Kultura v Kolkatě a raftování v Rišikéši
Poslední týden v Kolkatě jsme kromě různého zařizování měli na programu i jednu mimořádnou záležitost. Tou byl prestižní festival klasické indické hudby Dover Lane Music Conference (http://www.thedoverlanemusicconference.org/ – po načtení jejich stránek uslyšíte při troše štěstí i hudební ukázku), který do bengálského hlavního města každoročně láká znalce a milovníky indické hudby nejenom z Indie. A ačkoliv (troufnu si v tomto ohledu mluvit i za ostatní tvůrce blogu) nikdo z nás do ani jedné z těchto dvou škatulek nezapadá, byly dva večery strávené na festivalu povznášejícím zážitkem i pro nás.
Ale popořadě. Nejdřív je potřeba sehnat si lístek, což vůbec není tak snadná záležitost, jak by se mohlo zdát. Konference je organizovaná jako jakýsi klub, patrně těsně spjatý s komunistickou bengálskou vládou, a přednostní právo na lístky mají členové tohoto klubu. Do běžného prodeje se tedy téměř žádné lístky nedostanou, a tak nezbývá, než se vystavit pokoutným praktikám funkcionářů a jiných papalášů rozprodávájících přebytky, či různých podnikavců napojených na jimi zkorumpované a s nimi spolupracující hlídače u vstupu.
A tak je prostranství před festivalovým stanem před začátkem koncertu plné takovéto pokoutné činnosti, nenápadně postávajících osob, které, když po nich dostatečně dlouho a dostatečně konspiračně pojukáváte, na vás nakonec syknou, abyste je následovali, a pak vás vedou úzkými uličkami, aby vám nakonec prodali vytoužený lístek. Nakonec jsme uspěli i my a získali lístky na dva večery s indickou klasickou hudbou.
Ještě je třeba říct, že i samotný průběh festivalu je pro našince dost neobvyklý. Hraje se totiž několik nocí za sebou, vždycky asi od osmi večer do šesti do rána, a tvrdé jádro posluchačů opravdu takto probdí třeba šest nocí. Každou noc se představí tak čtyři interpreti, takže má každý k dispozici asi dvě a půl hodiny. To je významný fakt, protože právě pomalý rozjezd je na první pohled asi nejcharakterističtějším rysem klasické indické hudby. V praxi to vypadá tak, že zhruba první hodinu se “rozbrnkává” hlavní nástroj sám, po hodině se přidají tabla a další doprovodné nástroje a společně se pomaloučku polehoučku dostávají do tempa, až nakonec po dvou a půl hodinách skladba dospívá ke svému extatickému vrcholu a hudebník do ní vkládá veškerou svou energii.
Indové tvrdí, že jenom po dlouhé přípravě, kdy se člověk pomalu do skladby noří a ladí se na její základní motivy, jež jsou předváděny v různých variantách a pozvolna rozvíjeny, si posluchač (a obzvláště posluchač v hudbě vzdělaný) dokáže její vrchol skutečně užít. Něco na tom určitě bude, ale takový styl muzicírování je opravdu jen pro náročné a trpělivé ucho. Nebyli jsme rozhodně sami, kdo během noci dlouhé minuty, ba i hodiny, prospal, ale na druhou stranu – ono i v takovém polospánku a poklimbávání se člověk může pěkně vnitřně ladit a muziku si hezky užít. A když pak přišel vrchol – no, museli jsme uznat, že stálo za to si počkat…
A po tomhle posledním týdnu v Kolkatě, zpestřeném hodnotným kulturním prožitkem, ale jinak stráveném především odesíláním různých balíků do Čech a loučením se s našimi novými i staršími známými, jsme se (já a Ondra) začátkem února rozloučili s naším kolkatským bytečkem a zahájili pozvolný ústup na západ. Nejdřív nás čekal celodenní přesun do Dillí. Tam jsme si zažádali o íránská transitní víza (turistická se prý v Indii vydávají jen výjimečně), a zatímco nám je ambasáda vyřizovala, vyrazili jsme si na krátky výlet do relativně blízkého Rišikéše.
Rišikéš leží v podhůří Himálaje, v místě, kde posvátná Ganga vytéká ze sevření horských srázů a zahajuje svoji dlouhou pouť severoindickou nížinou. Jméno města znamená v překladu “zřecovy vlasy” a oním zřecem (tím, kdo zří, rozuměj “tím, kdo je nadán vnitřním zrakem”) je bůh Šiva. Jméno odkazuje k indickému mýtu, který vypráví o tom, jak Šiva zachytil mohutný proud Gangy, jenž pádem z nebe hrozil rozdrtit zemi, právě do svých vlasů. A to je Rišikéš - místo, kde se Ganga začíná měnit z bystré řeky v líně se valící veletok.
Rišikéš je tedy Šivovo město a jeho duchovní potenciál bohužel nezůstává nevyužit. V šedesátých letech to tu proslavili Beatles, kteří zde pod vedením svého gurua Mahárišiho objevili kouzlo indické spirituality pro sebe, ale i pro spoustu dalších, kteří pak začali přicházet ve stále větších počtech. Dnes je Rišikéš cílem podivně postrojených hledačů posvátna, nadšených účastníků rychlokurzů jógy či meditace, dredatých babiček – bývalých květinových dětí – a různých dalších podivných existencí.
Pořád je tu ale ještě Ganga, lahodicí oku čistotou, po které v takovém Varánasí nezbývá už ani památky. A výhodou rozvinuté turistické infrastruktury je možnost zaplatit si několikahodinové či několikadenní raftování s profesionálními průvodci a veškerým vybavením. My jsme si vybrali asi čtyřhodinový sjezd, a tak jsme byli jednoho rána vyvezeni několik kilometrů proti proudu, navlečeni do záchranných vest a přileb a sveřeni do péče “matky Gangy”.
Za parťáky jsme vyfasovali sympatickou rodinku amerických Indů, sestávající ze dvou starších paní a z dospělého vnuka a vnučky.
Babičky byly odhodlány vrhnout se do dobrodružství, ale asi po pěti minutách nacvičování povelů na klidné vodě se jedna z nich rozhodla vystoupit a druhá byla zbavena pádla a vybavena špagátem, kterého se pak celou dobu usilovne držela. A tak nas zbylo jen šest více ci méně schopných pádlovat, což ale to vůbec nevadilo, protože naši průvodci by to krásně zvládli i sami a patrně se v nás jenom snažili vyvolat dojem, že jsme tam důležití.
No, bylo to pěkný a chvílema i docela vzrušující, byli jsme mokrý od hlavy až k patě. Dokud bylo sluníčko, bylo nám hej a dokonce jsme si v Ganze, která je tu pořádně ledová, i trochu zaplavali.
Pak se ale zatáhlo a konec výletu už jsme spíš protrpěli. Poslední kilometry jsme už jen pádlovali proti studenému větru na téměř stojaté vodě (na celé trase je několik pěkných peřejí, ale jsou poměrně daleko do sebe a mezi nimi je tok docela mírný) a začínali být promrzlí na kost.
