Na severovychod za nosorozci
Po trech tydnech stravenych v placatem a mokrem Bangladesi jsme se vratili zpatky do Indie. Nase cesta vedla primo na sever, do indickeho statu Meghalaja. Uz prvni kilometry za bangladesskymi hranicemi naznacovaly, ze se blizime do zcela odlisneho prostredi; zacali jsme prudce stoupat a nas dzip klickoval po uzke a indicky “kvalitni” silnicce do vysky asi dvou tisic metru. S postupne nabyvanou vyskou se znatelne zmenila i teplota, nejdriv jsme se zabalily do satku (tedy ja a Veronika), pak zavreli okynka dzipu (i Ondra) a nakonec litovali, ze teplejsi obleceni mame v krosne na strese. Meghalaja cela lezi pomerne vysoko, hodne zde prsi (meghalaja znamena “pribytek mraku”) a nachazi se tu nejdestivejsi misto na zemi – Cerapundzi. To nas lakalo k navstiveni, ale kvuli tomu, ze jsme se nakonec rozhodli zustat v Bangladesi o dva dny dele a 12.listopadu jsme meli domluveny sraz v Guvahati, nam na vylet mezi “korenove mosty” a do destiveho lesa nezbyl cas. Jeli jsme tedy primo do hlavniho mesta Meghalaji do Silongu. Cela Meghalaja a i konkretne Silong je misto, v nemz se nesmirne darilo krestanskym misionarum, a dneska muze clovek temer vsude videt kostely a kaplicky a spoustu lidi, kteri do nich maji namireno. My jsme byli v Silongu v nedeli a zrovna pri nejakem vyznamnem svatku a do kostelu se schazely stovky lidi, neobvykle nastrojenych ve slavnostnich satech. Bohuzel kvuli svatku bylo zavrene mistni etnograficke muzeum, kam jsme se dopoledne nadsene vydali, na zavrene instituce jsme pak meli stesti jeste nekolikrat…
Na Meghalaje a hlavne na mistnich lidech je hodne poznat, ze lezi daleko od “klasicke Indie”. Lide jinak vypadaji a jinak chodi obleceni. Patri ke krasnemu typu s sikmyma ocima a s vystouplymi licnimi kostmi. Muzske obleceni neni nijak zvlast odlisne od toho, co jsme videli jinde v Indii, snad jen vic lidi nosi kulicha a bundu, zato zeny nosi neco jineho. Pres bluzicku a dlouhou sukni si oblekaji obdelnikovity kus latky, ktery maji podvleceny pod jednou rukou a sepnuty sponou na druhem rameni, latka byva vestinou kostkovana a saha temer az na zem. Nevim, jaky ma tento kus odevu vyznam, snad ma zakryvat zenske tvary, protoze pokud zena ma na sobe dite, nosi ho na zadech v jinem kusu latky. Vsechno pak doplnuje latkova taska, ktera se da nosit klasicky pres rameno, nebo jeste lepe na zadech, pricemz jeji siroky pruh je zaveseny za celo.
Protoze jsme meli na Meghalaju poradne jen jeden den a nestihli (!!) si vyfotit ani jednu pani s ditetem na zadech a s taskou na cele, tak se sem budeme muset jeste nekdy vratit.
Z Meghalaji jsme se behem dalsi cesty dostali zase do nam znamejsi Indie, jak s klesajici nadmorskou vyskou, tak navratem k bengalstine, kterou se v Asamu clovek domluvi (asamstina je hodne podobna bengalstine, dokonce i pismo je az na dva znaky identicke). Ze Silongu jsme se vydali cestou plnou destem vymletych der na smluveny sraz do Guvahati, hlavniho mesta cajoveho Asamu. Tam na nas cekala skupinka zoologu – Jan s Janou a Petr s Petrou (aby se to nepletlo :-) ), “rivalove” z ostravske a ustecke zoo, a skupina Ondrovych kamaradu - Jena, Ondra, Jirka a Stepan.
Spolecne s nimi jsme se vypravili dal na vychod (na nasi ceste bude toto misto nasim nejvychodnejsim!) do narodniho parku Kaziranga. O tomto parku je vlastne titulek dnesniho clanku, protoze nejvetsim lakadlem Kazirangy je prave mohutny, sedivy a nebojacny nosorozec (jednorohy).
