Amar sonar Bangla
Jak uz napsal Rabindranath Thakur, zeme bengalska je opravdu krasna. Zlaty Banglades nadchnul i nas, a to se nam vlastne posledni dny z Kolkaty moc nechtelo. Banglades je pomerne mlada zeme, jako uzemni celek vznikla v roce 1947 pri rozdeleni Indie na nabozenskem zaklade, tenkrat spadala pod spravu Zapadniho Pakistanu. V roce 1971 se Vychodni Pakistan osamostatnil od sveho muslimskeho bratra Zapadniho Pakistanu (dnesni Pakistan) a stal se samostatnou zemi. Hlavnim mestem Bangladese je Dhaka. Na uzemi rozlohou asi dvakrat vetsim nez Ceska Republika se tisni odhadem asi 150 milionu lidi.
Prechod pres hranice v Benapole byl docela bezproblemovy, uz po ceste vlakem z Kolkaty se nas ujal jeden mladik z Dhaky a na hranicich nas vodil od jedne kancelare k druhe. Vcetne cekani ve frontach, vyplnovani dotazniku a dalsiho cekani byrokracie stejne zabrala asi hodinku. Z hranice jsme se primym autobusem dostali pomerne pohodlne az do Khulny, nasi prvni zastavky na ceste. Khulna je hlavni mesto jedne ze sesti bangladesskych divizi, ktere jsou pojmenovane po svych hlavnich mestech (Khulna, Borisal, Radzsahi, Dhaka, Cottogram a Sylhet) a dal se deli na distrikty, subdistrikty atd. My mame v planu navstivit 5 ze 6 divizi, vynechame jen severozapadni Radzsahi.
Samotna Khulna nas prilis nenadchla, ale udelali jsme si z ni denni vylet do nedalekeho mestecka Bagerhat, ktere je zname pro svoje pocetne mesity nebo spise zbytky mesit, a prosli se v jeho okoli.
To se ukazalo jako prijemna zalezitost, protoze jsme na male plose videli hodne z bengalskeho venkova. V Bengalsku je obrovske mnozstvi rek (proteka tudy a usti tu do more sirsi rameno Gangy, zde pod jmenem Padma), rybnicku a vubec jakychkoli vodnich ploch, s cimz souvisi vsudypritomna zelen. Cela zeme je krasne zelena, okolo cest rostou stromy, davajici prijemny stin, na polickach se pestuje ryze a i voda je zelena diky krasnym (ale asi ne prilis chtenym) vodnim hyacintum. Prochazeli jsme se tedy v okoli Bagerhatu a pod zaminkou hledani mesit ci nejakych jinych zajimavych staveb si prohlizeli bengalskou vesnici, kterou tvori z vetsi casti obydli rybaru. Jeden rybar nas dokonce pozval k sobe domu. Povidali jsme o nasi zemi, o jeho zemi, o cenach ryb na trhu a vubec o zivote. Pak venku si Ondrove zahrali s bandou kluku kriket. Mistni lide jsou velice prijemni, pokud nejde o klasicke pokrikovace, kterych je vzdycky vsude dost.
V Khulne nas ale cekalo i jedno nemile prekvapeni, ktere se ale cloveku muze prihodit kdekoli – i doma. Kdyz jsme si v jedne restauraci davali veceri, my dojidali a Kristyna si sla vybrat sladky zakusek po veceri, prisedl si k nam jeden (uz ze zacatku nesympaticky) mladik a zacal si s nami povidat. To se stava asi stokrat za den, ale tentokrat kdyz mladik odesel, zmizela s nim i Kristynina taska, coz jsme bohuzel zpozorovali prilis pozde na to, abychom stacili neco udelat. Tasku jsme shodou nahod nasli druhy den asi o dva kilometry dal, samozrejme prazdnou… No, z chyb se clovek uci, od te doby si davame vsude daleko vetsi pozor (ten jsme zatim v Indii temer nepotrebovali).
