Qazvin
Do Qazvinu jsme prijeli v pondeli 30. 7. navecer. Ubytovali jsme se tentokrat v hotelu, jehoz zvlastnosti je, ze musi byt “kvuli uklizeni” prazdny a zamceny kazdy den od 9 do 16 hod, tj. v dobe nejvetsiho horka, kdy muze byt fajn dat si na pokoji siestu. Abychom vyhoveli tomuhle ustanoveni, vyrazili jsme dnes rano na obhlidku pametihodnosti, kterych tu je zrejme docela pozehnane. Jeste pred tim jsme si ale dali caj v zahradni cajovne vedle naseho hotelu. Pozval nas na nej sympaticky Iranec, ktery studoval sest let v Americe nejaky technicky obor, ale zrejme i kvuli rezimu se nakonec vratil k rodinne tradici a pestuje na farme pistacie, vlasske orechy, merunky a hroznove vino. Rikal, ze pred revoluci bylo rozhodne lepe a ze dnes je Iran “jedno velke vezeni”. Domluvili jsme si s nim spolecnou snidani i na zitrek, tak se mozna dozvime neco vic.
Po snidani jsme navstivili byvaly kralovsky palac Chehel Sotun s malym muzeem kaligrafie,
vetsi a velmi moderni Qazvin Museum, videli jsme – bohuzel jenom zvenku – starou podzemni cisternu [pry s dumyslnymi ochlazovacimi sachtami] a nekolik mesit
vcetne velke Patecni [dzameh masdzid]. Ocenili jsme zejmena k ni pridruzene verejne zachodky, jejichz existenci musime povazovat za vyhodu mesit oproti krestanskym kostelum.
K veceri jsme si dali vegetarianskou verzi bagety – byla naplnena falafelem, smazenymi cizrnovymi “karbanatky”. Bagety tu vubec obcas plni prekvapivym obsahem, napr. spagetami ci smesi brambor a kolecek salamu. Podvecer jsme pak travili v hotelu – vzhledem k tomu, ze se prihnala poradna bourka se slejvakem a vichrem [dest jsme tu proti ocekavani zazili uz nekolikrat - obcas i dost intenzivni, ale nikdy netrval dlouho], vysli jsme si vecer uz jenom na caj. Popijeli jsme ho spolecne se dvema Cechy, kteri byli ubytovani ve stejnem hotelu a kteri nam doporucili nektera mista - pochvalovali si napriklad vylet do pouste pobliz Kermanu. Asi se nechame inspirovat.
Dalsi den rano jsme vyrazili hledat stary mistni hamam jmenem Qadzar, ktery jsme meli doporuceny od sympataka z cajovny. Hamam byl sice zavreny, ale ochotny hlidac a zahradnik v jednom nam na nasi ponekud hotentotskou zadost [Ondrej jen ukazal mrizemi dovnitr a rekl "undza", tj. "tam"] odemkl a zavedl nas i dolu do samotnych lazni. Hamam je totiz typicky umisten v podzemi – sestava z vicera mistnosti s bazenky a kojemi pro odpocivani ci snad i masaze, propojenymi navzajem spoustou chodbicek.
Podzemni mistnosti jsou odvetravany a osvetlovany otvory ve stropnich klenbach a prave jen tyhle kupolovite klenby vycnivaji nad povrch zeme a jsou tedy videt zvenku. Qadzar jsou lazne stare asi tri stovky let a momentalne prochazeji rekonstrukci, takze se v nich mozna zase bude mozne koupat. Do nejakych fungujicich lazni se chystame a tesime – snad v nejakem vetsim meste.
Docela pekny byl take historicky dum bohateho quazvinskeho obchodnika Aminiha Hosseina z druhe poloviny 18. stoleti. Zvenku nenapadny, ale interier stal za to – drahe koberce, drevorezba, steny plne sklicek a zrcadel a ve skepe soukromy hamamek…
K
Cesta do Qazvinu – Ardabil, Rasht
Sobotu jsme stravili prevazne po autobusech – presunem do Ardabilu. Do prvniho autobusu z Kaleybaru do Aharu jsme se malem nedostali, protoze jsme nevedeli, ze je nutne koupit si predem listky. Nakonec se nad nami ale slitovali, i kdyz jsme se museli spokojit s cestovanim na odpadkovem kosi [Ondra] ci ve spacim prostoru pro ridice, kde to trochu smrdelo. Byli jsme vyhozeni za Aharem na vypadovce na Ardabil, kde jsme chvilku neuspesne stopovali, az jsme si nakonec stopli autobus do Meshginu, zhruba v polovine nasi cesty. Behem jizdy nas bavila asi desetileta, moc pekna holcicka, ktera na nas zkousela anglicka, ruska [byla z Baku, hlavniho mesta Azerbajdzanu, kde zrejme budou i dnes dost silne ruske vlivy] i perska slovicka a mela z nas velkou legraci.