Ale i tak jsme si to užili. Mimo jiné jsme cestou viděli i několik odhodlanějších a vytrvalejších “hledačů”, kteří se před naším raftem schovávali do svých příbytků ve štěrbinách mezi balvany na břehu…
K.
Videa
Mame tady tri videa. Neni to nic uchvatnyho, ale kdyz jsem to natocil…
Prvni jsme natocili na divadelnim vystoupeni poloochotnicke skupiny v Sivsagaru. Tlusta muzska postava je hlavni zaporak pribehu zlovolny panovnik Kansa, ktery se prave oddava svym nerestem – vinu a zenam. Hudba je ziva stejne jako vykony hercu. Bohuzel nemame zadne video zachycujici prednes – stejne zivy a energicky.
donePripadne muze stahnout na: http://indie07.files.wordpress.com/2008/02/mvi_3948.mpg
Druhe video jsme natocili v Sillongu na tamni verzi tahu sportky, pri ktere se vsazi na posleni dvoucisli celkoveho poctu sipu, ktere zasahnou terc. Podrobneji se o tom rozepsala Kristyna v prispevku z Meghalaji. Takhle to vypada v praxi. Je videt i zakonceni strelby zvizenim zavesu a slyset jsou povely vedouciho strelby, tedy asi statniho notare.
doneLink: http://indie07.files.wordpress.com/2008/02/mvi_4103.mpg
Fotky ze strelby: http://indie07.wordpress.com/33-meghalaja-cerapundzi-a-sillong/
Treti video je ze svatby, ktere jsme se zucastnili v Guvahati. Pred odchodem z zenichova domu do domu nevesty (representovanym, jak je v soucasnosti casto zvykem a vzhledem k obrovskemu poctu ucastniku i prostou nutnosti, za timto ucelem specielne pronajatym domem, tkz. “wedding hall”) se pomalu dostavala do parady kapela a s ni i zenichuv svatebni pruvod. Kapela zustala mimo zaber, takze tady je alespon fotka: http://indie07.files.wordpress.com/2008/02/img_4116.jpg
doneLink: http://indie07.wordpress.com/?attachment_id=1925
OH
Za prirodou do Assamu a Meghalaje
Jelikoz jsme zase jednou dospeli do stavu presycenosti kolkatskymi pachy a hluky, vydali jsme se s Ondrou tesne pred Silvestrem na tritydenni rekreaci do severovychodnich indickych statu Assamu a Meghalaje.
Se zastavkou v Tezpuru, nijak zvlast vyjimecnem, i kdyz velmi prijemnem a klidnem mestecku, jsme dorazili do assamskeho Sibsagaru. Tady jsme objeli nekolik architektonicky zajimavych pamatek, pripominajicich vladu byvale dynastie Ahomu, dynastie, ktera pry mela koreny v Thajsku – i diky tomu jsou kuprikladu jejich chramy odlisne od vseho, co jsme zatim v Indii videli.
I kdyz jsme poctive objeli asi sest pametihodnosti, bohuzel jsme vsechno videli jenom zvenku, protoze platit vsude preci jen neprimerenych 100 Rs se nam nechtelo.
Dost nas pak pobavilo, kdyz nam asi za tyden Ondrej s Terezou predali noviny, v nichz byla nase fotka s titulkem: “turisti si v Talatal Gharu v Sibsagaru prohlizi sochy a monumenty stare ahomske dynastie”. Ve skutecnosti jsme byli vyfoceni prave v okamziku, kdy jsme za plotem vysvetlovali vsem pritomnym sve pohorseni z vyse vstupneho.
S lokalnimi medii jsme v Sibsagaru ucinili jeste jednu zkusenost – seznamili jsme se tu totiz se sefem mistni televize a vubec vsestrannym kulturnim cinitelem a aktivistou Gogojem, ktery s nami natocil rozhovor v bengalstine. Bohuzel zrovna nebyla k dispozici zadna z udajne existujicich ctyr kamer, takze ho s nami natocil na mobilni telefon. (V tomto interview jsme mimochodem prislibili, ze “cesky lid” upozornime na krasy Assamu, coz si timto odbyvame…)
Tenhle Gogoj nas ale taky pozval na veceri do domu sve rodiny. Jidlo bylo dobry, ale vladla tu trochu pochmurna a stisnena atmosfera. Ukazalo se, ze Gogojuv bratr je uz deset let tezky alkoholik (alkoholismus je zrejme v Assamu i Meghalaji dost velkym problemem – ze by to nejak souviselo s vysokym podilem krestanu v populaci?) a ani ostatni clenove rodiny nebyli zrovna zabavni spolecnici. Jediny, komu bylo ocividne do reci, byl jakysi zaslouzili stryc ze sousedstvi, ktery do nas celou dobu nemilosrdne hustil banalni duchovni moudra.
Co se tehle oblibene zabavy Bengalcu tyce, zrovna dneska jsme si museli vyposlechnout dalsi kazani o tom, jak by clovek mel pomahat svym bliznim, kdykoliv ma prilezitost, a jak je dulezite pracovat pro dobro sveta, ze penize a uspech nejsou vsechno, atd., atd. Nejhorsi je, ze tyhle orgie duchovni banality nekteri (a neni jich malo) povazuji za nejakou specifickou indickou moudrost, kterou je nam, “materialistickemu a duchovne vyprahlemu” Zapadu treba laskave predavat. Indove urcite maji byt na co hrdi, ale to, co nam s tezko snesitelnou naruzivosti casto predkladaji, ma k velkym indickym filosofickym tradicim opravdu daleko.
Z Sibsagaru jsme se presunuli do nejvychodnejsiho bodu cele nasi asijske cesty, do mestecka Tinsukia, pobliz nehoz lezi nejvetsi assamsky narodni park Dibru Saikhowa. Tinsukiane priznacne o jeho existenci nemeli nejmensi potuchy a ani turistu sem nejezdi moc, a tak jsme si park uzili hezky prazdny a klidny. Prochazeli jsme jim sami jen se dvema pistolniky, kteri nas meli chranit pred pripadnymi tygry ci slony. Krome nich jsou v parku k videni i polodivoci kone, kteri se tu ztratili behem druhe svetove valky a jiz nekolik generaci tady ziji svobodne. My jsme sice videli jen capy a kachny, ale i samotna krajina byla krasna – zaplavove roviny Brahmaputry, pisecne brehy, po nichz jsme cely den chodili bosi, tunky a vysychajici ramena reky, ktera jsme brodili ve stopach slonu.
No a pak uz jsme spechali na sraz s Ondrejem, Terezou a jejich rodici, abychom spolecne navstivili Kazirangu a i my se konecne svezli na slonech.
