Indie 2007

Sivovo mesto na Ganze

Říjen 13, 2007 at 11:48 am (3. Zari, Indie, Po mesicich, Podle zemi)

V Benaresu (jmena Benares, Varanasi i Kasi oznacuji totez), udajne jednom z nejstarsich dosud “zijicich” mest na svete, jsme se zastavili na dva dny, abychom si rozdelili dlouhou cestu z Dzaipuru do Kolkaty. Staricky Benares je zaroven asi nejposvatnejsim indickym mestem, spojenym predevsim s “erotickym asketou” Sivou, jehoz chramy a svatyne jsou tu na kazdem kroku. Hlavne je tu ale Ganga, ktera prave ve Varanasi nejlepe smyva hrichy, a do niz se sem prijizdi ponorit poutnici z cele Indie. Komu se postesti zemrit v Benaresu a po zpopelneni skoncit v Ganze, dosahne temer jiste vysvobozeni z kolobehu znovuzrozovani – a tak jsou tu umirani a smrt pritomny vyrazneji nez kdekoliv jinde. Ze spalovacich ghatu se stala bohuzel i turisticka atrakce, takze se sem stahuji ruzni podnikavci, kteri vas upozorni na horici ruku tu a truchlici pribuzne tam, za coz pak chteji zaplatit – clovek se tu v mastnem nasladlem kouri stoupajicim z hranic citi trochu jako sup a neni to moc prijemne. Letos uz jsme ale tyhle “povinne” navstevy na ghatech neabsolvovali, protoze uz je mame odbyte z minula, a tak nam s Ondrou konecne vyzbyl cas na Sarnath, buddhistickou pamatku vzdalenou asi 10 km od Varanasi.

V Buddhovych casech se tohle misto nazyvalo “Gazeli haj” a slavny svetec zde proslovil sve prvni kazani, ve kterem vylozil zaklady budhisticke nauky a tim “roztocil kolo zakona”. V Sarnathu v pozdejsich dobach vyrostly cetne klastery a stupy, coz jsou jakesi pomniky vztycovane puvodne nad ostatky Buddhy, pozdeji i bez nich. Dnes je cely areal prijemnym parkem se svezimi zelenymi travniky a stromy, mezi nimiz jsou odkryte zbytky staveb. Jedine velka stupa si zachovala neco ze sve puvodni podoby.

V mistim velmi pekne vedenem muzeu je k videni take zde nalezena slavna hlavice Asokova sloupu se ctyrmi lvy hledicimi do ctyr svetovych stran, ktera dnes slouzi jako znak Indicke republiky.

Odpoledne jsme se v opravdu hodne preplnene barce preplavili na druhy breh Gangy k pevnosti v Ramnagaru,

v niz dodnes zije benaresky maharadza (maharadzove prisli v roce 1947 o znacnou cast sveho majetku a o politicky vliv, nekteri ovsem zustavaji verejne cinni). Ten kazdorocne porada velkolepe, cely mesic trvajici divadelni predstaveni ztvarnujici dej eposu Ramajana. Ten den se zrovna mela prehravat obzvlast uzasna epizoda, pri niz Rama zlomi Sivuv luk a obstoji tak v soutezi, v niz si Sita vybira sveho manzela… No, jako kdybychom nikdy neslyseli o tom, ze indicka dramata jsou naprosto nedramaticka a pro nasince tezko stravitelna – naivne jsme ocekavali preci jenom trochu vic akce…

V prostoru divadla (velky placek z udupane hliny) sedely az prekvapive sporadane a tise davy divaku a mezi nimi se sem tam neco prihodilo na jednom ze ctyr podii, ktera byla dost daleko od sebe, takze nikdo nemohl poradne videt vsechno, a uz vubec ne slyset. Jak jsme tak sedeli a pozorovali, jak si herci ztvarnujici buhvikoho spitaji na vzdalenem jevisti buhvico, pomalu jsme ztraceli trpelivost. Nakonec jsme se ale preci jenom dockali a k nasemu podiu se extremne pomalym tempem zacal priblizovat Rama v cele sve nadhere. Potom nekolik minut stal bez hnuti s Sivovym lukem v ruce, zatimco vedle stojici vypravec nesrozumitelne a potichu neco recitoval. Luk pote jedinym zbesilym pohybem rozlomil (prasknuti evokovano ranou z delbuchu), bylo to ale tak rychle a necekane, ze jsme to poradne nevideli. Lidi mu provolali slavu a pote se zase chvili nic nedelo. Pak se (opet nesnesitelne pomalym krokem) na podium dostavila i Sita, kterou stejne jako Ramu ztvarnoval paradne nastrojeny mladik uslechtileho vzezreni. Ta dlouho stala bez hnuti vedle Ramy, aby mu opet bleskovym pohybem dala kolem krku venec z kvetu, a tim si ho vyvolila za sveho manzela. No a pak se jasalo, provolavala se slava a organizatori do toho postupne zapalili asi dvacet svetlic na dlouhych tycich, z jejichz zaru se na nas pomalu snasely ohorele zbytky mur. A Rama stal a skvel se – a jak jsme se dozvedeli potom, byl to prave tento okamzik, pri kterem se z navleceneho herce stal vtelenym bohem. Zkratka nijak dramaticka podivana to nebyla a vlastne bylo chybou neco takoveho ocekavat. Podstatne na tom bylo byt v pritomnosti ziveho boha a moct na nej popatrit, coz je v Indii mozna nejdulezitejsi forma komunikace s bozstvim (rika se tomu darsan). A lidi si to taky nalezite uzivali, to jenom my jsme uprchli pred koncem, abychom se vyhnuli davum a preplavili se pres reku alespon trochu slusnym zpusobem…

Druhy den jsem vstali brzo rano a pronajali si u naseho hoteliera lodicku, ktera s nami asi hodinu plula po Ganze. Bylo bohuzel zatazeno, a tak jsme koupajici se lidi, meditujici askety i pradlaky mlatici pradlo o kameny polezene v rece videli jen zahalene v mlznem oparu.