Kaziranga je velice oblibeny a dobre pristupny park, navic ma skvelou infrastrukturu, ubytovani primo u vstupu do parku (vsude okolo se rozkladaji cajove plantaze – cajem je ostatne Asam prosluly) a hodne moznosti, co v parku delat. My jsme se placli pres kapsu a dali si behem dvou dnu tri dzipova safarka (v Kaziranze jsou k mani tri ruzne okruhy), vylet do lesa za gibony (a za pijavicemi, jak se ukazalo po zuti bot) a jako tresinku na dortu vyjizdku na slonech, kteri jsou tady vybornym dopravnim prostredkem do vysoke sloni travy a z nichz lze bez obav sledovat nosorozce z par metru. Jizda na slonu je sama o sobe zazitkem, clovek by si rekl, ze je to jen turisticka atrakce, ale kdyz nastoupite na majestatniho slona, kyvate se spolecne s nim ze strany na stranu, pomalu postupujete vpred a sledujete, jak se slon vicemene bez prestavky necim laduje (podle Petra, ktery ma slony v Usti na starost, zbasti asi 80 kilo potravy denne), je to moc hezke. Kdyz se mu trs travy, ktery si utrhne chobotem, zda prilis spinavy, oklepe si ho o vlastni nohu a teprve pak ho slupne.
Velkou cast parku tvori zaplavova savana s vysokou sloni travou, ktera se v lednu a v unoru vypaluje. Park lezi nedaleko reky Brahmaputry, ktera se v dobe destu vyleva a zcasti ho zaplavuje. Je zde k videni spousta divoke zvere, napriklad vodni buvoli, jeleni (jelen vepri, barasingha a sambar), divoka prasata a mnoho ptacich druhu… Zoologove byli ve svem zivlu ;-) Ondra a Honza, kteri byli v Kaziranze pred peti lety, diky sve znamosti s mistnim kapem Gogoiem domluvili za par minut dzipy a dalsi program na cele dva dny. Dalsi variantou, kterou vyzkouseli jen Jena a spol., byl vylet na lodce na Brahmaputru, kde by meli byt videt sladkovodni delfini.
Z Kazirangy jsme se presunuli pres Guvahati do dalsiho narodniho parku Manas. Lezi v severnim Asamu na hranici s Bhutanem a jde o stale zeleny les v podhuri bhutanskych hor. Na rozdil od Kazirangy, kterou uz kluci od minule navstevy znali, jsme o Manasu predem nic nevedeli a nemeli nic zajistene. Prvni vecer jsme zustali ve mestecku Barpeta jeste par desitek kilometru pred parkem, rano zasli do kancelare parku a nejdriv se dozvedeli, ze park je kvuli povodnim zavreny. Zklamane jsme zacali vymyslet nahradni program, ale po telefonatu s Ondrovym kamaradem Anandem, ktery je soucasti projektu na zachranu tigra v Indii, se situace otocila, park nebyl uzavreny (jen tam bylo moc v.i.p. lidi a nebylo tedy mozne ubytovani uvnitr parku) a za dvacet minut uz jsme vyrazeli dvema dzipy k parku. Cesta byla zajimava a malebna (i kdyz poradne derava a prasna) a my si jen potvrzovali, jak je Asam krasny. Po prijezdu k branam parku jsme vsak byli nuceni se ubytovat v jedinem miste, ktere tu k tomuto ucelu slouzilo, a to nase rozpocty priblizilo smerem k zavratnym vysinam, slo jednoznacne o nas nejluxusnejsi hotel, jina varianta vsak nebyla. Navic i poplatky za vstupy a dalsi veci v parku se ukazaly byt v dolarech a neskutecne vysoke. Opet vecer se situace zmenila, dozvedeli jsme se, ze sef vnitrni casti parku na nas uz den ceka a bude hodne mily, jak jeste uvidime. Ondra s Honzou se za nim jeste vecer vypravili, padli si do oka a navic asi pomohly i znalosti (zoologie a bengalstiny) a znamosti… Najednou vse slo hladce (a zadarmo, vsech jedenact nas bylo hosty parku). Ubytovani primo uprostred parku v krasnem prostredi hned u reky vytekajici z hor nebyl problem. Dve prochazky uvnitr parku, jizda na slonovi a vylet za vzacnym zoborozcem se vsak zoologicky ukazaly jako neprilis uspesne… az na par jelinku a languru jsme skoro nic nevideli. Navic pri jedne ranni prochazce jsme minuli tygra (!!), ktery pry sel po druhem brehu reky a byl videt od stolu se snidani…
Dostali jsme se take za nehlidanou hranici Bhutanu a par kilometru se prosli za hranice. Do Bhutanu se jinak clovek dostane jen po zaplaceni vysokych permitu a jen s pruvodcem. Nedostane se tam tak zadny chudy turista (na rozdil od Indie), zato ma zeme pritazlivy nadech exkluzivity.