Z Meshginu jsme pokracovali dalsim autobusem az do Ardabilu, kam jsme dorazili asi v sedm. Po ubytovani jsme si dali k veceri jakesi polevky ve specializovane polevkarne. Docela pripominaly nasi rajskou a koprovou, az na to, ze v nich byla taky treba cizrna a kroupy. Potom jsme vyrazili prohlednout si stare ardabilske mosty, krome pekneho mauzolea v podstate jedinou zdejsi pamatku. Nebylo to zadne velke terno, ale u reky bylo prijemne – i diky upravene promenade se stromy a nezbytnymi fontankami.
Nejvetsim zazitkem celeho dne byla ale navsteva maleho kramku, kde se prodavala jen proslavena mistni sladkost – cerna halva [halva siyah] – tepla medova dobrutka [o slozeni muzeme jen spekulovat, ale nejvic nam to pripominalo testo na pernicky]. Byla opravdu vyborna, a tak jsme si dalsi den koupili vetsi nasup i na cestu do Rashtu.
V nedeli dopoledne jsme si ale jeste prohledli mauzoleum seika Safioddina.
Bylo plne hrobek ruznych prislusniku jeho rodiny a k videni tu byla take kopie slavneho ardabilskeho koberce ze 16. stoleti [o rozmerech 10,7 x 5,34 metru a 30 milionech uzliku], jehoz original je v londynskem muzeu. Je zvlastni, ze ackoliv byl tkan primo pro mauzoleum, je o neco vetsi nez danna mistnost, a v rozich proto musi byt ponekud ohrnuty.
Oproti puvodnimu planu podivat se zblizka na Kaspik jsme z Ardabilu vyrazili rovnou do Rashtu. Autobus byl velice klimatizovany – zrejme pri tehle ceste se Ondra nastydl, takze ted odpociva a smrka na pokoji. Kdyz jsme z autobusu jiz za tmy vystoupili, ovanulo nas velmi vlhke teplo. Bylo znat, ze jsme z vysky tisic metru nad morem sjeli v podstate az na nulu [oficialni udaj je minus sest metru]. Rasht nas jinak moc neoslovil, jedinymi zajimavostmi zminovanymi v pruvodci ostatne byla radnice a jizdni socha pred ni. Z mistni posty jsme ale poslali deset pohledu do Evropy, Indie i Ameriky – asi za dvacet korun.
Dalsi fotky jsou k nalezeni pod odkazem “fotky z Iranu 3″.
K & T
Vlidne prijeti v Kaleybaru
Do Kaleybaru jsme dorazili pozde odpoledne, z celodenni cesty taxikem radne usmazeni a hladovi. Ubytovali jsme se proto co nejrychleji a vyrazili se poohlednout po nejake veceri. Vzhledem k tomu, ze jsme se netrefili na hlavni ulici [jako obvykle pojmenovanou Imam Khomeini Street], jsme nejakou dobu patrali marne – a jak tak patrame, zastavi u nas auto, z nej vykoukne sympaticka pani a pta se, co potrebujeme. A my na to, ze se jdeme naveceret, a jestli tedy nevi, kde by se to dalo provest. Jenze na takovouhle vec se tady clovek nemuze ptat jen tak, takova otazka muze mit dalekosahle dusledky… A taky ze ano – pani hned na to, at si tedy nasednem, ze se muzeme naveceret u nich doma. No… po chvili chabeho odporovani jsme to usmlouvali na sendvice, ktere manzel [ktery byl jeste s jejich dvema detmi v aute take] odbehl koupit do nedaleke sendvicarny, a s nimiz nas zahy odvezli do sve zahrady kousek za Kaleybarem.
Bylo to moc prijemne misto – bujna zelen a kvakani zab – ale bohuzel se zatim setmelo, takze jsme si ho moc neprohlizeli a radsi se hned venovali sendvicum a hovoru. Ukazalo se, ze pani se jmenuje Phuran a uci anglictinu na mistni [divci] stredni skole. Byla moc sympaticka a anglicky mluvila dost dobre – i kdyz ne az tak dobre, jak by nasinec cekal od ucitelky anglictiny [rikala, ze uci patnact let, ale ze jsme prvni, na kom si anglictinu muze v realu vyzkouset, ze ji dosud pouzivala jenom ve skole - tak tim se to asi vysvetluje...]. Jeji manzel je pro zmenu ucitelem perske literatury na mistni chlapecke a taktez sympaticky, deti Reza [asi dvanactilety kluk] a Ajsa [holcicka asi sestileta] poslusne a tiche. Kdyz jsme snedli sendvice, odvezli nas ze zahrady k sobe domu, kam uz mezitim dorazili dalsi pribuzni, asi aby si nas taky uzili. Byli to tri Phuraniny netere, zhruba v nasem veku, ktere vsechny umely alespon do nejake miry anglicky. Ze zacatku jsme se trochu ostychali [alespon takovy byl muj dojem - sedli jsme si na jejich krasny persky koberec v krasnem a obrovskem obyvaku do krouzku o prumeru asi tri metry], ale brzy jsme se uvolnili, krouzek vyrazne zmensili a bylo to moc prijemne. Popijeli jsme caj, jedli melouna, povidali si, odmitli nabidku k prespani [a vysprchovani] a nakonec byli – ovsem s pozvanim na dalsi den odpoledne -doprovozeni do hotelu. Museli jsme se smat, jak to nase hledani vecere dopadlo.