Zato jsme ale meli stesti a zahledli sladkovodniho ganzskeho delfina, kterych je dneska v te smrdute a jedovate rece vcelku pochopitelne uz jen malo. Dopoledne jsme pak dospavali brzke vstavani a po obede v restauraci naseho znameho Babu Jadava jsme sli k nemu domu (z lokalu jen nahoru po schodech), abychom se setkali s jeho manzelkou a roztomilou usmevavou dcerkou Seli.

Babu se zenil asi pred rokem a pul (tesne po te, co jsme ho naposledy videli) a jeho svatba byla domluvena, to znamena, ze mu nevestu vybral otec. Babu ale mel to privilegium, ze mu dovolili se na ni pred zasnubami podivat a schvalit ji. Rikal, ze ji videl jen z profilu, ale pry to uplne stacilo – moc se mu libila, a tak hned ochotne souhlasil. Ted uz maji sestimesicni holcicku a  Babu primo zari stestim – pochvaluje si, jak je to bajecne mit dceru a jak teprve ted dospel. Jak jednoduche, chtelo by se rict – mnozi zapadni singlove by mu mohli zavidet…

Odjezd z Varanasi byl nakonec necekane dobrodruzny. Kdyz jsme prijeli na nadrazi, zjistili jsme, ze ze vsech vlaku do Kalkaty byl zrovna ten nas zrusen, zrejme kvuli povodnim. Museli jsme tedy s litosti dat sbohem myslenkam na nase rezervovana lehatka a koupili si listky do “chicken class” jineho vlaku s tim, ze nastoupime do sleeperu a budeme doufat, ze nas pruvodci nekam upichne. Vlak byl ale pochopitelne natriskany stejne postizenymi nestastniky, a tak jsme nekolik hodin stravili postavanim v ulicce a ujistovanim okolo sedicich, ze jim opravdu nechceme zabrat jejich lehatko. Nakonec jsme se, vedeni pruvodcim, s plnou polni prorvali celym vlakem tam a zase nazpatek, abychom nakonec skoncili v drahe a klimatizovane (tzv. 2AC) tride. Tam nas jeste chvili stehovali z kupicka do kupicka, ale pak uz nas nechali vyspat, a druhy den v poledne jsme dorazili do Kolkaty.

K

Permalink Napsat komentář

Golakabas

Říjen 8, 2007 at 10:08 am (3. Zari, Indie, Po mesicich, Podle zemi)

Po dlouhem teseni na nasi indickou rodinku jsme 16.9. brzy rano zvedli kotvy z Dilli a mirne zpozdenym vlakem a hodne dusnym autobusem jsme konecne dorazili do Golakabasu. Byli jsme jen dva – Ondra A. a Tereza K., ostatni se k nam meli postupne pripojit a dorazit primo sem.

Golakabas je mala radzasthanska vesnice (okolo 7.000 obyvatel) a lezi v trojuhelniku mezi Dilli, Dzaipurem a Agrou, nejrychlejsi cesta tam vede pres mesto Alvar. Krajina je tam vetsinu roku pomerne sucha (ale zadne pisecne duny), jen po monzunech zari zeleni. Vsude okolo se zvedaji z naproste roviny parsetmetrove kopce. Pohori Aravali se tahne zhruba od Dilli az po hranice Gudzaratu a je to jedno z nejstarsich indickych pohori. Okolo vesnice se rozprostiraji mala a velka policka, hlavne s psenici, prosem nebo kukurici. Vsude chodi kravy a kozy a beha tu plno opic, obcas clovek uslysi mnoukani pava nebo slapne do kravince. Lide jsou tu hodne pratelsti, jen obcas deti pokrikuji “angrez” (tj. “anglican”, coz se tu ale pouziva pro vsechny belochy) nebo “ondra” a krome mistnich kocovnych cikanat nikdo nezebra…

Sirka vrstev, ktere ziji spolecne ve vesnici, se pohybuje mezi chudymi cikany, zvanymi zde “buble”, az po pomerne majetnou vrstvu lidi, kteri sami nemusi pracovat, ale maji lidi na to, aby se jim zilo docela pohodlne. Mezi ne patri predevsim majitele dilen s bilym mramorem, ktery je v oblasti hodne bezny a z nehoz se vyrabi sochy bozstev od male po nadzivotni velikost. Takovy sochar z mramoru sedi cely den na slunicku, tluce do kamene, brousi nebo barvi (ano, Indove maji radi mramor barveny) a pak vecer neni divu, ze mramorobijec je cely od bileho prachu. Rodina majitele potom muze vlastnit treba i auto nebo televizi se satelitem. Mezi tim se pohybuje zbytek vesnicanu, velka cast z nich jsou zemedelci, hodne jich prodava alespon v malem kramku a v dnesni dobe je plno lidi z vesnice rado, ze jim v blizkosti vyrostl luxusni hotel Amanbagh, v nemz najde praci mnoho lidi z okoli.

A jak se cizinec dostane do takovehle vesnicky a do domu mistnich lidi? K Radzavatum a do vesnice jsem se dostal v ramci projektu vyzkumu socialniho chovani hulmanu posvatnych (to jsou ty opice s cernou tlamou;-), pri kterem dve skupiny po peti clenech travily pulrok v Indii a pozorovaly je. Byl jsem soucasti druhe skupiny. Po prijezdu do Golakabasu nevyslo predem domluvene ubytovani u nekoho jineho ve vesnici, tak nas (teda nejvic Petra s Terezou) vzal tatka Radzavat pod sva ochrana kridla k nim domu. Postupem casu jsme se se vsemi cleny rodiny spratelili a dnes si clovek ani nedokaze predstavit jet do Indie a nepodivat se “domu na vesnici”.