V teto casti Asamu zije pocetna mensina (asi 16%) lidi z kmene Boro, ktery je jazykove pribuzny meghalajskym Garum. Po dlouhych, temer dvacet let trvajicich bojich za vetsi autonomii doslo v roce 2004 k nastoleni klidu a mistni lide ziskali podil na sprave sve oblasti, prezdivane Boroland. Prave behem konfliktu utrpel Manas nejvetsi ranu, co se tyka nezakonneho loveni tygru, a dnes se pocet zdejsi tygri populace odhaduje uz jen na nejake dve stovky.
V Manasu se ale podarila jedinecna vec, a to integrovat byvale pytlaky do struktur parku. Za poslednich tri roky nebyl hlasen zadny pokus o pytlaceni. Vyhodou muze byt spatna dostupnost a ze severni bhutanske strany pritomnost dalsiho narodniho parku. Byvali pytlaci jsou dnes soucasti parku, zatim to funguje, ale teprve se uvidi, jestli se pocet zvirat v parku zacne zase zvysovat. Pry to bude zviratum trvat aspon jednu generaci, nez si opet zvyknou na lidi a prestanou utikat, kdyz na nekolik kilometru uslysi prijizdet dzip.
Po Manasu uz nam zbyvalo se jen rozdelit – Jena, Ondra, Jirka a Stepan vyrazili do Dardzilingu a Nepalu a my se zoology jsme nasedli do vlaku zpatky do Kolkaty…
T
Indicka kuchyne II – zaostreno na Bengalsko
Indicka kuchyne je bohata a rozmanita a stravovaci navyky i chute se tu lisi stat od statu ci oblast od oblasti. Bengalci jsou pry obzvlast naruzivi jedlici a jinde v Indii nam obcas lidi skodolibe licili a predvadeli, jak se Bengalci vasnive cpou tou svoji ryzi a rybami. Bengalsko je opravdu prevazne ryzove, narozdil od severozapadni Indie, kde jsou hlavni prilohou placky ruznych druhu – kynute i nekynute, v tanduru pecene i na panvi smazene. Na nasleduji fotce je jihoindicka placka “dosa”, ktera ale zrovna neni prilohou, ale samostatnym jidlem.
Krome ryb, ktere se v Bengalsku stejne jako v Bangladesi tesi velke oblibe, jsou dalsi mistni specialitou sladkosti. Ty jsou udajne nejlepsi v cele Indii a obzvlaste dva cukrarske vynalezy jsou pychou Kolkatanu – sladky “jogurtotvaroh” zvany “dai” a bile sirupove koule “rasaguly”, nejlepsi pry jeste teple (teple rasaguly nam dokonce Bengalci doporucovali jako nejlepsi lek na strevni a vpodstate jakekoliv zdravotni potize – to asi nejlepe svedci o cituplnem vztahu, ktery k nim chovaji).
Dulezitou indickou surovinou jsou ruzne druhy lustenin – s levnou lusteninovou kejdou zvanou “dal” se setkate snad vsude v Indii (i kdyz na jihu jsme nikdy nebyli, takze kdo vi). V Bengalsku bude mit podobu ridke polevky na zaliti ryze, kterou se pak hodi doplnit jeste bud masem (rybou) a nebo zeleninou, ktera je dle meho nazoru to nejlepsi, co indicka kuchyne nabizi.
Indie je opravdovym rajem pro vegerariany, protoze takovy vyber zeleninovych kari, takove mnozstvi napaditych zpusobu upravy zeleniny, dovedene k dokonalosti rafinovanym pouzivanim velkeho mnozstvi koreni, nikde jinde neuvidite.
Muzete si vybrat vonavou slichticku z kvetaku, kapusty, brambor (ktere tu mimochodem zdomacnely az s Anglicany a ktere se tu nepouzivaji jako priloha, ale jako zelenina), lilku, rajcat, hrasku, okry, zelenych bananu… Nebo se muzete nechat prekvapit a dat si mix veg, smes toho, co je zrovna k mani. Mezinarodni proslulost ziskalo indicke “thali”, tj. “talir”, vlastne jakesi menu, sestavajici typicky z ryze, nekynutych placek, jedne krupave tenoucke placky, nejakeho dalu a z nekolika druhu zeleniny.