Druhy den jsme vstali v sedm hodin, protoze jsme meli naplanovany vyslap na hrad Kaley Babak, tycici se nad Kaleybarem, a chteli jsme se vyhnout nejvetsimu polednimu paraku. Ono uz v osm bylo pekne horko a Babak se tycil opravdu majestatne, tak nejak ve vetsi vysce, nez jsem si predstavovala. Kdyz jsme dosli z Kaleybaru k parkovisti a kempu, od nichz velka cast lidi vychazela [dalsi cast lidi se nechala vyvezt autem jeste vys], byli jsme uz poradne splaveni. Zauvazovali jsme tedy, zda nas ambiciozni plan ponekud nezmirnit a taky se cast cesty nesvezt – tuto variantu se mi nakonec podarilo prosadit, a tak jsme taxikem vyjeli do vyse polozene zakladny. Ale i tak to byl poradny vylet. Vrcholu jsme dosahli stejne jako skupina iranskych karatistu
ci take parta teheranskych socialistu,
s nimiz jsme se potkali na ceste dolu, a kteri se k nam jako k Cechum nadsene hlasili, tvrdili, ze jsou ateisti a “stejne jako my” vasnivi komunisti, na dukaz cehoz hromadne zapeli internacionalu.
Cesta dolu byla vubec dost zajimava – dolu proudily zpivajici davy – nekdo vzdycky zahalekal na cele udoli a jeho okoli se k nemu spontanne pridalo – nekdy to byly pisnicky opravdu pekny. Taky se vzhledem zen se udala znacna promena – satky byly uvazany znacne nedbale, nekde je dokonce nahradily pouhe kloboucky a obzvlaste divky z teheranskeho socialistickeho krouzku se dost rozsouply [a v improvizovane cajovne u upati kopce se snazili donutit Ondru, aby zatancoval, k cemuz ho {neuspesne} povzbuzovali skandovanim a potleskem].
Do Kaleybaru jsem se vratili kolem treti hodiny, tou dobou uz znacne ucaprtani. V hotelu jsme se osprchli, dali si slofika a pozdeji vyrazili za svymi prateli z predesleho dne. Byl to opravdu nezapomenutelny vecer – pritomny byly opet vsechny netere a navic i jejich maminka, Phuranina sestra. Nalada byla snad jeste vrelejsi, vzajemne jsme se vyptavali, jak to ci ono vypada v Iranu nebo v Cechach, jaky je tady nebo u nas zivot, jaci jsou lide, zvyky, co jime, delame ve volnem case, jake jsou zakony, politika, rodinny zivot, jak vypada svatba, jak se resi hadky mezi manzeli, a tak podobne skoro az do pulnoci. Taky nas s ohromnou peci vykrmovali – nejdriv spousta caje, sladkosti, slunecnicova seminka, potom vyborna vecere [ryze zapecena s brambory a kousky masa a podavana se spoustou bylinek z jejich zahradky, ktere tomuhle jednoduchemu jidlu dodaly opravdovy smrnc], no a nakonec znovu caj a kazdy povinne jablko, broskev a banan. Aby toho nebylo dost, dala nam s Terezou maminka-Phuran kazde jeden svuj satek.
Bylo pro nas zajimave zjistovat, co si takovahle vzdelana a zrejme pomerne moderne zijici rodina mysli o iranskych politickych pomerech, a tak jsme opatrne zabrousili na tema Ahmadinezad. Ukazalo se, ze ho volili a ze mu fandi – rikali o nem, ze je hrozne cestnej, ze podporuje chudy, a taky ocenovali, ze se neboji “postavit Bushovi”. Sami se nas zeptali, co si myslime o izraelsko-palestinskym konfliktu, ale po nasi mirne rozpacite odpovedi, ze na obouch stranach jsou vinici a ze obycejni lide si prejou mir jedni jako druzi, rozhovor na toto tema ponekud vysumel – zrejme to bylo uz moc citlive tema a oni stejne jako my nevedeli, co si muzou dovolit rict… S omezenimi vyplyvajicimi se statnim dohledem nad dodrzovanim “pravidel islamu” [ci toho, jak iransti duchovni islam interpretuji] zrejme nemaji vetsi problemy, i kdyz satelit maji pekne schovany na zahradce mezi keri a jedna z neteri si povzdechla, ze zeny tu maji mensi prava – napr. dcery dedi mene nez synove, zeny nemuzou ridit motorku, atd. Jinak ale rikali, ze policie jim zivot nekomplikuje a napr. se zahalovanim a s satky se stotoznuji jakozto se svou kulturou.