Jak vlastne takova indicka rodina vypada? Moc hezky to popsala Tereza H., pro kterou to byla prvni navsteva Golakabasu. “Radzavati jsou pomerne velka rodina a netrenovanemu stredoevropanovi muze chvili trvat, nez si ujasni, kdo je kdo, kdo patri k rodine, kdo patri k sirsi rodine, kdo je najemnik a kdo je soused, ktery si jen prisel na chvili poklabosit. V dobe, kdy jsme u nich pobyvali, bylo v dome osm Radzvatu, manzel jedne z dcer, dva najemnici, par bengalskych manzelu z Dilli a nase sedmiclenna ceska skupinka. Zda se, ze od urciteho poctu lidi v dome je uz celkem jedno, kolik dalsich hostu se v dome jeste objevi.

Otec rodiny, Karan Singh Radzavat pracuje jako zememeric s platem asi 8 000 rupii mesisne (tedy asi 4 000 korun), z ktereho zivi celou rodinu. Doma je asi tak jednou do mesice, jinak je na cestach a odhaduje ceny pozemku. Ma pomerne dobre vzdelani a jako jediny z rodiny umi slusne anglicky. Mamka Radzavatova je stale jeste krasna starsi dama, ktera dokaze vypadat velmi ladne a vznesene, i kdyz jenom zameta dvorek ci zapaluje ohen v hlinene peci na dvore. Stara se o chod cele domacnosti a o vykonavani domacich obradu. Radzavatovi maji dva syny a ctyri dcery, coz je pro indickou rodinu kombinace ne uplne idealni, protoze rodina divky pri snatku musi dat rodine zenicha pomerne vysoke veno a spoustu dalsich veci. Naklady na svatbu prijdou asi tak na 200 000 rupii, proto provdat ctyri dcery pri platu 8 000 mesicne v rodine jenom se dvema syny neni vubec snadne.

Nejstarsi syn se jmenuje Kirsan, je zenaty a ma trimesicniho synacka. Nejakou dobu se zivil jako ucitel anglictiny, prestoze anglicky moc neumi – uroven vyuky anglictiny nebyva zvlaste u malych deti moc vysoka – a nejakou dobu take prodaval v obchode s alkoholem, ale ted je bez prace a shani nejake misto. Soucasti vena, ktere dostal od sve nevesty (svatba byla v prosinci roku 2004), byla motorka – ta mu mimochodem radosti moc neudelala, nebot byla horsi nez ta, kterou od nich dostal jeho svagr – nejaky nabytek, televize, lednicka a dalsi vybaveni do domacnosti. Tento rok si take Radzavati mohli nechat na dvore postavit zachod a mistnost k umyvani, do te doby se muzi myli na ploche strese domu, zeny v rohu na dvorku a na zachod se chodilo na spolecne pole vyhrazene k tomuto ucelu, kam chodi cela vesnice – pro muze asi kilometr daleko. Kirsan nyni zije sam ve meste Dzajpuru a jeho zena je po porodu podle tradice u svych rodicu. Pozdeji by se snad meli prestehovat zpatky k Radzavatum, ale je mozne, ze si Kirsan najde praci ve vetsim meste, a potom by nejspis zil sam a za rodinou dojizdel. (Snatky v Indii jsou v drtive vetsine pripadu dohodnute a vztahy mezi manzely nemuseji byt vzdy prave vrele. Kirsan se koneckoncu jeste zenit nechtel, ale musel, aby se dohnalo financni manko po provdani nejstarsi dcery.)

Nejstarsi dcera Mandzu je uz tedy take provdana a s manzelem Dzitendrem prijela jen na par dni k rodine. Jinak ziji ve meste Alvar a jejich zivotni styl se od zivota na vesnici dost lisi. Mandzu si stezovala, ze od te doby, co zije ve meste, hodne nabrala na vaze, protoze nemusi delat skoro zadnou tezkou fyzickou praci a jako indicka manzelka v domacnosti moc pohybu nema. (Nedostatek tezke fyzicke prace ovsem neznamena, ze by zahalela – Dzitendr je mladsi ze dvou bratru, a tak je Mandzu nejmladsi snachou, ktere maji tradicne v rodine nejhorsi pozici, tzn. zbyva na ne vetsina domacich praci.) Jeji mladsi sestra Suman, krasna sneda divka s obrovskym uzlem uhlove cernych vlasu, jeste neni provdana a zije tedy s rodinou, ale pan Radzavat s Kirsanem se prave snazi dojednat jeji svatbu. Dokonce pozadali Ondreje, se kterym se znaji uz velmi dlouho a ktery se stal rodinnym pritelem, aby se jel s Kirsanem podivat na jednoho placheho radzputskeho mladicka, ktery by se mohl stat Sumaninym zenichem (Suman se s nim ale podle tradice setka poprve az ve svatebni den, i kdyz ji mozna dovoli promluvit si se svym nastavajicim po telefonu). Sumanina mladsi sestra Sandzu se puvodne mela vdavat ve stejny cas jako Suman, aby se usetrilo za naklady na svatbu, ale rodina nema dost prostredku na druhe veno ani vhodneho zenicha, a tak Sandzu bude muset jeste par let pockat.
Druhy bratr Vidzej je asi sestnactilety vyrostek, ktery se nerad uci, skola ho nebavi (uz je ve stejne tride jako jeho o dva roky mladsi sestra Andzu), a tak je vetsinou doma a zda se, ze nic moc nedela. Aby ho mohli ozenit, bude si muset najit nejake stale zamestnani, jinak za nej zadnou divku neprovdaji. Bez vzdelani to ale bude dost tezke.

Nejmladsi dcera Andzu chodi do skoly, uci se nebo pomaha doma s varenim. Varit jeste moc neumi, protoze zatim se v domacnosti cini predevsim starsi dcery. Az ale Suman a Sandzu odejdou, prejde starost o vareni na ni. Krome toho v dome nyni zije jeste divka jmenem Anita, ktera pracuje jako sestra v mistni nemocnici, a jeden mlady muz jmenem Umes, ktery je hudebnik a hraje na sitar v nedalekem luxusnim hotelu pro bohate zapadni cizince.”