Pri takovem bohatstvi zeleninovych chuti a vuni nechybi maso ani leckteremu masozroutovi. Zatimco u nas muze byt pro vegetariana problem stravovat se levne a zaroven kvalitne a rozmanite, tady je to prave naopak. Kdyz tu clovek navic vidi, jak se tu vali maso na pultech, obletovano roji much, nebo jak se tu lidi chovaji k masu “jeste zivemu” (tim mam na mysli hlavne slepice, ktere tu bezne lidi svazuji za nohy do trsu a pak si je treba zavesi na riditka u kola), zbytky jeho masozroutske vasne ho dost mozna opusti.
Indicke jidlo je tim, po cem se alespon me v Cechach nejvic styska. Ono se taky na cloveka v Indii tlaci ze vsech stran, utoci na jeho smysly ze stanku, voziku ci otevrenych kramku vsude okolo, a napomaha tak vzniku silnych dojmu z indicke ulice. Vune koreni od chilli pres koriandr az po kardamom se tu misi s mene uslechtilymi pachy a prostupuje hlucicim a hemzicim se zmatkem. Clovek se rad zastavi u stanku s cajem, ktery se tu pije s mlekem a cukrem a nekdy taky s kardamomem, zazvorem nebo hrebickem. A nebo si dopreje cerstvy ovocny dzus vymackany z citrusu zvanych “mosambi” ci osvezujici jogurtove mleko “lassi”. Kdyz ma chut na neco maleho, nabizi se ruzne “smazenky” - v testicku smazena cibule, lilek, spenat, korenena bramborova smes…
K autentickemu prozitku indicke kuchyne ovsem neodmyslitelne patri i indicky zpusob jedeni, ktery jsme velmi rychle prijali za svuj a svou naruzivosti v jeho dodrzovani casto predcime i samotne Indy. Jde o to, ze v Indii se tradicne ji rukama (resp. pouze pravou rukou), a to i ryze se vsemi zeleninovymi omackami, ktere jsou nekdy dost tekute. Slichticka se proste zamicha do ryze a nabira konecky prstu. Prehrabovat se v ryzi je moc prijemne a doda to stolovani novy rozmer – rozhodne doporucujeme!
Kdyz uz jsem se dotkla intimni otazky nasi asimilace a adaptace na indicke podminky, jsou jeste dalsi veci kazdodenniho zivota, na nez maji Indove odlisny pohled. Je tu napriklad neslusne, kdyz lide piji ze spolecne lahve tak, aby se usty dotykali hrdla, a tak si vodu liji do ust z vysky. Tohle chce trochu praxe, ale da se to zvladnout, alespon pokud clovek nema moc velke ambice a nechce behem liti i polykat (to z nas umi, pokud vim, jen Jindra).
A snad se uplne neodchylim od tematu, jestlize zminim i trochu choulostivejsi otazku pouzivani ci nepouzivani toaletniho papiru. Indicke zachody na nej nejsou delane, a tak hrozi ucpani, coz je pochopitelne dost neprijemne. Nase zkusenost je takova, ze je mnohem pohodlnejsi delat to, na co je tu kazda koupelna zarizena, totiz pouzivat levou ruku a nadobku s vodou. Zkuste to a uvidite – mezi sebou jsme schopni vasnive debatovat o vyhodach i nevyhodach obou dvou zpusobu, tady se ale omezime na odkazani zajemcu o detaily na osobni konzultaci…
K.
Zmeny a zase zmeny
Do galerii z Bangladese (25. a 26.) pribylo opravdu hodne fotek.
http://indie07.wordpress.com/banglades-i/
http://indie07.wordpress.com/26-st-martins-kumilla-dhaka-a-srimangal/
Omlouvame se za nekonzistentni pristup k updatovani blogu, ale jelikoz ted necestujeme pohromade, byva domluva tezka a fotky musime doplnovat na vickrat.
OH, ten v cajovym zahonu.
Banglades, zeme zaslibena… byrokratum
Banglades, Thakurovo “Zlate Bengalsko”* v delte Gangy a Brahmaputry, zeme plna ryze, zeme plna vody, zeme plna palem a zelene, zeme plna urednich narizeni, jejichz zmet je stejne kosata jako tisice kilometru mistnich rek a kanalu. Na rozdil od rozvetne ricni site se v urednich narizenich ale nikdo poradne nevyzna. Jsem opravdu moc rad, ze jsme se do tehle site nemuseli zapletat hluboko, protoze i povrchni stretnuti s ni v nas zanechalo svoje otisky – a predevsim nas pripravilo o cenne hodiny a dny nasich zivotu.