No, bylo to vazne uzasne, jenom me trochu mrzi, ze jsme se jim predstavili jako dva manzelske pary a museli si tudiz vymyslet, jakou jsme meli svatbu, jake jsme dostali dary a podobne, coz bylo dost trapne. Navic jsme se zpetne shodli, ze tihle by pravdu urcite unesli, je ale tezke odhadnout hned na zacatku, kam az se vztahy s tim kterym clovekem rozvinou a co si muzeme dovolit. Obecne je tady urcite lepsi tvrdit, ze cestujeme jako manzele, a kdyz bychom chteli delat vyjimky, vyvstava pak zase nebezpeci, ze kazdy z nas bude rikat neco jineho…
Po tehle navsteve jsem premyslela o tom, jak je dobre, ze tu jsme a poznavame Iran na vlastni kuzi. Zda se mi, ze jsem z medialni masirky u nas tak nejak nabyla dojmu, ze tu vubec nebudou normalni lide, a oni tu jsou [a zda se, ze ne jenom normalni, ale spis vyjimecne pratelsti], coz me dodneska trochu prekvapuje.
K.
Cesta podel brehu reky Aras
Ve stredu vecer (25.7.) jsme se dlouho nemohli dohodnout, jestli se do dalsiho mista nasi cetsy – Kaleybaru – premistime autobusem nebo jestli zvolime savari. Savari je iransky typ taxiku, jezdi se s nim na delsi vzdalenosti a clovek si muze najmout jen jedno misto (napr. pri ceste z Orumiyeh do Tabrizu coz bylo asi 140 km jsme platili i za typ sedadel – vepredu se platilo 45.000 rialu (asi 90 korun), zatimco vzadu, kde se sedi po trech a je to tudiz min pohodlne, stalo jedno misto jen 35.000 rialu). Tato cesta udolim podel hranicni reky Aras mela byt zajimavejsi, autobus jedouci jinou cestou pres Tabriz mel naopak tu vyhodu, ze byl nekolikrat levnejsi. Nakonec jsme se placli pres kapsu a zvolili variantu podel Arasu. Domluvili jsme si ridice (s luxusne vyhlizejicim autem s klimatizaci a velkym kufrem na nase bagly) a rano v osm vyrazili. Nas ridic byl sympaticky a umel i trochu anglicky. Po prvnich par kilometrech jsme zacali nadsene fotit okolni krajinu – vysoke okrove a cervene skaly a stavnate zelene udoli okolo reky.
Pak nas to preslo, protoze krajina byla stale stejne krasna a nafotili bysme tak takovych fotek sto. Fotit jsme ale nesmeli policejni stanice, vypadajici jako male stare cihlove pevnosti s kulatymi straznimi vezemi, ktere staly v pravidelnych intervalech okolo silnice na iranske strane brehu Arasu. Na protejsim brehu vedla jen zeleznice. Protejsi breh – to je stridave Azerbajdzan, Armenie (oblast Nahorniho Karabachu) a zase Azerbajdzan. Ostatne i v severozapadni casti Iranu, ve ktere zrovna jsme, jsou provincie Zapadni a Vychodni Azerbajdzan. Mistni lide sice mluvi persky, statnim jazykem Iranu, ale vetsinou je jejich materskym jazykem turectina.
Po asi ctyriceti kilometrech jizdy jsme projeli male zaprasene mestecko Norduz, kde lezi prechod mezi Iranem a Azerbajdzanem. Nedlouho pote byla nase prvni zastavka a to u hrobky ve vesnici Duzal. Hrobka je mala, ale ma zajimavou konstrukci – osmiuhelnikovou klenbu. Diky nasemu ochotnemu ridici jsme se dostali dokonce dovnitr. Dalsi zastavkou byl stary hamam (lazne) Kordasht, ktery prave prochazel rekonstrukci. Z venku stavba nevypadala nic moc, ale uvnitr to byla nadhera. Clovek si uplne predstavoval tryskajici prameny a jak to asi tenkrat muselo vypadat. Po rekonstrukci z nej bude snad hotel ci neco podobneho.
