Durgapudza, aneb blazinec v Kolkate
Jednim z hlavnich lakadel podzimu v Kolkate je durgapudza, vubec nejvetsi bengalsky svatek, oslavujici navrat bohyne Durgy do jeji rodne zeme, do Bengalska. Rodinny zivot bohyne Durgy je totiz usporadan podobne jako zivot obycejnych indickych zen, a tak je jen prirozene, ze Durga behem roku zije se svym manzelem Sivou v jeho dome na hore Kailas, a do sveho otcovskeho domu ze se vraci jen na kratkou dobu prave o durgapudze.
Bengalci prichod matky Durgy radostne ocekavaji a nalezite se na nej pripravuji. Ve velkem se nakupuje nove slavnostni obleceni, obdarovavaji se pribuzni, navstevuji se znami a zvysuje se spotreba sladkosti, ktera je i normalne v Bengalsku povazlive vysoka (Kolkata je udajne zapsana v Guinessove knize rekordu jako mesto, kde je na kilometr ctverecni nejvetsi pocet prodejen cukrovinek). Zkratka to par dni pred durgapudzou v Kolkate vypada asi jako u nas par dni pred Stedrym dnem – blikajici zarovcicky v ulicich, specialni slevy a nabidky v obchodech, davy a blazinec. (Jo a taky u nas doma porad nekdo zvoni a chce penize, “kdyz je ta durgapudza”.)
Krome toho ovsem po celem meste vyrustaji nazdobene stanky, stany a nekdy i hodne rafinovane konstrukce, do nichz je pak v pravy cas umisteno sousousi v cele se sochou Durgy. Do ni pozdeji po provedeni patricnych ritualu bohyne vstoupi. Stavba techto konstukci (zvanych po anglicku “pandaly”) je provazena souperenim jednotlivych mestskych casti a ruznych dalsich spolku a spolecnosti, ktere se predhaneji v tom, ktery pandal bude nejvelkolepejsi, nejnapaditejsi ci zkratka nejkrasnejsi. Letos byly pry v mode pandaly ve stylu starovekeho Egypta, ale videli jsme i pandaly peruanske,
severoamericke, pandal ve stylu bengalske vesnicky, pandal podmorsky, pandal cely vyrobeny z hlinenych nadob,
pandal v podobe lodi
nebo pandal inspirovany bengalskym filmem. V novinach jsme pak dokonce cetli i o pandalu z kokosovych orechu, z knofliku ci z clovece nezlob se a velkou reklamu mel taky pandal ve stylu hradu z Harryho Pottera, ktery byl kvuli pravum zazalovan mistnim vydavatelem Rowlingove.
Obchazet pandaly je oblibenou zabavou Kolkatanu a ruzne spolky take udileji ruzne vice ci mene prestizni ceny. Diky jednomu takovemu spolku, do jehoz poroty jsme byli diky nasemu kamaradovi Amitabhovi povolani, jsme meli moznost si prohlednout opravdu zajimave exemplare, a to bez front, ktere byly obzvlaste v noci doslova k nevystani.
Jako porotci jsme hodnotili nejenom celkove pojeti pandalu, ochotu tech, co se o nej starali, ci bezpecnostni a protipozarni opatreni, ale predevsim jsme se meli zamerovat na samotny idol, tedy sousosi sestavajici z bohyne Durgy, prave zabijejici buvoliho demona Mahisu, ze sloniho boha Ganesi, prosluleho krasavce Kartika, dalsich dvou bohyni a jizdnich zvirat vsech zucastnenych.
Pred sousosim je pak nekolik hlinenych nadob, naplnenych vodou z Gangy, do nichz v prislusnou dobu vstoupi duse (nebo spise dech ci zivot) Durgy. Nebylo nam tedy uplne jasne, kde presne a od ktere chvile bohyne je, Bengalce ale tenhle problem povetsinou nechaval chladnymi. Rikali nam, ze je jak v sose, tak i v nadobe, a nase nejapne dotazy jim asi pripadaly trochu “mimo misu”. Tri takove nadoby s dechem Durgy muzete videt na nasledujici fotce vpravo dole. A vsimnete si taky na pavu sediciho Kartika, ktery je v literature stereotypne uvaden jako priklad opravdoveho fesaka – nepripomina vam nahodou Vlastu Redla?
Zajimavou soucasti idolu je taky bananovnik zabaleny do sari, zvany “bananova zena” a povazovany, buhviproc, za Ganesovu manzelku (na nasledujicim obrazku je zcela vlevo v bilem sari s cervenym lemem).
Krome toho lezi pred sousosim spousta ruznych serepeticek a ritualnich potreb, ktere se vyuzivaji pri cele rade ritualu. Ty se behem hlavnich dnu pudzi konaji vpodstate nepretrzite – obetnik obkruzuje idol vonnou tycinkou, ovivadlem, zvonkem, lampickou ci jaci ohankou a casto u toho velmi dynamicky poskakuje az tanci, doprovazen frenetickym bubnovanim.