S Ondrou jsme se takove velke turisticke atrakce trochu obavali, zdejsi safari jsou ale poctive udelana a urcite stoji za to. Navic se nam podarilo predstirat, ze studujeme na universite v Kolkate, a ziskat tak indicke vstupne, dokonce jeste studentske, diky cemuz jsme usetrili nekolik tisic rupii.
S Ondrejem, Terezou a jejich kamaradem Anandem jsme se pak presunuli do Meghalaje, “pribytku mraku”, ktera je jiz prevazne krestanska, a na mistni kulture je to znat. Meghalajske mestecko Cherrapunjee bylo donedavna povazovano za misto s nejvetsim objemem rocnich srazek na svete, v poslednich letech ho ale trumflo jine mestecko o nekolik desitek kilometru dal. My jsme se ubytovali daleko za jinak neprilis atraktivnim Cherrapunjee, nizeji v kanonu reky, k niz jsme pak sestupovali na vylety za nejvetsi zdejsi atrakci, tzv. “zivymi mosty”.
Jsou to mosty vytvorene umnym spletanim korenu zdejsich banijanu – vyroba takoveho mostu trva nekolik desetileti, hlavne je to ale skvely napad.
Krome mostu korenovych nas cekalo i adrenalinove prechazeni dlouhych mostu z ocelovych lan
a koupani v pruzracne vode reky v kanonu.
Na me osobne pak hodne zapusobily mistni vesnicky se spoustou deti, ktere za sebou na spagatu tahaly autaky vyrobene z petflasek a vubec nezebraly, s upravnymi domky a zahradkami, v nichz visely klece s ptaky, se hrbitovy, jejichz hroby byly plne kvetinovych vencu a s kosteliky rozmanitych architektonickych stylu a nalezejici k nejruznejsim kongregacim, ze kterych se celou nedeli ozyval zpev a kazani.
Nasi dalsi meghalajskou zastavkou byl Sillong, mesto s docela neindickou atmosferou, kde nas nejvic zaujala mistni verze sazky. Dvakrat denne tu skupiny lucistniku strili na terc ze slamy nekolik stovek sipu, pricemz clovek si muze vsadit na posledni dvojcisli z celkoveho poctu zasahu.
Odhadnout se to neda, takze je to naprosta loterie, ale rozhodne to ma vetsi smrnc nez tahani micku z osudi. Bylo videt, ze mistni chlapi timhle preci jenom chlapactejsim hazardem docela ziji a leckdy tu zrejme dokazi rozfofrovat nemale penize. I my jsme se nechali strhnout atmosferou a vsadili si na obe strelby – cekani na druhou z nich jsme si zkratili popijenim caje a pozorovanim mistnich borcu, kteri v mezicase soutezili v hazeni sipek na malicky terc.
No a pak uz jsme mirili do Guvahati, kde nas mimo jine cekala prohlidka saktistickeho chramu Kamakhja, jehoz posvatnost je odvozena od pohlavniho organu Sivovy prvni manzelky Sati. Ta se dobrovolne vrhla do plamenu, kdyz byl Siva urazen jejim otcem Daksou (odtud zname, i kdyz nepresne, oznaceni pro upalovani vdov – “sati”). Siva pak v nesmirnem zarmutku tancil svuj destruktivni tanec s mrtvolou Sati nabodnutou na svem trojzubci a ve svem strasnem hnevu zacal byt ohrozenim pro samotnou existenci sveta. Visnu proto zasahl mrtvolu svym diskem a rozcupoval ji na nekolik kusu, ktere dopadly na ruzna mista na zemi, a daly tak vzniknout posvatnym mistum. Do Guvahati dopadly zrovna pohlavni organy Sati, a proto je Kamakhja mandir vubec nejposvatnejsi.
A podle toho to tu taky vypadalo – chram i cele prostranstvi kolem pulsovaly zivotem, modlitbami a nadejemi pestrobarevneho davu. Vsichni svatecne obleceni a naladeni, ruce plne obetin, cela oznacena cervenou teckou od chramoveho obetnika. I nam se tu libilo, jen Satiino pohlavi, ukryte v nejvnitrejsi svatyni, jsme nevideli, nebot se k nemu tahla nekolik stovek metru dlouha fronta, jejiz jednotlive useky byly uzamceny v podlouhlych klecich. A do tech se nam s davem Indu, dychticich po co nejdrivejsim popatreni na posvatne pohlavi, veru nechtelo.
A tak jsme se ve zdravi dockali svatby, na kterou jsme byli v Guvahati pozvani. Zenil se mladsi bratr Indrani, kterou jsme i my znali z Golakabasu, a svatba to byla zase trosku odlisna od tech bengalskych. Nevesta byla oblecena ve zlatem sari,
zenich mel na hlave misto solove koruny (onoho bileho “dortu”) vence z listu a kvetu a dlouhe a dlouhe minuty naleval do ohne drevenymi naberackami prepustene maslo, pochopitelne za odrikavani patricnych sanskrtskych manter.
Vsechno to trvalo tak dlouho, az se neveste zacaly klizit oci a i zenich vypadal znacne vycerpane a na obetnika predrikavajiciho mantry vrhal vrazedne pohledy. Jeste ze zeny z rodiny, jejichz ritualy tradicne tvori jakousi opozici k brahmanske, muzske casti obradu, pozvedavaly naladu zrejme mirne prisprostlymi zerty (nerozumeli jsme jim, ale byva to tak) a propukaly v huronsky smich, zcela ignorujice brahmanske ritualni brumlani…
K.
Na severovychod podruhe, tentokrat za momiky a zoborozci
S velkym zpozdenim musime i my napsat, jak jsme stravili Vanoce. Nezustali jsme v Kolkate, ale vydali se na sever do studeneho Dilli, kde nas spolecne s kamaradem Vaskem Pouskou pod sva kridla prijala Nora s Antuem a my spolecne s nimi oslavili stedry vecer. Nekonalo se sice zadne zpivani koled pod stromeckem jako v Cechach, ale zato vecere byla bozsky vyborna.
Se shanenim surovin byl sice zpocatku trochu problem, ale nakonec strouhanka na smazene rizky (rybi ci panirove), kvasnice na vanocku, majolka i kysele okurky na salat byly :-) A tesne po Vanocich jsme v Indii privitali rodice, kteri prozili a protrpeli nasledujici cestu s nami.
