Video z oslavy Baba Bulejsaha
Pripojujeme s velkym zpozdenim dve videa, ktera jsme natocili na sufijske slavnosti pobliz pakistanskeho Lahauru. Driv se nam jebohuzel nepodarilo uploadovat. Na prvnim jsou videt chlapici krepcici na ulici za doprovodu bubnu. Skupinek jako tahle tam bylo dost a dost.
http://indie07.files.wordpress.com/2007/09/mvi_1360.MPG
Druhy snimek je z hudebni produkce jedne kapely, kde jsme meli tu cest sedet v prvnich radach. Upozornujeme na zakrok policie v pozadi ke konci videa.
Welcome do Indie
Vcera jsme se zdrzeli na hotelu dlouhym psanim na blog v podminkach znacne ztizenych temer nepouzitelnym pocitacem a take vypadkem proudu. Nevstavali jsme taky nijak brzo, protoze jsme vecer predtim dlouho do noci povidali a povidali s Cechama, ktere jsme v hotelu potkali. Rado a Marta maji za sebou dlouhou cestu a jeste dlouha cesta je ceka. Skladame poklonu jejich cestovatelske nature a prejem jim hodne sil a pevny nervy. Vypraveli opravdu zajimave a velmi nas navnadili na dalsi cesty. Trochu se obavam, jestli jsme my je vzpominanim na Cechy a licenim politicke situace v Pakistanu naopak nenavnadili k navratu domu. Jejich vypraveni navic podporilo i muj sen projet si nekdy Indii na motorce a vratit se s ni do Cech. To je ale jeste hodne daleko.
Kvuli kombinaci vsech techto faktoru jsme vyrazili na hranici pomerne pozde. Z Lahauru do Wagah, jak se anglicky pise vesnice, kde je hranicni prechod, jezdi mestsky autobus a cesta trva asi hodinu a kousek. Tak se stalo, ze jsme tam dorazili ve tri, asi pul hodiny pred zavirackou. Popohaneni pakistanskymi uredniky (kteri sami ale nijak zvlast s kontrolou nespechali) jsme prosli branou na indickou stranu a prosli tam i nejakou prvni kontrolou. Byli jsme evidentne posledni, koho Pakistanci pustili a tesne pred nami sla skupinka asi deseti sikhu, kteri nas cestou dost brzdili, protoze pri kazde kontrole (kterych bylo nakonec asi sest) jsme museli cekat, az je vyridej. I proto jsme k predposledni kontrole, k imigracnimu okynku, dorazili asi tri minuty po cvrte indickeho casu (pul ctvrte Pakistanskeho).
Kdyz jsme hbite vyplnovali nam zname listecky, prisel k nam chlapik a ze pry je zavreno a ze uz nas dal nepusti. Evidentne od pocatku chtel, abychom uznali jeho urednickou nadvladu nad nami a abychom ho pozadali o vyrizeni i po zaviraci dobe. Snad se tesil i na nejaky ten baksis. To se ale spletl. Hned me tema recma dost nastval, coz jsem mu neprozretelne dal najevo. Rekl jsme mu, ze nas proste bude muset pustit, protoze zpatky do Pakistanu nemuzeme, jelikoz mame jen single entry viza, coz byl fakt, ktery poprit nemohl. Taky jsme si stezovali na byrokracii, ktera nas cestou zdzela, coz si asi vzal osobne. Zacal nam vyhrozovat, ze nas nepusti a ze nam napise do pasu, ze jsme se chovali hrube k imigracnimu urednikovi (pochybuju, ze neco takoveho muze udelat). Rikal nam, ze jako studenti bychom meli vedet, jak se chovat k imigracnimu urednikovi (tedy mazat mu med kolem huby). Vubec slova “imigracni urednik” se mu dost libilo porad dokola opakovat a ze sve funce cerpal svoji drzost a sebejistotu.