Nektere ritualy ovsem maji v ramci durgapudzi vyjimecne postaveni a neni tak jednoduche je videt. Mezi ne patri obrad zvany sandhjapudza, behem nehoz je tradicne obetovan kozel (obeti zvirat jsou dnes v Indii zakazany, a misto kozlu jsou proto casto ritualne “stinany” kokosove orechy, v nekterych starych rodinach se ale puvodni podoba obradu stale dodrzuje), nebo kumaripudza, kdy bohyne Durga vstoupi do male holcicky, ktera je pro ten ucel peclive vybrana a ritualne pripravena. Holcicka, ktera se na jeden vecer stava bohyni, pak vsem zehna a dustojne prijima projevy ucty, ktera je ji prokazovana. Nam bohuzel kumari (tj. “panna”, zde bohyne Durga v jedne z jejich mnoha podob) pozehnala jenom z televizni obrazovky (i kdyz v primem prenosu), osobne jsme se zucastnili jenom beznych obradu, ktere se odehravaly u kazdeho pandalu.
Tyhle bezne ritualy pochopitelne neprovadi obetnik sam, je naopak doprovazen zpravidla celym davem, zenami i muzi, starymi i mladymi, a durgapudza je proto dulezita i jako spolecenska udalost. U pandalu se schazi lide z cele ctvrti, delaji pudzu, povidaji si, tanci a kazdy den je taky zdarma servirovan spolecny obed (takze kdykoliv jsme v dobe obeda k nejakemu pandalu prisli, hned nam ochotne nabizeli, a kdyz jsme odmitli, vnutili nam alespon zmrzlinu nebo prasad – sladkosti posvecene dotykem Durgy). Obyvatele kazde ctvrti ostatne na vystavbu a udrzbu pandalu prispivaji a i my jsme dali skromny durgapudzovy poplatek, abychom se pred sousedy nemuseli stydet.
Tech nekolik svatecnich dnu jsme si uzili, ale nutno priznat, ze nas vsechen ten srumec okolo Durgy i dost vycerpal, a tak nas ani tak moc nemrzelo, kdyz nastal posledni den durgapudzi. Spolu s celym mestem jsme se vydali ke brehum Gangy (zde zvane Hugli), abychom mohli prihlizet tomu, jak jsou stovky a stovky jednotlivych soch i celych sousosi jedno po druhem hazeny do vod posvatne reky. Bengalci se takhle se svou matkou Durgou i s celym jejim bozskym doprovodem louci -Kolkatu krizuji nakladaky nalozene bohy i jejich uctivaci, kteri maji pomalovane tvare a jsou nalezite rozparadeni, tanci, provolavaji bohyni slavu a zkratka tropi humbuk, jaky se na takovou prilezitost slusi a patri. Kdyz nakladak vystoji frontu, je socha vynesena na breh a sup s ni do kalnych vod.
Posledni pohled na Durgu, doprovazeny mavanim a vzdychanim zen, a uz se cela ta nadhera potapi – svatecni cas je u konce zivot se zase muze vratit do svych zajetych koleji…
K
Svatba po bengalsku
Jak jiz bylo receno, hned po prijezdu do Kolkaty jsme se zacli pripravovat na bengalskou svatbu naseho doktoranda Martina. Martin si bral bengalskou umelkyni Papiu Ghoshal,
ktera sice hlavne maluje, ale krome toho taky treba pise basne a v soucasnosti o ni jeden cesky reziser nataci dokument. Jeji fotky i obrazy si muzete prohlidnout na jejich strankach (http://papiaghoshal.tripod.com/).
De jure (tj. podle nabozenskych predpisu - saster) to tedy uplne prava pravoverna bengalska svatba nebyla, protoze Martin je coby beloch bezkastovni, nicmene obrad mel asi vsechno, co ma spravna svatba mit. My jsme Martinovi nahradili nezbytny svatebni pruvod pribuznych,
jeden kamarad mu pujcil byt, ve kterem se odehraly obrady provadene tradicne v dome zenicha. Nejdulezitejsim z nich byl obrad vystizne zvany “kurkuma na tele” a vyzadujici pritomnost alespon tri vdanych zen (musi jich byt ale vzdycky lichy pocet), ktere zenicha pomatlaji blahodarnou smesi kurkumy s olejem. Pleti snedeho Inda propujcuje kurkuma zlatavy nadech, ovsem na Martinovi byla jasne a nezdrave zluta – s bilymi zenichy tenhle ritual evidentne nepocita.