Bengalsko
Od Nory z Dilli jsme se vratili na par dni do Kolkaty, odkud jsme si udelali vylet do Bisnupuru. Ondra tam uz kdysi byl, pro me to ale byla novinka. Bisnupur je sice sedesatitisicove mesto, pusobi ale spis jako vesnice a hlavni zdejsi zajimavosti jsou zname terakotove chramy, rozesete po meste. Bisnupur byl hlavnim mestem dynastie Mallu, ktera vladla v casti Bengalska od 16. do pocatku 19. stoleti. Chramy vznikaly hlavne v 17. a 18. st. a povazuji se za nejlepsi ukazku klasickeho stylu bengalske architektury. Chramy jsou krasne zdobene a steny vetsinou pokryvaji drobne postavicky z deje Ramajany a Mahabharaty. Terakota v slunicku krasne zari a je neobycejne fotogenicka :-)
Dalsi zajimavosti tohoto kraje je zvlastni bohyne Cinnamasta, ktera zde ma svuj chramek. Jeji jmeno doslova znamena “ta s useknutou hlavou”. Je bezhlava, hlavu, kterou si sama svym mecem usekla, drzi v ruce a z krku ji strika krev na tri strany – do ust sve vlastni hlavy a do ust dvou jejich zenskych spolecnic, stojicich vedle ni. To pry z toho duvodu, aby je nakrmila.
V Bisnupuru lze take koupit proslule bankurske hlinene konicky a balucarske sari. Sari jsme neporizovali, zato konicci (prodavaji se po parech) uz stoji v nasem kolkatskem bytecku v knihovne.
Na Silvestra jsme opet v Kolkate spolu s pisnickami baula Haradhona a s cervenym vinem privitali novy rok. A prvniho ledna jsme se vypravili na sever do Dardzilingu. Tam jsem se obzvlast tesila na vyhledy, protoze pri minule navsteve pred dvema a pul roky jsme meli uplnou pradelnu, jen jedno puldne prestalo prset a otevrel se nam pohled na protejsi svah… Tentokrat nam ale stesti pralo (v lednu to snad ani jinak nejde) a videli jsme nejen protejsi svahy, ale i Kancendzongu, treti nejvyssi horu sveta (ktera tvori hranici mezi Indii a Nepalem). Jen Everest se nam neukazal.
Dardziling je velmi prijemne misto v horach (ma pres 2000 metru n.m.), neni se cemu divit, ze se sem Britove za sveho panstvi v Indii behem horka jezdivali zchladit. Take tady zalozili tradici cajovych plantazi, kterym se tu velice dari, a dardzilingsky caj je dnes povazovan za jeden z nejlepsich – musime potvrdit :-) Sezona trhani a zpracovani caje pro rok 2007 skoncila uz nekdy v listopadu, takze jsme nemohli prihlizet otrhavani, rolovani ani fermentaci. Caj jsme si ale nakoupili.
Dardziling je take jednim z indickych center uprchliku z Tibetu, kteri byli nuceni v roce 1959 po nasilnych intervencich Cinanu do Tibetu opustit svoji zem. Zalozili si zde svepomocne uprchlicke centrum, kde vyrabi a prodavaji nejruznejsi veci od malych pranicek az po nadherne a pracne koberce. Takovemu cloveku, jako jsme my, turisti, pak ani navsteva jejich centra neprijde tak vlezla, jako kdybychom nakukovali nekomu domu. V centru je krome dilen jeste domov pro stare, sirotky a skola.
Ve meste je i mala zoo, kde chovaji hlavne himalajska zvirata, ktera snesou mistni zimu. Z nich je nejvzacnejsi ohrozena panda cervena a snezny levhart. Vedle zoo je zajimavy i mistni horolezecky institut. Tady je mozne videt plastickou mapu himalajskych vrcholu nebo vybavu horolezcu, kteri se vydavali na kopce v prubehu celeho 20.stoleti. Do sbirek samozrejme patri i veci Tenzinga Norgaye a Edmunda Hillaryho, o jehoz smrti nedavno probehla zprava ve vsech novinach.
Kazdopadne Dardziling je prijemne a pomerne neturisticke misto. Clovek si konecne po vsech tech rejzickach da i neco z tibetske kuchyne – krome rozsirenych coumejnu i vyborne a hojne objednavane momiky (plnene knedlicky) nebo nudlovou polevku thukpu. Vsechno je take o dost mene palive nez na “jihu”. Jen k tombe, prosnemu, za tepla servirovanemu pivu jsme se nedostali.
Sikkim
Z Dardzilingu, ktery lezi porad jeste v Zapadnim Bengalsku, jsme vyrazili dal na sever do Sikkimu. Pro vstup do Sikkimu potrebuje bezny cestovatel (rozumi se cizinec) povoleni, o ktere se da pozadat v Dardzilingu nebo treba v Kolkate, lze to pry i v Praze (to ale clovek dostane indicke vizum poradne zkracene). My si ho vyridili uz v Kolkate, bylo hotove behem jenoho dne a stalo nas jen jednu fotku na osobu.
V Sikkimu jsme se rozhodli prozkoumat okoli maleho mestecko Pelling, ktere je v soucasnosti slibne se rozvijejici cetrum hotylku, prijde mi, ze je jich tam vic nez domku mistnich lidi. Jednim z nejviditelnejsich rozdilu, jimiz se indicke severni staty, jako je treba Himacal prades nebo prave Sikkim, lisi od zbytku Indie, je napadna pritomnost buddhismu a tedy take buddhistickych chramu – gomp.