Tak jsme stali u okynka, urednici nas ignorovali, ackoliv kdyby tam nebyl ten jeden prudic, tak by nas myslim bez problemu pustili. Dali jsme se do reci s jednim z nich, jehoz zena je Bengalka, a hned se nase situce diky bengalstine zlepsila. Kdyz jsme prokazali nasi sice chabou, ale presto alespon nejakou znalost hindi, tak to zase bylo o neco lepsi. Prudicovi jsme rekli, ze to pro nej urcite neni zadny problem, cimz jsme posimrali jeho ego. Slibili jsme, ze priste “we will try our best” abychom tam byli vcas, cemuz on zrejme rozumnel spatne a skromne odpovedel “No, I am not the best, but…” – on byl potesen nasi domelou pokorou a my jsme se zase nemuseli pred nim ponizovat. Po dalsich peti minutach stravenych s tim bengalsky mluvicim urednikem jsme se dozvedeli, ze to teda pujde a nakonec to tedy slo. Rekli si o nejake prachy, no a tak jsme jim radeji stovku dali, aby byl klid. U vychodu z budovy pak byla cedulka, hlasajici vstricnost a ochotu mistniho personalu. Welcome to India, the largest democracy in the world…
OH
PS: Byli jsme znechuceni, a tak jsme ani nezustali, abychom shledli slavnostni zavirani brany, na ktere se z obou stran sjizdeji davy lidi. Prestoze hranice zavira ve ctyri, slavnostni cermonie je az v pul sedme a na to se nam cekat nechtelo.
PPS: Amritsar nasi naladu zase rychle zlepsil.
Trek na Ultarske louky
Vcera rano jsme si oproti nasemu standardu trochu privstali, abychom se vyhli slunicku a zvladli prvni stoupani jeste za prijemneho pocasi. Chystali jsme se na nas prvni trek z Karimabadu na Ultarske louky, prijemne sevrene misto mezi sesti- a sedmitisicovkami.
Vyrazili jsme v sest hodin, vylezli k pevnosti Baltit a odtud jsme se propletali domky a zahradkami, cestu jsme vsak jen matne tusili. Neni slozita, je to vicemene porad rovne, ale prece jen jsme si hned rano trochu zasli. Vedeli jsme jen, ze se mame vyhybat vodnim kanalum, po kterych se sice da pohodlne jit, ale cloveka pak nemile prekvapi, kdyz kanal najednou prudce stoupa nebo naopak klesa dolu. Cesty tu nejsou nijak znacene, snad aby si turiste radeji zaplatili mistni pruvodce. Cesta byla prijemna, i kdyz slo hlavne o stoupani a my netrenovani do kopce docela funeli. Kdyz jsme uz meli v planu prekrocit rozvodneny potok (kde mezery mezi kameny byly asi metrove a proud dost velky), objevili se za nami tri mistni lide a ukazali nam spravnou cestu – samozrejme jinudy. Sli take nahoru na Ultarske louky za svoji kravou, kterou tam maji volne ustajenou po cele leto. Cesta najednou byla prijemnejsi, protoze jsme na ni nemuseli davat pozor a navic jsme si mohli povidat s mistnimi lidmi.
Ultarske louky jsou nesmirne krasne a oproti okolnim sedym horam krasne zelene. Z okolnich sedmitisicovych vrcholu pada dolu ledopad, prachem uz hodne zbarveny do cernoseda. Na loukach se da najist a prespat v pronajatem stanu. Moznost jidla jsme vyuzili a dali si ve 3.300 metrech vyborny obed.
