Indie 2007

V Benaresu (jmena Benares, Varanasi i Kasi oznacuji totez), udajne jednom z nejstarsich dosud “zijicich” mest na svete, jsme se zastavili na dva dny, abychom si rozdelili dlouhou cestu z Dzaipuru do Kolkaty. Staricky Benares je zaroven asi nejposvatnejsim indickym mestem, spojenym predevsim s “erotickym asketou” Sivou, jehoz chramy a svatyne jsou tu na kazdem kroku. Hlavne je tu ale Ganga, ktera prave ve Varanasi nejlepe smyva hrichy, a do niz se sem prijizdi ponorit poutnici z cele Indie. Komu se postesti zemrit v Benaresu a po zpopelneni skoncit v Ganze, dosahne temer jiste vysvobozeni z kolobehu znovuzrozovani – a tak jsou tu umirani a smrt pritomny vyrazneji nez kdekoliv jinde. Ze spalovacich ghatu se stala bohuzel i turisticka atrakce, takze se sem stahuji ruzni podnikavci, kteri vas upozorni na horici ruku tu a truchlici pribuzne tam, za coz pak chteji zaplatit – clovek se tu v mastnem nasladlem kouri stoupajicim z hranic citi trochu jako sup a neni to moc prijemne. Letos uz jsme ale tyhle “povinne” navstevy na ghatech neabsolvovali, protoze uz je mame odbyte z minula, a tak nam s Ondrou konecne vyzbyl cas na Sarnath, buddhistickou pamatku vzdalenou asi 10 km od Varanasi.

V Buddhovych casech se tohle misto nazyvalo “Gazeli haj” a slavny svetec zde proslovil sve prvni kazani, ve kterem vylozil zaklady budhisticke nauky a tim “roztocil kolo zakona”. V Sarnathu v pozdejsich dobach vyrostly cetne klastery a stupy, coz jsou jakesi pomniky vztycovane puvodne nad ostatky Buddhy, pozdeji i bez nich. Dnes je cely areal prijemnym parkem se svezimi zelenymi travniky a stromy, mezi nimiz jsou odkryte zbytky staveb. Jedine velka stupa si zachovala neco ze sve puvodni podoby.

V mistim velmi pekne vedenem muzeu je k videni take zde nalezena slavna hlavice Asokova sloupu se ctyrmi lvy hledicimi do ctyr svetovych stran, ktera dnes slouzi jako znak Indicke republiky.

Odpoledne jsme se v opravdu hodne preplnene barce preplavili na druhy breh Gangy k pevnosti v Ramnagaru,

v niz dodnes zije benaresky maharadza (maharadzove prisli v roce 1947 o znacnou cast sveho majetku a o politicky vliv, nekteri ovsem zustavaji verejne cinni). Ten kazdorocne porada velkolepe, cely mesic trvajici divadelni predstaveni ztvarnujici dej eposu Ramajana. Ten den se zrovna mela prehravat obzvlast uzasna epizoda, pri niz Rama zlomi Sivuv luk a obstoji tak v soutezi, v niz si Sita vybira sveho manzela… No, jako kdybychom nikdy neslyseli o tom, ze indicka dramata jsou naprosto nedramaticka a pro nasince tezko stravitelna – naivne jsme ocekavali preci jenom trochu vic akce…