A protoze jsme byli v Himalajich, museli jsme si take udelat pesi vylet po mistnich kopeckach. Za dva dny jsme se prosli ke gompe Pemajangtse, podivali jsme se na zbytky davneho hlavniho mesta Rabdentse a nakonec jsme si protahli poradne nohy pri pomerne prudkem sestupu a vystupu k posvatnemu jezeru Khecopalri. Dalsi den jsme si pak mileradi 0odpocinuli :-)
V Sikkimu, stejne jako v Dardzilingu, je na rozdil od Kolkaty poradna zima (ale obvykle nad nulou), nejenze se clovek nekoupe ve studene vode, pokud nemusi (nekdy se radsi nemyje vubec), ale i spi ve flisce a rano a vecer chodi v bunde. Neni to asi tak tragicke, ale my jsme za tech par mesicu v teplych krajin znacne precitliveli…
Cestou z Pellingu jsme si jeste udelali zastavku v horkych sirnych pramenech. Prameny lezi tesne u reky Tisty a do teplych jezirek, ktera tvori, se nasklada pomerne slusne mnozstvi Indu. I my jsme se pridali (zeny do zenskeho jezirka a muzi do muzskeho) a osvezili se svezi vuni puklych vajicek…
Asam
A nakonec – proc jsem tenhle clanek tak divne pojmenovala? Protoze jsme se znovu vydali do Kazirangy a tentokrat nas cekalo velke prekvapeni v podobe velkeho ptaka zoborozce (presneji: dvojzoborozce zlutozobeho). Byli nazivo a byli dva! Ondra videl i mensiho zoborozce beloliciho…
A novi byli take pelikani. Jinak jsme videli uz bezna zvirata jako slony, nosorozce, buvoly, lednacky, orly, no proste normalka :-)
Nove jsme se na radu naseho kazirangskeho pruvodce Gogoie svezli lodkou po Brahmaputre. Brahmaputra je obrovska reka, prestoze ted v lednu tece podle meho odhadu tak polovicnim proudem, nez jak to umi v lete. To jsme mohli videt v Guvahati, kde jsme se plavili pres Brahmaputru na ostrov Umananda. V lete (pri nasi minule ceste) se ostruvek ztracel v mohutnych virech siroke reky (Ondra samozrejme tenkrat nevahal a skocil do reky… jestli to o nem nevite, on se koupe v kazde louzi), ted v zime jsme museli tak polovinu koryta projit pesky, nez jsme se dostali k vode a prevozu, uz ale nebyla moc na koupani (mene vody = vic spiny a bordelu). Gogoi, ktery se vyborne vyzna ve zviratech a v ptacich a sam zastavi dzip (ktery ridi), kde je potreba, nas prekvapil, kdyz pravil, ze je take herec. Jako dukaz nam o den pozdeji venoval CDcko s nejakym asamskym (napohled beckovym) filmem, v nemz pry hraje. Ted sice nemame moznost, ale doma se urcite podivame :-)
T
Po radzputskych pevnostech a mughalskych hrobkach
Spolecne cesty poutniku po Bangladesi se definitivne rozdelily v Dhace, odkud jsme spolecne s Kristynou spechali zpatky do Kolkaty a nasledne do Dilli, abychom tam vyzvedli moji mamu a spolecne s ni stravili dva tydny v Radzasthanu a okoli. Cesta pres vice nez polovinu subkontinetu nebyla bez potizi - tentokrat nam to vsechno zavarili bengalsti komuniste, jejichz soukroma armada pripravila o zivot nekolik lidi pri bojich o pudu v jedne casti Zapadniho Bengalska. Proti trestuhodne necinnosti poradkovych slozek, ktere nepokojum udajne jen prihlizely (coz bylo pry narizeno shora bengalskou komunistickou vladou) se zvedla vlna odporu vedena politickou opozici. Ta vyhlasila prave na den naseho odjezdu uz druhou generalni stavku. A jelikoz ma opozice v Kolkate velmi silnou zakladnu, prvni stavku se udajne temer nikdo neodvazil narusovat – nefungovala zadna doprava a vsechno bylo zavrene. A tak jsme v co nejvetsi rychlosti opustili Bengalsko drahym rychlovlakem “radzdhani” vecer pred ohlasenym zacatkem stavky, abychom prijeli vcas a mohli vyzvednou mamu na letisti (nas puvodni vlak oproti ujistovani draznich uredniku, ze bude zrejme zrusen, nakonec preci jen jel - asi s 20 hodinovym zpozdenim).
Pak uz ale vsechno slo temer jako na dratkach. Jelikoz se mamin pobyt v Indii oproti puvodnimu ocekavani nakonec smrskl na nejakych 15 dni, odjeli jsme hned vecer po jejim priletu z Dilli do Dzaisalmeru. Mama to urcite privitala s velkym povdekem, protoze chaoticke a rusne Dilli se ji vubec nezamlouvalo. Sam jsem si diky jeji pritomnosti jasne, az hmatatelne, vybavil vlastni pocity a dojmy z prvniho prijezdu do Indie – smrad, hluk, spina, zebraci a neustale pokrikovani souperici s nepretrzitym troubenim aut o vasi pozornost a znacne narusujici vasi dusevni rovnovahu. Obaval jsme se, ze vyhlasene radzsthanske letovisko bude stejne neprijemne rusne a plne nejruznejsich otrapu nabizejicich nejruznejsi nesmysly za premrstene ceny, ale Dzaislamer nas mile prekvapil. A to nejen klidem, ktery v nem panoval, ale i svym vlastnim nepopiratelnym kouzlem. Ne, ze by tam nebyly hordy turistu, obchodu se suvenyrama a spousta hotelu, ale mistnim se nejak podarilo zvladnout prival cestovatelu a uplne z toho nezmagorit. Nejsou tu takovy otravny pitomci jako treba v Dilli na Pahargandzi a v Kolkate na Sudder street – coz cini pobyt o poznani pohodlnejsim.
Dzisalmer je mesto na okraji pouste, nebo mozna spise uz uvnitr ni. Prezdiva se mu “Zlate mesto” podle barvy, kterou piskovec, z nejz jsou pevnost i stare mesto pod ni vystaveny, nabyva ve svetle zapadajiciho slunce.
Stara pevnost na velkem kopci se zveda z okolni placate puste krajiny do vysky a je na ni z dalky opravdu velmi majestatni pohled.
Pri pohledu zblizka naopak cloveka uchvacuje preciznost a promyslenost kamenicke prace, se kterou byl vystaven a vyzdoben nejen palacovy komplex, kde stale sidli mistni maharadza, ale i rada domu mistnich bohatych obyvatel v hradu i podhradi.
Do taju stavby z kamennych bloku pospojovanych pomoci systemu vtesanych zamku bez pomoci malty (voda je tu prilis cenna, nez aby se pouzivala na staveni) nas zasvetili pri prohlidce vystavneho palace, jehoz jedna polovina je obyvana a druha vyhrazena pro zvedave blede tvare. Dokonce i dnes vznikajici novostavby, ackoliv tak nejak postradaji lehkost a gracii svych starych predloh, se pomerne vkusne drzi tradicnich architektonickych a umeleckych postupu a modelu - coz je vec chvalyhodna a v Indii, plne narychlo smontovanych barabizen s vlnitym plechem na strechach, temer neuveritelna. A kdyz si vzpomenu, co za hruzy vznika nekdy u nas (napriklad vanocni i jine trhy na Staromestskem namesti), tak mi nezbyva nez jeste jednou uzasnout.
Z Dzaisalmeru jsme se rozhodli podniknout exoticky vylet na hrbetech velbloudu do pouste.
Takova vec se neda provest na vlastni pest, zvlast kdyz na to ma clovek jen jeden a pul dne, takze jsme se obratili na jednoho ze zpostredkovatelu velbloudich safari. Zkusenost to byla zajimava, ale priste uz bych asi nejel. Jednak je to dost nepohodlny a dost drahy zpusob cestovani, jednak me nijak neuchvacuji organizovane vylety se spoustou dalsich turistu, ktere pruvodci protahnou “tradicni” vesnici, jejiz tradicnost se prave kvuli privalu bledych tvari vytratila a mistni deti uz od toho nejmensiho caparta travi detstvi s natazenou dlani a s zadosti o penize, jidlo, nebo cokoliv jineho na rtech. Copak z nich asi tak muze vyrust?