Prvni odpoledne jsme stravili v klidu domacnosti, a kdyz jsme se dozvedeli, ze Kirsanova chlapecka, ktery se narodil na konci cervna, jeste nikdo z rodiny (krome Kirsana a tatinka=uz vlastne dedecka) nevidel, rozhodli jsme se za nim a za Madhu vyrazit do Adzmeru a ostatnim ho alespon vyfotit. Vyjeli jsme hned v utery, abychom ve stredu vecer byli zpet. Jela s nami jeste Andzu, pro kterou to byl prvni vetsi vylet mimo rodnou vesnici a v Dzaipuru se pak pripojil i Kirsan. Andzu, ktera pry byla nejdal jednou v Dause, byla celou cestu prilepena u okynka a v Dzaipuru, kdyz jsme riksou prejizdeli mesto, ani nedutala.

V Adzmeru bydli cela Madhuina rodina – maji velky dum ve vesnici kousek od mesta, my jsme vsak videli jen uplne novy dum v nove vznikle kolonii na okraji mesta, kam se clovek dostane jen malym city busem. V tomhle novem, jeste nenatrenem a ne zcela zarizenem dome ziji Madhuini rodice, asi dve neprovdane dcery (celkem jich meli osm, zato syna zadneho – v Indii hodne zly osud!) a strycek se zenou a dvema syny. Stryc je policejni inspektor a stejnou praci donedavna delal i otec, nez odesel do predcasneho duchodu. Maleho chlapecka – vcetne nas – vsichni hyckali, jen jsem si nevsimla, ze by ho pochoval i Kirsan. No, asi k nemu ma trochu laxnejsi vztah, asi jako ke sve zene. Chlapci vybral jmeno pandit (obetnik), a to Nagendar, vsichni mu ale doma rikaji Nannu. Je opravdu moc pekny:-)

Ve stredu jsme rano vyrazili prozkoumat krasy Puskaru, mestecka povestneho svou polohou mezi kopci a hlavne Ut ka melou neboli velbloudim trhem, na ktery se kazdorocne sjizdi plno lidi, aby nakoupili ci prodali, a dnes uz i hodne turistu. Festival vsak byva v listopadu, takze my jsme videli jen prazdne misto, na kterem se odehrava. V Puskaru je take Brahmuv chram, coz neni v Indii moc obvykle. Chram je docela prijemne misto, je malicky, jak byva v Indii zvykem, a natreny syte oranzovou barvou. Ondra se hned pred vstupem do chramu rozciloval kvuli nejakemu prodavaci, ktery nam tvrdil, ze pokud si od nej kazdy z nas nekoupi obetinu, tak nemuzeme vstoupit dovnitr… No, vstoupili jsme, bohuzel se ale nesmelo fotit, stejne jako na ghatech, ktere obepinaji jednu stranu maleho jezera uprostred mesta. V jezirku byla krasne zelena voda a primo u ghatu plavalo plno vypasenych kapriku, kteri se nechavali krmit od prichozich lidi. Tam pro zmenu jeden pandit udelal s Ondrou pudzu (maly obrad), za ktery samozrejme chtel zaplatit. Nakonec jsme v Puskaru stravili celkem asi dve hodiny a vratili se do Adzmeru k Madhu domu, cekal nas jeste obed a pak dlouhy navrat do Golakabasu. Andzu si uzivala svoji prvni cestu vlakem, vsichni jsme vsak byli docela unaveni.

V patek jsme jeli na motorce do Dausy vyzvednout Veroniku a Terezu, ktere prave priletely z Cech, pri cekani na jejich vlak si dali moc dobroucke lassi v male cukrarne u nadrazi a vzali je do Golakabasu. Tedy ja je vzala, Ondra se vratil na motorce sam a ja s holkami autobusem. A tady nekde asi zacalo Ondrovo boleni hlavy a horecka, ktera ho presla az tady v Kalkate.

Hodne se take resila jedna dulezita zalezitost. Protoze uz ma na to vek, bylo rozhodnuto vybrat pro Suman jako pro treti dite v poradi nejakeho zenicha. Tatinek ma uz dva tipy – jeden pracuje jako ozbrojena ostraha ve vlaku a momentalne je v Kasmiru, cimz je mene pritazlivy, a druhy je z Kisangarhu (asi 4-5 hodin od G.), ale kvuli praci momentalne bydli v Dause. Jmenuje se Pratap Singh, pracuje v hotelu Amanbagh jako cisnik, vydelava asi 10.000 a je to pry hodny chlapec, ktery nekouri, nepije a za holkama nebeha :) Cimz padem je zatim favorit. Suman dokonce poprosila Ondru, aby se na Pratapa dojel podivat, protoze pry chce znat i nazor cloveka, ktery bude zohlednovat hlavne jeji stanovisko, verim, ze Ondrovi o vysku vena tolik nejde. Ondra se s nim bavil celou dobu anglicky a podle nej prosel. Jen zenske casti rodiny se nelibi jeho velky nos… Pokud se svatba dohodne, bude nejspis nekdy v dubnu ci kvetnu pristiho roku.

V sobotu pak prijeli nasi kamaradi Anando a Indrani, kterym jsme byli pred dvema roky na svatbe, ona je puvodem z Assamu a on z Kalkaty, ziji uz ale skoro deset let v Dilli. Radzavati jsou docela zvykli na ruzne Cechy, kteri jim jezdi do domu, prijde mi ale, ze pred navstevou “bohatych” Indu z Dilli delali mnohem vic priprav, zametli a uklidili dum znovu i odpoledne, navarili a napekli a samozrejme bylo maso a alkohol. Vecer pak dorazili i zbyvajici tri bengalstinari – Ondra, Kristyna a Jindra, takze spolecnost byla velka, plna zazitku a na strese bylo veselo az do dvou.