Prvni stretnuti jsme prodelali v Cattagramu a byla to vlastne takova priprava na pozdejsi zklamani. Spolecne s Norinym manzelem Antuem, ktery v Cattagramu vyrustal od detstvi, jsme se sli zeptat na mistni hlavni policejni stanici, zdali je potreba ke vstupu do horske oblasti povoleni. Tato oblast, obyvana puvodne predevsim kmenovym obyvatelstvem, predstavuje jednu z mala hornatych koncin Bangladese a zaroven udajne jednu z nejkrasnejsich. Bohuzel tlak centralni vlady na puvodni obyvatele v podobe zabirani pudy pro prumyslove ucely a necitlive imigracni politiky, ktery vedl k tomu, ze dnes jsou puvodni etnika ve sve zemi ekonomicky slabsi mensinou, primel cast mistnich k ozbrojenemu partyzanskemu odporu. Prestoze dnes je oblast udajne pomerne klidna a vyjednavani pokracuje, stale jeste museji cizinci pred vstupem zadat o povoleni mistnich uradu. O tomto narizeni ovsem panove na policejni stanici v Cattagramu nemeli sebemensi poneti a s ujistovanim, ze nic takoveho se nevyzaduje, nas poslali domu. Chapal bych nedorozumeni, kdyby s nami nebyl Antu, ktery rozumi jinak pro nas neproniknutelnemu mistnimu nareci (pokud se ovsem uz nejedna o uplne jinou rec nez je bengalstina). Ale diky jeho doprovodu bylo spatne pochopeni z nasi strany vyloucene, a je tak evidentni, ze co dela jedna ruka tisiciruke bangladesske byrokracie, ostatni ruce nevedi a snad je to ani nezajima.
O teto krute pravde jsme se poucili bohuzel az primo pri vjezdu do oblasti na vojenskem checkpointu o nekolik dni pozdeji. Byla navic sobota, a nebyla tak sance dostat povoleni driv nez v pondeli, na coz jsme v nasem nabytem programu nemeli misto. Prestoze se vojaci dost snazili, nemohli nam nijak pomoct. A my jsme se na ne ani nemohli poradne zlobit, protoze oni skutecne za nic nemohli. A protoze urady byly zavrene, nemohli jsme se ani poradne rozzlobit na pany na policejnim urade. Takze jsme si pekne u zavory prohledli predhuri Cattagramskych hor, popili caj s vojakama, spolkli nabidnute susenky a nas vztek a znacne predelali nase dalsi plany.
Dalsi stretnuti jsme prozili mezitim, kdyz jsme se snazili dostat na ostrov St. Martin’s. Jezdi tam z mesta Teknaf lode - krome dvou velkych a drahych parniku, ktere jezdi rano tam a odpoledne zpatky, zajistuji dopravu male rybarske barky. Jelikoz jsme prijeli odpoledne, koupili jsme si listky prave na takovou barku. Usadili jsme se a chvalili zatazenou oblohu, ktera nas chranila pred primim slunecnim zarem, kdyz se kde se vzal, tu se vzal, objevil nejaky chlapik, ktery si predtim zapsal nase jmena a jmena nasich otcu, jak je v muslimskych zemich zvykem, a oznamil nam, ze nemuzeme jet. Duvod byl jednoduchy – protoze jsme turisti. Drzeli jsme se hrdinne a s podporou nekterych spolucestujicich Bangladesanu se nam podarilo dosahnout nekterych dilcich vitezstvi, od zacatku nam ale melo byt jasne, ze zvitezit nemuzeme. S poukazem na zakladni rovnost vsech lidi jsme odrazili argument, ze nemuzou riskovat nase zivoty cestou na takove barce – sedelo tam takovych 50 mistnich turistu. Taky jsme proklamovali nasi ochutu vzit na sebe odpovednost za pripadnou ujmu, dokonce i pisemne, pokud by to bylo treba. Jine argumenty na sklade chlapik nemel, ale odplout nam stejne nedovolil a mistni rybari si ho evidentne nechteli rozkmotrit. Takze jsme sice pobavili nektere prihlizejici, ale neziskali vubec nic. Lzivym prohlasenim, ze vedlejsi lodka pojede za hodinu, nas nakonec vylakali z nasi lodi ven a nase puvodni barka odplula vesele se svym nakladem turistu pryc. Nez se ukazalo, ze, jak jsme ocekavali, vedlejsi lod nikam jet neplanuje a ze ourada jim vyslovene zakazal nas odvezt, vzal onen podly chlapik do zajecich a jeho kumpan z prodejny listku s nim. Penize nam sice vratili, nicmene museli jsme kvuli nim stravit zbytecne dlouhe odpoledne a noc v pristavni dire jmenem Teknaf.
