Vanocni
Vsem, co nas ctou, i tem, kteri se tu objevi jen tak nahodou, prejeme pekny Vanoce.
O. a K. a vsichni tvurci blogu
Po radzputskych pevnostech a mughalskych hrobkach
Spolecne cesty poutniku po Bangladesi se definitivne rozdelily v Dhace, odkud jsme spolecne s Kristynou spechali zpatky do Kolkaty a nasledne do Dilli, abychom tam vyzvedli moji mamu a spolecne s ni stravili dva tydny v Radzasthanu a okoli. Cesta pres vice nez polovinu subkontinetu nebyla bez potizi - tentokrat nam to vsechno zavarili bengalsti komuniste, jejichz soukroma armada pripravila o zivot nekolik lidi pri bojich o pudu v jedne casti Zapadniho Bengalska. Proti trestuhodne necinnosti poradkovych slozek, ktere nepokojum udajne jen prihlizely (coz bylo pry narizeno shora bengalskou komunistickou vladou) se zvedla vlna odporu vedena politickou opozici. Ta vyhlasila prave na den naseho odjezdu uz druhou generalni stavku. A jelikoz ma opozice v Kolkate velmi silnou zakladnu, prvni stavku se udajne temer nikdo neodvazil narusovat – nefungovala zadna doprava a vsechno bylo zavrene. A tak jsme v co nejvetsi rychlosti opustili Bengalsko drahym rychlovlakem “radzdhani” vecer pred ohlasenym zacatkem stavky, abychom prijeli vcas a mohli vyzvednou mamu na letisti (nas puvodni vlak oproti ujistovani draznich uredniku, ze bude zrejme zrusen, nakonec preci jen jel - asi s 20 hodinovym zpozdenim).
Pak uz ale vsechno slo temer jako na dratkach. Jelikoz se mamin pobyt v Indii oproti puvodnimu ocekavani nakonec smrskl na nejakych 15 dni, odjeli jsme hned vecer po jejim priletu z Dilli do Dzaisalmeru. Mama to urcite privitala s velkym povdekem, protoze chaoticke a rusne Dilli se ji vubec nezamlouvalo. Sam jsem si diky jeji pritomnosti jasne, az hmatatelne, vybavil vlastni pocity a dojmy z prvniho prijezdu do Indie – smrad, hluk, spina, zebraci a neustale pokrikovani souperici s nepretrzitym troubenim aut o vasi pozornost a znacne narusujici vasi dusevni rovnovahu. Obaval jsme se, ze vyhlasene radzsthanske letovisko bude stejne neprijemne rusne a plne nejruznejsich otrapu nabizejicich nejruznejsi nesmysly za premrstene ceny, ale Dzaislamer nas mile prekvapil. A to nejen klidem, ktery v nem panoval, ale i svym vlastnim nepopiratelnym kouzlem. Ne, ze by tam nebyly hordy turistu, obchodu se suvenyrama a spousta hotelu, ale mistnim se nejak podarilo zvladnout prival cestovatelu a uplne z toho nezmagorit. Nejsou tu takovy otravny pitomci jako treba v Dilli na Pahargandzi a v Kolkate na Sudder street – coz cini pobyt o poznani pohodlnejsim.
Dzisalmer je mesto na okraji pouste, nebo mozna spise uz uvnitr ni. Prezdiva se mu “Zlate mesto” podle barvy, kterou piskovec, z nejz jsou pevnost i stare mesto pod ni vystaveny, nabyva ve svetle zapadajiciho slunce.
Stara pevnost na velkem kopci se zveda z okolni placate puste krajiny do vysky a je na ni z dalky opravdu velmi majestatni pohled.
Pri pohledu zblizka naopak cloveka uchvacuje preciznost a promyslenost kamenicke prace, se kterou byl vystaven a vyzdoben nejen palacovy komplex, kde stale sidli mistni maharadza, ale i rada domu mistnich bohatych obyvatel v hradu i podhradi.