V prostoru divadla (velky placek z udupane hliny) sedely az prekvapive sporadane a tise davy divaku a mezi nimi se sem tam neco prihodilo na jednom ze ctyr podii, ktera byla dost daleko od sebe, takze nikdo nemohl poradne videt vsechno, a uz vubec ne slyset. Jak jsme tak sedeli a pozorovali, jak si herci ztvarnujici buhvikoho spitaji na vzdalenem jevisti buhvico, pomalu jsme ztraceli trpelivost. Nakonec jsme se ale preci jenom dockali a k nasemu podiu se extremne pomalym tempem zacal priblizovat Rama v cele sve nadhere. Potom nekolik minut stal bez hnuti s Sivovym lukem v ruce, zatimco vedle stojici vypravec nesrozumitelne a potichu neco recitoval. Luk pote jedinym zbesilym pohybem rozlomil (prasknuti evokovano ranou z delbuchu), bylo to ale tak rychle a necekane, ze jsme to poradne nevideli. Lidi mu provolali slavu a pote se zase chvili nic nedelo. Pak se (opet nesnesitelne pomalym krokem) na podium dostavila i Sita, kterou stejne jako Ramu ztvarnoval paradne nastrojeny mladik uslechtileho vzezreni. Ta dlouho stala bez hnuti vedle Ramy, aby mu opet bleskovym pohybem dala kolem krku venec z kvetu, a tim si ho vyvolila za sveho manzela. No a pak se jasalo, provolavala se slava a organizatori do toho postupne zapalili asi dvacet svetlic na dlouhych tycich, z jejichz zaru se na nas pomalu snasely ohorele zbytky mur. A Rama stal a skvel se – a jak jsme se dozvedeli potom, byl to prave tento okamzik, pri kterem se z navleceneho herce stal vtelenym bohem. Zkratka nijak dramaticka podivana to nebyla a vlastne bylo chybou neco takoveho ocekavat. Podstatne na tom bylo byt v pritomnosti ziveho boha a moct na nej popatrit, coz je v Indii mozna nejdulezitejsi forma komunikace s bozstvim (rika se tomu darsan). A lidi si to taky nalezite uzivali, to jenom my jsme uprchli pred koncem, abychom se vyhnuli davum a preplavili se pres reku alespon trochu slusnym zpusobem…

Druhy den jsem vstali brzo rano a pronajali si u naseho hoteliera lodicku, ktera s nami asi hodinu plula po Ganze. Bylo bohuzel zatazeno, a tak jsme koupajici se lidi, meditujici askety i pradlaky mlatici pradlo o kameny polezene v rece videli jen zahalene v mlznem oparu.

Zato jsme ale meli stesti a zahledli sladkovodniho ganzskeho delfina, kterych je dneska v te smrdute a jedovate rece vcelku pochopitelne uz jen malo. Dopoledne jsme pak dospavali brzke vstavani a po obede v restauraci naseho znameho Babu Jadava jsme sli k nemu domu (z lokalu jen nahoru po schodech), abychom se setkali s jeho manzelkou a roztomilou usmevavou dcerkou Seli.

Babu se zenil asi pred rokem a pul (tesne po te, co jsme ho naposledy videli) a jeho svatba byla domluvena, to znamena, ze mu nevestu vybral otec. Babu ale mel to privilegium, ze mu dovolili se na ni pred zasnubami podivat a schvalit ji. Rikal, ze ji videl jen z profilu, ale pry to uplne stacilo – moc se mu libila, a tak hned ochotne souhlasil. Ted uz maji sestimesicni holcicku a  Babu primo zari stestim – pochvaluje si, jak je to bajecne mit dceru a jak teprve ted dospel. Jak jednoduche, chtelo by se rict – mnozi zapadni singlove by mu mohli zavidet…

Odjezd z Varanasi byl nakonec necekane dobrodruzny. Kdyz jsme prijeli na nadrazi, zjistili jsme, ze ze vsech vlaku do Kalkaty byl zrovna ten nas zrusen, zrejme kvuli povodnim. Museli jsme tedy s litosti dat sbohem myslenkam na nase rezervovana lehatka a koupili si listky do “chicken class” jineho vlaku s tim, ze nastoupime do sleeperu a budeme doufat, ze nas pruvodci nekam upichne. Vlak byl ale pochopitelne natriskany stejne postizenymi nestastniky, a tak jsme nekolik hodin stravili postavanim v ulicce a ujistovanim okolo sedicich, ze jim opravdu nechceme zabrat jejich lehatko. Nakonec jsme se, vedeni pruvodcim, s plnou polni prorvali celym vlakem tam a zase nazpatek, abychom nakonec skoncili v drahe a klimatizovane (tzv. 2AC) tride. Tam nas jeste chvili stehovali z kupicka do kupicka, ale pak uz nas nechali vyspat, a druhy den v poledne jsme dorazili do Kolkaty.

K