Rozzlobeni touhle nespravedlivou rasovou diksriminaci jsme se vydali na lov obou provinilcu, ktery nas nakonec dovedl k sefovi mistniho pristavu a k vrcholnym sarzim mistni vojenske posadky. Tam velmi ocenili nasi bengalstinu, nabidli nam caj, kterym zchladili nasi pifku, a omluvili se nam jmenem bangladeske vlady - nicmene potvrdili zakaz prevazeni turistu na barkach. Nasli pro to dokonce dalsi duvod, totiz nebezpeci unosu do Barmy, ktera lezi jen asi deset kilometru daleko, na druhe strane zalivu. Jeden takovy unos se pry skutecne odehral – blahe pameti leta pane 1956.
Dalsi vice ci mene absurdni urednicka narizeni uz snad jen namatkou. Napriklad je treba slozit v urcite bance predem poplatek 300 taka za vyjezd(!) ze zeme, pricemz na nekterych hranicnich prechodech banka svoje pobocky nema a narizeni neni nikde inzerovano. Jeste stesti, ze jsme o tom vedeli, protoze vracet se z hranice zase nekam do vetsiho mesta by me asi dohralo. Dalsim potencialnim problemem je zakaz opustit zemi jinym hranicnim prechodem, nez jakym clovek vjel. Urad, ktery by mel vydavat povoleni, ktera to umozni, od toho dava ruce pryc a doporucuje lidem, kteri chteji odjet jinudy, aby na prechod jeli a proste to nejak zkusili.
Daleko vetsi problemy mel ale urcite Antu, ktery se s urady potykal kvuli legalizaci sve svatby s Norou. Aby mohla byt uznana ceskou stranou, musi mit Antu potvrzeni ze sve zeme, ze neni zenaty. Takove potvrzeni je ale nemozne dostat v zemi, kde neexistuji matriky a uredni svatby jsou vyjimkou. Nakonec se mu snad podarilo uspet s nejakym cestnym prohlasenim od pribuznych, ale mam pocit, ze mu papirovani zabralo docela slusou cast jeho kratkeho pobytu doma (jinak zije v Dilli).
No a co napsat o ostrovu Svateho Martina? Krasny kout zeme, plny kokosovych palem (podle nich ma svou prezdivku “Kokosove utociste”), ktere davaji orechy se sladkou stavou a vybornou duzinou. Ostrov, kde se da potapet ke koralovym utesum, pokud je lepsi viditelnost, nez jsme meli my,
ostrov, kde se da pekne koupat, ackoliv kameny roztrosene v pisku trochu zhorsuji kvalitu plaze, ktera je jinak snad ucebnicovym prikladem tropickeho raje.
Vetsina turistu navic prijizdi jen na odpoledni prochazku, a tak jsou rana a vecery klidne, restaurace prazdne, zato ale vynikajici (predesim co se nabidky morskych ryb tyce), vnitrozemska ryzova policka krasne opustena a nocni kladeni zelvich vajicek na plazi nerusene. Jak radi bychom napsali takovou idylickou zpravu take o Cattagramskych horach, ale na druhou stranu jsme se o duchu a kulture teto bengalsky mluvici zeme poucili urcite lepe a presneji prave skrze neuspesna stretnuti s mistni byrokracii.
OH
* Pro nebengalisty, tedy pro vsechny krome nas, byl asi nesrozumitelny nadpis predchoziho prispevku. ”Amar sonar Bangla” je jmeno jedne pisne Rabindranatha Thakura, ktera se stala statni hymnou Bangladese. Jeji nazev znamena “Me zlate Bengalsko”.
Amar sonar Bangla
Jak uz napsal Rabindranath Thakur, zeme bengalska je opravdu krasna. Zlaty Banglades nadchnul i nas, a to se nam vlastne posledni dny z Kolkaty moc nechtelo. Banglades je pomerne mlada zeme, jako uzemni celek vznikla v roce 1947 pri rozdeleni Indie na nabozenskem zaklade, tenkrat spadala pod spravu Zapadniho Pakistanu. V roce 1971 se Vychodni Pakistan osamostatnil od sveho muslimskeho bratra Zapadniho Pakistanu (dnesni Pakistan) a stal se samostatnou zemi. Hlavnim mestem Bangladese je Dhaka. Na uzemi rozlohou asi dvakrat vetsim nez Ceska Republika se tisni odhadem asi 150 milionu lidi.