Do taju stavby z kamennych bloku pospojovanych pomoci systemu vtesanych zamku bez pomoci malty (voda je tu prilis cenna, nez aby se pouzivala na staveni) nas zasvetili pri prohlidce vystavneho palace, jehoz jedna polovina je obyvana a druha vyhrazena pro zvedave blede tvare. Dokonce i dnes vznikajici novostavby, ackoliv tak nejak postradaji lehkost a gracii svych starych predloh, se pomerne vkusne drzi tradicnich architektonickych a umeleckych postupu a modelu - coz je vec chvalyhodna a v Indii, plne narychlo smontovanych barabizen s vlnitym plechem na strechach, temer neuveritelna. A kdyz si vzpomenu, co za hruzy vznika nekdy u nas (napriklad vanocni i jine trhy na Staromestskem namesti), tak mi nezbyva nez jeste jednou uzasnout.
Z Dzaisalmeru jsme se rozhodli podniknout exoticky vylet na hrbetech velbloudu do pouste.
Takova vec se neda provest na vlastni pest, zvlast kdyz na to ma clovek jen jeden a pul dne, takze jsme se obratili na jednoho ze zpostredkovatelu velbloudich safari. Zkusenost to byla zajimava, ale priste uz bych asi nejel. Jednak je to dost nepohodlny a dost drahy zpusob cestovani, jednak me nijak neuchvacuji organizovane vylety se spoustou dalsich turistu, ktere pruvodci protahnou “tradicni” vesnici, jejiz tradicnost se prave kvuli privalu bledych tvari vytratila a mistni deti uz od toho nejmensiho caparta travi detstvi s natazenou dlani a s zadosti o penize, jidlo, nebo cokoliv jineho na rtech. Copak z nich asi tak muze vyrust?
Nasi dalsi zastavkou byl Dzodhpur, dalsi staroslavne radzastanske mesto, kde dodnes sidli maharadza s rodinou. Slechticke rody ztratily ve svobodne Indii svoje vysady a jejich drzavy se scvrkly do hranic palacovych zdi, nicmene jsou to preci jen porad jeste radzove, maharadzove, maharavalove a kdo vi jake dalsi nejruznejsi exoticke tituly jeste nesou. Nektere rody upadly, ale maharadzove z Dzodhpuru i Dzaisalmeru se se ztratou majetku i vysad dokazali vyporadat. Dnes vedou dobrocinne nadace, vzslovuji se ke spolecenskym otazkam a vetsinu sveho rozpoctu zrejme financuji z penez za listky od navstevniku jejich palacu, peclive rekonstruovanych a castecne premenenych v pekne zarizena muzea. Dzodhpur je na rozdil od Dzaisalmeru, kde krome pevnosti a stareho mesta prakticky nic nestoji, pomerne velke a rusne mesto, nicmene i tady jsou uzke ulicky stare zastavby docela klidne a prochazky v nich osvezujici, ackoliv uplny poklid a venkovskou pohodu Dzaisalmeru postradaji. Mistni pevnost cni neuveritelne vysoko na strmem skalnatem vybezku.
Rozlohou pripomina pevnost v Dzaisalmeru, ale na rozdil od ni tu nejsou uvnitr zadne obytne domy, hotely a restaurace, ale je cela jednim velikanskych palacovym komplexem. Mistni prohlidkova trasa, doprovazena zajimavym a poutavym vykladem ze sluchatek maleho prehravace (stejne jako v Dzaisalmeru), je uchvatna, stejne jako vyhledy na stare mesto, ktere je nazyvano “Modrym mestem”, podle barvy nateru velke casti mistnich domu.
