover Lane Music Conference (http://www.thedoverlanemusicconference.org/ – po načtení jejich stránek uslyšíte při troše štěstí i hudební ukázku), který do bengálského hlavního města každoročně láká znalce a milovníky indické hudby nejenom z Indie. A ačkoliv (troufnu si v tomto ohledu mluvit i za ostatní tvůrce blogu) nikdo z nás do ani jedné z těchto dvou škatulek nezapadá, byly dva večery strávené na festivalu povznášejícím zážitkem i pro nás.
Ale popořadě. Nejdřív je potřeba sehnat si lístek, což vůbec není tak snadná záležitost, jak by se mohlo zdát. Konference je organizovaná jako jakýsi klub, patrně těsně spjatý s komunistickou bengálskou vládou, a přednostní právo na lístky mají členové tohoto klubu. Do běžného prodeje se tedy téměř žádné lístky nedostanou, a tak nezbývá, než se vystavit pokoutným praktikám funkcionářů a jiných papalášů rozprodávájících přebytky, či různých podnikavců napojených na jimi zkorumpované a s nimi spolupracující hlídače u vstupu.
A tak je prostranství před festivalovým stanem před začátkem koncertu plné takovéto pokoutné činnosti, nenápadně postávajících osob, které, když po nich dostatečně dlouho a dostatečně konspiračně pojukáváte, na vás nakonec syknou, abyste je následovali, a pak vás vedou úzkými uličkami, aby vám nakonec prodali vytoužený lístek. Nakonec jsme uspěli i my a získali lístky na dva večery s indickou klasickou hudbou.
Ještě je třeba říct, že i samotný průběh festivalu je pro našince dost neobvyklý. Hraje se totiž několik nocí za sebou, vždycky asi od osmi večer do šesti do rána, a tvrdé jádro posluchačů opravdu takto probdí třeba šest nocí. Každou noc se představí tak čtyři interpreti, takže má každý k dispozici asi dvě a půl hodiny. To je významný fakt, protože právě pomalý rozjezd je na první pohled asi nejcharakterističtějším rysem klasické indické hudby. V praxi to vypadá tak, že zhruba první hodinu se “rozbrnkává” hlavní nástroj sám, po hodině se přidají tabla a další doprovodné nástroje a společně se pomaloučku polehoučku dostávají do tempa, až nakonec po dvou a půl hodinách skladba dospívá ke svému extatickému vrcholu a hudebník do ní vkládá veškerou svou energii.
Indové tvrdí, že jenom po dlouhé přípravě, kdy se člověk pomalu do skladby noří a ladí se na její základní motivy, jež jsou předváděny v různých variantách a pozvolna rozvíjeny, si posluchač (a obzvláště posluchač v hudbě vzdělaný) dokáže její vrchol skutečně užít. Něco na tom určitě bude, ale takový styl muzicírování je opravdu jen pro náročné a trpělivé ucho. Nebyli jsme rozhodně sami, kdo během noci dlouhé minuty, ba i hodiny, prospal, ale na druhou stranu – ono i v takovém polospánku a poklimbávání se člověk může pěkně vnitřně ladit a muziku si hezky užít. A když pak přišel vrchol – no, museli jsme uznat, že stálo za to si počkat…
A po tomhle posledním týdnu v Kolkatě, zpestřeném hodnotným kulturním prožitkem, ale jinak stráveném především odesíláním různých balíků do Čech a loučením se s našimi novými i staršími známými, jsme se (já a Ondra) začátkem února rozloučili s naším kolkatským bytečkem a zahájili pozvolný ústup na západ. Nejdřív nás čekal celodenní přesun do Dillí. Tam jsme si zažádali o íránská transitní víza (turistická se prý v Indii vydávají jen výjimečně), a zatímco nám je ambasáda vyřizovala, vyrazili jsme si na krátky výlet do relativně blízkého Rišikéše.
Rišikéš leží v podhůří Himálaje, v místě, kde posvátná Ganga vytéká ze sevření horských srázů a zahajuje svoji dlouhou pouť severoindickou nížinou. Jméno města znamená v překladu “zřecovy vlasy” a oním zřecem (tím, kdo zří, rozuměj “tím, kdo je nadán vnitřním zrakem”) je bůh Šiva. Jméno odkazuje k indickému mýtu, který vypráví o tom, jak Šiva zachytil mohutný proud Gangy, jenž pádem z nebe hrozil rozdrtit zemi, právě do svých vlasů. A to je Rišikéš - místo, kde se Ganga začíná měnit z bystré řeky v líně se valící veletok.
