Indie 2007

Spolecne cesty poutniku po Bangladesi se definitivne rozdelily v Dhace, odkud jsme spolecne s Kristynou spechali zpatky do Kolkaty a nasledne do Dilli, abychom tam vyzvedli moji mamu a spolecne s ni stravili dva tydny v Radzasthanu a okoli. Cesta pres vice nez polovinu subkontinetu nebyla bez potizi - tentokrat nam to vsechno zavarili bengalsti komuniste, jejichz soukroma armada pripravila o zivot nekolik lidi pri bojich o pudu v jedne casti Zapadniho Bengalska. Proti trestuhodne necinnosti poradkovych slozek, ktere nepokojum udajne jen prihlizely (coz bylo pry narizeno shora bengalskou komunistickou vladou) se zvedla vlna odporu vedena politickou opozici. Ta vyhlasila prave na den naseho odjezdu uz druhou generalni stavku. A jelikoz ma opozice v Kolkate velmi silnou zakladnu, prvni stavku se udajne temer nikdo neodvazil narusovat – nefungovala zadna doprava a vsechno bylo zavrene. A tak jsme v co nejvetsi rychlosti opustili Bengalsko drahym rychlovlakem “radzdhani” vecer pred ohlasenym zacatkem stavky, abychom prijeli vcas a mohli vyzvednou mamu na letisti (nas puvodni vlak oproti ujistovani draznich uredniku, ze bude zrejme zrusen, nakonec preci jen jel - asi s 20 hodinovym zpozdenim).

Pak uz ale vsechno slo temer jako na dratkach. Jelikoz se mamin pobyt v Indii oproti puvodnimu ocekavani nakonec smrskl na nejakych 15 dni, odjeli jsme hned vecer po jejim priletu z Dilli do Dzaisalmeru. Mama to urcite privitala s velkym povdekem, protoze chaoticke a rusne Dilli se ji vubec nezamlouvalo. Sam jsem si diky jeji pritomnosti jasne, az hmatatelne, vybavil vlastni pocity a dojmy z prvniho prijezdu do Indie – smrad, hluk, spina, zebraci a neustale pokrikovani souperici s nepretrzitym troubenim aut o vasi pozornost a znacne narusujici vasi dusevni rovnovahu. Obaval jsme se, ze vyhlasene radzsthanske letovisko bude stejne neprijemne rusne a plne nejruznejsich otrapu nabizejicich nejruznejsi nesmysly za premrstene ceny, ale Dzaislamer nas mile prekvapil. A to nejen klidem, ktery v nem panoval, ale i svym vlastnim nepopiratelnym kouzlem. Ne, ze by tam nebyly hordy turistu, obchodu se suvenyrama a spousta hotelu, ale mistnim se nejak podarilo zvladnout prival cestovatelu a uplne z toho nezmagorit. Nejsou tu takovy otravny pitomci jako treba v Dilli na Pahargandzi a v Kolkate na Sudder street – coz cini pobyt o poznani pohodlnejsim.

Dzisalmer je mesto na okraji pouste, nebo mozna spise uz uvnitr ni. Prezdiva se mu “Zlate mesto” podle barvy, kterou piskovec, z nejz jsou pevnost i stare mesto pod ni vystaveny, nabyva ve svetle zapadajiciho slunce.

Stara pevnost na velkem kopci se zveda z okolni placate puste krajiny do vysky a je na ni z dalky opravdu velmi majestatni pohled.

Pri pohledu zblizka naopak cloveka uchvacuje preciznost a promyslenost kamenicke prace, se kterou byl vystaven a vyzdoben nejen palacovy komplex, kde stale sidli mistni maharadza, ale i rada domu mistnich bohatych obyvatel v hradu i podhradi.

Do taju stavby z kamennych bloku pospojovanych pomoci systemu vtesanych zamku bez pomoci malty (voda je tu prilis cenna, nez aby se pouzivala na staveni) nas zasvetili pri prohlidce vystavneho palace, jehoz jedna polovina je obyvana a druha vyhrazena pro zvedave blede tvare. Dokonce i dnes vznikajici novostavby, ackoliv tak nejak postradaji lehkost a gracii svych starych predloh, se pomerne vkusne drzi tradicnich architektonickych a umeleckych postupu a modelu - coz je vec chvalyhodna a v Indii, plne narychlo smontovanych barabizen s vlnitym plechem na strechach, temer neuveritelna. A kdyz si vzpomenu, co za hruzy vznika nekdy u nas (napriklad vanocni i jine trhy na Staromestskem namesti), tak mi nezbyva nez jeste jednou uzasnout. 

Z Dzaisalmeru jsme se rozhodli podniknout exoticky vylet na hrbetech velbloudu do pouste.

Takova vec se neda provest na vlastni pest, zvlast kdyz na to ma clovek jen jeden a pul dne, takze jsme se obratili na jednoho ze zpostredkovatelu velbloudich safari. Zkusenost to byla zajimava, ale priste uz bych asi nejel. Jednak je to dost nepohodlny a dost drahy zpusob cestovani, jednak me nijak neuchvacuji organizovane vylety se spoustou dalsich turistu, ktere pruvodci protahnou “tradicni” vesnici, jejiz tradicnost se prave kvuli privalu bledych tvari vytratila a mistni deti uz od toho nejmensiho caparta travi detstvi s natazenou dlani a s zadosti o penize, jidlo, nebo cokoliv jineho na rtech. Copak z nich asi tak muze vyrust?

