Aby nevznikaly zmatky…
…s tim, kdo se vlastne objevil, nebo se bude objevovat na fotkach, uvadime male upresneni. Po mesicnim odlouceni jsme se ja a Kristyna znovu sesli s Ondrejem a Terezou - s nimiz jsem jeli celou cestu. Do Indie take pricestovaly dalsi dve nase spoluzacky – Veronika a (dalsi) Tereza. V mezicase jsme se v Himacalu potkali se spoluzackou Jindrou, takze je nas sedm, cela bengalska vyprava (pokusime se je pokoutne vyfotit a dodat jejich snimky). Katerina s Honzou, kteri tam s nami cestovali, se zase odpojili a uz s nami dal nejedou. A Robert. Vite sami, jak to s takovymi byva…
OH
Video z oslavy Baba Bulejsaha
Pripojujeme s velkym zpozdenim dve videa, ktera jsme natocili na sufijske slavnosti pobliz pakistanskeho Lahauru. Driv se nam jebohuzel nepodarilo uploadovat. Na prvnim jsou videt chlapici krepcici na ulici za doprovodu bubnu. Skupinek jako tahle tam bylo dost a dost.
donehttp://indie07.files.wordpress.com/2007/09/mvi_1360.MPG
Druhy snimek je z hudebni produkce jedne kapely, kde jsme meli tu cest sedet v prvnich radach. Upozornujeme na zakrok policie v pozadi ke konci videa.
doneSimla a Kinnaur
Po dlouhe dobe se vracime do civilizovanych kraju s rychlym a funkcnim internetovym pripojenim, takze s velkym zpozdenim popiseme, co vsechno jsme zazili. A nebylo toho malo. Setkali jsme se po ceste se spoustou kopcu a hor, kamenu a stromu, s showmany a momaci, s horskymi klastery a osamelymi lamy a stravili jsme nekonecne hodiny v autobusech na okraji propasti.
Ale ze zacatku trochu faktu, predevsim proto, abych si osvezil uz trochu vybledle vzpominky. Z Amritsaru jsme se vydali koncem srpna do mesta Simla, kde na nas uz cekala Jindra a kde jsme meli sraz jeste s Katerinou (studentkou filosofie) a Honzou.
Simla je jeden hotel na druhem a i mimo hlavni sezonu, kdy je obloha po vetsinu dne zatazena a nekonaji se zadne vyhledy, je plna Indu, kteri sem utikaji pred horkem – stejne jako my a stejne jako davno pred nami cela britska statni sprava, ktera se sem na leto presouvala. Kvuli tomu byla take do Simly zavedena uzkorozchodna zeleznice, po ktere se snad zitra svezeme (svezli jsme se a bylo to jak jsme cekali – pomale a panoramaticke). Tehdy jsme bohuzel jeli primym autobusem – prvni desetihodinova zkusenost – vetsi cast cesty ve vedru a se skrcenyma nohama.
Kdyz jsme se 2. zari konecne sesli v plne sestave, nastalo tezke planovani a rozhodovani, behem nehoz se ukazala jako malo vhodna planovana navsteva Lehu a Kasmiru – zkratka bychom horzne moc z cca 20 dnu, ktere nam zbyvaly do srazu v Jaipuru prosedeli v autobusech. Na radu Rada a Marty (kteri nas v Lahauru podarovali nejen pruvodcem, ale i zajimavym vypravenim o vychodnich oblastech svazoveho statu Himacalprades) jsme s Kristynou tak trochu premlouvali ostatni, abychom se vydali prave tam. Nakonec jsme byli vlastne jedini s nejakou jasnejsi predstvou kam jet, takze nebylo tezke nadchnout take ostatni pro nasi variantu. Kasmir bohuzel zustal na nekdy priste.
Tretiho jsme tedy vyrazili na autobusak a odtud pres mesto Rampur do Sarahanu, leziciho vysoko na svahu nad udolim reky Satledz. Cesta trvala kolem sesti hodin a hlavne ze zacatku jsme sedeli vzadu, takze to s nama dost houpalo a kodrcalo. Sarahan je proslaveny predevsim svym drevenym chramem zasvecenym bohyni Kali (Bhimakali), v jehoz arealu se udajne kdysi odehravaly i lidske obeti (ovsem v mensim priclenem chramku zasvecenem jedne z Visnuovych podob, Narasimhovi, nikoliv tom hlavnim). Dnes je v jeho arealu prijemna ubytovna pro turisty, kteri tak mohou primo ze svych pokoju bosky, se zakrytou hlavou a bez kozenych veci a fotaku vybihat do chramu ve vezi a sledovat mistni krasnou bohosluzbu, provonenou palicimi se tycinkami a osvezenou melodickym pobrukovanim vsech pritomnych s obcasnym zvonenim na zvonce.