Po pomazani se z muze zbytky kurkumy zase seskrabou a odnesou se do domu nevesty, ktera podstoupi tentyz obrad. Zenich take dostane do ruky louskacek na arekove orisky, ktery musi mit od te doby stale u sebe - nevesta obdobne nosi cernidlo na oci v zelezne zaviraci krabicce.
Krome toho se v dome zenicha odehravaji i dalsi nezbytne pripravy na samotnou svatbu. Predevsim je to aranzovani daru na podnosy, ktere se potom zabali do igelitove folie. Zenich musi prinest dary neveste, jejimu otci a jeji matce, jejim blizkym pribuznym i sluhum v dome. Vetsinou jde o obleceni, cim dulezitejsi je jeho prijemnce, tim honosnejsi a kvalitnesi by melo byt - sari pro nevestu (samozrejme hedvabne, bohate vysivane a cervene, jak se na svatebni sari slusi a patri) napriklad stalo kolem 5000 rupii. V cele pruvodu nesouciho dary nesmi chybet propriety dulezite pro ritualni prubeh svatby. Nejdulezitejsi jsou tri – krome sari pro nevestu je to klobouk ze soly (s jako siska, bila duzina nejakeho stromu, neco jako clovek najde uvnitr bezoveho dreva), ktery vypada jako nacincany slehackovy dort.
Treti veci je velika ryba, ktera symbolizuje nevestu, a musi proto byt pekne nazdobena - pomazaly jsme ji kurkumou a rumelkou a na hlavu jsme ji pripichly nausnice. Byla z ni pak takova krasavice, ze nas na ulici zastavovali lidi a nesetrili chvalou a obdivem.
Dale je v pruvodu nesen maly model nositek pro nevestu, ktera jsou v bengalsku obecne jednim z nejdulezitejsich a nejcastejsich svatebnich symbolu. Posledni nezbytnou veci je tac s nejruznejsimi drobnostmi, ktere potom hraji roli pri samotnem obradu – ryze, cerny sezam, rumelka, cernidlo na oci, ghi, musluve naramky a podobne. Nutnym doplnkem jsou i tacy se sladkostmi a lotosove kvety.
Pote, co jsme odnesly dary do domu nevesty (resp. do pronajateho “svatebniho domu”, ktery ho suploval), byli jsme pozvani na obed, zatimco zenich drzel stejne jako nevesta cely den pust. Potom jsme se vratili do domu zenicha, abychom prihlizeli slozite procedure jeho obalovani do tradicniho hedvabneho odevu.
Kyz nadejde astrologem urcena prihodna doba, je zenich veden do svatebniho domu, kde je uvitan halasnym “ululululu” a troubenim na lastury a otec nevesty ho zve do domu. Obrady jsou slozite a maji nekolik fazi. V prvni z nich v oddelenych mistnostech zehnaji rodice nevesty zenichovi a neveste zase rodice zenicha, ktere zastupoval Martinuv kamarad Asok.
Pak Martina odvedli na strechu, kde spolecne s otcem nevesty sedeli na kobereccich a stridave odrikavali mantry podle toho, jak jim prikazoval oddavajici brahman. Ten tu a tam neco provadel s proprietami, ktere mel pred sebou – dal Martinovi do ruky nejake kvety, prilozil mu na koleno hrsticku ryze a podobne. Pak prinesli Papiu, sedici na nizke stolicce a zakryvajici si oblicej betelovymi listy, a sedmkrat s ni obkrouzili okolo stojiciho Martina.
Nasledoval “stastny pohled”, kdy si podle tradice novomanzele maji poprve pohlednout do tvare. Tady se ovsem zadne prekvapeni nekonalo, a tak se mohlo plynule pokracovat stridavym vymenovanim opojne vonicich vencu.
Kdyz potom byly odrikany dalsi slavnostni mantry, byl zazehnut ohen, do nehoz novomanzele spolecne za pronaseni dalsich a dalsich formuli postupne nasypali obetiny a ktery pote spolecne svazani za odev trikrat (nebo petkrat?) obesli. Proveden byl take nam jinak neznamy, mozna pro tuto rodinu specificky ritual, pri nemz nevesta podpirana zenichem ucinila sedm kroku stojice pritom na velkem kamennem valecku, kterym se roztira koreni.
Pote nastal veledulezity finalni okamzik svatby, kdy novomanzel namaluje sve zene prstem do pesinky rumelkou cervenou caru - nejviditelnejsi znameni vdane hinduisticke zeny. Tim byly, pokud vim, “oficialni” (za pritomnosti brahmana provadene) obrady u konce.