Prestoze byla obe mesta krasna, nekolik dni oblezani pamatek nam bohate stacilo a radi jsme se uklidili na dva a pul dne ke zname rodine na vesnici do Golakabasu, o ktere jsme psali uz driv. I tentokrat jsme meli trochu obavy, jestli je nebudeme obtezovat a kdesi cosi, ale vsechen nas ostych rozmetala v okamziku naseho prijezdu golakabasska mama, ktera nas uvitala tak, ze jsme si okamzite pripadali, jako kdyz se vracime domu. Byli jsme moc radi, ze jsme se zase jednou mohli stavit a ze jsme mohli mame ukazat Indii tak, jak ji bezny turita nema sanci poznat. Klidnou, prostou, vrelou, veselou, osvezujici…
I nase dalsi zastavka byla podobne klidna. Kousek na zapad od Agry je mesto Bharatpur a na jeho okraji narodni park s ptaci rezervaci. Tam jsme si na jedno dopoledne pronajali kola a spolecne s pruvodcem, ktery nam ukazoval tu lednacka a sovu,
tam jelena nebo sakala,
jsme projizdeli park krizem krazem.
A pak uz Agra a slavny Tadz Mahal. Agra je desna dira a Tadz je moc peknej, coz sice nejde moc dohromady, ale je to zkratka tak. Slavna honosna stavba je ze tri stran obklopena nizkou zastavbou chatrci a zaslych domu, jako by chtela pripomenout ono rceni o lotosu vyrustajicim z bahna. Tadz je velikej, vetsi, nez se z obrazku zda,
a taky je opravdu hezky umistenej na brehu reky
a jak uz jsem rikal, je opravdu velmi peknej. Stalo to za to, ackoliv vstupny je pochopitelne premrsteny a davy turistu celkovy dojem trochu kazi. Ale brzo rano, kdyz se Tadz jeste koupal v mlze od reky, kterou jen pomalu rozhanelo chatrne zimni slunce, se i ta stovka rannich navstevniku ve velkem arealu docela ztratila. A celkova atmosfera snad trochu tlumila jinak k nevydrzeni halasne Indy – zrejme bylo zakazano poustet reprodukovanou hudbu. V Agre jsme taky prosli dalsi “povinne” pamatky, Cervenou pevnost,
“Baby Tadz”
atd., ale zacinala nas uz postihovat jakasi unava z pamatek umocnena skutecnosti, ze tu nejlepsi a nejslavnejsi uz jsme stejne videli. Jako prijemne osvezeni nam tak prisla vecerni sedanka s Honzou a Lenkou, nasimi spoluzaky z hindstiny, kteri v Agre nejak pred mesicem zacali chodit do skoly. Jejich smisene pocity a prijemne i neprijemne zazitky jsme nad nekolika pivy srovnavali s nasimi a docela jsme pritom zapomneli, ze nesedime v ceske hospode a ze ten proklaty indicky svet ciha za dvermi.
A nakonec Dilli. Dilli a jeho precpane ulice, Dilli a jeho stare pamatky uprostred kruhovych objezdu, Dilli a jeho hypermoderni metro, ve kterem potkate vedle kravataku chlapiky v lungi a s turbany na hlavach. Metro, ke ktremu zrejme zapomneli dodat navod k pouziti, protoze zadny Ind nevi, ze nejdriv se vystupuje. Mozna spis zapomneli dodat Indum navod na pouziti mozku. Presyceni pamatkami a presyceni Indama jsme se tu rozloucili s mamou a odjeli si od obeho trochu odpocinout do domacke Kolkaty.
OH
Krasny les Sundarban
Abychom nevypadli z rytmu poznavani vychodoindicke prirody, vypravili jsme se s nasimi kamarady zoology a s nadeji, ze uvidime bengalskeho tygra, do dalsiho zajimaveho mista v jiznim Bengalsku – do Sundarbanu. Chteli jsme se tam uz dlouho podivat, ale s lidmi, kteri rozumi prirode, je cestovani do takovychto mist vzdycky lepsi a zajimavejsi. Jeli s nami jeste Martin s Papijou a Mandzubhas se synem Anuragem.