Nasi dalsi zastavkou byl Dzodhpur, dalsi staroslavne radzastanske mesto, kde dodnes sidli maharadza s rodinou. Slechticke rody ztratily ve svobodne Indii svoje vysady a jejich drzavy se scvrkly do hranic palacovych zdi, nicmene jsou to preci jen porad jeste radzove, maharadzove, maharavalove a kdo vi jake dalsi nejruznejsi exoticke tituly jeste nesou. Nektere rody upadly, ale maharadzove z Dzodhpuru i Dzaisalmeru se se ztratou majetku i vysad dokazali vyporadat. Dnes vedou dobrocinne nadace, vzslovuji se ke spolecenskym otazkam a vetsinu sveho rozpoctu zrejme financuji z penez za listky od navstevniku jejich palacu, peclive rekonstruovanych a castecne premenenych v pekne zarizena muzea. Dzodhpur je na rozdil od Dzaisalmeru, kde krome pevnosti a stareho mesta prakticky nic nestoji, pomerne velke a rusne mesto, nicmene i tady jsou uzke ulicky stare zastavby docela klidne a prochazky v nich osvezujici, ackoliv uplny poklid a venkovskou pohodu Dzaisalmeru postradaji. Mistni pevnost cni neuveritelne vysoko na strmem skalnatem vybezku.
Rozlohou pripomina pevnost v Dzaisalmeru, ale na rozdil od ni tu nejsou uvnitr zadne obytne domy, hotely a restaurace, ale je cela jednim velikanskych palacovym komplexem. Mistni prohlidkova trasa, doprovazena zajimavym a poutavym vykladem ze sluchatek maleho prehravace (stejne jako v Dzaisalmeru), je uchvatna, stejne jako vyhledy na stare mesto, ktere je nazyvano “Modrym mestem”, podle barvy nateru velke casti mistnich domu.
Prestoze byla obe mesta krasna, nekolik dni oblezani pamatek nam bohate stacilo a radi jsme se uklidili na dva a pul dne ke zname rodine na vesnici do Golakabasu, o ktere jsme psali uz driv. I tentokrat jsme meli trochu obavy, jestli je nebudeme obtezovat a kdesi cosi, ale vsechen nas ostych rozmetala v okamziku naseho prijezdu golakabasska mama, ktera nas uvitala tak, ze jsme si okamzite pripadali, jako kdyz se vracime domu. Byli jsme moc radi, ze jsme se zase jednou mohli stavit a ze jsme mohli mame ukazat Indii tak, jak ji bezny turita nema sanci poznat. Klidnou, prostou, vrelou, veselou, osvezujici…
I nase dalsi zastavka byla podobne klidna. Kousek na zapad od Agry je mesto Bharatpur a na jeho okraji narodni park s ptaci rezervaci. Tam jsme si na jedno dopoledne pronajali kola a spolecne s pruvodcem, ktery nam ukazoval tu lednacka a sovu,
tam jelena nebo sakala,
jsme projizdeli park krizem krazem.
A pak uz Agra a slavny Tadz Mahal. Agra je desna dira a Tadz je moc peknej, coz sice nejde moc dohromady, ale je to zkratka tak. Slavna honosna stavba je ze tri stran obklopena nizkou zastavbou chatrci a zaslych domu, jako by chtela pripomenout ono rceni o lotosu vyrustajicim z bahna. Tadz je velikej, vetsi, nez se z obrazku zda,
a taky je opravdu hezky umistenej na brehu reky
a jak uz jsem rikal, je opravdu velmi peknej. Stalo to za to, ackoliv vstupny je pochopitelne premrsteny a davy turistu celkovy dojem trochu kazi. Ale brzo rano, kdyz se Tadz jeste koupal v mlze od reky, kterou jen pomalu rozhanelo chatrne zimni slunce, se i ta stovka rannich navstevniku ve velkem arealu docela ztratila. A celkova atmosfera snad trochu tlumila jinak k nevydrzeni halasne Indy – zrejme bylo zakazano poustet reprodukovanou hudbu. V Agre jsme taky prosli dalsi “povinne” pamatky, Cervenou pevnost,
“Baby Tadz”
atd., ale zacinala nas uz postihovat jakasi unava z pamatek umocnena skutecnosti, ze tu nejlepsi a nejslavnejsi uz jsme stejne videli. Jako prijemne osvezeni nam tak prisla vecerni sedanka s Honzou a Lenkou, nasimi spoluzaky z hindstiny, kteri v Agre nejak pred mesicem zacali chodit do skoly. Jejich smisene pocity a prijemne i neprijemne zazitky jsme nad nekolika pivy srovnavali s nasimi a docela jsme pritom zapomneli, ze nesedime v ceske hospode a ze ten proklaty indicky svet ciha za dvermi.
A nakonec Dilli. Dilli a jeho precpane ulice, Dilli a jeho stare pamatky uprostred kruhovych objezdu, Dilli a jeho hypermoderni metro, ve kterem potkate vedle kravataku chlapiky v lungi a s turbany na hlavach. Metro, ke ktremu zrejme zapomneli dodat navod k pouziti, protoze zadny Ind nevi, ze nejdriv se vystupuje. Mozna spis zapomneli dodat Indum navod na pouziti mozku. Presyceni pamatkami a presyceni Indama jsme se tu rozloucili s mamou a odjeli si od obeho trochu odpocinout do domacke Kolkaty.
OH
Krasny les Sundarban
Abychom nevypadli z rytmu poznavani vychodoindicke prirody, vypravili jsme se s nasimi kamarady zoology a s nadeji, ze uvidime bengalskeho tygra, do dalsiho zajimaveho mista v jiznim Bengalsku – do Sundarbanu. Chteli jsme se tam uz dlouho podivat, ale s lidmi, kteri rozumi prirode, je cestovani do takovychto mist vzdycky lepsi a zajimavejsi. Jeli s nami jeste Martin s Papijou a Mandzubhas se synem Anuragem.
Cesta z Kolkaty na konecnou vlaku do Canningu trva necelou hodinu, odtud se pokracuje kombinaci riks a prevozu pres reky do mestecka Sonakhali. Na zpatecni ceste jsme chytili odliv, a tak jsme misto na lodi sli po svych (fotky z brodu muzete videt ve fotogalerii). Tady je nejlepsim zpusobem, jak prozkoumavat prirodu, pronajmout si lod a nekolik dni se plavit po kanalech. Na nasi lod se veslo nas vsech dvanact i se ctyrclennou posadkou a pruvodcem.
Na lodi se dalo spat (na jednoduchych palandach v podpalubi), jist (jidlo bylo vyborne…) a pro otrle i myt (slanou nahnedlou vodou z reky), ale nejdulezitejsi naplni nasi cesty bylo pozorovani okoli. Jedinou nevyhodou je, ze vstup do rezervace je mozny jen od usvitu do soumraku, jinak se musi kotvit u vesnic na okraji. Kdyz se pak clovek dostane v poledne k nejake vyhlidkove vezi (kde se da zastavit a vystoupit na pevninu), tygra opalujiciho se na slunicku rozhodne neuvidi.
Prirodni rezervace Sundarban zabira prevaznou cast uzemi v rozvetvene delte Gangy, jak na strane indicke, tak za hranicemi v Bangladesi – tam take navazuje rezervace Sundarban. Jde o system rek a kanalu, od malych uzouckych, az po ohromna siroka koryta. Nejcastejsim obyvatelem brehu rek je sundari (“kraska”, po ktere je pry pojemenovana cela rezervace Sundarban “krasny les”) – jeden z druhu mangrovniku.