Mala spolecnost Martinovych kamaradu se sesla na strese, aby lehce popila na pamet jeho svobody, v rohu strechy hral svoje pisne baul, ktereho jsme znali z predchozi navstevy v nevestine atelieru (baulove byvali potulni hudebnici, jejichz pisne jsou povestne hlubokou zboznosti a citovosti – dnes uz se sice tolik nepotuluji, ale porad krasne zpivaji a hraji)
a dalsi a dalsi lide prochazeli po ruznu po dome, povidali si a vybirali z bohate nabidky jidel pripravenych najatou svatebni catteringovou spolecnosti (svatebni business je velmi prosperujicim odvetvim sluzeb a muze vam za tucny peniz pripravit svatbu od a do zet). Jednoduse receno to v dome zilo az nekdy do jedenacti. Kolem jedne hodiny se zbytky oslavujich shromazdily v jednom pokoji, aby rozptylovaly novomazele, kteri podle tradice maji zustat celou noc vzhuru – coz se nakonec nepovedlo. Martin s Papiou usnuli a my jsme se vydali domu.
OH+K
Konecne v cili
Jenom na uvod – jmeno “Kolkata” je novy oficialni nazev (prepis z bengalstiny), drive se pouzivala “Kalkata” a jeste drive za Anglicanu “Calcutta”. Toho posledniho se budeme snazit vyvarovat…
Do Kolkaty jsme prijeli presne s uderem zacatku skolniho roku, tedy pro nas 1.10. Protoze jsme se chteli vyhnout neslavne proslule Sudder Street a uz z drivejska jsme znali prijemnou oblast na Goriahatmorhu, jeli jsme z nadrazi lodi pres reku primo tam. Goriahat je kousek od centra a je znamy svym nove postavenym nadjezdem (fly-overem) a spoustou obchodu s cimkoli, od struhadel a kolicku na pradlo az po drahe slavnostni obleceni. Kazdopadne v zarezervovanem hotelu Eldorado nas prijali mile a po setkani s pani majitelkou byla i cena prijemne snizena.
Po ubytovani nas cekal dulezity ukol – najit si neco k trvalemu bydleni, protoze i kdyz byl hotel na kolkatske pomery prijatelny, pri delsim bydleni by se to na rozpoctu hodne projevilo. Moc jsme nevedeli, jak se takovy byt shani, slyseli jsme, ze pro cizince a jeste k tomu jen na par mesicu to nebude vubec lehke. Nastesti prisel s tipem na pomerne velky byt Martin a jeho kamarad Chiru, ktery se od prvni soboty stal nasim “panem domacim”. Nebydli s nami, ale je spojnici mezi nami a majitelem, toho jsme jeste nevideli. Od sesteho rijna tedy bydlime v moc peknem bytecku na peknem miste, jedina nevyhoda je, ze je to odtud trochu daleko do centra. Ale uz jsme si trochu zvykli a vime, kam mame jit na jakou riksu a odkud jezdi autobus. Vic o bytu (a hlavne fotky) je ve fotogalerii. Prvni tyden se toho – krome stehovani – vlastne moc nestalo. Ja s Ondrou A. jsme se lecili z podivne horecky, Ondra si dokonce dopral poradne vysetreni v nemocnici, ale horecka nakonec (bez nasledku) sama odesla.
Dalsi tyden jsme prozkoumavali Park Street, takovou Narodni tridu v Kolkate, a jina mista v centru. Objevili jsme nove kavarny a obchod, kde se da koupit majoranka. Hned druhy den jsme si proto udelali cmundu. Navstivili jsme Birlovo planetarium s uzasnym pulhodinovym programem o planetach nasi soustavy a s castym upozornovanim, aby lide byli zticha a sli si povidat ven, nekteri z nas sli do multimedialniho Kolkata Panorama Museum, kde se stali (alespon na obrazovce) soucasti revolucnich pochodu a poslechli si Rabindranathovy pisne primo z ust samotneho mistra.
Z touhy po nejakych bengalskych knihach jsme se vydali na znamy knizni trh na College Street. Knizky se tu prodavaji ve zmeti ulicek v malych kamennych obchudcich, ale i jen u malych stanku, clovek se muze jen tak divat, nebo si rict o konkretni knihu. Prodavaci mu ji pak behem chvilicky najdou anebo ho nasmeruji nekam jinam, kde by ji pravdepodobne mohli mit. My jsme si poridili dve knizky od Sunila Gangopadhjaje – pro zacatek. Vybornou soucasti College Street je Indian Coffee House, proslavena velka kavarna, uz trochu zasla, kde se da za par rupii popit kafe nebo se i najist a odpocinout si tak od behani po ulicich venku.
Hodne jsme se tesili do hrncirske ctvrti zvane Kumortuli. Tady se totiz vyrabi sochy bohyni na nejvetsi bengalsky svatek Durga pudzu. Zakladem takove sochy je konstrukce z tyci, ktera se obali slamou, cimz se vicemene vytvaruje telo, na to se pak nanese vrstva hliny smichane s vodou. Az prvni hruba vrstva uschne, prijde na radu druha, jemnejsi. Ruce a hlava se casto vyrabeji zvlast ve formach a prilepuji se blatickem k sose. Je pak pekne, kdyz clovek vidi na ulici vysychat radu 30 bozskych hlav, jeste obracenych vzhuru nohama (nebo mozna vzhuru bradou). V tomto stavu – hnede a nahe – jsou sochy nejkrasnejsi.