Cesta z Kolkaty na konecnou vlaku do Canningu trva necelou hodinu, odtud se pokracuje kombinaci riks a prevozu pres reky do mestecka Sonakhali. Na zpatecni ceste jsme chytili odliv, a tak jsme misto na lodi sli po svych (fotky z brodu muzete videt ve fotogalerii). Tady je nejlepsim zpusobem, jak prozkoumavat prirodu, pronajmout si lod a nekolik dni se plavit po kanalech. Na nasi lod se veslo nas vsech dvanact i se ctyrclennou posadkou a pruvodcem.
Na lodi se dalo spat (na jednoduchych palandach v podpalubi), jist (jidlo bylo vyborne…) a pro otrle i myt (slanou nahnedlou vodou z reky), ale nejdulezitejsi naplni nasi cesty bylo pozorovani okoli. Jedinou nevyhodou je, ze vstup do rezervace je mozny jen od usvitu do soumraku, jinak se musi kotvit u vesnic na okraji. Kdyz se pak clovek dostane v poledne k nejake vyhlidkove vezi (kde se da zastavit a vystoupit na pevninu), tygra opalujiciho se na slunicku rozhodne neuvidi.
Prirodni rezervace Sundarban zabira prevaznou cast uzemi v rozvetvene delte Gangy, jak na strane indicke, tak za hranicemi v Bangladesi – tam take navazuje rezervace Sundarban. Jde o system rek a kanalu, od malych uzouckych, az po ohromna siroka koryta. Nejcastejsim obyvatelem brehu rek je sundari (“kraska”, po ktere je pry pojemenovana cela rezervace Sundarban “krasny les”) – jeden z druhu mangrovniku.
Mangrovnik je oznaceni pro asi padesatku ruznych stromu, ktere si jsou ale velmi podobne zpusobem zivota a spolecne tvori ekosystem zvany mangrovy. Ke svemu zivotu potrebuje slanou i sladkou vodu, a proto roste v mistech, kde reky usti do more. Stromy vyrustaji primo z vody a kmeny zacinaji az nad vodni hladinou, takze clovek muze videt sirokou splet korenu, ktere slouzi k zasobovani vzduchem. Pri odlivu jsou koreny odhalene, pri prilivu je naopak videt skoro jenom koruna stromu. Zajimavy je taky zpusob rozrustani jednoho stromu – jeho vetve se spusti k zemi, zakoreni a vytvori druhotny kmen. Jinak se rozmnozuji semeny, ktere vyklici na strome a na zem spadnou uz jako viditelne semenacky, tak se snaz uchyti a nesplachne je hned voda.
Mangrovove porosty jsou hodne dulezite – funguji jako prirozena cisticka a navic v nich zije spousta zivocichu. Turiste jako my ale uvidi spis jen stromy a ptaky, na vetsi zvirata je lepsi se zajet podivat do jinych parku. Tak neuspesne, jak jsme nejdriv ocekavali, to ale uplne nebylo. Zoologove si doplnili fotogalerii ruznych druhu lednacku; indicti lednacci jsou obzvlast krasni a barevni. Videli jsme nekolik axisu (teckovanych jelenu), volavek, jednoho varana a korunou nasi vypravy byl krokodyl. Lezel si nenapadne na brehu (nas upovidany pruvodce ho videl uz na tri sta metru), slunil se a vyplasilo ho az nase druhe kolecko u brehu kousicek od nej. Nasemu fotaku bohuzel v Sundarbanu (stejne jako v Kaziranze a Manasu) nefungoval velky objektiv, tak alespon zdalky:
V roce 1973 vznikl Project Tiger – na zachranu tygra v Indii. Az do dneska se diky nemu podarilo v 28 rezervacich v cele Indii (na plose odpovidajici zhruba polovine CR) zvysit pocet tygru z 1.200 na trojnasobek. V Sundarbanu je dnes 274 tygru, aspon jak to rika oficialni cislo, a jde tak o oblast s jednou z nejvyssich koncentraci tygru na zemi.