Po obede jsme si jeste vylezli asi o 200 vyskovych metru vyse na dalsi kochani. Kochali jsme se ostatne po celou dobu, je to prece jen v takovych krasnych horach dobry duvod k castemu odpocivani. Kuchare a hoteliera v jedne osobe jsme naucili par ceskych frazi, tak treba dalsi Cechy privita plynulou cestinou :-)
Cesta dolu byla o dost rychlejsi, i kdyz jsme si opet trochu zasli. Takovy mistni pruvodce by nam asi usetril dost casu. Parkrat nam v suti podjela noha, a tak jsme se vratili s odrenyma kolenama. Cestou jsme jeste potkali tri horske kozy na treku, ktere zabiraly celou cestu (uzkou pesinku nad srazem) a nechtely se hnout. Ondra na ne varovne zautocil kamenim, ale kozel se nehnul. Ja jsem ho nakonec obesla snizenym kanalem, ktery vedl podel skaly a Ondra vytrval a po vzajemnem domlouvani ho obesel dustojne. Nebylo by asi prijemne byt trknut do kolen pul metru od srazu.
Za celou cestu jsme potkali jen tri mistni a ctyri cizince, prijemny rozdil napriklad od Vysokych Tater.
Dnes se presouvame o 200 km jizneji a udelame si trek na Pohadkove louky (Fairy Meadows), odkud by mely byt nadherne vyhledy na Nanga Parbat.
T
Lahaur a tancici silenci
Po kratkem rozlouceni s nasimi spolecniky i s Tomasem, ktery se o nas cely tyden staral, jsme odfrceli taxikem na Karachi co., autobusove nadrazi v Islamabadu. Autobus jsme tu chytili okamzite, takze vecer uz jsme byli v Lahauru. Chteli jsme zkusit jiny hotel nez posledne, protoze nam tam tehdy bylo desny vedro, nakonec jsme ale stejne skoncili, podobne jako vetsina cestovatelu, zase v tom samem, v Regal Internet Inn. Jeho majitel nas nechtel pustit – tvrdil, ze se vzdycky citi spatne, kdyz od nej nekdo odchazi s neporizenou, takze nam zaridil dve luzka v prazdne ubytovne, kde bylo oproti dvouluzakum na strese docela prijemne. Taky jsme tady zacali spat pod mokrym prosteradlem, coz je sice prvnich deset vterin trochu drasticke, potom uz ale jenom prijemne (pomineme-li kasel, ktery se dostavil dalsi den).
Druhy den dopoledne jsme sli do mistniho muzea, ktere je proslule nejen svymi bohatymi sbirkami a predevsim timto svetoznamym exponatem,
ale je take zname ze snad nejlepsiho Kiplingova romanu Kim, ktery jsme si s Kristynou na stridacku cestli, kdyz jsme odpocivali u Tomase v Islamabadu. Takze jsme presne vedeli, co a jak, prohlidli si delo Zamzama (pry to znamena “Lvi rev”), na kterem Kim na zacatku romanu sedi, a pak jsme sli do muzea a prochazeli oddeleni buddhistickeho umeni a predstavovali si, jak nad jednotlivymi exponaty debatuji romanove postavy tibetskeho mnicha a osviceneho kuratora muzea (ktereho v realnem svete delal urcitou dobu Kiplinguv otec).
Rano pred tim, nez muzeum vubec otevrelo, jsme se jeste zkusili porozhlidnout po jinem hotelu, ale nic lepsiho jsme nenasli, tak jsme se rozhodli zustat ve stavajici ubytovne hotelu Regal. Majitel tohohle hotelu (rika se mu Malik, ale nejsme si jisty, jestli je to jeho jmeno, protoze malik muze znamet proste neco jako “sef”), organizuje s velkym zapalem ruzne vypravy za kulturou, predevsim za lidovou a sufijskou (islamskou mystickou) muzikou po meste i jeho okoli. Kdyz jsme tady byli na jednu noc minule, hrala primo na strese hotelu nejaka mistni kapela, provozujici lidovou hudbu. Bylo to docela hezke, a tak jsme se i tentokrat nechali zlakat na vylet 70 kilometru za Lahaur, kde prave probihaji tridenni oslavy mistniho (ale udajne celosvetove prosluleho) sufijskeho mystika, kteremu rikaji Baba Bulejsah.