Mangrovnik je oznaceni pro asi padesatku ruznych stromu, ktere si jsou ale velmi podobne zpusobem zivota a spolecne tvori ekosystem zvany mangrovy. Ke svemu zivotu potrebuje slanou i sladkou vodu, a proto roste v mistech, kde reky usti do more. Stromy vyrustaji primo z vody a kmeny zacinaji az nad vodni hladinou, takze clovek muze videt sirokou splet korenu, ktere slouzi k zasobovani vzduchem. Pri odlivu jsou koreny odhalene, pri prilivu je naopak videt skoro jenom koruna stromu. Zajimavy je taky zpusob rozrustani jednoho stromu – jeho vetve se spusti k zemi, zakoreni a vytvori druhotny kmen. Jinak se rozmnozuji semeny, ktere vyklici na strome a na zem spadnou uz jako viditelne semenacky, tak se snaz uchyti a nesplachne je hned voda.
Mangrovove porosty jsou hodne dulezite – funguji jako prirozena cisticka a navic v nich zije spousta zivocichu. Turiste jako my ale uvidi spis jen stromy a ptaky, na vetsi zvirata je lepsi se zajet podivat do jinych parku. Tak neuspesne, jak jsme nejdriv ocekavali, to ale uplne nebylo. Zoologove si doplnili fotogalerii ruznych druhu lednacku; indicti lednacci jsou obzvlast krasni a barevni. Videli jsme nekolik axisu (teckovanych jelenu), volavek, jednoho varana a korunou nasi vypravy byl krokodyl. Lezel si nenapadne na brehu (nas upovidany pruvodce ho videl uz na tri sta metru), slunil se a vyplasilo ho az nase druhe kolecko u brehu kousicek od nej. Nasemu fotaku bohuzel v Sundarbanu (stejne jako v Kaziranze a Manasu) nefungoval velky objektiv, tak alespon zdalky:
V roce 1973 vznikl Project Tiger – na zachranu tygra v Indii. Az do dneska se diky nemu podarilo v 28 rezervacich v cele Indii (na plose odpovidajici zhruba polovine CR) zvysit pocet tygru z 1.200 na trojnasobek. V Sundarbanu je dnes 274 tygru, aspon jak to rika oficialni cislo, a jde tak o oblast s jednou z nejvyssich koncentraci tygru na zemi.
Pro lidi, kteri ziji ve vesnickach na okraji rezervace, je ale tygr porad spis hrozbou. Tygr je dobry plavec a nekolikrat do roka se stane, ze nekoho sezere (za rok nekolik desitek lidi). Mistni proto uctivaji bohyni Banbibi, ktera ochranuje pred tygrem, a boha v krokodyli podobe Daksinraje.
Zeny z vesnic pry dokonce ziji pres den jako vdovy, a jen kdyz se jejich manzele vrati bezpecne vecer domu, nazdobi se jako vdane zeny. Sberaci lesniho medu a drevorubci se brani zajimavym zpusobem – protoze tygr napada s mensi pravdepodobnosti, kdyz vi, ze ho nekdo sleduje, nosi muzi zezadu na hlave masku s namalovanym lidskym oblicejem.
T
Dhaka – lidske mraveniste
V Kumille se nase peticlenna skupina rozdelila na dve casti. Ondra H. s Kristynou pokracovali autobusem na sever do oblasti cajovych plantazi okolo mestecka Srimangal, zatimco Ondra A., Tereza a Veronika jeli primo do Dhaky.
Dhaka je od roku 1971, kdy Banglades ziskala nezavislost, hlavnim mestem a podle censu z roku 2005 v Dhace zije 12.5 milionu obyvatel. Asi si dokazete predstavit, jak v takovem meste vypada doprava. Opet je zde videt trend cele Bangladese, vsude spousta cykloriks (v Dhace se jejich pocet odhaduje na 700 tisic)
a takova par kilometru dlouha cesta po meste muze ve spicce trvat klidne i dve hodiny. Mesto lezi na rece Burhiganze. Lepsi ctvrti, v nichz sidli vetsina ambasad a ziji bohati lide, se rozkladaji v severni casti mesta.
Mesto bylo nejspise zalozene nekdy v prvnim tisicileti naseho letopoctu, ale vetsi vyznam ziskalo, az kdyz se Dhaka v 17. stoleti stala sidlem mughalskych spravcu bengalske provincie. Puvod nazvu mesta neni presne znam. Jednou moznosti je, ze pochazi z bengalskeho slova dhaka, coz v cestine znamena skryvat, pokryvat, poklice ci kryt. Dalsimi moznostmi je odvozeni od slova dhak (cesky: strom), jmena bohyne Dhakesvari (Ukryta bohyne, jeji svatyne se nachazi v zapadni casti metropole), ci ze jmena zenskych bozstev dakini.
Na dhacke autobusove nadrazi jsme dorazili odpoledne a privital nas lehky dest. Meli jsme nekolik typu na hotel a rozhodli jsme se ubytovat ve stare Dhace, ktera je i v ramci Dhaky tim nejvetsim lidskym mravenistem. V hotelu jsme meli vtipnou prihodu s tim, ze jsme si museli hrat na manzele a sestru, jinak by nas v zadnem pripade nenechali ubytovat. Tereza se stala moji manzelkou a Veronika mladsi sestrou. Po vyrizeni nezbytnych formalit a vyplneni nekolika papiru jsme se vydali na prochazku do okoli hotelu. Ve stare Dhace se nachazi valna vetsina mughalskych pamatek, i kdyz jsou casto tak srostle se zastavbou ci napul rozpadle, ze je opravdu narocne je najit. Nase chvilkova prochazka po okoli hotelu se protahla diky zacpam, ktere vytvorily tisice riks na ulicich, a domu jsme se dostali az vecer. Riksy v Bangladesi byvaji hodne nazdobene, myslim, ze o mnoho vice a lepe nez indicke. Na riditkach maji riksaci pripevnene nejruznejsi veci – kornoutky, strapate kyticky nebo plastove rucicky, mezi draty kola pak podivne veci, hlavne aby vse bylo dost barevne a prilakalo zakaznika. Pomalovavaji se boky a zada drevene konstrukce, striska a dokonce i sedacka. Ve starem meste je pak primo ctvrt zamerena na takove malovane casti riks.
Malym problemem naseho ubytovani byl nedostatek stravovacich zarizeni, ve kterych by byl k mani alespon jeden nemasovy pokrm. Okoli naseho hotelu prekypovalo obchody se zelezem, s motory, srouby a podobnymi vecmi.