Pro lidi, kteri ziji ve vesnickach na okraji rezervace, je ale tygr porad spis hrozbou. Tygr je dobry plavec a nekolikrat do roka se stane, ze nekoho sezere (za rok nekolik desitek lidi). Mistni proto uctivaji bohyni Banbibi, ktera ochranuje pred tygrem, a boha v krokodyli podobe Daksinraje.
Zeny z vesnic pry dokonce ziji pres den jako vdovy, a jen kdyz se jejich manzele vrati bezpecne vecer domu, nazdobi se jako vdane zeny. Sberaci lesniho medu a drevorubci se brani zajimavym zpusobem – protoze tygr napada s mensi pravdepodobnosti, kdyz vi, ze ho nekdo sleduje, nosi muzi zezadu na hlave masku s namalovanym lidskym oblicejem.
T
Mapa nasi cesty Bangladesi
Jedna neprilis detailni mapka s trasou naseho putovani napric Bangladesi.
OA
Dhaka – lidske mraveniste
V Kumille se nase peticlenna skupina rozdelila na dve casti. Ondra H. s Kristynou pokracovali autobusem na sever do oblasti cajovych plantazi okolo mestecka Srimangal, zatimco Ondra A., Tereza a Veronika jeli primo do Dhaky.
Dhaka je od roku 1971, kdy Banglades ziskala nezavislost, hlavnim mestem a podle censu z roku 2005 v Dhace zije 12.5 milionu obyvatel. Asi si dokazete predstavit, jak v takovem meste vypada doprava. Opet je zde videt trend cele Bangladese, vsude spousta cykloriks (v Dhace se jejich pocet odhaduje na 700 tisic)
a takova par kilometru dlouha cesta po meste muze ve spicce trvat klidne i dve hodiny. Mesto lezi na rece Burhiganze. Lepsi ctvrti, v nichz sidli vetsina ambasad a ziji bohati lide, se rozkladaji v severni casti mesta.
Mesto bylo nejspise zalozene nekdy v prvnim tisicileti naseho letopoctu, ale vetsi vyznam ziskalo, az kdyz se Dhaka v 17. stoleti stala sidlem mughalskych spravcu bengalske provincie. Puvod nazvu mesta neni presne znam. Jednou moznosti je, ze pochazi z bengalskeho slova dhaka, coz v cestine znamena skryvat, pokryvat, poklice ci kryt. Dalsimi moznostmi je odvozeni od slova dhak (cesky: strom), jmena bohyne Dhakesvari (Ukryta bohyne, jeji svatyne se nachazi v zapadni casti metropole), ci ze jmena zenskych bozstev dakini.
Na dhacke autobusove nadrazi jsme dorazili odpoledne a privital nas lehky dest. Meli jsme nekolik typu na hotel a rozhodli jsme se ubytovat ve stare Dhace, ktera je i v ramci Dhaky tim nejvetsim lidskym mravenistem. V hotelu jsme meli vtipnou prihodu s tim, ze jsme si museli hrat na manzele a sestru, jinak by nas v zadnem pripade nenechali ubytovat. Tereza se stala moji manzelkou a Veronika mladsi sestrou. Po vyrizeni nezbytnych formalit a vyplneni nekolika papiru jsme se vydali na prochazku do okoli hotelu. Ve stare Dhace se nachazi valna vetsina mughalskych pamatek, i kdyz jsou casto tak srostle se zastavbou ci napul rozpadle, ze je opravdu narocne je najit. Nase chvilkova prochazka po okoli hotelu se protahla diky zacpam, ktere vytvorily tisice riks na ulicich, a domu jsme se dostali az vecer. Riksy v Bangladesi byvaji hodne nazdobene, myslim, ze o mnoho vice a lepe nez indicke. Na riditkach maji riksaci pripevnene nejruznejsi veci – kornoutky, strapate kyticky nebo plastove rucicky, mezi draty kola pak podivne veci, hlavne aby vse bylo dost barevne a prilakalo zakaznika. Pomalovavaji se boky a zada drevene konstrukce, striska a dokonce i sedacka. Ve starem meste je pak primo ctvrt zamerena na takove malovane casti riks.