Do dalsiho mista nasi cesty jsme se rozhodli presunout jinym druhem dopravy, nez ktery jsme dosud vyzkouseli, a tak jsme si koupili listky na raketu. “Rocket” neboli “raketa” je velka nekolikapatrova lod, obvykle ma tri az ctyri tridy a da se s ni plout mezi jednotlivymi mesty Bengalska diky ricnimu spojeni, nekdy se vyuziva i morskeho zalivu. Delka cesty zalezi na vzdalenosti, trasy, ktere jsme absolvovali my, trvaly 14 a 20 hodin – tedy dele nez autobusem, ale zato jizda lodi je mnohem pohodlnejsi a clovek toho vic vidi. Na obe cesty – z Khulny do Borisalu a z Borisalu do Cottogramu – jsme si koupili listek do druhe tridy, ale dostali jsme se i na palubu pro jednicku, kde to (alespon u prvni lodi) krasne foukalo a byl nadherny vyhled.
Borisal nakonec tak zajimavy nebyl, jen male nekolikamilionove mestecko. Udelali jsme si jen vylet lodkou na druhy breh a prosli se, tedy alespon ta zdrava cast z nas.
Vic jsme se tesili do Cottogramu, kde nas cekal Antu, manzel nasi kamaradky Nory a predevsim mistni clovek, se kterym je poznavani ciziho mesta vzdycky zajimavejsi. Cottogram je druhe nejvetsi bangladesske mesto a soucasne druhy nejvetsi pristav v Asii (po Singapuru). Pobliz mesta se odehrava i negativne proslavene rozebirani starych lodi. Ty sem putuji uz od 60.let, zdejsi pristav se stal pohodlnym smetistem stareho bordelu z celeho sveta. Meli jsme v planu se tam podivat, ale bohuzel jsme to pred zapadem slunce nestihli, tak jsme se po vyrizeni povoleni podivali alespon na doky, ve kterych se lode opravuji.
Ve meste je jeste videt vliv Portugalcu a Anglicanu, kteri tu po sobe zanechali evropske budovy a cele ctvrti. Dokonce i “cottogramstina” je pry take ovlivnena portugalstinou a arakanstinou (oblast dnesni Barmy).
Bengalstina Bangladese se od te kolkatske trochu lisi. Nejnapadnejsi je jina vyslovnost, treba c (ve slove casto) se tady vyslovuje jako c (citron) nebo s (salat), dz (dzban) jako z (zub), coz cloveka obcas zmate. Take uz jsme tady uzili nasi znalost hindstiny, napriklad pro vodu se tu pouziva slovo nikoli bengalske “dzol” (ze sanskrtu), ale hindske “pani”, pro pritakani nekdy pouziva “dzi dzi”. My jsme se ve skole ucili “kolkatstinu”, ktera se v Indii povazuje za standard, mistni zase povazuji za standard svoji rec, at uz jde o variantu z Dhaky, Cottogramu nebo jakoukoli jinou. Pro nas je to prijemne ztizene snazit se porozumet rychle a hodne hovorove reci lidi na ulici, aspon se trenujeme…
Co se tyce jidla, vychodni Bengalci jsou oproti tem zapadnim daleko vetsi masozrouti. Kdyz clovek prijde do restaurace, ma obvykle na vyber mezi cikn, matn, bif a fis. Hodne se tady ji hovezi, cehoz vyuziva hlavne Ondra, a ryby, ktere ma rada Veronika. Nakonec se ale da sehnat i zelenina nebo ridky dal, za coz jsem rada hlavne ja a cim dal tim vic i Kristyna.
