Indie 2007

Jelikoz jsme zase jednou dospeli do stavu presycenosti kolkatskymi pachy a hluky, vydali jsme se s Ondrou tesne pred Silvestrem na tritydenni rekreaci do severovychodnich indickych statu Assamu a Meghalaje.

Se zastavkou v Tezpuru, nijak zvlast vyjimecnem, i kdyz velmi prijemnem a klidnem mestecku, jsme dorazili do assamskeho Sibsagaru. Tady jsme objeli nekolik architektonicky zajimavych pamatek, pripominajicich vladu byvale dynastie Ahomu, dynastie, ktera pry mela koreny v Thajsku – i diky tomu jsou kuprikladu jejich chramy odlisne od vseho, co jsme zatim v Indii videli.

I kdyz jsme poctive objeli asi sest pametihodnosti, bohuzel jsme vsechno videli jenom zvenku, protoze platit vsude preci jen neprimerenych 100 Rs se nam nechtelo.

Dost nas pak pobavilo, kdyz nam asi za tyden Ondrej s Terezou predali noviny, v nichz byla nase fotka s titulkem: “turisti si v Talatal Gharu v Sibsagaru prohlizi sochy a monumenty stare ahomske dynastie”. Ve skutecnosti jsme byli vyfoceni prave v okamziku, kdy jsme za plotem vysvetlovali vsem pritomnym sve pohorseni z vyse vstupneho.

S lokalnimi medii jsme v Sibsagaru ucinili jeste jednu zkusenost – seznamili jsme se tu totiz se sefem mistni televize a vubec vsestrannym kulturnim cinitelem a aktivistou Gogojem, ktery s nami natocil rozhovor v bengalstine. Bohuzel zrovna nebyla k dispozici zadna z udajne existujicich ctyr kamer, takze ho s nami natocil na mobilni telefon. (V tomto interview jsme mimochodem prislibili, ze “cesky lid” upozornime na krasy Assamu, coz si timto odbyvame…)

Tenhle Gogoj nas ale taky pozval na veceri do domu sve rodiny. Jidlo bylo dobry, ale vladla tu trochu pochmurna a stisnena atmosfera. Ukazalo se, ze Gogojuv bratr je uz deset let tezky alkoholik (alkoholismus je zrejme v Assamu i Meghalaji dost velkym problemem – ze by to nejak souviselo s vysokym podilem krestanu v populaci?) a ani ostatni clenove rodiny nebyli zrovna zabavni spolecnici. Jediny, komu bylo ocividne do reci, byl jakysi zaslouzili stryc ze sousedstvi, ktery do nas celou dobu nemilosrdne hustil banalni duchovni moudra.

Co se tehle oblibene zabavy Bengalcu tyce, zrovna dneska jsme si museli vyposlechnout dalsi kazani o tom, jak by clovek mel pomahat svym bliznim, kdykoliv ma prilezitost, a jak je dulezite pracovat pro dobro sveta, ze penize a uspech nejsou vsechno, atd., atd. Nejhorsi je, ze tyhle orgie duchovni banality nekteri (a neni jich malo) povazuji za nejakou specifickou indickou moudrost, kterou je nam, “materialistickemu a duchovne vyprahlemu” Zapadu treba laskave predavat. Indove urcite maji byt na co hrdi, ale to, co nam s tezko snesitelnou naruzivosti casto predkladaji, ma k velkym indickym filosofickym tradicim opravdu daleko.

Z Sibsagaru jsme se presunuli do nejvychodnejsiho bodu cele nasi asijske cesty, do mestecka Tinsukia, pobliz nehoz lezi nejvetsi assamsky narodni park Dibru Saikhowa. Tinsukiane priznacne o jeho existenci nemeli nejmensi potuchy a ani turistu sem nejezdi moc, a tak jsme si park uzili hezky prazdny a klidny. Prochazeli jsme jim sami jen se dvema pistolniky, kteri nas meli chranit pred pripadnymi tygry ci slony. Krome nich jsou v parku k videni i polodivoci kone, kteri se tu ztratili behem druhe svetove valky a jiz nekolik generaci tady ziji svobodne. My jsme sice videli jen capy a kachny, ale i samotna krajina byla krasna – zaplavove roviny Brahmaputry, pisecne brehy, po nichz jsme cely den chodili bosi, tunky a vysychajici ramena reky, ktera jsme brodili ve stopach slonu.

No a pak uz jsme spechali na sraz s Ondrejem, Terezou a jejich rodici, abychom spolecne navstivili Kazirangu a i my se konecne svezli na slonech.

S Ondrou jsme se takove velke turisticke atrakce trochu obavali, zdejsi safari jsou ale poctive udelana a urcite stoji za to. Navic se nam podarilo predstirat, ze studujeme na universite v Kolkate, a ziskat tak indicke vstupne, dokonce jeste studentske, diky cemuz jsme usetrili nekolik tisic rupii.