Nasi dalsi zastavkou byl Dzodhpur, dalsi staroslavne radzastanske mesto, kde dodnes sidli maharadza s rodinou. Slechticke rody ztratily ve svobodne Indii svoje vysady a jejich drzavy se scvrkly do hranic palacovych zdi, nicmene jsou to preci jen porad jeste radzove, maharadzove, maharavalove a kdo vi jake dalsi nejruznejsi exoticke tituly jeste nesou. Nektere rody upadly, ale maharadzove z Dzodhpuru i Dzaisalmeru se se ztratou majetku i vysad dokazali vyporadat. Dnes vedou dobrocinne nadace, vzslovuji se ke spolecenskym otazkam a vetsinu sveho rozpoctu zrejme financuji z penez za listky od navstevniku jejich palacu, peclive rekonstruovanych a castecne premenenych v pekne zarizena muzea. Dzodhpur je na rozdil od Dzaisalmeru, kde krome pevnosti a stareho mesta prakticky nic nestoji, pomerne velke a rusne mesto, nicmene i tady jsou uzke ulicky stare zastavby docela klidne a prochazky v nich osvezujici, ackoliv uplny poklid a venkovskou pohodu Dzaisalmeru postradaji. Mistni pevnost cni neuveritelne vysoko na strmem skalnatem vybezku.

Rozlohou pripomina pevnost v Dzaisalmeru, ale na rozdil od ni tu nejsou uvnitr zadne obytne domy, hotely a restaurace, ale je cela jednim velikanskych palacovym komplexem. Mistni prohlidkova trasa, doprovazena zajimavym a poutavym vykladem ze sluchatek maleho prehravace (stejne jako v Dzaisalmeru), je uchvatna, stejne jako vyhledy na stare mesto, ktere je nazyvano “Modrym mestem”, podle barvy nateru velke casti mistnich domu.

Prestoze byla obe mesta krasna, nekolik dni oblezani pamatek nam bohate stacilo a radi jsme se uklidili na dva a pul dne ke zname rodine na vesnici do Golakabasu, o ktere jsme psali uz driv. I tentokrat jsme meli trochu obavy, jestli je nebudeme obtezovat a kdesi cosi, ale vsechen nas ostych rozmetala v okamziku naseho prijezdu golakabasska mama, ktera nas uvitala tak, ze jsme si okamzite pripadali, jako kdyz se vracime domu. Byli jsme moc radi, ze jsme se zase jednou mohli stavit a ze jsme mohli mame ukazat Indii tak, jak ji bezny turita nema sanci poznat. Klidnou, prostou, vrelou, veselou, osvezujici…

I nase dalsi zastavka byla podobne klidna. Kousek na zapad od Agry je mesto Bharatpur a na jeho okraji narodni park s ptaci rezervaci. Tam jsme si na jedno dopoledne pronajali kola a spolecne s pruvodcem, ktery nam ukazoval tu lednacka a sovu,

tam jelena nebo sakala,

jsme projizdeli park krizem krazem.

A pak uz Agra a slavny Tadz Mahal. Agra je desna dira a Tadz je moc peknej, coz sice nejde moc dohromady, ale je to zkratka tak. Slavna honosna stavba je ze tri stran obklopena nizkou zastavbou chatrci a zaslych domu, jako by chtela pripomenout ono rceni o lotosu vyrustajicim z bahna. Tadz je velikej, vetsi, nez se z obrazku zda,

a taky je opravdu hezky umistenej na brehu reky

a jak uz jsem rikal, je opravdu velmi peknej. Stalo to za to, ackoliv vstupny je pochopitelne premrsteny a davy turistu celkovy dojem trochu kazi. Ale brzo rano, kdyz se Tadz jeste koupal v mlze od reky, kterou jen pomalu rozhanelo chatrne zimni slunce, se i ta stovka rannich navstevniku ve velkem arealu docela ztratila. A celkova atmosfera snad trochu tlumila jinak k nevydrzeni halasne Indy – zrejme bylo zakazano poustet reprodukovanou hudbu. V Agre jsme taky prosli dalsi “povinne” pamatky, Cervenou pevnost,

“Baby Tadz”

atd., ale zacinala nas uz postihovat jakasi unava z pamatek umocnena skutecnosti, ze tu nejlepsi a nejslavnejsi uz jsme stejne videli. Jako prijemne osvezeni nam tak prisla vecerni sedanka s Honzou a Lenkou, nasimi spoluzaky z hindstiny, kteri v Agre nejak pred mesicem zacali chodit do skoly. Jejich smisene pocity a prijemne i neprijemne zazitky jsme nad nekolika pivy srovnavali s nasimi a docela jsme pritom zapomneli, ze nesedime v ceske hospode a ze ten proklaty indicky svet ciha za dvermi.

A nakonec Dilli. Dilli a jeho precpane ulice, Dilli a jeho stare pamatky uprostred kruhovych objezdu, Dilli a jeho hypermoderni metro, ve kterem potkate vedle kravataku chlapiky v lungi a s turbany na hlavach. Metro, ke ktremu zrejme zapomneli dodat navod k pouziti, protoze zadny Ind nevi, ze nejdriv se vystupuje. Mozna spis zapomneli dodat Indum navod na pouziti mozku. Presyceni pamatkami a presyceni Indama jsme se tu rozloucili s mamou a odjeli si od obeho trochu odpocinout do domacke Kolkaty.

OH