Indie 2007

Banglades, Thakurovo “Zlate Bengalsko”* v delte Gangy a Brahmaputry, zeme plna ryze, zeme plna vody, zeme plna palem a zelene, zeme plna urednich narizeni, jejichz zmet je stejne kosata jako tisice kilometru mistnich rek a kanalu. Na rozdil od rozvetne ricni site se v urednich narizenich ale nikdo poradne nevyzna. Jsem opravdu moc rad, ze jsme se do tehle site nemuseli zapletat hluboko, protoze i povrchni stretnuti s ni v nas zanechalo svoje otisky – a predevsim nas pripravilo o cenne hodiny a dny nasich zivotu.

Prvni stretnuti jsme prodelali v Cattagramu a byla to vlastne takova priprava na pozdejsi zklamani. Spolecne s Norinym manzelem Antuem, ktery v Cattagramu vyrustal od detstvi, jsme se sli zeptat na mistni hlavni policejni stanici, zdali je potreba ke vstupu do horske oblasti povoleni. Tato oblast, obyvana puvodne predevsim kmenovym obyvatelstvem, predstavuje jednu z mala hornatych koncin Bangladese a zaroven udajne jednu z nejkrasnejsich. Bohuzel tlak centralni vlady na puvodni obyvatele v podobe zabirani pudy pro prumyslove ucely a necitlive imigracni politiky, ktery vedl k tomu, ze dnes jsou puvodni etnika ve sve zemi ekonomicky slabsi mensinou, primel cast mistnich k ozbrojenemu partyzanskemu odporu. Prestoze dnes je oblast udajne pomerne klidna a vyjednavani pokracuje, stale jeste museji cizinci pred vstupem zadat o povoleni mistnich uradu. O tomto narizeni ovsem panove na policejni stanici v Cattagramu nemeli sebemensi poneti a s ujistovanim, ze nic takoveho se nevyzaduje, nas poslali domu. Chapal bych nedorozumeni, kdyby s nami nebyl Antu, ktery rozumi jinak pro nas neproniknutelnemu mistnimu nareci (pokud se ovsem uz nejedna o uplne jinou rec nez je bengalstina). Ale diky jeho doprovodu bylo spatne pochopeni z nasi strany vyloucene, a je tak evidentni, ze co dela jedna ruka tisiciruke bangladesske byrokracie, ostatni ruce nevedi a snad je to ani nezajima. 

O teto krute pravde jsme se poucili bohuzel az primo pri vjezdu do oblasti na vojenskem checkpointu o nekolik dni pozdeji. Byla navic sobota, a nebyla tak sance dostat povoleni driv nez v pondeli, na coz jsme v nasem nabytem programu nemeli misto. Prestoze se vojaci dost snazili, nemohli nam nijak pomoct. A my jsme se na ne ani nemohli poradne zlobit, protoze oni skutecne za nic nemohli. A protoze urady byly zavrene, nemohli jsme se ani poradne rozzlobit na pany na policejnim urade. Takze jsme si pekne u zavory prohledli predhuri Cattagramskych hor, popili caj s vojakama, spolkli nabidnute susenky a nas vztek a znacne predelali nase dalsi plany.

Dalsi stretnuti jsme prozili mezitim, kdyz jsme se snazili dostat na ostrov St. Martin’s. Jezdi tam z mesta Teknaf lode - krome dvou velkych a drahych parniku, ktere jezdi rano tam a odpoledne zpatky, zajistuji dopravu male rybarske barky. Jelikoz jsme prijeli odpoledne, koupili jsme si listky prave na takovou barku. Usadili jsme se a chvalili zatazenou oblohu, ktera nas chranila pred primim slunecnim zarem, kdyz se kde se vzal, tu se vzal, objevil nejaky chlapik, ktery si predtim zapsal nase jmena a jmena nasich otcu, jak je v muslimskych zemich zvykem, a oznamil nam, ze nemuzeme jet. Duvod byl jednoduchy – protoze jsme turisti. Drzeli jsme se hrdinne a s podporou nekterych spolucestujicich Bangladesanu se nam podarilo dosahnout nekterych dilcich vitezstvi, od zacatku nam ale melo byt jasne, ze zvitezit nemuzeme. S poukazem na zakladni rovnost vsech lidi jsme odrazili argument, ze nemuzou riskovat nase zivoty cestou na takove barce – sedelo tam takovych 50 mistnich turistu. Taky jsme proklamovali nasi ochutu vzit na sebe odpovednost za pripadnou ujmu, dokonce i pisemne, pokud by to bylo treba. Jine argumenty na sklade chlapik nemel, ale odplout nam stejne nedovolil a mistni rybari si ho evidentne nechteli rozkmotrit. Takze jsme sice pobavili nektere prihlizejici, ale neziskali vubec nic. Lzivym prohlasenim, ze vedlejsi lodka pojede za hodinu, nas nakonec vylakali z nasi lodi ven a nase puvodni barka odplula vesele se svym nakladem turistu pryc. Nez se ukazalo, ze, jak jsme ocekavali, vedlejsi lod nikam jet neplanuje a ze ourada jim vyslovene zakazal nas odvezt, vzal onen podly chlapik do zajecich a jeho kumpan z prodejny listku s nim. Penize nam sice vratili, nicmene museli jsme kvuli nim stravit zbytecne dlouhe odpoledne a noc v pristavni dire jmenem Teknaf.