S Ondrejem, Terezou a jejich kamaradem Anandem jsme se pak presunuli do Meghalaje, “pribytku mraku”, ktera je jiz prevazne krestanska, a na mistni kulture je to znat. Meghalajske mestecko Cherrapunjee bylo donedavna povazovano za misto s nejvetsim objemem rocnich srazek na svete, v poslednich letech ho ale trumflo jine mestecko o nekolik desitek kilometru dal. My jsme se ubytovali daleko za jinak neprilis atraktivnim Cherrapunjee, nizeji v kanonu reky, k niz jsme pak sestupovali na vylety za nejvetsi zdejsi atrakci, tzv. “zivymi mosty”.

Jsou to mosty vytvorene umnym spletanim korenu zdejsich banijanu – vyroba takoveho mostu trva nekolik desetileti, hlavne je to ale skvely napad.

Krome mostu korenovych nas cekalo i adrenalinove prechazeni dlouhych mostu z ocelovych lan

 a koupani v pruzracne vode reky v kanonu.

Na me osobne pak hodne zapusobily mistni vesnicky se spoustou deti, ktere za sebou na spagatu tahaly autaky vyrobene z petflasek a vubec nezebraly, s upravnymi domky a zahradkami, v nichz visely klece s ptaky, se hrbitovy, jejichz hroby byly plne kvetinovych vencu a s kosteliky rozmanitych architektonickych stylu a nalezejici k nejruznejsim kongregacim, ze kterych se celou nedeli ozyval zpev a kazani.

Nasi dalsi meghalajskou zastavkou byl Sillong, mesto s docela neindickou atmosferou, kde nas nejvic zaujala mistni verze sazky. Dvakrat denne tu skupiny lucistniku strili na terc ze slamy nekolik stovek sipu, pricemz clovek si muze vsadit na posledni dvojcisli z celkoveho poctu zasahu.

Odhadnout se to neda, takze je to naprosta loterie, ale rozhodne to ma vetsi smrnc nez tahani micku z osudi. Bylo videt, ze mistni chlapi timhle preci jenom chlapactejsim hazardem docela ziji a leckdy tu zrejme dokazi rozfofrovat nemale penize. I my jsme se nechali strhnout atmosferou a vsadili si na obe strelby – cekani na druhou z nich jsme si zkratili popijenim caje a pozorovanim mistnich borcu, kteri v mezicase soutezili v hazeni sipek na malicky terc. 

No a pak uz jsme mirili do Guvahati, kde nas mimo jine cekala prohlidka saktistickeho chramu Kamakhja, jehoz posvatnost je odvozena od pohlavniho organu Sivovy prvni manzelky Sati. Ta se dobrovolne vrhla do plamenu, kdyz byl Siva urazen jejim otcem Daksou (odtud zname, i kdyz nepresne, oznaceni pro upalovani vdov – “sati”). Siva pak v nesmirnem zarmutku tancil svuj destruktivni tanec s mrtvolou Sati nabodnutou na svem trojzubci a ve svem strasnem hnevu zacal byt ohrozenim pro samotnou existenci sveta. Visnu proto zasahl mrtvolu svym diskem a rozcupoval ji na nekolik kusu, ktere dopadly na ruzna mista na zemi, a daly tak vzniknout posvatnym mistum. Do Guvahati dopadly zrovna pohlavni organy Sati, a proto je Kamakhja mandir vubec nejposvatnejsi.

A podle toho to tu taky vypadalo – chram i cele prostranstvi kolem pulsovaly zivotem, modlitbami a nadejemi pestrobarevneho davu. Vsichni svatecne obleceni a naladeni, ruce plne obetin, cela oznacena cervenou teckou od chramoveho obetnika. I nam se tu libilo, jen Satiino pohlavi, ukryte v nejvnitrejsi svatyni, jsme nevideli, nebot se k nemu tahla nekolik stovek metru dlouha fronta, jejiz jednotlive useky byly uzamceny v podlouhlych klecich. A do tech se nam s davem Indu, dychticich po co nejdrivejsim popatreni na posvatne pohlavi, veru nechtelo.

A tak jsme se ve zdravi dockali svatby, na kterou jsme byli v Guvahati pozvani. Zenil se mladsi bratr Indrani, kterou jsme i my znali z Golakabasu, a svatba to byla zase trosku odlisna od tech bengalskych. Nevesta byla oblecena ve zlatem sari,

 zenich mel na hlave misto solove koruny (onoho bileho “dortu”) vence z listu a kvetu a dlouhe a dlouhe minuty naleval do ohne drevenymi naberackami prepustene maslo, pochopitelne za odrikavani patricnych sanskrtskych manter.

Vsechno to trvalo tak dlouho, az se neveste zacaly klizit oci a i zenich vypadal znacne vycerpane a na obetnika predrikavajiciho mantry vrhal vrazedne pohledy. Jeste ze zeny z rodiny, jejichz ritualy tradicne tvori jakousi opozici k brahmanske, muzske casti obradu, pozvedavaly naladu zrejme mirne prisprostlymi zerty (nerozumeli jsme jim, ale byva to tak) a propukaly v huronsky smich, zcela ignorujice brahmanske ritualni brumlani… 

K.