Rišikéš je tedy Šivovo město a jeho duchovní potenciál bohužel nezůstává nevyužit. V šedesátých letech to tu proslavili Beatles, kteří zde pod vedením svého gurua Mahárišiho objevili kouzlo indické spirituality pro sebe, ale i pro spoustu dalších, kteří pak začali přicházet ve stále větších počtech. Dnes je Rišikéš cílem podivně postrojených hledačů posvátna, nadšených účastníků rychlokurzů jógy či meditace, dredatých babiček – bývalých květinových dětí – a různých dalších podivných existencí.
Pořád je tu ale ještě Ganga, lahodicí oku čistotou, po které v takovém Varánasí nezbývá už ani památky. A výhodou rozvinuté turistické infrastruktury je možnost zaplatit si několikahodinové či několikadenní raftování s profesionálními průvodci a veškerým vybavením. My jsme si vybrali asi čtyřhodinový sjezd, a tak jsme byli jednoho rána vyvezeni několik kilometrů proti proudu, navlečeni do záchranných vest a přileb a sveřeni do péče “matky Gangy”.
Za parťáky jsme vyfasovali sympatickou rodinku amerických Indů, sestávající ze dvou starších paní a z dospělého vnuka a vnučky.
Babičky byly odhodlány vrhnout se do dobrodružství, ale asi po pěti minutách nacvičování povelů na klidné vodě se jedna z nich rozhodla vystoupit a druhá byla zbavena pádla a vybavena špagátem, kterého se pak celou dobu usilovne držela. A tak nas zbylo jen šest více ci méně schopných pádlovat, což ale to vůbec nevadilo, protože naši průvodci by to krásně zvládli i sami a patrně se v nás jenom snažili vyvolat dojem, že jsme tam důležití.
No, bylo to pěkný a chvílema i docela vzrušující, byli jsme mokrý od hlavy až k patě. Dokud bylo sluníčko, bylo nám hej a dokonce jsme si v Ganze, která je tu pořádně ledová, i trochu zaplavali.
Pak se ale zatáhlo a konec výletu už jsme spíš protrpěli. Poslední kilometry jsme už jen pádlovali proti studenému větru na téměř stojaté vodě (na celé trase je několik pěkných peřejí, ale jsou poměrně daleko do sebe a mezi nimi je tok docela mírný) a začínali být promrzlí na kost.
Ale i tak jsme si to užili. Mimo jiné jsme cestou viděli i několik odhodlanějších a vytrvalejších “hledačů”, kteří se před naším raftem schovávali do svých příbytků ve štěrbinách mezi balvany na břehu…
K.
Videa
Mame tady tri videa. Neni to nic uchvatnyho, ale kdyz jsem to natocil…
Prvni jsme natocili na divadelnim vystoupeni poloochotnicke skupiny v Sivsagaru. Tlusta muzska postava je hlavni zaporak pribehu zlovolny panovnik Kansa, ktery se prave oddava svym nerestem – vinu a zenam. Hudba je ziva stejne jako vykony hercu. Bohuzel nemame zadne video zachycujici prednes – stejne zivy a energicky.
Pripadne muze stahnout na: http://indie07.files.wordpress.com/2008/02/mvi_3948.mpg
Druhe video jsme natocili v Sillongu na tamni verzi tahu sportky, pri ktere se vsazi na posleni dvoucisli celkoveho poctu sipu, ktere zasahnou terc. Podrobneji se o tom rozepsala Kristyna v prispevku z Meghalaji. Takhle to vypada v praxi. Je videt i zakonceni strelby zvizenim zavesu a slyset jsou povely vedouciho strelby, tedy asi statniho notare.
Link: http://indie07.files.wordpress.com/2008/02/mvi_4103.mpg
Fotky ze strelby: http://indie07.wordpress.com/33-meghalaja-cerapundzi-a-sillong/
Treti video je ze svatby, ktere jsme se zucastnili v Guvahati. Pred odchodem z zenichova domu do domu nevesty (representovanym, jak je v soucasnosti casto zvykem a vzhledem k obrovskemu poctu ucastniku i prostou nutnosti, za timto ucelem specielne pronajatym domem, tkz. “wedding hall”) se pomalu dostavala do parady kapela a s ni i zenichuv svatebni pruvod. Kapela zustala mimo zaber, takze tady je alespon fotka: http://indie07.files.wordpress.com/2008/02/img_4116.jpg
Link: http://indie07.wordpress.com/?attachment_id=1925
OH
Za prirodou do Assamu a Meghalaje
Jelikoz jsme zase jednou dospeli do stavu presycenosti kolkatskymi pachy a hluky, vydali jsme se s Ondrou tesne pred Silvestrem na tritydenni rekreaci do severovychodnich indickych statu Assamu a Meghalaje.
Se zastavkou v Tezpuru, nijak zvlast vyjimecnem, i kdyz velmi prijemnem a klidnem mestecku, jsme dorazili do assamskeho Sibsagaru. Tady jsme objeli nekolik architektonicky zajimavych pamatek, pripominajicich vladu byvale dynastie Ahomu, dynastie, ktera pry mela koreny v Thajsku – i diky tomu jsou kuprikladu jejich chramy odlisne od vseho, co jsme zatim v Indii videli.