Puvodne nam ridic rikal, ze cesta bude trvat asi tri hodiny. Evidentne tuto cestu nikdy nejel, protoze cesta trvala cely den ;-) i kdyz v ni bylo hodne zastavek. Dalsi misto, ktere jsme navstivili, byla vesnicka Ushtebin, ktera lezela asi deset kilometru od hlavni cesty. Podle informaci z turisticke kancelare v Tabrizu to ma byt nove Masuleh (Masuleh je vesnice lezici v horach severne od Teheranu, oblibeny cil vyletniku, kteri se chteji trochu ochladit). Vesnici jsme nasli bez potizi. Lezela v prudkem svahu kopce a jeji obyvatele se urcite docela nachodi. Po zadnem turistovi ani vidu ani slechu. Jen nejaky oslik ci dite tu a tam. Vesnicka vypadala kouzelne – domky hranate, oplacane hlinou, modre okenice a dvere. Mezi domky se tahly uzke kamenne ulicky nebo schody, nad nekterymi z nich se plazily kere vina a vrhaly prijemny stin. Jenom obcas slapl clovek do oslince :-) Nektere zeny se pred nami schovavaly, u jednoho domu jsme vsak mohli nahlednout do kuchyne a vyfotit si zeny pri peceni chleba (zdejsi nan je jiny nez indicky, je tenoucky a hodne veliky, casto i krupavy). Kousek chleba jsme dostali na ochutnani.
Do Kaleybaru nam zbyvalo jeste asi dve a pul hodiny cesty. Ale uz bez zastavek. Bylo po poledni, my byli mirne ospali a v aute bylo nesnesitelne vedro. Pruvan z oken fungoval jako horky fen. Pozadali jsme ridice, aby pustil klimatizaci. Zacal nam vysvetlovat, ze mame malo benzinu a ze do cile nedojedeme, pokud ji pusti. Co se da delat. Po par kilometrech jsme zastavili u benzinky a nabrali plnou nadrz. Huraaa…bude chladek. Po dalsich urgencich klimatizaci na chvilku pustil, ale opet zacal vysvetlovat, ze Ahmadinedzad zavedl pro taxiky limit benzinu na mesic (tusim ze 800 litru) a ze by ho to vyslo draho… Klimatizaci nechal pustenou asi dvacet minut a pak jsme zase presli na horky fen. Jeho logika byla podivna, protoze na zastavkach u pramenu, kde jsme nabirali vodu a zustali treba patnact dvacet minut, zasadne nevypinal motor. Jemu vsak horko nebylo a ani se nepotil a tak nepovazoval klimatizaci za dulezitou. Kaleybar je nastesti docela vysoko a tak se s kazdym nastoupanym metrem zacalo ochlazovat. Radne prosoleni vlastnim potem jsme kolem pate odpoledne dojeli do Kaleybaru a ubytovali se po chvilce smlouvani v hotelu Araz.
T+O
Cesta k armensko-iranskym hranicim
Dneska 25.7.2007 jsme meli brzkeho budicka. Vlak z Tabrizu do Jolfy mel jet v 6.15 rano. Jolfa je male mestecko asi 200 km na sever od Tabrizu, lezi na iransko-armenskych hranicich. Celkem bez problemu jsme se vykopali z postele v pet hodin a chytli si taxika na tabrizske nadrazi. Na nadrazi jsme dorazili s pulhodinovym predstihem a prekvapilo nas, ze tam skoro nikdo nebyl. Nastesti se nas ujal ochotny Iranec a uklidnoval nas, ze vlak prijede za deset minut. To opakoval nekolikrat a asi po hodine a pul cekani jsme konecne vyrazili. Musim rict, ze nadrazi v Tabrizu bylo nadherne, ciste jak nekde na letisti, mame se v Cesku co ucit. Konecne jsme nastoupili do vlaku a temer okamzite usnuli. Ve vlaku byla klimatizace, polstare..proste komfort. Cesta do Jolfy stala asi 25 korun na osobu. V Jolfe jsme se ubytovali v zadnim traktu restaurace, zatim nase nejlevnejsi ubytovani na cestach. Chvilku jsme odpocivali a na hotelu si domluvili taxika na cestu k armenskemu kostelu sv. Stepana, ktery lezi na brehu pohranicni reky Aras. Krajina byla nadherna, cervene skaly, okoli reky bylo syte zelene. Na nasi (iranske) strane vedla silnice, na azerbajdzanske strane zase zeleznice. Bohuzel po ceste neslo moc fotit, protoze vsude cihaji policejni hlidky s dalekohledy a zabavuji fotaky. Diky nasemu ridicovi se nam ale par fotek z cesty podarilo ilegalne udelat. Ridic umel velmi malo anglicky, ale domluvit se rukama nohama slo. Byl velmi ochotny a vypravel nam co vsechno je po ceste k videni a o sporech mezi Azerbajdzanem a Armenii. Jeli jsme okolo policejni stanice s hlidkovacimi vezemi. Na druhe strane neni pro turisty mozne se pohybovat. Bylo az k podivu, ze je mozne touto oblasti po iranskem brehu reky projizdet. kdyz se tady odehravalo tolik sporu, v letech 1989-1994 dokonce armensko-azerbajdzanska valka. Iranske strany se to ale nedotklo.
