Indie 2007

Poslední týden v Kolkatě jsme kromě různého zařizování měli na programu i jednu mimořádnou záležitost. Tou byl prestižní festival klasické indické hudby Dover Lane Music Conference (http://www.thedoverlanemusicconference.org/ – po načtení jejich stránek uslyšíte při troše štěstí i hudební ukázku), který do bengálského hlavního města každoročně láká znalce a milovníky indické hudby nejenom z Indie. A ačkoliv (troufnu si v tomto ohledu mluvit i za ostatní tvůrce blogu) nikdo z nás do ani jedné z těchto dvou škatulek nezapadá, byly dva večery strávené na festivalu povznášejícím zážitkem i pro nás.

Ale popořadě. Nejdřív je potřeba sehnat si lístek, což vůbec není tak snadná záležitost, jak by se mohlo zdát. Konference je organizovaná jako jakýsi klub, patrně těsně spjatý s komunistickou bengálskou vládou, a přednostní právo na lístky mají členové tohoto klubu. Do běžného prodeje se tedy téměř žádné lístky nedostanou, a tak nezbývá, než se vystavit pokoutným praktikám funkcionářů a jiných papalášů rozprodávájících přebytky, či různých podnikavců napojených na jimi zkorumpované a s nimi spolupracující hlídače u vstupu.

A tak je prostranství před festivalovým stanem před začátkem koncertu plné takovéto pokoutné činnosti, nenápadně postávajících osob, které, když po nich dostatečně dlouho a dostatečně konspiračně pojukáváte, na vás nakonec syknou, abyste je následovali, a pak vás vedou úzkými uličkami, aby vám nakonec prodali vytoužený lístek. Nakonec jsme uspěli i my a získali lístky na dva večery s indickou klasickou hudbou.

Ještě je třeba říct, že i samotný průběh festivalu je pro našince dost neobvyklý. Hraje se totiž několik nocí za sebou, vždycky asi od osmi večer do šesti do rána, a tvrdé jádro posluchačů opravdu takto probdí třeba šest nocí. Každou noc se představí tak čtyři interpreti, takže má každý k dispozici asi dvě a půl hodiny. To je významný fakt, protože právě pomalý rozjezd je na první pohled asi nejcharakterističtějším rysem klasické indické hudby. V praxi to vypadá tak, že zhruba první hodinu se “rozbrnkává” hlavní nástroj sám, po hodině se přidají tabla a další doprovodné nástroje a společně se pomaloučku polehoučku dostávají do tempa, až nakonec po dvou a půl hodinách skladba dospívá ke svému extatickému vrcholu a hudebník do ní vkládá veškerou svou energii.

Indové tvrdí, že jenom po dlouhé přípravě, kdy se člověk pomalu do skladby noří a ladí se na její základní motivy, jež jsou předváděny v různých variantách a pozvolna rozvíjeny, si posluchač (a obzvláště posluchač v hudbě vzdělaný) dokáže její vrchol skutečně užít. Něco na tom určitě bude, ale takový styl muzicírování je opravdu jen pro náročné a trpělivé ucho. Nebyli jsme rozhodně sami, kdo během noci dlouhé minuty, ba i hodiny, prospal, ale na druhou stranu – ono i v takovém polospánku a poklimbávání se člověk může pěkně vnitřně ladit a muziku si hezky užít. A když pak přišel vrchol – no, museli jsme uznat, že stálo za to si počkat…

A po tomhle posledním týdnu v Kolkatě, zpestřeném hodnotným kulturním prožitkem, ale jinak stráveném především odesíláním různých balíků do Čech a loučením se s našimi novými i staršími známými, jsme se (já a Ondra) začátkem února rozloučili s naším kolkatským bytečkem a zahájili pozvolný ústup na západ. Nejdřív nás čekal celodenní přesun do Dillí. Tam jsme si zažádali o íránská transitní víza (turistická se prý v Indii vydávají jen výjimečně), a zatímco nám je ambasáda vyřizovala, vyrazili jsme si na krátky výlet do relativně blízkého Rišikéše.

Rišikéš leží v podhůří Himálaje, v místě, kde posvátná Ganga vytéká ze sevření horských srázů a zahajuje svoji dlouhou pouť severoindickou nížinou. Jméno města znamená v překladu “zřecovy vlasy” a oním zřecem (tím, kdo zří, rozuměj “tím, kdo je nadán vnitřním zrakem”) je bůh Šiva. Jméno odkazuje k indickému mýtu, který vypráví o tom, jak Šiva zachytil mohutný proud Gangy, jenž pádem z nebe hrozil rozdrtit zemi, právě do svých vlasů. A to je Rišikéš - místo, kde se Ganga začíná měnit z bystré řeky v líně se valící veletok.

Rišikéš je tedy Šivovo město a jeho duchovní potenciál bohužel nezůstává nevyužit. V šedesátých letech to tu proslavili Beatles, kteří zde pod vedením svého gurua Mahárišiho objevili kouzlo indické spirituality pro sebe, ale i pro spoustu dalších, kteří pak začali přicházet ve stále větších počtech. Dnes je Rišikéš cílem podivně postrojených hledačů posvátna, nadšených účastníků rychlokurzů jógy či meditace, dredatých babiček – bývalých květinových dětí – a různých dalších podivných existencí.

Pořád je tu ale ještě Ganga, lahodicí oku čistotou, po které v takovém Varánasí nezbývá už ani památky. A výhodou rozvinuté turistické infrastruktury je možnost zaplatit si několikahodinové či několikadenní raftování s profesionálními průvodci a veškerým vybavením. My jsme si vybrali asi čtyřhodinový sjezd, a tak jsme byli jednoho rána vyvezeni několik kilometrů proti proudu, navlečeni do záchranných vest a přileb a sveřeni do péče “matky Gangy”.

Za parťáky jsme vyfasovali sympatickou rodinku amerických Indů, sestávající ze dvou starších paní a z dospělého vnuka a vnučky.

Babičky byly odhodlány vrhnout se do dobrodružství, ale asi po pěti minutách nacvičování povelů na klidné vodě se jedna z nich rozhodla vystoupit a druhá byla zbavena pádla a vybavena špagátem, kterého se pak celou dobu usilovne držela. A tak nas zbylo jen šest více ci méně schopných pádlovat, což ale to vůbec nevadilo, protože naši průvodci by to krásně zvládli i sami a patrně se v nás jenom snažili vyvolat dojem, že jsme tam důležití.

No, bylo to pěkný a chvílema i docela vzrušující, byli jsme mokrý od hlavy až k patě. Dokud bylo sluníčko, bylo nám hej a dokonce jsme si v Ganze, která je tu pořádně ledová, i trochu zaplavali.

Pak se ale zatáhlo a konec výletu už jsme spíš protrpěli. Poslední kilometry jsme už jen pádlovali proti studenému větru na téměř stojaté vodě (na celé trase je několik pěkných peřejí, ale jsou poměrně daleko do sebe a mezi nimi je tok docela mírný) a začínali být promrzlí na kost.

Ale i tak jsme si to užili. Mimo jiné jsme cestou viděli i několik odhodlanějších a vytrvalejších “hledačů”, kteří se před naším raftem schovávali do svých příbytků ve štěrbinách mezi balvany na břehu…

K.