(na prvni fotce vpravo dole je nedodelany Mahisa, ktereho rychle dosusi pomoci zapalenych ususenych kousku kraviho trusu)
Prichazi vsak dalsi faze – barveni, a to nejlepe kriklavymi barvami. Na Durgu zlutou, na Ganese ruzovou, na Mahisu zelenou nebo modrou. Po barveni nasleduje oblekani a zdobeni, sochy byvaji opravdu hodne nazdobene, mimo jine maji i paruku. Tahle vsechna nadhera vsak skonci po svatku v rece, coz, jak si asi dovedete predstavit, Ganze na konci jejiho toku moc cistoty neprida.
Take jsme navstivili plno nasich znamych z minule cesty do Indie, byli jsme v severokolkatske Maniktole za tetickou Papiou (Anandova maminka, Anando se vyskytuje v clanku o Golakabasu – jen abyste byli v obraze :-) ), videli jsme se se Svagatem, synem pana profesora Ganguliho, setkali jsme se s basnikem Mondzubhasem Mitrou a meli jsme i to stesti, ze Debobroto Cokroborti s manzelkou, ktery uz nekolik tydnu neuspesne ceka na viza do Rakouska a Svycarska, byl jeste v Kolkate.
Asi o dva tydny drive se nam doneslo, ze Martin Hribek se v Praze ozenil s Papiou. Martin nam pak pozdeji svatbu potvrdil, ale k nasemu prekvapeni upresnil, ze svatba jeste nebyla, ale uskutecni se 15.rijna v Kolkate, cimz padem muzeme byt jejimi svedky. Vikend pred svatbou jsme tedy stravili nakupovanim slusneho indickeho obleceni. Nebylo to vubec dobre nacasovani, protoze prave probihaly predpudzove nakupy, uskutecnovane neuveritelnymi zastupy Bengalek casto i s celymi rodinami. Predpudzove nakupy se tykaji jen obchodu s oblecenim a botami, protoze behem pudzy by meli mit Bengalci na sobe kazdy den nove obleceni. O svatbe i pudze se dozvite vic z dalsich clanku, tady v Bangladesi snad budeme mit na psani vic casu nez doma :-)
TK
Kdopak nam to tu vlastne cestuje?
Muj predesly pokus udelat poradek v tom, kdo vsechno vlastne tady v te nasi skupine je, se pry minul ucinkem a vice zastrel, nez objasnil. S pomoci ilustracni fotografie to snad bude lepsi.
Tady jsou vsichni pekne po kope pekne ruzovoucti na schodech v Golakabasu. V horni rade od leva Tereza (H.), Jindra, Kristyna a ja, dole Veronika, Tereza (K.) a Ondrej (A.). Po zemi jsme jeli ctyri, Kristyna a ja a Ondrej (A.) a Tereza (K.). Je nas tu tedy celkem sedm. Na zitrejsi vylet do Bangladese vyrazime pouze v peti, doma zustava Jindra a Tereza (H.). Robert uz jel dom, tak ho do toho radeji nebudeme tahat.
OH
PS: V Kolkate, nezavisle na nas, je jeste doktorand od nas z ustavu Martin, na jehoz svatbe jsme tady byli. Momentalne z ni chystame reportaz. Situace se psanim prispevku a uploadovanim fotek se nam ale zkomplikovala po tom, co Tereze (H.) odesel laptop.
Indicka doprava II – cestovani vlakem
Cestovani vlakem v Indii je nevyhnutelne a ani neni zadny rozumny duvod se mu vyhybat, protoze vlaky predstavuji predevsim na delsi vzdalenosti jednoznacne nejpohodlnejsi a pritom zaroven nejrychlejsi a dostatecne spolehlivy zpusob dopravy. Zpozdeni byvaji sice pravidlem (ale vsadte se, ze az pojedete na nadrazi jednou o pet minut pozdeji, vas vlak jel na cas a je davno v tahu), ale vetsinou neprekroci snesitelnou dobu. Uz i druha nejnizsi trida (tedy “second class sleeper”, nebo jen “sleeper”) poskytuje dostecne pohodli v podobe mista na sezeni ve dne a lehatka v noci, a to za velmi rozumne ceny (Dilli-Kolkata, cili 1453 kilometru a den cesty, za cca 450 rupii, cili asi 230 korun – tedy asi tolik, co v Cechach cesta vlakem z Prahy do Doubice a to bez mistenky). Vyssi tridy potom poskytuji komfort v podobe klimatizace, prostornejsich kupe, zakazu vstupu zebrakum a nejruznejsim obejdum, nebo luzkovin.