Jelo nas deset cizincu a dva pruvodci. Nalozili nas do riks, potom do minibusu, zaridili vsechno a chteli za to hrozne malo. Kdyz jsme dorazili na misto, ocitli jsme se v ohromnem mumraji. Cele mesto je zaplavene davy navstevniku z celeho sirokeho okoli, kteri prichazeji vzdat hold svetci a taky se radne pobavit, popit a pokourit hasis. Mysticke vytrzeni vetsiny lidi, ktere jsme potkali, bylo, pokud mohu soudit, povzbuzeno nejaky tim pokourenim. A vsichni byli hrozne rozjety. Na ulicich se bubnovalo, lidi se tlacili, divoce krepcili, aby po minute nebo dvou upadli do rukou kolem stojiciho davu a aby je nekdo jiny mohl nahradit. Atmosfera byla svatecni a hodne rozjarena, my jsme jako vyprava cizincu budili neuveritelnou pozornost, sahali si na nas a podavali nam ruce a tlacili se a bylo jich hodne. Neni divu, ze o nas meli nasi pruvodci starost, sami jsme si nebyli jisti, jak dlouho a jakym zpusobem bychom byli schopni odolavat lavine lidi, jejichz pozornost jsme na sebe strhavali. Proto si nas vzal do parady sef mistni policie a jeho parta. Klestili nam cestu, odhaneli cumily a byli na Pakistance dost nevybiravi. I rana holi ci obuskem sem tam padla. Nevychovanec, ktery podal Kristyne ruku (coz si tady muz vuci cizi zene nesmi dovolit) dostal par facek. Nasi ochranci byli mozna trochu prilis horlivi. Nam prokazovali nekdy az neprijemnou pozornost, nenechali nas vubec udelat samostatny krok a uz vubec nam nedovolili se zastavit a divat se na to, co bychom chteli. Protoze to ale pochopitelne mysleli dobre, mohli jsme bohuzel jen dost tezko protestovat a po chvili jsme vzdali veskere pocatecni ambice vydobyt si na nich alespon trosku svobody. Byli jsme tam opravdu za velke “hvezdy” - vrcholem vseho bylo, kdyz do kordonu, ktery pro nas byl razen davem nabehli tri policajti s okvetnimi platky ruzi v igelitovych pytlicich a zacali nas jimi na uvitanou zasypavat. Taky na nas strikali z velkych kanystru, ktere se u nas pouzivaji na desinsekci, parfemovanou vodou – abych nezapomnel. To vsechno byla cena za to, ze jsme se tam vubec mohli podivat.
Mozna se vam tohle vypraveni zda dost neprehledne a zmatecne. Presne takove to bylo. Pulku doby jsme vlastne nevedeli, co se s nami deje, kam a proc jdeme a co mame delat. Druhou polovinu jsme prosedeli pod dohledem policie v mistni jidelne, ktera byla nasi zakladnou. Tady jsme dostali zadarmo najist a odtud jsme vychazeli na jednotlive vypravy - odvazne se norili do rozvasneneho davu, a kdyz pak dav zdivocel uz pres miru (podle nasich pruvodcu), zase jsme z nej byli vytazeni do bezpeci. Nejdriv jsme byli zavleceni do svatynky s hrobem Babu Bulejsaha, kde se tlacily spousty lidi skandujicich ruzna a hesla a vykazujicich ruznou miru extaze. Dostali jsme tu kolem krku sal posvaceny Bulejsahem a soustredila se na nas velka pozornost, coz nebylo moc prijemne vzhledem k tomu, ze mame trosku problem s modlenim se k islamskym svetcum. Zaroven jsme se ale bali, abychom se nechovali neuctive – preci jenom v davu rozvasnenych muslimu by se nemuselo vyplatit si moc vyskakovat (asi jsem zpracovana medii, ale muslimove ve mne preci jen vzbuzuji respekt). Moc nas nepovzbudilo, kdyz nam nasi pruvodci rekli, ze jsme krestani, a ze tedy vime, jak prokazovat uctu… No nakonec jsme vyvazli a pokracovali do hlavniho salu s hudebnim vystoupenim, kteremu jsme prihlizeli z prvni rady, odkud predtim policajti vyhnali Pakistance. Muzika byla moc pekna, byli jsme tam anglicky privitani a hudebnici pro nas dokonce improvizacne prelozili do anglictiny jednu pisen (porad se tam opakovalo “I love you, Baba Bulejsah”). Byla tam opravdu vrela atmosfera, lidi se spontanne davali do tance, vzajemne si tancem odpovidali a predvadeli se. A vsechno meli pod palcem policajti – jednu chvili museli z davu vynest nekontrolovane se cukajiciho chlapika (byl “intoxikovan muzikou”, jak jsme se dozvedeli od nasich pruvodcu). Taky jsme byli svedky mistni verze travesty show, na ktere bylo, stejne jako na tanecnim vystoupeni mladych divek (tanecnic-prostitutek), nabyto mistnima zabavychtivyma chlapama a pro me osobne to bylo docela neprijemne a trapne. Zkratka takovou smesici prijemneho posezeni, neprijemneho tlaceni, naproste nesvobody a unikatniho velmi zivelneho zazitku jsem snad jeste nikdy nezazil.