Bangladesska vlada se uvedomele rozhodla zakazat pouzivani plastovych pytliku (nebo je aspon omezit) a aspon v tomhle ohledu se dostala daleko nad uroven Indie, kde se plasty valeji na kazde ulici, topi se s nimi nebo je zerou poulicni zvirata. Tady jsou plastove sacky nahrazene o trochu lepsimi sytovkami, papirovymi pytliky ze starych novin nebo krabickami, videli jsme i pytliky usite z jemne slabe latky. Susenky a voda se ale samozrejme prodava v plastu, ale porad je situace o mnoho lepsi nez v sousedni Indii.
Banglades je znama jako jedna z nejchudsich zemi sveta a moc turistu sem nejezdi. Nez jsme dorazili na ostrov St. Martin’s, tak se pocet turistu, ktere jsme potkali, dal spocitat na prstech jedne ruky. Clovek se vsude stava stredem pozornosti, casto na nas pokrikuji, “helou, ver ar ju from, vot is jor nejm” nebo rovnou neco v bengalstine. Kdyz si nekdy na kraji ulice davame caj, obklopi nas dav padesati lidi a tise civi. Pokud bychom vybirali jednu taka (mistni mena) od kazdeho cumila, byli by z nas bohaci :-)
Z Cottogramu jsme se rozhodli vyrazit na jih, co nejvic to pujde, tedy na koralovy ostrov St.Martin’s (nebo Kokosovy ostrov), a pak se zchladit do Bandarbanu v jedine horske oblasti zeme Chittagong Hill Tracts. Cekalo nas prijemne lenoseni pod kokosovymi palmami, okorenene o trochu te subkontinentalni byrokracie a logiky… jak uvidite v dalsim prispevku.
T + OA
Durgapudza, aneb blazinec v Kolkate
Jednim z hlavnich lakadel podzimu v Kolkate je durgapudza, vubec nejvetsi bengalsky svatek, oslavujici navrat bohyne Durgy do jeji rodne zeme, do Bengalska. Rodinny zivot bohyne Durgy je totiz usporadan podobne jako zivot obycejnych indickych zen, a tak je jen prirozene, ze Durga behem roku zije se svym manzelem Sivou v jeho dome na hore Kailas, a do sveho otcovskeho domu ze se vraci jen na kratkou dobu prave o durgapudze.
Bengalci prichod matky Durgy radostne ocekavaji a nalezite se na nej pripravuji. Ve velkem se nakupuje nove slavnostni obleceni, obdarovavaji se pribuzni, navstevuji se znami a zvysuje se spotreba sladkosti, ktera je i normalne v Bengalsku povazlive vysoka (Kolkata je udajne zapsana v Guinessove knize rekordu jako mesto, kde je na kilometr ctverecni nejvetsi pocet prodejen cukrovinek). Zkratka to par dni pred durgapudzou v Kolkate vypada asi jako u nas par dni pred Stedrym dnem – blikajici zarovcicky v ulicich, specialni slevy a nabidky v obchodech, davy a blazinec. (Jo a taky u nas doma porad nekdo zvoni a chce penize, “kdyz je ta durgapudza”.)
Krome toho ovsem po celem meste vyrustaji nazdobene stanky, stany a nekdy i hodne rafinovane konstrukce, do nichz je pak v pravy cas umisteno sousousi v cele se sochou Durgy. Do ni pozdeji po provedeni patricnych ritualu bohyne vstoupi. Stavba techto konstukci (zvanych po anglicku “pandaly”) je provazena souperenim jednotlivych mestskych casti a ruznych dalsich spolku a spolecnosti, ktere se predhaneji v tom, ktery pandal bude nejvelkolepejsi, nejnapaditejsi ci zkratka nejkrasnejsi. Letos byly pry v mode pandaly ve stylu starovekeho Egypta, ale videli jsme i pandaly peruanske,
severoamericke, pandal ve stylu bengalske vesnicky, pandal podmorsky, pandal cely vyrobeny z hlinenych nadob,
pandal v podobe lodi
nebo pandal inspirovany bengalskym filmem. V novinach jsme pak dokonce cetli i o pandalu z kokosovych orechu, z knofliku ci z clovece nezlob se a velkou reklamu mel taky pandal ve stylu hradu z Harryho Pottera, ktery byl kvuli pravum zazalovan mistnim vydavatelem Rowlingove.