Po pul hodine cesty jsme konecne dorazili ke kostelu. Musim rict, ze je to nadherne misto v horach, kde by nebylo spatne stravit leta v rozjimani, pokud by chtel clovek utect od ruchu velkych mest. Nynejsi kostel je ze 14. stoleti, ma stat dokonce na zakladech puvodniho kostela z roku 62 n.l. Bylo to sobestacne misto s privodem vody a s vlastni zahradkou. Bohuzel ted kostel prochazi rekonstrukci, tak na fotografovani hlavni kaple a vnitrku to nebylo nic moc.
Prohlidli jsme si i byvale tridy, ted uz zrekonstruovane, jidelnu pro studenty – male mnichy, a male pokojicky. To, do ceho se tehdy veslo nekolik studentu, by nam dnes nestacilo ani jako miniturni dvojak v levnych hotelech. Jako uz u jinych pamatek bylo v kostele plno iranskych turistu – z nejakeho zvlastniho duvodu naprosta vetsina zen, hlavne mladych studentek, a take rodinky s detmi. Iranci si s sebou na vylety vsechno vozi a delaji si pred pamatkami pikniky. Casto jsme ale hlavni atrakci my… Cesta zpet probehla v klidu a za zvuku indickeho bollywoodu jsme si nafotili zakazany breh Arasu :) Bohuzel bezi tady internet prilis pomalu na nahrani fotek tak nekdy priste. Seznamili jsme se tady s pakistanskymi obchodniky takze si konecne clovek s nekym rozumi. Dneska nas ceka rozhodovani, jak pojedeme dal. Chceme k Babakovu hradu pobliz mesta Kaleybar. Jsou dve varianty, bud zpet pres Tabriz hromadnou dopravou nebo pres udoli reky Aras. Druha varianta je podstatne hezci, ale i drazsi…
O+T
Kandovan
V utery 24. 7. jsme se rozhodli vyrazit do Kandovanu. Kandovan je mala vesnicka v kopcich asi 55 km jiznim smerem od Tabrizu, v niz jsou domy vykutane ve skalach.
Prezdiva se ji iranska Kapadokia. Dodnes v ni bydli lide, i kdyz je z nej uz spis turisticka atrakce. Den predtim jsme se informovali o moznostech dopravy. Vesnicka je sice hojne navstevovana iranskymi turisty, ale primy spoj do ni nejezdi. Je treba dojet minibusem do mestecka Osku, ktere lezi asi v puli cesty, a tam prestoupit. Prvni cast cesty sla v pohode, celkem nas stala 7 tisic rialu, coz je 15 korun a na 4 lidi dost slusna cena. V Osku jsme prestoupili na dalsi minibus, zpola plny a vydali se smerem na Kandovan. Jizda zacala byt ponekud zvlastni v okamziku, kdy temer vsichni ostatni vystoupili a my meli bus jen pro sebe. Behem cesty autobus nekolikrat musel stavet kvuli poruse, nekolikrat startoval a rehtal jako pravy asijsky osel. V Kandovanu nas ale cekala prvni neprijemna zkusenost s Iranci. Ridic autobusu totiz videl prilezitost a chtel na nas vyrejzovat penize jako za dva taxiky (levneji by nas vyslo najmout si taxik primo z Tabrizu). Obhajoval se tim, ze jsme byli predem domluveni a slibili mu vic. Sice jsme mu ani slovo nerozumeli, ale museli jsme se s nim hadat hodne ostre. Hazel penize od nas na zem a zacal i strkat do kluku. Nakonec se nas zastala jedna skupinka iranskych turistu, bylo videt, jak i jemu to zacina byt trochu trapne, ale nechtel se vzdat. Byli jsme radi, ze hned potom odjel a my s nim nemuseli jet zpatky. Se skupinkou nasich zachrancu jsme si prohledli vesnicku a spolecne udelali nekolik fotek. Anglicky umela jen jedna mlada divka, studentka Maryam, vsichni ostatni byli jeji pribuzni a byli z nedalekeho mesta Maraqeh. Jeji rodina nas nakonec pozvala na caj… takove pozvani se nedalo odmitnout.
Rodinka piknikovala pod orechovniky, dostali jsme od nich caj a meloun, byli moc mili. Behem chvile se rozprselo a rozbourilo, tak piknik skoncil a zacali jsme balit. Trochu jsme ocekavali, ze nam nabidnou svezeni… nezapreli svoji iranskou pohostinnost a nabidli nam ho :) Poprve jsme se tedy svezli iranskym nejoblibenejsim vozem Paykanem. Je to neco mezi nasi skodovkou a zigulikem a vejde se do nej plno lidi… jen my jsme jeli v sedmi. Paykan nema katalyzator, zere sice spoustu benzinu – neco mezi 12-15 litry – ale zase v Iranu je benzin tak levny, ze to snad ani nevadi. Po zdrazeni je ted cena benzinu neco okolo dvou korun za litr. S Maryam jsme si vymenili adresy a telefony a do Tabrizu jsme bez problemu dojeli dalsim minibusem, ktery jsme chytili behem par minut, tentokrat uz za standardni cenu.