Dalsi den jsme si prohlizeli mesto, zasli do pevnosti, do mesity, do gurudvary. Vsechno to bylo ohromne, potkali jsme spoustu lidi a videli hodne zajimaveho. Obzvlaste v gurudvare se o nas mistni sikhsky spravce pekne postaral, podaroval nas a prohlasil nas za sve adoptivni deti. Vic o tom ale vypovi fotky, ktere muzete videt na prislusne strance.
OH + K
Karimabad – konecne v horach
Z Islamabadu jsme vyrazili predevcirem navecer autobusem spolecnosti NATCO, coz je statni podnik. Cesta v poloprazdnem autobuse probehle docela v klidu, vetsinu casu jsme tak nejak proklimbali. Jizda trvala dlouhych 17 hodin, tak jsme byli radi, ze jsme do Gilgitu konecne dorazili. Uz jsme nemeli chut pokracovat dalsi tri hodiny dal do Karimabadu. Jeste jsme stihli zajit na Pakistanske aerolinie preptat se na cenu letenky. Koketovali jsme s napadem, ze cestu zpet poletime. Usetrili bychom jeden den a ty vyhledy pry stoji zato. Jak jsme Pakistance v drivejsich prispevcich chvalili za to, ze jejich drahy davaji 50% slevu, tak u jejich statni letecke spolecnosti je tomu prave naopak a pro cizince maji drazsi ceny. Za let do Islamabadu chteji asi 70 USD, coz je asi nad nas rozpocet, tak se zpatky budeme opet kodrcat stejnym zpusobem.
Dneska jsme meli v planu brzo rano vstat, ale bohuzel se nam to tak trosku nepovedlo, tak jsme z postele vylezli az v deset hodin. V poledne jsme prejeli do Karimabadu. Z dvouhodinove cesty se nakonec stala cesta ctyrhodinova, a to kvuli sesuvum pudy, ktere se musely objizdet. Celou cestu jsme jeli krasnym kanonem reky Indu a pote reky Hunzy, a kdyby navic nebylo zatazeno, byly by vyhledy jeste hezci. I tak to stalo za to…
Karimabad je male horske mestecko, lezici v nadmorske vysce 2.440 metru, a vine se okolo jedne hlavni ulice. Na konci Karimabadu na upati velehor stoji stara pevnost Baltit, ktera slouzila mistni kralovske rodine od 13.stoleti. Potomci ji obyvali az do doby vzniku nezavisleho Pakistanu (1947), pak se prestehovali do jineho sidla zde v Karimabadu a ted se pry angazuji ve vysoke politice. Pote, kdyz pevnost opustili, zacala chatrat a nekdy v osmdesatych letech z ni zbyla zborenina, na niz se lide nemohli divat. V roce 1990 zacaly rekonstrukce se zahranicni pomoci – hlavne britske, americke a norske – a o 6 let pozdeji byla pevnost opravena. Musime rict, ze dost vkusne, cekali jsme nejakou hroznou splacaninu, ale je videt, ze zahranicni pomoc dela divy :) Pevnost ma tri patra, podle pruvodce je v ni 62 mistnost, ze kterych jsme videli ale jen 9. Jsou male, temne, ale moc pekne. Soucasti pevnosti je dokonce i male vezeni (pry jen na kratkodobe tresty, max 4-5 dnu).