Dalsi den jsme vstali po seste, Anando musel trochu premlouvat Indrani, aby take sla, a vyrazili jsme do Bhangarhu prozkoumat pevnost a udoli za ni. Letos pry sice nebyly monzuny moc dobre, ale stejne bylo v Bhangarhu krasne zeleno, stejne jako si pamatuju pred dvema roky v lete. Bhangarh je komplex pevnosti, nekolika chramku a byvaleho trziste, tahnouciho se asi kilometr az k hradbam, ktery pochazi z prvni poloviny sedmnacteho stoleti a do dneska se zachovaly jenom ruiny. Vlada se ale o Bhangarh zacala zajimat a uz nekolik let tam pracuje Archaeological Survey of India, jejiz jeden ze zamestnancu je bratr tatinka Radzavata. Pevnost uz je pomerne dobre zakonzervovana, ted probihaji prace spis na trzisti podel cesty od vstupni brany. Da se predpokladat, ze az prace skonci, zacne tu vlada vybirat vstupne. Uz ted je Bhangarh zminen v Lonely Planet a o vikendech sem jezdi piknikovat plno lidi, predevsim Indu nebo lidi z nedalekeho 7* luxusniho hotelu v Adzabgarhu. Jinak mistni lide by tu nezustali pres noc, protoze veri, ze Bhangarh je misto duchu. Ondra a jeho opici skupina tu ale kdysi stravili nekolik noci a vlasy jim hruzou nezbelaly, tak bude asi vse v poradku.

Mezi kopci se da pokracovat uzkou cestou pres mista, kam se chodi past buvoli a kudy chodi zeny na drivi, az k malemu jezirku ve skale, v nemz plavou velke zaby a okolo litaji velke vazky. Kousek u jezirka stoji poustevna, asi tu kdysi bydlel nejaky svaty muz, mozna sem ale chodi nekdo i dnes, protoze je to docela pekny a zda se, ze i docela udrzovany malicky chramek.

Vsedni den u Radzavatu v tomto rocnim obdobi zacina pomerne brzy – jiz pred vychodem slunce, aby bylo mozno vyuzit cas, kdy je teplota jeste snesitelna. V mistnostech byva i pres noc nesnesitelne dusno, a tak se spi vetsinou na strese, kde vane svezi vitr a kde ma clovek navic uzasny vyhled na temnou nepresvicenou nocni oblohu. Rano se sbali deky a polstare a vsichni se rozebehnou po svych ukolech. U Radzavatu se nesnida, vsichni si jen vypiji caj a pokracuji v praci. Ve vesnici neni vodovod, a tak je nezbytne dojit pro vodu ke studni a naplnit velky barel u domu. Kdyz jsme byli u Radzavatu na navsteve my, nebyl to takovy problem, protoze sedm lidi nanosi vodu behem pul hodiny, ale jinak maji dcery s vodou dost tezkou praci (jen dcery, protoze muzi prece vodu nenosi). Maminka mezitim zameta dvorek, poklizi, myje nadobi od vecere a bud ona nebo nektera z dcer zacina pripravovat jidlo na obed (jednou se dokonce prihodilo, ze varil tatinek s Kirsanem, ale zrejme se chteli jen predvest – zda se, ze sklon muzu provozovat vareni vyhradne jako umeni jde napric kulturami). Kdyz neprsi, vari se na dvorku, kde jsou dve hlinene picky, jedna na zapadni, druha na severni strane domu, aby bylo vzdy mozne varit ve stinu.

Kdyz se cela rodina naobedva, prijde dlouha poledni siesta, ktera trva casto az do ctyr hodin odpoledne. Je to doba zvlaste vhodna ke studiu a v dobe zkousek ji clenove domacnosti k tomuto ucelu hojne vyuzivaji. Jinak ale vetsinou cela rodina i vsichni hoste zalehnou do velkeho obyvaciho pokoje pod vetrak a vetsinou podrimuji a dospavaji kratky nocni spanek. Vsichni znovu ozivnou az kolem ctvrte hodiny, kdy se znovu zacina pripravovat jidlo, znovu se nanosi voda a znovu se povida a povida. Povidanim se vubec travi valna vetsina casu. Zda se, ze pro dcery je to cinnost velmi oblibena a tema k hovoru si vzdycky najdou. O neco hure je na tom mladsi syn Vidzej, ktery je casto v dome jako jediny muz, protoze tatinek a starsi bratr jsou vetsinou nekde pryc, a travit vetsinu casu pouze ve spolecnosti ctyr zen muze byt pro sestnactileteho mladicka trochu nudne.

Divky skoro nevychazeji z domu a po vesnici se zatim smi obcas potulovat jen nejmladsi Andzu. Jinak je zvykem, ze radzputky ven mezi lidi nechodi a na trh nesmeji vubec. Kdyz jsme se maminky ptali, co nejaka zelenina stoji na trhu, davala velmi okazale najevo, ze to ona preci vubec nemuze vedet. Nejstarsi Mandzu nam vysvetlovala, ze ona ve meste na trh smi a ze ve meste by tam mohla i maminka, ale ve vsi by je lidi pomluvili. V Indii maji lide vubec znacne odlisny pohled na omezeni prostoru, v nemz se zena smi pohybovat. Je pravdepodobne, ze se u muslimu i hinduistu jedna o zpusob mysleni, pro nejz by pochopeni klauzurniho zivota u zen nemuselo byt vubec obtizne. Zvlaste vyrazne na me tento zvlastni aspekt indicke kultury zapusobil pri navsteve zenskeho kridla dzajpurskeho palace, ktere bylo vystaveno specialne pro damy z vladcova haremu. Jednu cast tvori ochozy s malymi okenky v ornamentalnim kamennem mrizovi obracenem do mestske ulice, ktere umoznovaly zenam z palace sledovat ruch mestskeho zivota, aniz by musely vyjit ven. Pri pohledu na rusnou ulici radzasthanskeho mesta clovek snadno chape, ze neslo ani tak o to, ze by damy nesmely vychazet z palace – spise by se chtelo rici, ze vychazet nemusely. Lze predpokladat, ze i u Radzavatu je to do znacne miry podobne.

Radzavati vsechny, koho v Cechach znaji, moc pozdravuji. Do vesnice se chystame opet pred Vanoci a pak znovu pri ceste zpet do Cech koncem ledna. Tou dobou by uz mely byt jasne okolnosti svatby – jestli se vubec bude konat a kdy. Take po divali by mela byt v Golakabasu Madhu i s chlapeckem.

Dalsich asi osmdesat fotek z vesnice a okoli je k videni v galerii fotografii na kterou muzete kliknout na prave strane. Mejte se vsichni moc hezky.