Obchazet pandaly je oblibenou zabavou Kolkatanu a ruzne spolky take udileji ruzne vice ci mene prestizni ceny. Diky jednomu takovemu spolku, do jehoz poroty jsme byli diky nasemu kamaradovi Amitabhovi povolani, jsme meli moznost si prohlednout opravdu zajimave exemplare, a to bez front, ktere byly obzvlaste v noci doslova k nevystani.
Jako porotci jsme hodnotili nejenom celkove pojeti pandalu, ochotu tech, co se o nej starali, ci bezpecnostni a protipozarni opatreni, ale predevsim jsme se meli zamerovat na samotny idol, tedy sousosi sestavajici z bohyne Durgy, prave zabijejici buvoliho demona Mahisu, ze sloniho boha Ganesi, prosluleho krasavce Kartika, dalsich dvou bohyni a jizdnich zvirat vsech zucastnenych.
Pred sousosim je pak nekolik hlinenych nadob, naplnenych vodou z Gangy, do nichz v prislusnou dobu vstoupi duse (nebo spise dech ci zivot) Durgy. Nebylo nam tedy uplne jasne, kde presne a od ktere chvile bohyne je, Bengalce ale tenhle problem povetsinou nechaval chladnymi. Rikali nam, ze je jak v sose, tak i v nadobe, a nase nejapne dotazy jim asi pripadaly trochu “mimo misu”. Tri takove nadoby s dechem Durgy muzete videt na nasledujici fotce vpravo dole. A vsimnete si taky na pavu sediciho Kartika, ktery je v literature stereotypne uvaden jako priklad opravdoveho fesaka – nepripomina vam nahodou Vlastu Redla?
Zajimavou soucasti idolu je taky bananovnik zabaleny do sari, zvany “bananova zena” a povazovany, buhviproc, za Ganesovu manzelku (na nasledujicim obrazku je zcela vlevo v bilem sari s cervenym lemem).
Krome toho lezi pred sousosim spousta ruznych serepeticek a ritualnich potreb, ktere se vyuzivaji pri cele rade ritualu. Ty se behem hlavnich dnu pudzi konaji vpodstate nepretrzite – obetnik obkruzuje idol vonnou tycinkou, ovivadlem, zvonkem, lampickou ci jaci ohankou a casto u toho velmi dynamicky poskakuje az tanci, doprovazen frenetickym bubnovanim.
Nektere ritualy ovsem maji v ramci durgapudzi vyjimecne postaveni a neni tak jednoduche je videt. Mezi ne patri obrad zvany sandhjapudza, behem nehoz je tradicne obetovan kozel (obeti zvirat jsou dnes v Indii zakazany, a misto kozlu jsou proto casto ritualne “stinany” kokosove orechy, v nekterych starych rodinach se ale puvodni podoba obradu stale dodrzuje), nebo kumaripudza, kdy bohyne Durga vstoupi do male holcicky, ktera je pro ten ucel peclive vybrana a ritualne pripravena. Holcicka, ktera se na jeden vecer stava bohyni, pak vsem zehna a dustojne prijima projevy ucty, ktera je ji prokazovana. Nam bohuzel kumari (tj. “panna”, zde bohyne Durga v jedne z jejich mnoha podob) pozehnala jenom z televizni obrazovky (i kdyz v primem prenosu), osobne jsme se zucastnili jenom beznych obradu, ktere se odehravaly u kazdeho pandalu.