Zitra brzo rano vyrazime na louky Ultar, coz je asi o tisic vyskovych metru vys. Pokud budeme jeste pri silach, vystoupame jeste do sedla Hon. Na nasledujici fotce muzete videt pevnost a za ni spodek sedmitisicovky Ultar. Dalsi fotky jsou v galerii c.12…
T+O
Odpocinek v Islamabadu
Uz jsme se pomerne dlouho neozvali, a tak dnes – posledni den v Islamabadu – cinime napravu. Kvetu jsme opustili minulou sobotu dopoledne a pakistanskou zeleznicni dopravou jsme se presunuli do Lahauru, asi nejzajimavejsiho mesta Pakistanu. Po ceste vlakem jsme meli domluvene setkani s profesory, jez jsme potkali na iransko-pakistanskych hranicich a kteri pochazi z mesta Sakkaru, leziciho na zeleznici mezi Kvetou a Lahaurem. Vlak stavel na nadrazi asi dvacet minut, tak jsme si mohli s profesory popovidat a vyfotit se. Nekteri si s sebou privedli i cleny rodiny a nabalili nam na cestu vybornou veceri od jedne pani profesorove. Ostatni ve vlaku nam zavideli :) Museli jsme jim na oplatku slibit, ze se u nich v Sakkaru zastavime na zpatecni ceste z Indie a spolecne si udelame vylet do nedalekeho Mohendzodara. Do Lahauru jsme nakonec dorazili s trihodinovym zpozdenim v nedeli odpoledne, notne zpoceni a vsichni jednotne v barve balucistanskeho prachu. Nasim cilem tedy byl hotel s prackou. To jsme vsak netusili, ze nam davani se do kupy s pomoci mechanicke pracky zabere cely zbytek dne a z Lahauru nic neuvidime. Nenechali jsme si vsak ujit vybornou zmrzlinerii, jen kousek od naseho hotelu. Lahaur si ale jeste prohledneme – tentokrat uz opet rozdeleni na dve skupiny. Kdyz piseme tento clanek, jsou uz Ondra s Kristynou na ceste zpatky do Lahauru… V Lahauru jsme bydleli v turistickem hostelu, kde byla vysoka koncentrace cizincu. Vecer jsme se na strese naseho hotylku jeste podivali na hudebni predstaveni jedne pakistanske kapelky, jejiz hlavni hudebnik a zpevak se nas snazil vytahnout k tanci. Hudebne to bylo moc pekne, ale docela jsme u toho klimbali. Po narocne dvacetisedmi hodinove ceste jsme byli poradne unaveni.