TK+OA+TH

Permalink Napsat komentář

Klasterni maraton

Říjen 1, 2007 at 1:34 pm (3. Zari, Indie, Po mesicich, Podle zemi)

Z Rekong Pea jsme vyrazili hned po ziskani povoleni ke vstupu (tzv. “inner-line permit”) do vesnicky Nako. Cesta trvala neco pres pet hodin. Prejeli jsme z udoli reky Satladz do udoli reky Spiti, po niz se cele udoli jmenuje, a nase cesta se stocila na sever. Zelene po ceste postupne ubyvalo az nakonec zmizela temer uplne. Zustaly jen trsy suche travy a male trnite kere mezi kamenim. A mezi tim na tech nejneuveritelnejsich mistech v udolickach a na strmych stranich vesnicky, policka a sady.

Nasi dalsi zastavkou bylo Nako, rozlozene na male plosine pod vysokou horou kolem maleho a malebneho jezirka.

Vesnice puvodne lezela vysoko nad hlavni silnici, ale tu asi pred tremi lety strhl obrovsky sesuv pudy, ktery se zrejme uz nevyplatilo odstranovat. Misto toho byla vysoko nad rekou vybudovana silnice nova, ktera vede tesne kolem Nako. Vesnice diky sesuvu, ktery nutil turisty v jeji blizkosti na noc prerusit cestu pred pesim presunem pres sesuv, a diky prelozeni hlavniho tahu, zaziva rozkvet - hodne se tam stavi a neni problem sehnat ubytovani a jidlo. Mistni klaster, ktery jeste na nekolik let starych fotografiich vypadal jako ruina, je prave nyni z velke casti rekonstruovan, a proto take bohuzel z velke casti nepristupny. Pozdeji jsme se v klasterni knihovne v Tabo dozvedeli, ze po nevelke vesnici je rozstrkano na deset chramu. My jsme je sice nenasli, ale i tak se nam v Nako velmi zalibilo a kdybychom mohli, zustali bychom tam urcite dele.

Takhle jsme udelali ze vsi jen jeden celodenni vylet,

ktery byl takovou malou aklimatizaci. Slo sice jen o vrstevnicovy pochod, ale vzhledem k tomu, ze se Nako nachazi kolem 3600 metru nad morem, bylo i tehle dvacet nebo petadvacet kilometru po rovine docela narocnych. Z velke vysky nektere z nas trochu pobolivala hlava, ale jinak jsme ji snaseli dobre. Ovsem musim rict, ze pri spani nam ridky vzduch delal trochu potize az do konce. I po vice jak tydnu ve vysce kolem ctyr tisic se clovek obcas v noci napul probudil a musel se pekne zhluboka nadechnout.

Dalsi zastavkou na ceste bylo Tabo, mala vesnicka v udoli, jejimz hlavnim lakadlem je tisic let stary klaster.

Podobne jako v Sarahanu v chramu Bhimakali, i tady je mozne se ubytovat primo v klastere (respetive v jedne z pridruzenych budov). V klastere je taky pro hosty pristupna knihovna, ktera zrejme velmi slusne pokryva celou oblast Spiti od historie a umeni jejich cetnych klasteru a chramu, pres kvetenu a zvirenu az po publikace lakajici na ruzne treky a vylety. Nam vsem knihomolum bylo trochu lito, ze jsme ji objevili az tesne pred odjezdem, a nemohli tak v jeji klidne atmosfere nad knihou prokoumat a prospat alespon par hodin. Ovsem krome klastera bylo samotne Tabo v podstate nezajimave, a tak jsme se rozhodli pokracovat pomerne rychle dal.

Dalsi zastavka byla jen hodinku a pul cesty busem plus hodinu a pul slapani do kopce od silnice do vesnice Dhankar, nad niz se v zapadajicim slunci majestatne tycil klaster a stara pevnost, umistene na vysokem vybezku nad soutokem rek Spiti a Pin.

Bydleli jsme jak jinak nez v klastere, ale nikoliv v tom starem (v LP pisou, ze se tam da bydlet, ale mistni rikali, ze to nejde a ani nikdy neslo), ale v klastere novem na protejsim kopci, ktery stoji od minule navstevy Dalajlamy. Z pokoju se tu vychazi primo do “spolecenske mistnosti” s kuchyni. Na vyber bylo vzdycky jen jedno jidlo, ale s tim, co jsme dostali, jsme byli pokazde spokojeni.

Jelikoz jsme prijeli na vecer, vypravili jsme se do stareho klastera az dalsi den rano. V noci byla bourka a trochu prselo, coz je v tehle oblasti velmi neobvykle. Ostatne Sved, ktereho jsme cestou potkavali opakovane (jel tu samou trasu, odbocit se ostatne neda) nam rikal, ze snad loni v Lehu v Ladakhu dva dny v kuse prselo, coz nikdo nepamatuje. Vlivem nebyvale castych destu potom dochazi k sesuvum pudy a deste take skodi mistnimu zemedelstvi. Kvuli bource se druhy den v klastere sesly zeny z vesnice, aby pripravily vsechno pro obrad, ktery mel zabranit dalsimu prseni a ochranit tak urodu pred plesnivenim. Centralni prostor klastera, dvorek tak pet na pet metru, byl naplnen zivym cvrkotem zen a deti – varilo se, pil se sladky caj s mlikem, slany caj s maslem, jedla se zelenina s plackami i povestna campa (mouka, ktera se nejcasteji micha s cajem), zensky klabosily, smaly se, vzajemne si vybiraly vsi a vsude pobihala spousta deti. Cele deni prerusil na hodinu prijezd dzipu s plastovymi kyblicky, miskami a konvickami, o ktere se strhla temer rvacka. Vlastniho obradu se pak ovsem ucastnili pouze muzi – dva mnichove a Ondra s Hanysem – zenam byla pritomnost ve svatynce odeprena, nutno vsak rict, ze jejich program se nam vposledku zdal zabavnejsi a prijemnejsi. Ritual se skladal ze zpevaveho recitovani posvatnych textu, zvoneni na zvonce, bouchani do bubnu a rinceni cinel, a ani Hanys ani Ondra nezvladli vydrzet hypnotizujici monotonost obradu a uprchli tesne pred koncem. Pusobnost ritualu tim nastesti nenarusili, dest uz jsme, pokud vim, nezazili.

