Buddhisticke osidleni v Karnatace
“Lama, ktery mi dal jmeno, uz zemrel a znovu se narodil tady v Bylakuppe. Je to trochu zvlastni, ze kdyz jsem byl maly, byl starsi nez ja, zatimco ted je mladsi. Ale i tak si ho pochopitelne musim vazit a prokazovat mu respekt,” vypravel tibetsky mnich, ktery si s nami ochotne povidal v kancelari buddhisticke univerzity v Bylakuppe. Clovek by necekal, ze narazi na kus zivouci tibetske kultury zrovna v Karnatace, horkem jihoindickem state vzdalenem od vrcholku Himalaji jak geograficky, tak i kulturne. A presto je prave v karnatackem Bylakuppe nejvetsi tibetske osidleni na uzemi Indie. Zije tu vice nez 16 000 tibetskych uprchliku a jejich potomku. Najdete tu klastery vsech moznych skol tibetskeho buddhismu, buddhistickou univerzitu a take mnozstvi tibetskych restauraci, nabizejicich povestne momo ci horkou polevku thukpu, po ktere se ve zdejsich klimatickych podminkach poradne opotite.
Jak znamo, Tibet je okupovan komunistickou Cinou od roku 1950, kdy na tibetske uzemi vpochodovala Cinska lidove osvobozenecka armada, aby Tibetany “ochranila pred imperialistickym utlakem”. Behem 50. let se situace zhorsovala, az v roce 1959 musel ze zeme uprchnout dalajlama, nebot existovalo vazne podezreni, ze ho Cinane chteji zajmout a eliminovat. Indie poskytla dalajlamovi politicky azyl, stejne jako dalsim zhruba 150 000 uprchlikum, kteri v nasledujicich 50 letech dalajlamu nasledovali a podstoupili extremne nebezpecny utek pres zasnezene velehory.
Zatimco dalajlama sam sidli v severoindicke Dharamsale, kde take jeste v roce 1959 vytvoril exilovou tibetskou vladu, nejvice Tibetanu zije v Karnatace. Karnatacka vlada byla jako prvni ochotna poskytnout tibetskym uprchlikum pudu – v roce 1960 pro ne uvolnila 12 km2 zcela zalesnene pudy, pozdeji pridala dalsi uzemi, poskytla uprchlikum moznost neplaceneho vzdelavani a zdravotni pece.
Mlady mnich z Bylakuppe nam vypravel, jak to pro prvni generaci uprchliku bylo obtizne. Kdyz jeho prarodice prekonali Himalaje, zustali nejdriv nekolik mesicu v Assamu, kde si postavili chysku a zvykali si na zcela jine zivotni podminky. Pak odesli do Bylakuppe, kde nekolik prvnich let jen klestili les, aby ziskali pudu. Dnes se vetsina mistnich zivi zemedelstvim, vyrabi suvenyry a pletou tradicni vlnene svetry na export. Tibetska identita je, zda se, pocitovana silne i v nejmladsi generaci. Ackoliv se jeji prislusnici v Indii narodili a jejich predkove tu ziji casto temer 50 let, stale nemaji indicke obcanstvi a neciti se byt Indy. Citi se byt uprchliky a vsichni pochopitelne doufaji v to, ze bude Tibet opet svobodny, i kdyz pro nejmladsi generaci by dnes navrat byl velmi obtizni.
Nekteri z nejstarsich uprchliku za sebou maji minulost bojovniku za svobodu Tibetu. Nas oblibeny spisovatel William Darlymple ve sve nove knize Nine Lives popisuje pribeh tibetskeho mnicha, ktery odvolal sve mnisske sliby (jez ho zavazovaly k naprostemu nenasili), aby mohl bojovat proti Cinanum, ohrozujicim buddhistickou dharmu. To se zrejme v 50. a 60. letech delo docela casto, nicmene nepripraveni a spatne ozbrojeni mnichove proti cinskemu vojsku nemeli zadnou sanci. Zmineny mnich se po neuspesnem pokusu celit Cinanum dostal do Bylakuppe, kde cekal na dalsi prilezitost. Ta prisla v roce 1962, kdy Indie vstoupila do valky s Cinou. Tehdy zacala indicka armada tajne rekrutovat tibetske uprchliky (coz bylo protizakonne, nebot uprchlici nemeli indicke obcanstvi) – slibila jim nalezity vycvik a nasledne sanci vyridit si s Cinany sve ucty. Mnozi byvali mnichove tak stravili radu let ve specialnich oddilech indicke armady, aniz by ovsem kdy s Cinany skutecne bojovali. Poprve byly tyto oddily nasazeny za pakystansko-bangladesske valky v roce 1971, do niz Indie zasahla na strane Bangladese. Buddhisticti mnichove, kteri drive travili svuj cas v modlitbach a meditacich, se tak ponekud paradoxne zapojili do krvavych boju bangladesskych muslimu proti muslimum pakistanskym.
Kdyz jsme do Bylakuppe dorazili, privitala nas cedule hlasajici, ze jsme se ocitli v chranenem uzemi, do ktereho je cizincum bez povoleni vstup zakazan – prekroceni zakazu muze byt pokutovano a muze vest k uvezneni na 5 let. Trochu jsme se vydesili, protoze povoleni jsme pochopitelne nemeli (take o nej lze zadat pouze v Dilli nebo na indickych ambasadach). Ovsem Tibetane nas ujistili, ze se jedna o obecne byrokraticke pravidlo, kterymi indicka vlada rutinne a casto bez zjevneho duvodu opatruje nestandartni lokality, a ze Tibetane sami cizince v pristupu nijak neomezuji (naopak je v pripade potreby predem upozorni na prijezd policie).
Hlavnim lakadlem pro navstevniky Bylakuppe je “Zlaty chram”, uvnitr nehoz spocivaji v poklidne meditaci tri obrovske zlate sochy buddhu.
Jsou zcela nezucastneni a povzneseni nad utrpeni naseho sveta, jak ho znazornuji obligatni vyjevy na zdech – zdegenerovana, bolesti se svijejici tela, lide narazeni na kulech, topici se, smazici se v kotlich, usekle hlavy, ptaci nesouci v zobacich vydloubane lidske oci…
Kdo vi, jestli jsou takhle povzneseni i mnisi, kteri tu za zvuku trubek a bubnu horlive studuji posvatne texty – spolecne odrikavaji pasaz po pasazi, pravou rukou zvoni na zvonek ci bubnuji a v leve obraci kovovou vadzru (“hromoklin” ci take “diamant”, symbolizujici duchovni silu, pevnost a mnoho dalsich veci).
Mnich v informacni kancelari klastera nas sice ujistoval, ze jakozto buddhiste, jez povazuji za podstatu ziti strast, si Tibetane svou smutnou historii zase tak moc nepripousti, nicmene i buddhisticti mnichove jsou jenom lidi. O tom, ze jsou mnichove “normalnejsi”, nez by nasinec cekal, ci ze nejsou stoprocentne “duchovni” ctyriadvacet hodin denne, by alespon svedcil nasledujici obrazek – o poledni pauze jsme zavitali do mistni internetove kavarny, ktera byla ovsem do posledniho mista obsazena mladymi mnichy, kteri tu parili strilecky…
K.