Tyhle bezne ritualy pochopitelne neprovadi obetnik sam, je naopak doprovazen zpravidla celym davem, zenami i muzi, starymi i mladymi, a durgapudza je proto dulezita i jako spolecenska udalost. U pandalu se schazi lide z cele ctvrti, delaji pudzu, povidaji si, tanci a kazdy den je taky zdarma servirovan spolecny obed (takze kdykoliv jsme v dobe obeda k nejakemu pandalu prisli, hned nam ochotne nabizeli, a kdyz jsme odmitli, vnutili nam alespon zmrzlinu nebo prasad – sladkosti posvecene dotykem Durgy). Obyvatele kazde ctvrti ostatne na vystavbu a udrzbu pandalu prispivaji a i my jsme dali skromny durgapudzovy poplatek, abychom se pred sousedy nemuseli stydet.
Tech nekolik svatecnich dnu jsme si uzili, ale nutno priznat, ze nas vsechen ten srumec okolo Durgy i dost vycerpal, a tak nas ani tak moc nemrzelo, kdyz nastal posledni den durgapudzi. Spolu s celym mestem jsme se vydali ke brehum Gangy (zde zvane Hugli), abychom mohli prihlizet tomu, jak jsou stovky a stovky jednotlivych soch i celych sousosi jedno po druhem hazeny do vod posvatne reky. Bengalci se takhle se svou matkou Durgou i s celym jejim bozskym doprovodem louci -Kolkatu krizuji nakladaky nalozene bohy i jejich uctivaci, kteri maji pomalovane tvare a jsou nalezite rozparadeni, tanci, provolavaji bohyni slavu a zkratka tropi humbuk, jaky se na takovou prilezitost slusi a patri. Kdyz nakladak vystoji frontu, je socha vynesena na breh a sup s ni do kalnych vod.
Posledni pohled na Durgu, doprovazeny mavanim a vzdychanim zen, a uz se cela ta nadhera potapi – svatecni cas je u konce zivot se zase muze vratit do svych zajetych koleji…
K
Svatba po bengalsku
Jak jiz bylo receno, hned po prijezdu do Kolkaty jsme se zacli pripravovat na bengalskou svatbu naseho doktoranda Martina. Martin si bral bengalskou umelkyni Papiu Ghoshal,
ktera sice hlavne maluje, ale krome toho taky treba pise basne a v soucasnosti o ni jeden cesky reziser nataci dokument. Jeji fotky i obrazy si muzete prohlidnout na jejich strankach (http://papiaghoshal.tripod.com/).
De jure (tj. podle nabozenskych predpisu - saster) to tedy uplne prava pravoverna bengalska svatba nebyla, protoze Martin je coby beloch bezkastovni, nicmene obrad mel asi vsechno, co ma spravna svatba mit. My jsme Martinovi nahradili nezbytny svatebni pruvod pribuznych,
jeden kamarad mu pujcil byt, ve kterem se odehraly obrady provadene tradicne v dome zenicha. Nejdulezitejsim z nich byl obrad vystizne zvany “kurkuma na tele” a vyzadujici pritomnost alespon tri vdanych zen (musi jich byt ale vzdycky lichy pocet), ktere zenicha pomatlaji blahodarnou smesi kurkumy s olejem. Pleti snedeho Inda propujcuje kurkuma zlatavy nadech, ovsem na Martinovi byla jasne a nezdrave zluta – s bilymi zenichy tenhle ritual evidentne nepocita.
Po pomazani se z muze zbytky kurkumy zase seskrabou a odnesou se do domu nevesty, ktera podstoupi tentyz obrad. Zenich take dostane do ruky louskacek na arekove orisky, ktery musi mit od te doby stale u sebe - nevesta obdobne nosi cernidlo na oci v zelezne zaviraci krabicce.