V Dhankaru se nase skupina rozpadla. Honza s Katerinou z filosofie sli na trek do udoli reky Pin a my dva s Jindrou jsme pokracovali dal hlavnim udolim Spiti. Sli jsme asi tri a pul hodiny do vesnice Lalung, o niz nam vypravovali Marta s Radem v Pakistanu. V Lalungu je take tisic let stary klaster s krasnou vyzdobou, ale hlavni krasou Lalungu je vesnice sama.

Krasne polozena, s tradicnimi domy, v jednom z nichz jsme bydleli v ramci takzvaneho “home stay”, tedy bydleni primo u rodin, kde clovek dostane take plnou penzi. Cestou tam jsme potkali chlapika jedouciho na zvireti jmenem “caru” (mensi jak s kratkou srsti), ktery se s nami dal do druzby, fotil se s nami, posadil nas na sveho nosice a nabidl mi ze sveho chlebniku take hlt mistni palenky, notne naredene vodou. Slivovice od Jindry, kterou jsme mu nabidli na oplatku, na nej byla ale dost silna a chudak se cely rozkaslal. Doporucil nam, at jdeme primo do klastera a ubytujeme se u mistnoho lamy. Ten byl nasi zadosti trochu prekvapen, ale pozval nas k sobe na caj a na kus reci. Postupne jsme pochopili, ze v tomhle klastere zadny hotel pro turisty neni a prestoze nam lama nad salkem vyborneho caje nabidl nocleh, rozhodli jsme se k jeho uleve radeji pro “normalni” placene ubytovani dole ve vsi ve zminenem domacim hotelu.

“Hotel” sestaval z prostorneho dvorku obklopeneho cistou kuchynkou a tremi pokoji, z nichz jeden jsme si pronajali. Rodina domacich byla sympaticka, pani domu mela asi rocni dvojcata, s kterymi byla uz docela zabava. Vubec nas bavilo pozorovat, jak si tam ziji, jak si neustale hraji s detmi, jak vari a vsichni spolecne veceri a jak jen tak lelkuji.

Z Lalungu jsme se share dzipem prepravili do Kazy, vetsiho mestecka, kde jsme znovu okusili vymozenosti i nevyhody “civilizace”. Zasli jsme si na net, pokukovali po stancich se suveniry pro turisty a svadeli (nebo spis svadely) boj s vlastni mlsnosti nad vitrinami German bakery, kde meli opravdove cokoladove, jablecne i bananove dorty a spoustu dalsich dobrutek.

Udelali jsme si odsud vylet do klastera Ki,

kde jsme stravili odpoledne s Ceskou Kajou, ktera tady nejakou dobu pobyvala. Ta nas taky seznamila s jednim Izraelcem, ktery v klastere uci deti anglictinu, a vypravela nam o nem zajimave veci. Do Indie (a do Himacalpradese, zda se, obzvlast) jezdi spousta Izraelcu a rika se o nich, ze to tu hodne rozjizdeji a hodne tu pry piji a fetuji. Kaja rikala, ze pry je to tim drilem, jaky v Izraeli zazivaji, obzvlaste pak jejich zkusenostmi z armady. Kdyz si odkrouti povinne tri roky sluzby, nechce se jim na vysokou, ktera se navic tvrde plati, a tak odjedou do Indie a obcas se jim nepovede ukocirovat nove nabytou svobodu. Izraelske matky pak pry objizdi indicke nemocnice a hledaji sve syny, kteri to prehnali a nevedi o sobe. No, mozna, ze to je jenom drb, ale s tou armadou to zni docela logicky.

No v Kaze jsme si pak jeste jeden den pomarodili a potom uz urychlene pokracovali do Manali, velkeho mesta, ktere Lonely Planet nevabne lici jako misto, kam se sjizdi “hledaci duchovna a zmenenych stavu vedomi” (to znamena hodne Izraelcu…). Nam se tam nicmene nic zleho neprihodilo, naopak jsme si prijemne nakoupili a pripravili se na dalsi desetihodinovy prejezd autobusem do Simly, kde jsme zakoncili nas okruh po Himacalpradesi.

OH+K

Permalink Napsat komentář

Simla a Kinnaur

Září 27, 2007 at 10:36 am (3. Zari, Indie, Po mesicich, Podle zemi)

Po dlouhe dobe se vracime do civilizovanych kraju s rychlym a funkcnim internetovym pripojenim, takze s velkym zpozdenim popiseme, co vsechno jsme zazili. A nebylo toho malo. Setkali jsme se po ceste se spoustou kopcu a hor, kamenu a stromu, s showmany a momaci, s horskymi klastery a osamelymi lamy a stravili jsme nekonecne hodiny v autobusech na okraji propasti.

Ale ze zacatku trochu faktu, predevsim proto, abych si osvezil uz trochu vybledle vzpominky. Z Amritsaru jsme se vydali koncem srpna do mesta Simla, kde na nas uz cekala Jindra a kde jsme meli sraz jeste s Katerinou (studentkou filosofie) a Honzou.

Simla je jeden hotel na druhem a i mimo hlavni sezonu, kdy je obloha po vetsinu dne zatazena a nekonaji se zadne vyhledy, je plna Indu, kteri sem utikaji pred horkem – stejne jako my a stejne jako davno pred nami cela britska statni sprava, ktera se sem na leto presouvala. Kvuli tomu byla take do Simly zavedena uzkorozchodna zeleznice, po ktere se snad zitra svezeme (svezli jsme se a bylo to jak jsme cekali – pomale a panoramaticke). Tehdy jsme bohuzel jeli primym autobusem – prvni desetihodinova zkusenost – vetsi cast cesty ve vedru a se skrcenyma nohama.