Prechod pres hranice v Benapole byl docela bezproblemovy, uz po ceste vlakem z Kolkaty se nas ujal jeden mladik z Dhaky a na hranicich nas vodil od jedne kancelare k druhe. Vcetne cekani ve frontach, vyplnovani dotazniku a dalsiho cekani byrokracie stejne zabrala asi hodinku. Z hranice jsme se primym autobusem dostali pomerne pohodlne az do Khulny, nasi prvni zastavky na ceste. Khulna je hlavni mesto jedne ze sesti bangladesskych divizi, ktere jsou pojmenovane po svych hlavnich mestech (Khulna, Borisal, Radzsahi, Dhaka, Cottogram a Sylhet) a dal se deli na distrikty, subdistrikty atd. My mame v planu navstivit 5 ze 6 divizi, vynechame jen severozapadni Radzsahi.
Samotna Khulna nas prilis nenadchla, ale udelali jsme si z ni denni vylet do nedalekeho mestecka Bagerhat, ktere je zname pro svoje pocetne mesity nebo spise zbytky mesit, a prosli se v jeho okoli.
To se ukazalo jako prijemna zalezitost, protoze jsme na male plose videli hodne z bengalskeho venkova. V Bengalsku je obrovske mnozstvi rek (proteka tudy a usti tu do more sirsi rameno Gangy, zde pod jmenem Padma), rybnicku a vubec jakychkoli vodnich ploch, s cimz souvisi vsudypritomna zelen. Cela zeme je krasne zelena, okolo cest rostou stromy, davajici prijemny stin, na polickach se pestuje ryze a i voda je zelena diky krasnym (ale asi ne prilis chtenym) vodnim hyacintum. Prochazeli jsme se tedy v okoli Bagerhatu a pod zaminkou hledani mesit ci nejakych jinych zajimavych staveb si prohlizeli bengalskou vesnici, kterou tvori z vetsi casti obydli rybaru. Jeden rybar nas dokonce pozval k sobe domu. Povidali jsme o nasi zemi, o jeho zemi, o cenach ryb na trhu a vubec o zivote. Pak venku si Ondrove zahrali s bandou kluku kriket. Mistni lide jsou velice prijemni, pokud nejde o klasicke pokrikovace, kterych je vzdycky vsude dost.
V Khulne nas ale cekalo i jedno nemile prekvapeni, ktere se ale cloveku muze prihodit kdekoli – i doma. Kdyz jsme si v jedne restauraci davali veceri, my dojidali a Kristyna si sla vybrat sladky zakusek po veceri, prisedl si k nam jeden (uz ze zacatku nesympaticky) mladik a zacal si s nami povidat. To se stava asi stokrat za den, ale tentokrat kdyz mladik odesel, zmizela s nim i Kristynina taska, coz jsme bohuzel zpozorovali prilis pozde na to, abychom stacili neco udelat. Tasku jsme shodou nahod nasli druhy den asi o dva kilometry dal, samozrejme prazdnou… No, z chyb se clovek uci, od te doby si davame vsude daleko vetsi pozor (ten jsme zatim v Indii temer nepotrebovali).
Do dalsiho mista nasi cesty jsme se rozhodli presunout jinym druhem dopravy, nez ktery jsme dosud vyzkouseli, a tak jsme si koupili listky na raketu. “Rocket” neboli “raketa” je velka nekolikapatrova lod, obvykle ma tri az ctyri tridy a da se s ni plout mezi jednotlivymi mesty Bengalska diky ricnimu spojeni, nekdy se vyuziva i morskeho zalivu. Delka cesty zalezi na vzdalenosti, trasy, ktere jsme absolvovali my, trvaly 14 a 20 hodin – tedy dele nez autobusem, ale zato jizda lodi je mnohem pohodlnejsi a clovek toho vic vidi. Na obe cesty – z Khulny do Borisalu a z Borisalu do Cottogramu – jsme si koupili listek do druhe tridy, ale dostali jsme se i na palubu pro jednicku, kde to (alespon u prvni lodi) krasne foukalo a byl nadherny vyhled.
Borisal nakonec tak zajimavy nebyl, jen male nekolikamilionove mestecko. Udelali jsme si jen vylet lodkou na druhy breh a prosli se, tedy alespon ta zdrava cast z nas.