Krome toho se v dome zenicha odehravaji i dalsi nezbytne pripravy na samotnou svatbu. Predevsim je to aranzovani daru na podnosy, ktere se potom zabali do igelitove folie. Zenich musi prinest dary neveste, jejimu otci a jeji matce, jejim blizkym pribuznym i sluhum v dome. Vetsinou jde o obleceni, cim dulezitejsi je jeho prijemnce, tim honosnejsi a kvalitnesi by melo byt - sari pro nevestu (samozrejme hedvabne, bohate vysivane a cervene, jak se na svatebni sari slusi a patri) napriklad stalo kolem 5000 rupii. V cele pruvodu nesouciho dary nesmi chybet propriety dulezite pro ritualni prubeh svatby. Nejdulezitejsi jsou tri – krome sari pro nevestu je to klobouk ze soly (s jako siska, bila duzina nejakeho stromu, neco jako clovek najde uvnitr bezoveho dreva), ktery vypada jako nacincany slehackovy dort.
Treti veci je velika ryba, ktera symbolizuje nevestu, a musi proto byt pekne nazdobena - pomazaly jsme ji kurkumou a rumelkou a na hlavu jsme ji pripichly nausnice. Byla z ni pak takova krasavice, ze nas na ulici zastavovali lidi a nesetrili chvalou a obdivem.
Dale je v pruvodu nesen maly model nositek pro nevestu, ktera jsou v bengalsku obecne jednim z nejdulezitejsich a nejcastejsich svatebnich symbolu. Posledni nezbytnou veci je tac s nejruznejsimi drobnostmi, ktere potom hraji roli pri samotnem obradu – ryze, cerny sezam, rumelka, cernidlo na oci, ghi, musluve naramky a podobne. Nutnym doplnkem jsou i tacy se sladkostmi a lotosove kvety.
Pote, co jsme odnesly dary do domu nevesty (resp. do pronajateho “svatebniho domu”, ktery ho suploval), byli jsme pozvani na obed, zatimco zenich drzel stejne jako nevesta cely den pust. Potom jsme se vratili do domu zenicha, abychom prihlizeli slozite procedure jeho obalovani do tradicniho hedvabneho odevu.
Kyz nadejde astrologem urcena prihodna doba, je zenich veden do svatebniho domu, kde je uvitan halasnym “ululululu” a troubenim na lastury a otec nevesty ho zve do domu. Obrady jsou slozite a maji nekolik fazi. V prvni z nich v oddelenych mistnostech zehnaji rodice nevesty zenichovi a neveste zase rodice zenicha, ktere zastupoval Martinuv kamarad Asok.
Pak Martina odvedli na strechu, kde spolecne s otcem nevesty sedeli na kobereccich a stridave odrikavali mantry podle toho, jak jim prikazoval oddavajici brahman. Ten tu a tam neco provadel s proprietami, ktere mel pred sebou – dal Martinovi do ruky nejake kvety, prilozil mu na koleno hrsticku ryze a podobne. Pak prinesli Papiu, sedici na nizke stolicce a zakryvajici si oblicej betelovymi listy, a sedmkrat s ni obkrouzili okolo stojiciho Martina.
Nasledoval “stastny pohled”, kdy si podle tradice novomanzele maji poprve pohlednout do tvare. Tady se ovsem zadne prekvapeni nekonalo, a tak se mohlo plynule pokracovat stridavym vymenovanim opojne vonicich vencu.
Kdyz potom byly odrikany dalsi slavnostni mantry, byl zazehnut ohen, do nehoz novomanzele spolecne za pronaseni dalsich a dalsich formuli postupne nasypali obetiny a ktery pote spolecne svazani za odev trikrat (nebo petkrat?) obesli. Proveden byl take nam jinak neznamy, mozna pro tuto rodinu specificky ritual, pri nemz nevesta podpirana zenichem ucinila sedm kroku stojice pritom na velkem kamennem valecku, kterym se roztira koreni.
Pote nastal veledulezity finalni okamzik svatby, kdy novomanzel namaluje sve zene prstem do pesinky rumelkou cervenou caru - nejviditelnejsi znameni vdane hinduisticke zeny. Tim byly, pokud vim, “oficialni” (za pritomnosti brahmana provadene) obrady u konce.