Malym problemem naseho ubytovani byl nedostatek stravovacich zarizeni, ve kterych by byl k mani alespon jeden nemasovy pokrm. Okoli naseho hotelu prekypovalo obchody se zelezem, s motory, srouby a podobnymi vecmi.
Dalsi den jsme se rozhodli prozkoumat modernejsi casti mesta, zkusit sehnat pohledy, film na diapozitivy. Po dlouhem smlouvani jsme si chytili riksu (v Dhace bylo vubec vsechno o dost drazsi, kdyz riksaci videli bilou tvar, zacinali s cenou na 100 taka, i kdyz v realu cena byla treba tricet) do Gulsanu na severu mesta. Po obede jsme si dali sraz s nasim starym znamym Antuem, ktery byl zrovna v Dhace resit dalsi papirovani ohledne legalizace jeho manzelstvi s Norou. Bohuzel se nam stala jedna neprijemnost - kdyz Tereza vystupovala z riksy, nevsimla si kanalu a hup tam. Docela dost si odrela nohu, z bolesti se necitila nejlepe, a tak jsme zbytek odpoledne proflakali v hotelu, holky na pokoji a ja s Antuem v oblasti recepce (v hotelu byl zakazan vstup cizim lidem do pokoju).
O den pozdeji jsme se konecne vydali na pamatky, sli jsme se podivat do pristavu na obrovske koryto reky Burigangy a na spoustu lodi vsech velikosti kotvici na ni. V pristavu se uz od casneho rana odehrava plno presunu cehokoli z lodi na breh ci z brehu na lod. Nam se libilo hlavne vykladani ananasu, kokosaku a cukrove trtiny.
V armenske casti stareho mesta je nekolik starych kostelu, do jednoho z nich se nam podarilo dozvonit a hlidac nas pustil dovnitr. Prostor mezi zdmi zahrady okolo kostela slouzi jako hrbitov (je zde pochovano mnoho britskych dustojniku s rodinami)V okoli pry zije nekolik krestanskych rodin (predpokladam, ze by jich bylo do stovky) a pravidelne sem chodi.
Krome toho jsme se sli projit do kampusu Dhacke univerzity. V Bangladesi hraje univerzita dulezitou roli ve spolecnosti, je to centrum politickeho deni. Napriklad v roce 1971, kdyz Zapadni Pakistan zautocil na Vychodni Pakistan, tak prvni misto, ktere obsadil (a kde povrazdil desitky studentu) byla Dhacka univerzita. Vubec cela politicka situace v Bangladesi se v posledni dobe dost podoba te v Pakistanu. Od ledna 2007 je v zemi vyjimecny stav a dve predstavitelky nejvetsich politickych stran Begam Khaleda Zia a Sejk Hasina jsou v domacim vezeni. Armada se snazi vymytit korupci a pripravit pudu pro demokraticke volby. Drobnou vyhodou vyjimecneho stavu je to, ze jsou zakazany hartaly (stavky), coz nam cestovatelum prijemne usnadnuje zivot. Banglades a hlavne oblast Dhaky jsou totiz svymi castymi hartaly proslule.
OA
Jeste k Dhace od Kristyny a Ondry
Nam se v Dhace docela libilo, snad i proto, ze jsme do ni prijeli z krasneho Srimangalu, kde jsme se dva dny projizdeli na kolech (cinske vyroby) mezi cajovnikovymi, citronikovymi a ananasovymi plantazemi,
coz bylo moc prijemne a dobylo nam to energii, ktera se nam v Dhace jen hodila. Dorazili jsme tedy odpocati a pripraveni na vse a nakonec jsme byli docela prijemne prekvapeni. Na me osobne hodne zapusobila moderni budova bangladesskeho parlamentu od architekta Louise Kahna, ktera vznikala v letech 1962-1983 (ta druha fotka, priznavam se, neni nase, ale je stazena z internetu).
