Indie 2007

Po trech tydnech stravenych v placatem a mokrem Bangladesi jsme se vratili zpatky do Indie. Nase cesta vedla primo na sever, do indickeho statu Meghalaja. Uz prvni kilometry za bangladesskymi hranicemi naznacovaly, ze se blizime do zcela odlisneho prostredi; zacali jsme prudce stoupat a nas dzip klickoval po uzke a indicky “kvalitni” silnicce do vysky asi dvou tisic metru. S postupne nabyvanou vyskou se znatelne zmenila i teplota, nejdriv jsme se zabalily do satku (tedy ja a Veronika), pak zavreli okynka dzipu (i Ondra) a nakonec litovali, ze teplejsi obleceni mame v krosne na strese. Meghalaja cela lezi pomerne vysoko, hodne zde prsi (meghalaja znamena “pribytek mraku”) a nachazi se tu nejdestivejsi misto na zemi – Cerapundzi. To nas lakalo k navstiveni, ale kvuli tomu, ze jsme se nakonec rozhodli zustat v Bangladesi o dva dny dele a 12.listopadu jsme meli domluveny sraz v Guvahati, nam na vylet mezi “korenove mosty” a do destiveho lesa nezbyl cas. Jeli jsme tedy primo do hlavniho mesta Meghalaji do Silongu. Cela Meghalaja a i konkretne Silong je misto, v nemz se nesmirne darilo krestanskym misionarum, a dneska muze clovek temer vsude videt kostely a kaplicky a spoustu lidi, kteri do nich maji namireno. My jsme byli v Silongu v nedeli a zrovna pri nejakem vyznamnem svatku a do kostelu se schazely stovky lidi, neobvykle nastrojenych ve slavnostnich satech. Bohuzel kvuli svatku bylo zavrene mistni etnograficke muzeum, kam jsme se dopoledne nadsene vydali, na zavrene instituce jsme pak meli stesti jeste nekolikrat…

Na Meghalaje a hlavne na mistnich lidech je hodne poznat, ze lezi daleko od “klasicke Indie”. Lide jinak vypadaji a jinak chodi obleceni. Patri ke krasnemu typu s sikmyma ocima a s vystouplymi licnimi kostmi. Muzske obleceni neni nijak zvlast odlisne od toho, co jsme videli jinde v Indii, snad jen vic lidi nosi kulicha a bundu, zato zeny nosi neco jineho. Pres bluzicku a dlouhou sukni si oblekaji obdelnikovity kus latky, ktery maji podvleceny pod jednou rukou a sepnuty sponou na druhem rameni, latka byva vestinou kostkovana a saha temer az na zem. Nevim, jaky ma tento kus odevu vyznam, snad ma zakryvat zenske tvary, protoze pokud zena ma na sobe dite, nosi ho na zadech v jinem kusu latky. Vsechno pak doplnuje latkova taska, ktera se da nosit klasicky pres rameno, nebo jeste lepe na zadech, pricemz jeji siroky pruh je zaveseny za celo.

Protoze jsme meli na Meghalaju poradne jen jeden den a nestihli (!!) si vyfotit ani jednu pani s ditetem na zadech a s taskou na cele, tak se sem budeme muset jeste nekdy vratit.

Z Meghalaji jsme se behem dalsi cesty dostali zase do nam znamejsi Indie, jak s klesajici nadmorskou vyskou, tak navratem k bengalstine, kterou se v Asamu clovek domluvi (asamstina je hodne podobna bengalstine, dokonce i pismo je az na dva znaky identicke). Ze Silongu jsme se vydali cestou plnou destem vymletych der na smluveny sraz do Guvahati, hlavniho mesta cajoveho Asamu. Tam na nas cekala skupinka zoologu – Jan s Janou a Petr s Petrou (aby se to nepletlo :-) ), “rivalove” z ostravske a ustecke zoo, a skupina Ondrovych kamaradu - Jena, Ondra, Jirka a Stepan. 

Spolecne s nimi jsme se vypravili dal na vychod (na nasi ceste bude toto misto nasim nejvychodnejsim!) do narodniho parku Kaziranga. O tomto parku je vlastne titulek dnesniho clanku, protoze nejvetsim lakadlem Kazirangy je prave mohutny, sedivy a nebojacny nosorozec (jednorohy).

Kaziranga je velice oblibeny a dobre pristupny park, navic ma skvelou infrastrukturu, ubytovani primo u vstupu do parku (vsude okolo se rozkladaji cajove plantaze – cajem je ostatne Asam prosluly) a hodne moznosti, co v parku delat. My jsme se placli pres kapsu a dali si behem dvou dnu tri dzipova safarka (v Kaziranze jsou k mani tri ruzne okruhy), vylet do lesa za gibony (a za pijavicemi, jak se ukazalo po zuti bot) a jako tresinku na dortu vyjizdku na slonech, kteri jsou tady vybornym dopravnim prostredkem do vysoke sloni travy a z nichz lze bez obav sledovat nosorozce z par metru. Jizda na slonu je sama o sobe zazitkem, clovek by si rekl, ze je to jen turisticka atrakce, ale kdyz nastoupite na majestatniho slona, kyvate se spolecne s nim ze strany na stranu, pomalu postupujete vpred a sledujete, jak se slon vicemene bez prestavky necim laduje (podle Petra, ktery ma slony v Usti na starost, zbasti asi 80 kilo potravy denne), je to moc hezke. Kdyz se mu trs travy, ktery si utrhne chobotem, zda prilis spinavy, oklepe si ho o vlastni nohu a teprve pak ho slupne.