Po jedne horke noci v Lahauru jsme se vydali luxusnim autobusem smer Islamabad, kde nas na ceske ambasade cekal Tomas a ubytoval nas ve svem paradnim byte s vyhledem na Margallske hory. Tomas v Pakistanu pracuje jako diplomat na ceskem velvyslanectvi. Na indologii vystudoval hindstinu/urdstinu, kterou si jeste vylepsil dvouletym studijnim pobytem v Lakhnau (hlavni mesto svazoveho statu Uttarprades v Indii). Islamabad se nam stal velmi prijemnou zakladnou na cely uplynuly tyden. Je to pomerne nove mesto – vzniklo v 60.letech dvacateho stoleti a bylo sem presunuto hlavni mesto z Karaci. Mesto ma ponekud zvlastni orientaci – je rozdeleno na sektory oznacene pismeny a cisly, ulice a pochopitelne domy maji take sva cisla, takova adresa pak vypada napr. F7/3, ulice 25, dum 12a. V Islamabadu je nova obrovska Faisalova mesita, pry je to jedna z nejvetsich v Asii, pojem az 100.000 lidi. Je postavena v modernim stylu, dost netypickem, i kdyz minarety a umyvatka na nohy samozrejme ma. Severni okraj mesta obklopuji Margallske hory, na ktere jsme si jednou vyjeli a trikrat vyslapli. Ted tu konci obdobi destu, a tak vyhledy moc slavne nebyly. Vzduch je tak vlhky, ze se clovek zpoti, i kdyz jenom sedi, a tak si asi dovedete predstavit, jak jsme vypadali, kdyz jsme slapali do kopce…
Na kopci je luxusni restaurace, v niz jsme si dali za odmenu vyborny khir (sladkost z mleka, ryze a kardamomu) a nimbu pani (jakasi domaci citronada, neboli velice osvezujici voda s cukrem a citronem). Vrsky Margally jsou asi o 600 metru vyse, nez lezi Islamabad, a cele pohori je neuveritelne zelene – ostatne jako cele mesto. Tim, ze bylo postaveno nedavno, tak architekti mysleli i na dostatek zelene v ulicich. Navic zde zije oficialne jen 600.000 lidi, a znecisteni vzduchu neni proto zatim tak velke jako v jinych mestech.
Co jsme celych sest dnu tady delali? Tak nejdriv nam onemocnel Ondra H. (prujmy a horecky). Tomas ho odvezl k lekari, ktery mu naordinoval spoustu leku. Kura zabrala a o tri dny pozdeji uz s nama Ondra jel do Taksasily a lezl do kopcu. Po Ondrovi mela zazivaci potize jeste Kristyna a Tereza jen Ondrej A. nic. Umime si to ale vybrat po zdravotni strance ;-) Lepsi misto na stonani nez tady asi nenajdeme. Krome prubezneho marodeni jednotlivych clenu jsme byli podivat na Faisalove mesite. Udelali jsme si take vylet do Taksasily, ale bohuzel jsme nemeli dost casu si prohlednout venkovni pamatky. Probehli jsme muzeum a rekli si, ze se tam jeste jednou vratime.
Ondra take stravil tri vecery se svym kamaradem Shahzadem, ktereho zna z doby, kdyz byl v Pakistanu za praci. Shahzad uz nepracuje pro WWF Pakistan (Worlwide Fund for Nature), ale pro organizaci Lead, ktera se zaobira rozvojovymi projekty v ruznych castech Pakistanu. Rodinu ma ale v Lahauru, takze tam o vikendech jezdi a pry byl radeji bral praci tam.
S mistni ceskou (ci cesky mluvici) komunitou okolo ambasady jsme stravili par veceru, vcetne vyborne vecere s anglickou specialitou shepherd’s pie u Tomasovy kamaradky Cathy. Cathy, ktera je Anglicanka, a jeji kamaradka, ktera pochazi z Iraku, pouzivaly mezi sebou jako dorozumivaci jazyk take cestinu, coz pusobilo docela vtipne.
Dneska jsme se take rozdelili. Ondra s Kristynou po obede odjeli na par dni do Lahauru a pak budou pokracovat do Indie. Ja a Tereza za nekolik hodin vyrazime autobusem do Gilgitu, ktery lezi na karakoramske dalnici. Tam mame v planu uzivat si hor a podnikat kratke denni ci dvoudenni vylety. Sejit bychom se meli opet na radzasthanske vesnici kolem 20. zari.
T+ O
Video ze zurkhaneh
Zdravime vsechny, tak se nam snad podarilo najit konecne v Lahauru funkcni internet a nahrat par obrazku a video z Kermanu.
Obrazky viz galerie
Video je k dispozici ke stazeni zde. Velikost cca 18 MB
MB http://indie07.files.wordpress.com/2007/08/mvi_1175.avi
O.