Nejvic legrace ale clovek zazije prave ve sleeperu, i kdyz tu casto musi celit nejruznejsim obtizim. Pres den se do sleeperu napriklad nahrnou lide, kteri jedou kratsi trasu, a vlastni misto na sezeni potom neni uplna samozrejmost – na miste pro tri sedi casto ctyri + deti a veci. Lide maji k sobe blizko a ve vetsine pripadu jsou spolecne cesty srdecne a pratelske – povida se, spolecne se ji ruzne pochutiny a pije se caj. To vsechno a jeste mnohem vic nabizeji k prodeji chlapici od drah, prochazejici kazdou chvili ulickou a vyrvavajici svou nabidku. K veceru pak mate pravo na svoje misto na spani, ktere vam ostatni vetsinou bez reptani uvolni, pokud naznacite zamer jit spat. V jednom kupe se vyspi sest lidi, vzdy tri a tri nad sebou. Naproti pres ulicku jsou potom jeste dve lehatka, na kterych se spi po smeru jizdy.
Ta jsou kratsi a tim padem napriklad pro me trochu nepohodlna. Nejvyzadovanejsi jsou naopak mista na hornich luzkach, kde muze clovek vetsinou nerusene spat i pres den a navic muze nohy vytrcit klidne do ulicky, pokud je mu i tahle postel kratka. Vetsina Indu je tak mala, ze pod nimi proste projde. Luzka jsou docela pohodlna a rytmus koleji spolehlive ukolebava, a tak jedine, co rusi klidny spanek, je nepohodlny batuzek plny cennejsich veci schovany pod hlavou kvuli obavam z okradeni.
Problemem ve sleeperu byva krome zebraku a neodbytnych cisticu bot predevsim nadmerny pocet zavazadel se kterymi Indove cestuji – cim nizsi trida, tim vice zavazadel. Bezna vybava nejake mensi skupiny vypada asi takhle: velka taska plna jidla, taliru a misek, nekolik velkych tasek plnych prosteradel, dek, polstaru a nekdy je pribalena i tenka matrace (spacak je tu vec neznama), dalsi tasky plne ruznych daru pro pribuzne, nesmyslne blbiny neznameho ucelu, kufry s oblecenim + cokoliv dalsiho az po velikost lodniho kufru. Pokud clovek narazi na takovehle stehovani narodu, chce to obcas hodne dlouhe vysvetlovani, aby vzali na vedomi, ze ta jejich krabice vam pod nohami opravdu prekazi a ze mit celou cestu batoh na kline neni OK.
Jinak je ale cesta vlakem v zasade prijemna zalezitost. Diky naprosto perfektne fungujicimu rezervacnimu systemu (poklona Indickym draham) je mozne si dlouho dopredu koupit listek, ktery je vzdy vcetne mistenky. Pro turisty jsou navic specialni kvoty, takze mohou ziskat mista ve vlaku i pomerne kratce dopredu (kratce rozumim treba tri dny). Tato vyhrazena mista jsou ale dosazitelna jen ze specialnich rezervacnich kancelari, ktere ovsem nejsou bohuzel vzdycky pri ruce. Potom musi clovek do fronty s mistnima a pocitat s tim, ze na popularnich trasach budou vsechna mista v rychlejsich vlacich (napriklad nejrychlejsi vlaky jedou z Kolkaty do Dilli asi 23 hodin, nektere pomale ale treba i 40) plna treba i vic jak mesic dopredu. Existuje take neprehledna zmet daslich kvot, rezervovanych mist a slev, ktere pokryvaji ruzne hendikepovane, nemocne (napriklad pacient s neifekcni leprou ma slevu 75 procent, cestuje-li za lekarem), valecne veterany (pricemz se peclive rozlisuje, z ktere valky ci operace). Specialni vagon je take vzdy vyhrazen pro zeny, ktere mivaji na nadrazich u pokladen dokonce i vlastni okynko, podobne jako treba valecni invalide (to jsme ve skutecnosti videli jen na nadrazi v Dilli). I kdyz ma clovek platnou rezervaci, najde casto na svem miste sedet nekoho jineho, nebyva ale zadny problem dotycneho vystrnadit za halasneho mavani listkem.
Vlaky mivaji take nejnizsi tridu, takzvanou “chicken class” (oficialne “second unreserved”), a pouze do ni se prodavaji listky bez mistenky. A taky se jich prodava neomezeny pocet, tedy kdo se vejde, ten jede. I diky teto tride prepravi Indicke zeleznice (mimochodem udajne nejvetsi komercni zamestnavatel na svete – v nekomercni sfere je predci pouze cinska armada) 16 milionu lidi kazdy den. Kureci trida byva beznadejne narvana a prave kolem jejich dveri se pri prijezdu vlaku do stanice tvori nejvetsi chumly lidi derouci se dovnitr jeden pres druheho.