Velkou cast parku tvori zaplavova savana s vysokou sloni travou, ktera se v lednu a v unoru vypaluje. Park lezi nedaleko reky Brahmaputry, ktera se v dobe destu vyleva a zcasti ho zaplavuje. Je zde k videni spousta divoke zvere, napriklad vodni buvoli, jeleni (jelen vepri, barasingha a sambar), divoka prasata a mnoho ptacich druhu… Zoologove byli ve svem zivlu ;-) Ondra a Honza, kteri byli v Kaziranze pred peti lety, diky sve znamosti s mistnim kapem Gogoiem domluvili za par minut dzipy a dalsi program na cele dva dny. Dalsi variantou, kterou vyzkouseli jen Jena a spol., byl vylet na lodce na Brahmaputru, kde by meli byt videt sladkovodni delfini.

Z Kazirangy jsme se presunuli pres Guvahati do dalsiho narodniho parku Manas. Lezi v severnim Asamu na hranici s Bhutanem a jde o stale zeleny les v podhuri bhutanskych hor. Na rozdil od Kazirangy, kterou uz kluci od minule navstevy znali, jsme o Manasu predem nic nevedeli a nemeli nic zajistene. Prvni vecer jsme zustali ve mestecku Barpeta jeste par desitek kilometru pred parkem, rano zasli do kancelare parku a nejdriv se dozvedeli, ze park je kvuli povodnim zavreny. Zklamane jsme zacali vymyslet nahradni program, ale po telefonatu s Ondrovym kamaradem Anandem, ktery je soucasti projektu na zachranu tigra v Indii, se situace otocila, park nebyl uzavreny (jen tam bylo moc v.i.p. lidi a nebylo tedy mozne ubytovani uvnitr parku) a za dvacet minut uz jsme vyrazeli dvema dzipy k parku. Cesta byla zajimava a malebna (i kdyz poradne derava a prasna) a my si jen potvrzovali, jak je Asam krasny. Po prijezdu k branam parku jsme vsak byli nuceni se ubytovat v jedinem miste, ktere tu k tomuto ucelu slouzilo, a to nase rozpocty priblizilo smerem k zavratnym vysinam, slo jednoznacne o nas nejluxusnejsi hotel, jina varianta vsak nebyla. Navic i poplatky za vstupy a dalsi veci v parku se ukazaly byt v dolarech a neskutecne vysoke. Opet vecer se situace zmenila, dozvedeli jsme se, ze sef vnitrni casti parku na nas uz den ceka a bude hodne mily, jak jeste uvidime. Ondra s Honzou se za nim jeste vecer vypravili, padli si do oka a navic asi pomohly i znalosti (zoologie a bengalstiny) a znamosti… Najednou vse slo hladce (a zadarmo, vsech jedenact nas bylo hosty parku). Ubytovani primo uprostred parku v krasnem prostredi hned u reky vytekajici z hor nebyl problem. Dve prochazky uvnitr parku, jizda na slonovi a vylet za vzacnym zoborozcem se vsak zoologicky ukazaly jako neprilis uspesne… az na par jelinku a languru jsme skoro nic nevideli. Navic pri jedne ranni prochazce jsme minuli tygra (!!), ktery pry sel po druhem brehu reky a byl videt od stolu se snidani…

Dostali jsme se take za nehlidanou hranici Bhutanu a par kilometru se prosli za hranice. Do Bhutanu se jinak clovek dostane jen po zaplaceni vysokych permitu a jen s pruvodcem. Nedostane se tam tak zadny chudy turista (na rozdil od Indie), zato ma zeme pritazlivy nadech exkluzivity.

V teto casti Asamu zije pocetna mensina (asi 16%) lidi z kmene Boro, ktery je jazykove pribuzny meghalajskym Garum. Po dlouhych, temer dvacet let trvajicich bojich za vetsi autonomii doslo v roce 2004 k nastoleni klidu a mistni lide ziskali podil na sprave sve oblasti, prezdivane Boroland. Prave behem konfliktu utrpel Manas nejvetsi ranu, co se tyka nezakonneho loveni tygru, a dnes se pocet zdejsi tygri populace odhaduje uz jen na nejake dve stovky.

V Manasu se ale podarila jedinecna vec, a to integrovat byvale pytlaky do struktur parku. Za poslednich tri roky nebyl hlasen zadny pokus o pytlaceni. Vyhodou muze byt spatna dostupnost a ze severni bhutanske strany pritomnost dalsiho narodniho parku. Byvali pytlaci jsou dnes soucasti parku, zatim to funguje, ale teprve se uvidi, jestli se pocet zvirat v parku zacne zase zvysovat. Pry to bude zviratum trvat aspon jednu generaci, nez si opet zvyknou na lidi a prestanou utikat, kdyz na nekolik kilometru uslysi prijizdet dzip.

Po Manasu uz nam zbyvalo se jen rozdelit  – Jena, Ondra, Jirka a Stepan vyrazili do Dardzilingu a Nepalu a my se zoology jsme nasedli do vlaku zpatky do Kolkaty…

T