Mala spolecnost Martinovych kamaradu se sesla na strese, aby lehce popila na pamet jeho svobody, v rohu strechy hral svoje pisne baul, ktereho jsme znali z predchozi navstevy v nevestine atelieru (baulove byvali potulni hudebnici, jejichz pisne jsou povestne hlubokou zboznosti a citovosti – dnes uz se sice tolik nepotuluji, ale porad krasne zpivaji a hraji)
a dalsi a dalsi lide prochazeli po ruznu po dome, povidali si a vybirali z bohate nabidky jidel pripravenych najatou svatebni catteringovou spolecnosti (svatebni business je velmi prosperujicim odvetvim sluzeb a muze vam za tucny peniz pripravit svatbu od a do zet). Jednoduse receno to v dome zilo az nekdy do jedenacti. Kolem jedne hodiny se zbytky oslavujich shromazdily v jednom pokoji, aby rozptylovaly novomazele, kteri podle tradice maji zustat celou noc vzhuru – coz se nakonec nepovedlo. Martin s Papiou usnuli a my jsme se vydali domu.
OH+K
Konecne v cili
Jenom na uvod – jmeno “Kolkata” je novy oficialni nazev (prepis z bengalstiny), drive se pouzivala “Kalkata” a jeste drive za Anglicanu “Calcutta”. Toho posledniho se budeme snazit vyvarovat…
Do Kolkaty jsme prijeli presne s uderem zacatku skolniho roku, tedy pro nas 1.10. Protoze jsme se chteli vyhnout neslavne proslule Sudder Street a uz z drivejska jsme znali prijemnou oblast na Goriahatmorhu, jeli jsme z nadrazi lodi pres reku primo tam. Goriahat je kousek od centra a je znamy svym nove postavenym nadjezdem (fly-overem) a spoustou obchodu s cimkoli, od struhadel a kolicku na pradlo az po drahe slavnostni obleceni. Kazdopadne v zarezervovanem hotelu Eldorado nas prijali mile a po setkani s pani majitelkou byla i cena prijemne snizena.
Po ubytovani nas cekal dulezity ukol – najit si neco k trvalemu bydleni, protoze i kdyz byl hotel na kolkatske pomery prijatelny, pri delsim bydleni by se to na rozpoctu hodne projevilo. Moc jsme nevedeli, jak se takovy byt shani, slyseli jsme, ze pro cizince a jeste k tomu jen na par mesicu to nebude vubec lehke. Nastesti prisel s tipem na pomerne velky byt Martin a jeho kamarad Chiru, ktery se od prvni soboty stal nasim “panem domacim”. Nebydli s nami, ale je spojnici mezi nami a majitelem, toho jsme jeste nevideli. Od sesteho rijna tedy bydlime v moc peknem bytecku na peknem miste, jedina nevyhoda je, ze je to odtud trochu daleko do centra. Ale uz jsme si trochu zvykli a vime, kam mame jit na jakou riksu a odkud jezdi autobus. Vic o bytu (a hlavne fotky) je ve fotogalerii. Prvni tyden se toho – krome stehovani – vlastne moc nestalo. Ja s Ondrou A. jsme se lecili z podivne horecky, Ondra si dokonce dopral poradne vysetreni v nemocnici, ale horecka nakonec (bez nasledku) sama odesla.
Dalsi tyden jsme prozkoumavali Park Street, takovou Narodni tridu v Kolkate, a jina mista v centru. Objevili jsme nove kavarny a obchod, kde se da koupit majoranka. Hned druhy den jsme si proto udelali cmundu. Navstivili jsme Birlovo planetarium s uzasnym pulhodinovym programem o planetach nasi soustavy a s castym upozornovanim, aby lide byli zticha a sli si povidat ven, nekteri z nas sli do multimedialniho Kolkata Panorama Museum, kde se stali (alespon na obrazovce) soucasti revolucnich pochodu a poslechli si Rabindranathovy pisne primo z ust samotneho mistra.