Tereza a Ondra A.
Tabriz
Tabriz je jedno ze ctyr velkych iranskych mest, ktere souperi o pozici druheho nejvetsiho po Teheranu. Je to jeste pomerne blizko hranic s Tureckem, nekolikrat si na kratsi dobu tuto oblast podmanili i Rusove. Urednim a komunikacnim jazykem je tu perstina, pro vetsinu domacich je ale materskym jazykem turectina, takze se tu trochu chytame i se slovy naucenymi u Vanu. Jinak me osobne tedy perstina zatim neleze do hlavy o nic vice nez predtim velmi cize znejici turectina. V Tabrizu jsme se ubytovali v mosaferchune [snad to znamena "misto pro cestujici", je to levnejsi hotel] Mashhad asi za deset chomejnaku za ctyrluzkovy pokoj na noc. V planu byla prohlidka mestskych pamatek a vylet do vesnice Kandovan, jejiz domy jsou vytesany do skaly. Dorazili jsme po poledni a bez snidane, takze jsme byli hladovi. Podle doporuceni dvou turistu, ktere jsme potkali v Turecku a kteri cestovali v protismeru, jsme se rozhodli zajit na azarskou [Azari jsou mistni etnikum majici nejblize k Azerbajdzancum] specialitu “dizi” neboli “abgusht” – coz znamena “voda-maso”. Je to jidlo, ktere vsichni popisuji jako nevabne vypadajici a netradicne chutnajici, nicmene pomerne dobre. Navic je to asi nejlevnejsi zpusob, jak se v Iranu najist, coz bylo take zajimave vzhledem k tomu, ze se nam Iran zatim zda drazsi, nez jsme si predstavovali. Je to varene jehnci maso vcetne tlusteho, smichane s cizrnou, rajcaty, bramborami a dalsimi ingrediencemi. Vse se to podava v takovem vysokem hlinikovem valci se zeleznym nastrojem na mackani – cele to trochu pripomina hmozdir. Clovek si jidlo ve valci nejprve rozmacka na kasi a potom vylije do misky. Tam prida chleba a ji lzici. Prikusuje se cibule. Jidlo ma vemi specificky zapach jehneciho, ktery rozhodne neni pro vsechny [rozhodne ne pro Kristynu]. Musel jsem se taky ze zacatku trochu premlouvat, ale po nekolika soustech si clovek trochu zvykne. Ale pred dalsi varkou si stejne dam par dni oraz. Jidlo je to skutecne velmi levne a take velmi velmi syte, takze jsme nase dalsi kroky nasmerovali zpatky do hotelu, abychom si vychutnali poledni pauzu. Cestou jsme se jeste zastavili v turisticke informacni kancelari, ktera je vyhlasena svou ochotou. Jejiho vedouci, jehoz jmeno se dostalo i do pruvodcu, jsme v ni nezastihli, zato jeho stejne ochotneho bratra ano. Ten sice neumi tak dobre cesky a polsky, jako jeho slavnejsi bratr, nicmene par slov ze sebe vypravi. Posedeli jsme u nej v prvnim patre domu nad jednou z nejrusnejsich krizovatek ve meste, odkud ma skvely prehled o deni a pohybu turistu. Tedy ne ze by jich sem prijizdelo nejak hodne, nicmene rozhodne vic, nez do Orumiyeh, kde jsme nepotkali jedineho. Dozvedeli jsme se, ze dva kluci, s kterymi jela “skupina A” z Cech do Istanbulu, uz tudy projeli a byli si s vedoucim informaci zahrat i fotbal. Blondateho Cecha vydaval pred svymi nadsenymi znamymi pry uspesne za Pavla Nedveda. Vyptali jsme se ho taky na cestu do Kandovanu a do Jolfy a na mistni pametihodnosti a sli do hotelu. Po odpoledni sieste jsme vyrazili na pamatky. Byli jsme u Modre mesity, ze ktere uz ale zustal modry jen jeden portal a cast vnitrni vyzdoby. Zbytek byl nenavratne znicen pri dvou velkych zemetresenich v sedmdesatych letech 18. stoleti a znovu dostaven ve 20. stoleti.
Taky jsme byli v Azerbayjan museum [Azerbayjan se jmenuje tato iranska provincie], ktere je pekne udrzovane a vystavuje zajimave exponaty, predevsim archeologicke nalezy. Vetsina popisku je ale bohuzel v perstine. V prizemi se potom nachazela prazvlastni vystava dila nejakeho iranskeho sochare z konce 70. let pod titulem “Modern vizual art”.