Rozzlobeni touhle nespravedlivou rasovou diksriminaci jsme se vydali na lov obou provinilcu, ktery nas nakonec dovedl k sefovi mistniho pristavu a k vrcholnym sarzim mistni vojenske posadky. Tam velmi ocenili nasi bengalstinu, nabidli nam caj, kterym zchladili nasi pifku, a omluvili se nam jmenem bangladeske vlady - nicmene potvrdili zakaz prevazeni turistu na barkach. Nasli pro to dokonce dalsi duvod, totiz nebezpeci unosu do Barmy, ktera lezi jen asi deset kilometru daleko, na druhe strane zalivu. Jeden takovy unos se pry skutecne odehral – blahe pameti leta pane 1956.

Dalsi vice ci mene absurdni urednicka narizeni uz snad jen namatkou. Napriklad je treba slozit v urcite bance predem poplatek 300 taka za vyjezd(!) ze zeme, pricemz na nekterych hranicnich prechodech banka svoje pobocky nema a narizeni neni nikde inzerovano. Jeste stesti, ze jsme o tom vedeli, protoze vracet se z hranice zase nekam do vetsiho mesta by me asi dohralo. Dalsim potencialnim problemem je zakaz opustit zemi jinym hranicnim prechodem, nez jakym clovek vjel. Urad, ktery by mel vydavat povoleni, ktera to umozni, od toho dava ruce pryc a doporucuje lidem, kteri chteji odjet jinudy, aby na prechod jeli a proste to nejak zkusili.

Daleko vetsi problemy mel ale urcite Antu, ktery se s urady potykal kvuli legalizaci sve svatby s Norou. Aby mohla byt uznana ceskou stranou, musi mit Antu potvrzeni ze sve zeme, ze neni zenaty. Takove potvrzeni je ale nemozne dostat v zemi, kde neexistuji matriky a uredni svatby jsou vyjimkou. Nakonec se mu snad podarilo uspet s nejakym cestnym prohlasenim od pribuznych, ale mam pocit, ze mu papirovani zabralo docela slusou cast jeho kratkeho pobytu doma (jinak zije v Dilli).

No a co napsat o ostrovu Svateho Martina? Krasny kout zeme, plny kokosovych palem (podle nich ma svou prezdivku “Kokosove utociste”), ktere davaji orechy se sladkou stavou a vybornou duzinou. Ostrov, kde se da potapet ke koralovym utesum, pokud je lepsi viditelnost, nez jsme meli my,

ostrov, kde se da pekne koupat, ackoliv kameny roztrosene v pisku trochu zhorsuji kvalitu plaze, ktera je jinak snad ucebnicovym prikladem tropickeho raje.

Vetsina turistu navic prijizdi jen na odpoledni prochazku, a tak jsou rana a vecery klidne, restaurace prazdne, zato ale vynikajici (predesim co se nabidky morskych ryb tyce), vnitrozemska ryzova policka krasne opustena a nocni kladeni zelvich vajicek na plazi nerusene. Jak radi bychom napsali takovou idylickou zpravu take o Cattagramskych horach, ale na druhou stranu jsme se o duchu a kulture teto bengalsky mluvici zeme poucili urcite lepe a presneji prave skrze neuspesna stretnuti s mistni byrokracii.

OH

* Pro nebengalisty, tedy pro vsechny krome nas, byl asi nesrozumitelny nadpis predchoziho prispevku. ”Amar sonar Bangla” je jmeno jedne pisne Rabindranatha Thakura, ktera se stala statni hymnou Bangladese. Jeji nazev znamena “Me zlate Bengalsko”.