Kdyz jsme se 2. zari konecne sesli v plne sestave, nastalo tezke planovani a rozhodovani, behem nehoz se ukazala jako malo vhodna planovana navsteva Lehu a Kasmiru – zkratka bychom horzne moc z cca 20 dnu, ktere nam zbyvaly do srazu v Jaipuru prosedeli v autobusech. Na radu Rada a Marty (kteri nas v Lahauru podarovali nejen pruvodcem, ale i zajimavym vypravenim o vychodnich oblastech svazoveho statu Himacalprades) jsme s Kristynou tak trochu premlouvali ostatni, abychom se vydali prave tam. Nakonec jsme byli vlastne jedini s nejakou jasnejsi predstvou kam jet, takze nebylo tezke nadchnout take ostatni pro nasi variantu. Kasmir bohuzel zustal na nekdy priste.

Tretiho jsme tedy vyrazili na autobusak a odtud pres mesto Rampur do Sarahanu, leziciho vysoko na svahu nad udolim reky Satledz. Cesta trvala kolem sesti hodin a hlavne ze zacatku jsme sedeli vzadu, takze to s nama dost houpalo a kodrcalo. Sarahan je proslaveny predevsim svym drevenym chramem zasvecenym bohyni Kali (Bhimakali), v jehoz arealu se udajne kdysi odehravaly i lidske obeti (ovsem v mensim priclenem chramku zasvecenem jedne z Visnuovych podob, Narasimhovi, nikoliv tom hlavnim). Dnes je v jeho arealu prijemna ubytovna pro turisty, kteri tak mohou primo ze svych pokoju bosky, se zakrytou hlavou a bez kozenych veci a fotaku vybihat do chramu ve vezi a sledovat mistni krasnou bohosluzbu, provonenou palicimi se tycinkami a osvezenou melodickym pobrukovanim vsech pritomnych s obcasnym zvonenim na zvonce.

Krome toho muze clovek travit cas prochazkami po zelenem okoli, po pesinach ve strmych stranich mezi pastvinami a jablonovymi sady. Kdyz to udela, mozna take jako my dojde do malebne vesnice

(jejiz jmeno si stejne jako my nezapamatuje) a mozna taky dostane hrst velikych cervenych jablek, kdyz stejne jako my zapomene svacinu. Rozhodne se ale pekne projde, coz po hodinach v autobuse prijde vhod, udela si mnoho pratel mezi mistnima detma,

uvidi krasnou prirodu a muze se pokochat mistni architekturou.

Udoli Satledze nas vedlo dal na vychod smerem k tibetskym hranicim, nasi dasli zastavkou bylo bocni udoli reky Baspy, nebo udoli Sangla, podle hlavniho “mesta” cele oblasti (sest hodin v autobuse). Silnice, ktera sem odbocuje z hlavniho udoli je polde pruvodce jedna nejhruzostrasnejsich v celem Himalaji – rekl bych ale, ze jsme jeli i po desivejsich. A prosba k bohu na autobusu nas naplnila nadeji.

Autobus se casto splhal po prikrych stranich kousek od drolici se krajnice, ale vzdycky se nakonec nejak vyhnul i s protijedoucimi nakladaky, takze ta silnice zas tak uzka byt nemohla. O cestovani se ale chystame napsat samostatny prispevek, rakze ted nebudu plytvat materialem.

Sangla lezi v sirokem zelenem udoli ve vysce kolem 2900 metru, pokud me pamet neklame. V samotne vesnici toho neni az zas tak moc k videni, ale vylety do okoli stoji za to. Jeden jsme podnikly nahoru udolim a dosli jsme az k obrovkse (tak 100 metru na vysku, 100 na sirku a 400 na delku) hradbe z obrovskych (do velikosti dvoupatroveho autobusu) kamenu, ktera zabirala skoro cele udoli, takze to byla zrejme morena. V udoli jsme se zasobili jablky a susenkami, vodu jsme nabrali u cesty a asi dve hodiny prolezali kamenym bludistem, skakali z kamene na kamen a prolezali puklinami,

az jsme nakonec dosli k rece Baspe, u ktere jsme si dali svacinu a vydali se zpatky krovinami za morenou. Dasli den jsme potom sli bocnim udolim do kopce po ceste mezi vonavymi a prohratymi borovicemi az na vysokohorske louky, kde se v lete pasou zvirata a lide tu pestuji sladky hrasek, obili, vojtesku i nejakou nam neznamou krasne ruzovou krmnou rostlinu.

Nahore melo byt jezero, ktere bylo puvodne nasim cilem, ale bohuzel jsme nasli jen takovou vetsi kaluz. Snad ma na jare po tani vic vody, ale ted to byla bida. Ovsem samotny pohyb po horach je tak prijemny, ze mit cil je vlastne jen takova zaminka proc se cely den nevalet doma.

Celou cestu po opusteni Simly se pocasi zlepsovalo. Bylo mene mraku, ubyvalo deste a naskytaly se cim dal tim hezci vyhledy. Pricitali jsme to pokrocile rocni dobe a koncicimu monzunu, ale spise to byl dusledek cim dal tim vyssich hor v okoli, ktere nas pred mraky chranily. Kdyz jsme se po 17 dnech vratili do Simly, nasli jsme ji stejne zamracenou a mokrou, jakou jsme ji opusteli. 

Nasi posledni zastavkou v udoli Satledze (minimalne cast teto oblasti, mozna ale taky udoli cele je bezneji nazyvano Kinnaur valley) bylo mesto Rekong Peo, respektive vesnice Kalpa nad nim (dalsi dve hodiny). Zarizovali jsme tu povoleni pro vstup do oblasti nejblize k tibetskym hranicim (jehoz vydani je uz dnes pouhou formalitou) a udelali jsme i jeden kratky vylet, ze ktereho jsou ale diky vyborne viditelnosti krasne fotky.

Z Rekongu jsme odjeli do vesnice Nako (pet hodin vetsinou po nezpevnene silnici), ktera uz ale lezi ve vysokohorske pousti

a spada tak do dalsi kapitoly.

Permalink Napsat komentář