Z touhy po nejakych bengalskych knihach jsme se vydali na znamy knizni trh na College Street. Knizky se tu prodavaji ve zmeti ulicek v malych kamennych obchudcich, ale i jen u malych stanku, clovek se muze jen tak divat, nebo si rict o konkretni knihu. Prodavaci mu ji pak behem chvilicky najdou anebo ho nasmeruji nekam jinam, kde by ji pravdepodobne mohli mit. My jsme si poridili dve knizky od Sunila Gangopadhjaje – pro zacatek. Vybornou soucasti College Street je Indian Coffee House, proslavena velka kavarna, uz trochu zasla, kde se da za par rupii popit kafe nebo se i najist a odpocinout si tak od behani po ulicich venku.
Hodne jsme se tesili do hrncirske ctvrti zvane Kumortuli. Tady se totiz vyrabi sochy bohyni na nejvetsi bengalsky svatek Durga pudzu. Zakladem takove sochy je konstrukce z tyci, ktera se obali slamou, cimz se vicemene vytvaruje telo, na to se pak nanese vrstva hliny smichane s vodou. Az prvni hruba vrstva uschne, prijde na radu druha, jemnejsi. Ruce a hlava se casto vyrabeji zvlast ve formach a prilepuji se blatickem k sose. Je pak pekne, kdyz clovek vidi na ulici vysychat radu 30 bozskych hlav, jeste obracenych vzhuru nohama (nebo mozna vzhuru bradou). V tomto stavu – hnede a nahe – jsou sochy nejkrasnejsi.
(na prvni fotce vpravo dole je nedodelany Mahisa, ktereho rychle dosusi pomoci zapalenych ususenych kousku kraviho trusu)
Prichazi vsak dalsi faze – barveni, a to nejlepe kriklavymi barvami. Na Durgu zlutou, na Ganese ruzovou, na Mahisu zelenou nebo modrou. Po barveni nasleduje oblekani a zdobeni, sochy byvaji opravdu hodne nazdobene, mimo jine maji i paruku. Tahle vsechna nadhera vsak skonci po svatku v rece, coz, jak si asi dovedete predstavit, Ganze na konci jejiho toku moc cistoty neprida.
Take jsme navstivili plno nasich znamych z minule cesty do Indie, byli jsme v severokolkatske Maniktole za tetickou Papiou (Anandova maminka, Anando se vyskytuje v clanku o Golakabasu – jen abyste byli v obraze :-) ), videli jsme se se Svagatem, synem pana profesora Ganguliho, setkali jsme se s basnikem Mondzubhasem Mitrou a meli jsme i to stesti, ze Debobroto Cokroborti s manzelkou, ktery uz nekolik tydnu neuspesne ceka na viza do Rakouska a Svycarska, byl jeste v Kolkate.
Asi o dva tydny drive se nam doneslo, ze Martin Hribek se v Praze ozenil s Papiou. Martin nam pak pozdeji svatbu potvrdil, ale k nasemu prekvapeni upresnil, ze svatba jeste nebyla, ale uskutecni se 15.rijna v Kolkate, cimz padem muzeme byt jejimi svedky. Vikend pred svatbou jsme tedy stravili nakupovanim slusneho indickeho obleceni. Nebylo to vubec dobre nacasovani, protoze prave probihaly predpudzove nakupy, uskutecnovane neuveritelnymi zastupy Bengalek casto i s celymi rodinami. Predpudzove nakupy se tykaji jen obchodu s oblecenim a botami, protoze behem pudzy by meli mit Bengalci na sobe kazdy den nove obleceni. O svatbe i pudze se dozvite vic z dalsich clanku, tady v Bangladesi snad budeme mit na psani vic casu nez doma :-)
TK