I kdyz jsme poctive objeli asi sest pametihodnosti, bohuzel jsme vsechno videli jenom zvenku, protoze platit vsude preci jen neprimerenych 100 Rs se nam nechtelo.
Dost nas pak pobavilo, kdyz nam asi za tyden Ondrej s Terezou predali noviny, v nichz byla nase fotka s titulkem: “turisti si v Talatal Gharu v Sibsagaru prohlizi sochy a monumenty stare ahomske dynastie”. Ve skutecnosti jsme byli vyfoceni prave v okamziku, kdy jsme za plotem vysvetlovali vsem pritomnym sve pohorseni z vyse vstupneho.
S lokalnimi medii jsme v Sibsagaru ucinili jeste jednu zkusenost – seznamili jsme se tu totiz se sefem mistni televize a vubec vsestrannym kulturnim cinitelem a aktivistou Gogojem, ktery s nami natocil rozhovor v bengalstine. Bohuzel zrovna nebyla k dispozici zadna z udajne existujicich ctyr kamer, takze ho s nami natocil na mobilni telefon. (V tomto interview jsme mimochodem prislibili, ze “cesky lid” upozornime na krasy Assamu, coz si timto odbyvame…)
Tenhle Gogoj nas ale taky pozval na veceri do domu sve rodiny. Jidlo bylo dobry, ale vladla tu trochu pochmurna a stisnena atmosfera. Ukazalo se, ze Gogojuv bratr je uz deset let tezky alkoholik (alkoholismus je zrejme v Assamu i Meghalaji dost velkym problemem – ze by to nejak souviselo s vysokym podilem krestanu v populaci?) a ani ostatni clenove rodiny nebyli zrovna zabavni spolecnici. Jediny, komu bylo ocividne do reci, byl jakysi zaslouzili stryc ze sousedstvi, ktery do nas celou dobu nemilosrdne hustil banalni duchovni moudra.
Co se tehle oblibene zabavy Bengalcu tyce, zrovna dneska jsme si museli vyposlechnout dalsi kazani o tom, jak by clovek mel pomahat svym bliznim, kdykoliv ma prilezitost, a jak je dulezite pracovat pro dobro sveta, ze penize a uspech nejsou vsechno, atd., atd. Nejhorsi je, ze tyhle orgie duchovni banality nekteri (a neni jich malo) povazuji za nejakou specifickou indickou moudrost, kterou je nam, “materialistickemu a duchovne vyprahlemu” Zapadu treba laskave predavat. Indove urcite maji byt na co hrdi, ale to, co nam s tezko snesitelnou naruzivosti casto predkladaji, ma k velkym indickym filosofickym tradicim opravdu daleko.
Z Sibsagaru jsme se presunuli do nejvychodnejsiho bodu cele nasi asijske cesty, do mestecka Tinsukia, pobliz nehoz lezi nejvetsi assamsky narodni park Dibru Saikhowa. Tinsukiane priznacne o jeho existenci nemeli nejmensi potuchy a ani turistu sem nejezdi moc, a tak jsme si park uzili hezky prazdny a klidny. Prochazeli jsme jim sami jen se dvema pistolniky, kteri nas meli chranit pred pripadnymi tygry ci slony. Krome nich jsou v parku k videni i polodivoci kone, kteri se tu ztratili behem druhe svetove valky a jiz nekolik generaci tady ziji svobodne. My jsme sice videli jen capy a kachny, ale i samotna krajina byla krasna – zaplavove roviny Brahmaputry, pisecne brehy, po nichz jsme cely den chodili bosi, tunky a vysychajici ramena reky, ktera jsme brodili ve stopach slonu.
No a pak uz jsme spechali na sraz s Ondrejem, Terezou a jejich rodici, abychom spolecne navstivili Kazirangu a i my se konecne svezli na slonech.
S Ondrou jsme se takove velke turisticke atrakce trochu obavali, zdejsi safari jsou ale poctive udelana a urcite stoji za to. Navic se nam podarilo predstirat, ze studujeme na universite v Kolkate, a ziskat tak indicke vstupne, dokonce jeste studentske, diky cemuz jsme usetrili nekolik tisic rupii.
S Ondrejem, Terezou a jejich kamaradem Anandem jsme se pak presunuli do Meghalaje, “pribytku mraku”, ktera je jiz prevazne krestanska, a na mistni kulture je to znat. Meghalajske mestecko Cherrapunjee bylo donedavna povazovano za misto s nejvetsim objemem rocnich srazek na svete, v poslednich letech ho ale trumflo jine mestecko o nekolik desitek kilometru dal. My jsme se ubytovali daleko za jinak neprilis atraktivnim Cherrapunjee, nizeji v kanonu reky, k niz jsme pak sestupovali na vylety za nejvetsi zdejsi atrakci, tzv. “zivymi mosty”.