Kdo se nevejde, nejede, kdo se neprorve dopredu, nesedi. A je jedno, jestli jste nahodou stara babicka. V tomhle ohledu jsou jinak mili a vcelku krotci a bojacni Indove naprosto bezohlednym stadem sobeckych pitomcu. Prikladem budiz nedavny incident na stanici Mughalsarai nedaleko Varanasi. Na nadrazi tehdy prijely tri vlaky naraz a ve vznikle tlacenici vystupujicich a nastupujich bylo uslapano 15 lidi. Stejne, ackoliv ne tak tragicke scenare se opakuji dnes a denne ve vsech dopravnich prostredcich, ve vlacich, na privozech, v autobusech, v tramvajich, v metru, kdekoliv. Clovek se muze cilit, muze je zkusit poucovat, setka se ale prinejlepsim s nechapavymi usmevy. Skutecne, clovek tu ma presne tolik mista na slunci, kolik si je schopen pred ostatnimi uhajit a na ostatnich vydobyt.
OH
PS: Prvni dve fotky zachycuji neobvykle prazdny vagon pri nasi ceste z Dzaipuru do Varanasi (zpozdeni asi pet hodin). Treti fotka nezobrazuje “chicken class”, ale primestsky vlak v Kolkate – je ale podobne narvana. Vice zajimavych faktu na adrese: http://en.wikipedia.org/wiki/Indian_railways
Sivovo mesto na Ganze
V Benaresu (jmena Benares, Varanasi i Kasi oznacuji totez), udajne jednom z nejstarsich dosud “zijicich” mest na svete, jsme se zastavili na dva dny, abychom si rozdelili dlouhou cestu z Dzaipuru do Kolkaty. Staricky Benares je zaroven asi nejposvatnejsim indickym mestem, spojenym predevsim s “erotickym asketou” Sivou, jehoz chramy a svatyne jsou tu na kazdem kroku. Hlavne je tu ale Ganga, ktera prave ve Varanasi nejlepe smyva hrichy, a do niz se sem prijizdi ponorit poutnici z cele Indie. Komu se postesti zemrit v Benaresu a po zpopelneni skoncit v Ganze, dosahne temer jiste vysvobozeni z kolobehu znovuzrozovani – a tak jsou tu umirani a smrt pritomny vyrazneji nez kdekoliv jinde. Ze spalovacich ghatu se stala bohuzel i turisticka atrakce, takze se sem stahuji ruzni podnikavci, kteri vas upozorni na horici ruku tu a truchlici pribuzne tam, za coz pak chteji zaplatit – clovek se tu v mastnem nasladlem kouri stoupajicim z hranic citi trochu jako sup a neni to moc prijemne. Letos uz jsme ale tyhle “povinne” navstevy na ghatech neabsolvovali, protoze uz je mame odbyte z minula, a tak nam s Ondrou konecne vyzbyl cas na Sarnath, buddhistickou pamatku vzdalenou asi 10 km od Varanasi.
V Buddhovych casech se tohle misto nazyvalo “Gazeli haj” a slavny svetec zde proslovil sve prvni kazani, ve kterem vylozil zaklady budhisticke nauky a tim “roztocil kolo zakona”. V Sarnathu v pozdejsich dobach vyrostly cetne klastery a stupy, coz jsou jakesi pomniky vztycovane puvodne nad ostatky Buddhy, pozdeji i bez nich. Dnes je cely areal prijemnym parkem se svezimi zelenymi travniky a stromy, mezi nimiz jsou odkryte zbytky staveb. Jedine velka stupa si zachovala neco ze sve puvodni podoby.
V mistim velmi pekne vedenem muzeu je k videni take zde nalezena slavna hlavice Asokova sloupu se ctyrmi lvy hledicimi do ctyr svetovych stran, ktera dnes slouzi jako znak Indicke republiky.