Vic jsme se tesili do Cottogramu, kde nas cekal Antu, manzel nasi kamaradky Nory a predevsim mistni clovek, se kterym je poznavani ciziho mesta vzdycky zajimavejsi. Cottogram je druhe nejvetsi bangladesske mesto a soucasne druhy nejvetsi pristav v Asii (po Singapuru). Pobliz mesta se odehrava i negativne proslavene rozebirani starych lodi. Ty sem putuji uz od 60.let, zdejsi pristav se stal pohodlnym smetistem stareho bordelu z celeho sveta. Meli jsme v planu se tam podivat, ale bohuzel jsme to pred zapadem slunce nestihli, tak jsme se po vyrizeni povoleni podivali alespon na doky, ve kterych se lode opravuji.
Ve meste je jeste videt vliv Portugalcu a Anglicanu, kteri tu po sobe zanechali evropske budovy a cele ctvrti. Dokonce i “cottogramstina” je pry take ovlivnena portugalstinou a arakanstinou (oblast dnesni Barmy).
Bengalstina Bangladese se od te kolkatske trochu lisi. Nejnapadnejsi je jina vyslovnost, treba c (ve slove casto) se tady vyslovuje jako c (citron) nebo s (salat), dz (dzban) jako z (zub), coz cloveka obcas zmate. Take uz jsme tady uzili nasi znalost hindstiny, napriklad pro vodu se tu pouziva slovo nikoli bengalske “dzol” (ze sanskrtu), ale hindske “pani”, pro pritakani nekdy pouziva “dzi dzi”. My jsme se ve skole ucili “kolkatstinu”, ktera se v Indii povazuje za standard, mistni zase povazuji za standard svoji rec, at uz jde o variantu z Dhaky, Cottogramu nebo jakoukoli jinou. Pro nas je to prijemne ztizene snazit se porozumet rychle a hodne hovorove reci lidi na ulici, aspon se trenujeme…
Co se tyce jidla, vychodni Bengalci jsou oproti tem zapadnim daleko vetsi masozrouti. Kdyz clovek prijde do restaurace, ma obvykle na vyber mezi cikn, matn, bif a fis. Hodne se tady ji hovezi, cehoz vyuziva hlavne Ondra, a ryby, ktere ma rada Veronika. Nakonec se ale da sehnat i zelenina nebo ridky dal, za coz jsem rada hlavne ja a cim dal tim vic i Kristyna.
Bangladesska vlada se uvedomele rozhodla zakazat pouzivani plastovych pytliku (nebo je aspon omezit) a aspon v tomhle ohledu se dostala daleko nad uroven Indie, kde se plasty valeji na kazde ulici, topi se s nimi nebo je zerou poulicni zvirata. Tady jsou plastove sacky nahrazene o trochu lepsimi sytovkami, papirovymi pytliky ze starych novin nebo krabickami, videli jsme i pytliky usite z jemne slabe latky. Susenky a voda se ale samozrejme prodava v plastu, ale porad je situace o mnoho lepsi nez v sousedni Indii.
Banglades je znama jako jedna z nejchudsich zemi sveta a moc turistu sem nejezdi. Nez jsme dorazili na ostrov St. Martin’s, tak se pocet turistu, ktere jsme potkali, dal spocitat na prstech jedne ruky. Clovek se vsude stava stredem pozornosti, casto na nas pokrikuji, “helou, ver ar ju from, vot is jor nejm” nebo rovnou neco v bengalstine. Kdyz si nekdy na kraji ulice davame caj, obklopi nas dav padesati lidi a tise civi. Pokud bychom vybirali jednu taka (mistni mena) od kazdeho cumila, byli by z nas bohaci :-)
Z Cottogramu jsme se rozhodli vyrazit na jih, co nejvic to pujde, tedy na koralovy ostrov St.Martin’s (nebo Kokosovy ostrov), a pak se zchladit do Bandarbanu v jedine horske oblasti zeme Chittagong Hill Tracts. Cekalo nas prijemne lenoseni pod kokosovymi palmami, okorenene o trochu te subkontinentalni byrokracie a logiky… jak uvidite v dalsim prispevku.
T + OA
Fotky
Do 25. pokracovani naseho cestovatelskeho fotoserialu pribyly dalsi fotky, tak se muzete podivat:
http://indie07.wordpress.com/banglades-i/
Doporucuji take zkouknout stranky:
kde najdete fotky z Martinovy rozlucky se svobodou, ktere fotil jeho bracha.
OH