Hned vedle oploceneho komplexu pak stoji pamatnik byvaleho bangladesskeho prezidenta, generala Zia ul Rahmana, ktery je podle mnohych zodpovedny za tihnuti Bangladese ke konzervativnimu a rigidnimu pojeti islamu, jez dnes svadi boj o vliv s liberalnejsimi postoji. Jeho pamatnik je nicmene stridmy a podareny a pekne se hodi k elegantni Kahnove stavbe.
Dalsim velkym zazitkem byla navsteva Muzea boje za svobodu (Liberation War Museum). Kdyz uz jsme asi po hodinovem hledani pristoupili na to, ze muzeum zrejme prestalo existovat, nebot o nem nikdo z mistnich nemel ani tuchy, nahodou jsme na nej natrefili a nechali se pohltit expozici, ktera byla na pomery subkontinentu skvele vedena, informativni i dojemna.
Dnesni Banglades byl v letech 1947 az 1971 soucasti Pakistanu, jehoz zapadni casti (dnesnim Pakistanem) byl politicky, ekonomicky i kulturne dost znevyhodnovan. Velkou politickou chybou bylo napriklad to, ze vlada v Zapadnim Pakistanu odmitala uznat jazyk Vychodnich Pakistancu, bengalstinu, za oficialni, ackoliv jim mluvila vice nez polovina vsech Pakistancu. Ve vychodnim Pakistanu vzniklo v padesatych letech na podporu bengalstiny mohutne hnuti, konaly se studentske demonstrace, z nichz nektere byly potlaceny jen za cenu krveproliti, a celkova touha po samostatnosti vzrustala.
V celopakistanskych parlamentnich volbach v roce 1970 pak vetsinu kresel ziskala vychodoindicka strana Awami League. Zapadopakistanci ovsem vysledky voleb de facto neuznali, kdyz odmitli jmenovat predsedu strany Mudzibura Rahmana premierem zeme. Vyjednavani mezi obema stranami selhalo a v kvetnu 1971 zautocila pakistanska armada na vychodni cast zeme. Banglades vyhlasil samostatnost a zformoval odpor ve forme partyzanskych osvobozeneckych jednotek Mukti bahini. Masakry byly v podstate cilene na civilni obyvatelstvo a cele vesnice byly masakrovany. Do Indie se pres hranice zacaly rinout milionove proudy bengalskych uprchliku. To bylo vedle tradicniho nepratelstvi s Pakistanem zrejme hlavnim duvodem, proc do konfliktu Indie zacala posleze zasahovat. Kdyz pak Pakistan na Indii otevrene zautocil, vstoupila s nim Indie do valky, pripojujic se tak k Mukti bahini. Indie brzy ziskala kontrolu nad celym bangladesskym uzemim, v prosinci se Pakistan vzdal a vznikl samostatny Banglades.
V muzeu jsme stravili asi tri hodiny, prohlizeli si fotografie i vystrizky z doboveho tisku. Na dvorku muzea nam pak vyrazil dech samoobsluzny bufet. Clovek se mel sam obslouzit, zaplatit a umyt po sobe nadobi - tady na subkontinentu neco opravdu tezko uveritelneho…
Krome toho nas v Dhace zastihla taky Kalipudza, dalsi velky bengalsky hinduisticky svatek. Protoze ale v Bangladesi neni hinduistu zase tak moc, nebyla ani pudza nijak velkolepa, vse se soustredilo do tzv. Hindu street, kde zato byla koncentrace bohyni pusobive vysoka. Zde jedna ukazka toho, kterak Kali, pohrouzena v divoky tanec, slape po svem manzelovi Sivovi…
K.