Odpoledne jsme se v opravdu hodne preplnene barce preplavili na druhy breh Gangy k pevnosti v Ramnagaru,
v niz dodnes zije benaresky maharadza (maharadzove prisli v roce 1947 o znacnou cast sveho majetku a o politicky vliv, nekteri ovsem zustavaji verejne cinni). Ten kazdorocne porada velkolepe, cely mesic trvajici divadelni predstaveni ztvarnujici dej eposu Ramajana. Ten den se zrovna mela prehravat obzvlast uzasna epizoda, pri niz Rama zlomi Sivuv luk a obstoji tak v soutezi, v niz si Sita vybira sveho manzela… No, jako kdybychom nikdy neslyseli o tom, ze indicka dramata jsou naprosto nedramaticka a pro nasince tezko stravitelna – naivne jsme ocekavali preci jenom trochu vic akce…
V prostoru divadla (velky placek z udupane hliny) sedely az prekvapive sporadane a tise davy divaku a mezi nimi se sem tam neco prihodilo na jednom ze ctyr podii, ktera byla dost daleko od sebe, takze nikdo nemohl poradne videt vsechno, a uz vubec ne slyset. Jak jsme tak sedeli a pozorovali, jak si herci ztvarnujici buhvikoho spitaji na vzdalenem jevisti buhvico, pomalu jsme ztraceli trpelivost. Nakonec jsme se ale preci jenom dockali a k nasemu podiu se extremne pomalym tempem zacal priblizovat Rama v cele sve nadhere. Potom nekolik minut stal bez hnuti s Sivovym lukem v ruce, zatimco vedle stojici vypravec nesrozumitelne a potichu neco recitoval. Luk pote jedinym zbesilym pohybem rozlomil (prasknuti evokovano ranou z delbuchu), bylo to ale tak rychle a necekane, ze jsme to poradne nevideli. Lidi mu provolali slavu a pote se zase chvili nic nedelo. Pak se (opet nesnesitelne pomalym krokem) na podium dostavila i Sita, kterou stejne jako Ramu ztvarnoval paradne nastrojeny mladik uslechtileho vzezreni. Ta dlouho stala bez hnuti vedle Ramy, aby mu opet bleskovym pohybem dala kolem krku venec z kvetu, a tim si ho vyvolila za sveho manzela. No a pak se jasalo, provolavala se slava a organizatori do toho postupne zapalili asi dvacet svetlic na dlouhych tycich, z jejichz zaru se na nas pomalu snasely ohorele zbytky mur. A Rama stal a skvel se – a jak jsme se dozvedeli potom, byl to prave tento okamzik, pri kterem se z navleceneho herce stal vtelenym bohem. Zkratka nijak dramaticka podivana to nebyla a vlastne bylo chybou neco takoveho ocekavat. Podstatne na tom bylo byt v pritomnosti ziveho boha a moct na nej popatrit, coz je v Indii mozna nejdulezitejsi forma komunikace s bozstvim (rika se tomu darsan). A lidi si to taky nalezite uzivali, to jenom my jsme uprchli pred koncem, abychom se vyhnuli davum a preplavili se pres reku alespon trochu slusnym zpusobem…
Druhy den jsem vstali brzo rano a pronajali si u naseho hoteliera lodicku, ktera s nami asi hodinu plula po Ganze. Bylo bohuzel zatazeno, a tak jsme koupajici se lidi, meditujici askety i pradlaky mlatici pradlo o kameny polezene v rece videli jen zahalene v mlznem oparu.
Zato jsme ale meli stesti a zahledli sladkovodniho ganzskeho delfina, kterych je dneska v te smrdute a jedovate rece vcelku pochopitelne uz jen malo. Dopoledne jsme pak dospavali brzke vstavani a po obede v restauraci naseho znameho Babu Jadava jsme sli k nemu domu (z lokalu jen nahoru po schodech), abychom se setkali s jeho manzelkou a roztomilou usmevavou dcerkou Seli.
Babu se zenil asi pred rokem a pul (tesne po te, co jsme ho naposledy videli) a jeho svatba byla domluvena, to znamena, ze mu nevestu vybral otec. Babu ale mel to privilegium, ze mu dovolili se na ni pred zasnubami podivat a schvalit ji. Rikal, ze ji videl jen z profilu, ale pry to uplne stacilo – moc se mu libila, a tak hned ochotne souhlasil. Ted uz maji sestimesicni holcicku a Babu primo zari stestim – pochvaluje si, jak je to bajecne mit dceru a jak teprve ted dospel. Jak jednoduche, chtelo by se rict – mnozi zapadni singlove by mu mohli zavidet…
Odjezd z Varanasi byl nakonec necekane dobrodruzny. Kdyz jsme prijeli na nadrazi, zjistili jsme, ze ze vsech vlaku do Kalkaty byl zrovna ten nas zrusen, zrejme kvuli povodnim. Museli jsme tedy s litosti dat sbohem myslenkam na nase rezervovana lehatka a koupili si listky do “chicken class” jineho vlaku s tim, ze nastoupime do sleeperu a budeme doufat, ze nas pruvodci nekam upichne. Vlak byl ale pochopitelne natriskany stejne postizenymi nestastniky, a tak jsme nekolik hodin stravili postavanim v ulicce a ujistovanim okolo sedicich, ze jim opravdu nechceme zabrat jejich lehatko. Nakonec jsme se, vedeni pruvodcim, s plnou polni prorvali celym vlakem tam a zase nazpatek, abychom nakonec skoncili v drahe a klimatizovane (tzv. 2AC) tride. Tam nas jeste chvili stehovali z kupicka do kupicka, ale pak uz nas nechali vyspat, a druhy den v poledne jsme dorazili do Kolkaty.
K