Kdyz jsme se vraceli od mesity, narazili jsme na naseho stareho znameho z turistickych informaci. Nejdriv nas zatahl na zmrzlinu do uplne preplneneho kramu. Vsichni ti lide tam nestali nahodou – je to totiz udajne nejlepsi cukrarna v Tabrizu a zmrzlina byla opravdu skvela. Potom jsme s nim jeste nekolik minut mluvili a nechali si doporucit vecerni navstevu parku Elgoli na okraji mesta. Nechteli jsme platit za taxi, takze jsme se nechali posadit na autobus. Bylo to sice delsi a namahavejsi, ale vyplatilo se to. A ted nemam na mysli penize. Ve verejne doprave ma totiz clovek na rozdil od taxiku sanci poznat taky ostatni lidi. Tentokrat se nas ujal mlady student mediciny Amin a dovedl nas bezpecne az do parku. Prijemne jsme se s nim prosli. Park Elgoli neni zadnym klidnym mistem k vecerni prochazce, ale zabavnim parkem a cilem vyletu mnoha Irancu z Tabrizu i okoli. Rada lidi tam dokonce stanovala, coz je tady zrejme zcela normalni. Siroka rodina se sbali a vyrazi si na nekolikadenni piknik na nejake zajimave misto. Zda se, ze skutecne s velkou oblibou navstevuji svoje kulturni pamatky. V Elgoli je krome velkeho jezera s restauraci uprostred taky cast, kterou zabiraji ruzne atrakce – autodrom, ruske kolo, hazeni micku na cil [je mozne tak vyhrat penize - cili hazard, jinak v islamu zakazovany] a ruzne kolotoce, zvonkove drahy a podobne. Na neco jsme zasli a s radosti jsme si z plna hrdla zakriceli na rychlych kolotocich. I mistni divky atrakce znacne rozjarily a zmizela znacna cast jejich studu, ozyvalo se vsemozne chichotani a pokrikovani. Ze vseho, co jsme zatim videli, je situace v Iranu, co se zen tyce, pomerne uvolnena – zeny zcela bezne ridi, nosi sice satky, ale nikoliv ve stylu “ninja”, sem tam se pary na ulici vodi za ruce, zeny, zvlaste ty mladsi a vzdelane jakz takz v anglictine, nas dokoce cas od casu na ulici oslovi.
Elgoli jsme se rozhodli opustit nejak po desate a kdyz jsme se chteli zacit vyptavat po autobusech zpet, narazili jsme zase na naseho stareho znameho turistickeho pruvodce. Vzal proste auto a zajel pro nas. Jako prekvapeni nam potom v aute pustil vyber ceskych pisni, ktere ziskal asi od nejakych dalsich turistu. Neodolali jsme a dalsi den se za nim jeste dvakrat stavili v jeho kancelari a dali s nim caj.
Jednou to bylo zcela logicky cestou na velky bazar, ktery lezi kousek za turistickou informacni kancelari. Bazary jsou zde velike kryte stavby, neco jako nase pasaze, jenze daleko vetsi. Nejsou sice uplne chranene pred destem, protoze maji velke otvory v klenutych stropech, kudy dovnitr pronika svetlo a vzduch, ale jsou chranene pred vedrem a sluncem, coz je v horkem dni zasadni. Takovy stary bazar se nachazi zrejme v kazdem vetsim meste, ale ten tabrizsky je jednim z nejvetsich. Jeho chodby pry maji dohromady 35 kilometru, jeho stredem proteka reka a uvnitr je pres 7000 obchodu a cajoven. Tady sedime v jedne z nich.
Kam se hrabou dnesni shopping centra. Pestrobarevne kramky stejneho druhu jsou navic logicky nahromadeny na jednom miste, takze clovek [tedy Iranec] vi, kam pro co zajit. My jsme nakoupili pistacie a kesu orechy, ktere jsou tady oproti Cecham ohromne levne. Kristyna navic poridila dalsi a lehci zdobenou dlouhou kosili s dlouhymi rukavy. Sice jsem nikdy na zadne Irance nic podobneho nevidel, ale zatim nikdo neprotestoval, takze je to asi v poradku. Vubec jsou tady obchody s oblecenim plne nejneuveritelnejsich svudnych modelu, ktere ale na ulici clovek nema sanci videt. Tam zeny nosi vetsinou dlouhe kabaty nebo prehozy a pod nimi dziny. Takze podobne saty museji mit zrejme na doma. Zenska cast iranske domacnosti musi byt zajimave misto, pro me bohuzel uplne nedosazitelne.
Po navsteve bazaru jsme jeli do vesnice Kandovan a potom sli brzo spat, protoze nas dalsi den cekalo brzke vstavani a cesta do mesta Jolfa u Azerbajdzanskych hranic.
OH
PS: Dalsi fotky jsou k videni na: http://indie07.wordpress.com/fotky-z-iranu-1/