Jsou to mosty vytvorene umnym spletanim korenu zdejsich banijanu – vyroba takoveho mostu trva nekolik desetileti, hlavne je to ale skvely napad.
Krome mostu korenovych nas cekalo i adrenalinove prechazeni dlouhych mostu z ocelovych lan
a koupani v pruzracne vode reky v kanonu.
Na me osobne pak hodne zapusobily mistni vesnicky se spoustou deti, ktere za sebou na spagatu tahaly autaky vyrobene z petflasek a vubec nezebraly, s upravnymi domky a zahradkami, v nichz visely klece s ptaky, se hrbitovy, jejichz hroby byly plne kvetinovych vencu a s kosteliky rozmanitych architektonickych stylu a nalezejici k nejruznejsim kongregacim, ze kterych se celou nedeli ozyval zpev a kazani.
Nasi dalsi meghalajskou zastavkou byl Sillong, mesto s docela neindickou atmosferou, kde nas nejvic zaujala mistni verze sazky. Dvakrat denne tu skupiny lucistniku strili na terc ze slamy nekolik stovek sipu, pricemz clovek si muze vsadit na posledni dvojcisli z celkoveho poctu zasahu.
Odhadnout se to neda, takze je to naprosta loterie, ale rozhodne to ma vetsi smrnc nez tahani micku z osudi. Bylo videt, ze mistni chlapi timhle preci jenom chlapactejsim hazardem docela ziji a leckdy tu zrejme dokazi rozfofrovat nemale penize. I my jsme se nechali strhnout atmosferou a vsadili si na obe strelby – cekani na druhou z nich jsme si zkratili popijenim caje a pozorovanim mistnich borcu, kteri v mezicase soutezili v hazeni sipek na malicky terc.
No a pak uz jsme mirili do Guvahati, kde nas mimo jine cekala prohlidka saktistickeho chramu Kamakhja, jehoz posvatnost je odvozena od pohlavniho organu Sivovy prvni manzelky Sati. Ta se dobrovolne vrhla do plamenu, kdyz byl Siva urazen jejim otcem Daksou (odtud zname, i kdyz nepresne, oznaceni pro upalovani vdov – “sati”). Siva pak v nesmirnem zarmutku tancil svuj destruktivni tanec s mrtvolou Sati nabodnutou na svem trojzubci a ve svem strasnem hnevu zacal byt ohrozenim pro samotnou existenci sveta. Visnu proto zasahl mrtvolu svym diskem a rozcupoval ji na nekolik kusu, ktere dopadly na ruzna mista na zemi, a daly tak vzniknout posvatnym mistum. Do Guvahati dopadly zrovna pohlavni organy Sati, a proto je Kamakhja mandir vubec nejposvatnejsi.
A podle toho to tu taky vypadalo – chram i cele prostranstvi kolem pulsovaly zivotem, modlitbami a nadejemi pestrobarevneho davu. Vsichni svatecne obleceni a naladeni, ruce plne obetin, cela oznacena cervenou teckou od chramoveho obetnika. I nam se tu libilo, jen Satiino pohlavi, ukryte v nejvnitrejsi svatyni, jsme nevideli, nebot se k nemu tahla nekolik stovek metru dlouha fronta, jejiz jednotlive useky byly uzamceny v podlouhlych klecich. A do tech se nam s davem Indu, dychticich po co nejdrivejsim popatreni na posvatne pohlavi, veru nechtelo.
A tak jsme se ve zdravi dockali svatby, na kterou jsme byli v Guvahati pozvani. Zenil se mladsi bratr Indrani, kterou jsme i my znali z Golakabasu, a svatba to byla zase trosku odlisna od tech bengalskych. Nevesta byla oblecena ve zlatem sari,
zenich mel na hlave misto solove koruny (onoho bileho “dortu”) vence z listu a kvetu a dlouhe a dlouhe minuty naleval do ohne drevenymi naberackami prepustene maslo, pochopitelne za odrikavani patricnych sanskrtskych manter.
Vsechno to trvalo tak dlouho, az se neveste zacaly klizit oci a i zenich vypadal znacne vycerpane a na obetnika predrikavajiciho mantry vrhal vrazedne pohledy. Jeste ze zeny z rodiny, jejichz ritualy tradicne tvori jakousi opozici k brahmanske, muzske casti obradu, pozvedavaly naladu zrejme mirne prisprostlymi zerty (nerozumeli jsme jim, ale byva to tak) a propukaly v huronsky smich, zcela ignorujice brahmanske ritualni brumlani…
K.