Dalsi den jsme se rozhodli prozkoumat modernejsi casti mesta, zkusit sehnat pohledy, film na diapozitivy. Po dlouhem smlouvani jsme si chytili riksu (v Dhace bylo vubec vsechno o dost drazsi, kdyz riksaci videli bilou tvar, zacinali s cenou na 100 taka, i kdyz v realu cena byla treba tricet) do Gulsanu na severu mesta. Po obede jsme si dali sraz s nasim starym znamym Antuem, ktery byl zrovna v Dhace resit dalsi papirovani ohledne legalizace jeho manzelstvi s Norou. Bohuzel se nam stala jedna neprijemnost - kdyz Tereza vystupovala z riksy, nevsimla si kanalu a hup tam. Docela dost si odrela nohu, z bolesti se necitila nejlepe, a tak jsme zbytek odpoledne proflakali v hotelu, holky na pokoji a ja s Antuem v oblasti recepce (v hotelu byl zakazan vstup cizim lidem do pokoju).
O den pozdeji jsme se konecne vydali na pamatky, sli jsme se podivat do pristavu na obrovske koryto reky Burigangy a na spoustu lodi vsech velikosti kotvici na ni. V pristavu se uz od casneho rana odehrava plno presunu cehokoli z lodi na breh ci z brehu na lod. Nam se libilo hlavne vykladani ananasu, kokosaku a cukrove trtiny.
V armenske casti stareho mesta je nekolik starych kostelu, do jednoho z nich se nam podarilo dozvonit a hlidac nas pustil dovnitr. Prostor mezi zdmi zahrady okolo kostela slouzi jako hrbitov (je zde pochovano mnoho britskych dustojniku s rodinami)V okoli pry zije nekolik krestanskych rodin (predpokladam, ze by jich bylo do stovky) a pravidelne sem chodi.
Krome toho jsme se sli projit do kampusu Dhacke univerzity. V Bangladesi hraje univerzita dulezitou roli ve spolecnosti, je to centrum politickeho deni. Napriklad v roce 1971, kdyz Zapadni Pakistan zautocil na Vychodni Pakistan, tak prvni misto, ktere obsadil (a kde povrazdil desitky studentu) byla Dhacka univerzita. Vubec cela politicka situace v Bangladesi se v posledni dobe dost podoba te v Pakistanu. Od ledna 2007 je v zemi vyjimecny stav a dve predstavitelky nejvetsich politickych stran Begam Khaleda Zia a Sejk Hasina jsou v domacim vezeni. Armada se snazi vymytit korupci a pripravit pudu pro demokraticke volby. Drobnou vyhodou vyjimecneho stavu je to, ze jsou zakazany hartaly (stavky), coz nam cestovatelum prijemne usnadnuje zivot. Banglades a hlavne oblast Dhaky jsou totiz svymi castymi hartaly proslule.
OA
Jeste k Dhace od Kristyny a Ondry
Nam se v Dhace docela libilo, snad i proto, ze jsme do ni prijeli z krasneho Srimangalu, kde jsme se dva dny projizdeli na kolech (cinske vyroby) mezi cajovnikovymi, citronikovymi a ananasovymi plantazemi,
coz bylo moc prijemne a dobylo nam to energii, ktera se nam v Dhace jen hodila. Dorazili jsme tedy odpocati a pripraveni na vse a nakonec jsme byli docela prijemne prekvapeni. Na me osobne hodne zapusobila moderni budova bangladesskeho parlamentu od architekta Louise Kahna, ktera vznikala v letech 1962-1983 (ta druha fotka, priznavam se, neni nase, ale je stazena z internetu).
Hned vedle oploceneho komplexu pak stoji pamatnik byvaleho bangladesskeho prezidenta, generala Zia ul Rahmana, ktery je podle mnohych zodpovedny za tihnuti Bangladese ke konzervativnimu a rigidnimu pojeti islamu, jez dnes svadi boj o vliv s liberalnejsimi postoji. Jeho pamatnik je nicmene stridmy a podareny a pekne se hodi k elegantni Kahnove stavbe.
Dalsim velkym zazitkem byla navsteva Muzea boje za svobodu (Liberation War Museum). Kdyz uz jsme asi po hodinovem hledani pristoupili na to, ze muzeum zrejme prestalo existovat, nebot o nem nikdo z mistnich nemel ani tuchy, nahodou jsme na nej natrefili a nechali se pohltit expozici, ktera byla na pomery subkontinentu skvele vedena, informativni i dojemna.
Dnesni Banglades byl v letech 1947 az 1971 soucasti Pakistanu, jehoz zapadni casti (dnesnim Pakistanem) byl politicky, ekonomicky i kulturne dost znevyhodnovan. Velkou politickou chybou bylo napriklad to, ze vlada v Zapadnim Pakistanu odmitala uznat jazyk Vychodnich Pakistancu, bengalstinu, za oficialni, ackoliv jim mluvila vice nez polovina vsech Pakistancu. Ve vychodnim Pakistanu vzniklo v padesatych letech na podporu bengalstiny mohutne hnuti, konaly se studentske demonstrace, z nichz nektere byly potlaceny jen za cenu krveproliti, a celkova touha po samostatnosti vzrustala.
V celopakistanskych parlamentnich volbach v roce 1970 pak vetsinu kresel ziskala vychodoindicka strana Awami League. Zapadopakistanci ovsem vysledky voleb de facto neuznali, kdyz odmitli jmenovat predsedu strany Mudzibura Rahmana premierem zeme. Vyjednavani mezi obema stranami selhalo a v kvetnu 1971 zautocila pakistanska armada na vychodni cast zeme. Banglades vyhlasil samostatnost a zformoval odpor ve forme partyzanskych osvobozeneckych jednotek Mukti bahini. Masakry byly v podstate cilene na civilni obyvatelstvo a cele vesnice byly masakrovany. Do Indie se pres hranice zacaly rinout milionove proudy bengalskych uprchliku. To bylo vedle tradicniho nepratelstvi s Pakistanem zrejme hlavnim duvodem, proc do konfliktu Indie zacala posleze zasahovat. Kdyz pak Pakistan na Indii otevrene zautocil, vstoupila s nim Indie do valky, pripojujic se tak k Mukti bahini. Indie brzy ziskala kontrolu nad celym bangladesskym uzemim, v prosinci se Pakistan vzdal a vznikl samostatny Banglades.
V muzeu jsme stravili asi tri hodiny, prohlizeli si fotografie i vystrizky z doboveho tisku. Na dvorku muzea nam pak vyrazil dech samoobsluzny bufet. Clovek se mel sam obslouzit, zaplatit a umyt po sobe nadobi - tady na subkontinentu neco opravdu tezko uveritelneho…
Krome toho nas v Dhace zastihla taky Kalipudza, dalsi velky bengalsky hinduisticky svatek. Protoze ale v Bangladesi neni hinduistu zase tak moc, nebyla ani pudza nijak velkolepa, vse se soustredilo do tzv. Hindu street, kde zato byla koncentrace bohyni pusobive vysoka. Zde jedna ukazka toho, kterak Kali, pohrouzena v divoky tanec, slape po svem manzelovi Sivovi…
K.