Krome toho muze clovek travit cas prochazkami po zelenem okoli, po pesinach ve strmych stranich mezi pastvinami a jablonovymi sady. Kdyz to udela, mozna take jako my dojde do malebne vesnice
(jejiz jmeno si stejne jako my nezapamatuje) a mozna taky dostane hrst velikych cervenych jablek, kdyz stejne jako my zapomene svacinu. Rozhodne se ale pekne projde, coz po hodinach v autobuse prijde vhod, udela si mnoho pratel mezi mistnima detma,
uvidi krasnou prirodu a muze se pokochat mistni architekturou.
Udoli Satledze nas vedlo dal na vychod smerem k tibetskym hranicim, nasi dasli zastavkou bylo bocni udoli reky Baspy, nebo udoli Sangla, podle hlavniho “mesta” cele oblasti (sest hodin v autobuse). Silnice, ktera sem odbocuje z hlavniho udoli je polde pruvodce jedna nejhruzostrasnejsich v celem Himalaji – rekl bych ale, ze jsme jeli i po desivejsich. A prosba k bohu na autobusu nas naplnila nadeji.
Autobus se casto splhal po prikrych stranich kousek od drolici se krajnice, ale vzdycky se nakonec nejak vyhnul i s protijedoucimi nakladaky, takze ta silnice zas tak uzka byt nemohla. O cestovani se ale chystame napsat samostatny prispevek, rakze ted nebudu plytvat materialem.
Sangla lezi v sirokem zelenem udoli ve vysce kolem 2900 metru, pokud me pamet neklame. V samotne vesnici toho neni az zas tak moc k videni, ale vylety do okoli stoji za to. Jeden jsme podnikly nahoru udolim a dosli jsme az k obrovkse (tak 100 metru na vysku, 100 na sirku a 400 na delku) hradbe z obrovskych (do velikosti dvoupatroveho autobusu) kamenu, ktera zabirala skoro cele udoli, takze to byla zrejme morena. V udoli jsme se zasobili jablky a susenkami, vodu jsme nabrali u cesty a asi dve hodiny prolezali kamenym bludistem, skakali z kamene na kamen a prolezali puklinami,
az jsme nakonec dosli k rece Baspe, u ktere jsme si dali svacinu a vydali se zpatky krovinami za morenou. Dasli den jsme potom sli bocnim udolim do kopce po ceste mezi vonavymi a prohratymi borovicemi az na vysokohorske louky, kde se v lete pasou zvirata a lide tu pestuji sladky hrasek, obili, vojtesku i nejakou nam neznamou krasne ruzovou krmnou rostlinu.
Nahore melo byt jezero, ktere bylo puvodne nasim cilem, ale bohuzel jsme nasli jen takovou vetsi kaluz. Snad ma na jare po tani vic vody, ale ted to byla bida. Ovsem samotny pohyb po horach je tak prijemny, ze mit cil je vlastne jen takova zaminka proc se cely den nevalet doma.
Celou cestu po opusteni Simly se pocasi zlepsovalo. Bylo mene mraku, ubyvalo deste a naskytaly se cim dal tim hezci vyhledy. Pricitali jsme to pokrocile rocni dobe a koncicimu monzunu, ale spise to byl dusledek cim dal tim vyssich hor v okoli, ktere nas pred mraky chranily. Kdyz jsme se po 17 dnech vratili do Simly, nasli jsme ji stejne zamracenou a mokrou, jakou jsme ji opusteli.
Nasi posledni zastavkou v udoli Satledze (minimalne cast teto oblasti, mozna ale taky udoli cele je bezneji nazyvano Kinnaur valley) bylo mesto Rekong Peo, respektive vesnice Kalpa nad nim (dalsi dve hodiny). Zarizovali jsme tu povoleni pro vstup do oblasti nejblize k tibetskym hranicim (jehoz vydani je uz dnes pouhou formalitou) a udelali jsme i jeden kratky vylet, ze ktereho jsou ale diky vyborne viditelnosti krasne fotky.
Z Rekongu jsme odjeli do vesnice Nako (pet hodin vetsinou po nezpevnene silnici), ktera uz ale lezi ve vysokohorske pousti
a spada tak do dalsi kapitoly.
Omluva
Omlouvame se za delsi vypadek v psani. Zazili jsme toho sice opravdu hodne zajimaveho, ale v oblastech s mizernym (pokud vubec nejakym) pripojenim na internet – mozna tady bude nejaka umera. Snazime se zesumirovat nase zazitky a hlavne nahrat na web fotky, ktere opravdu stoji za to. Ale sotva jsme to stihli rozdelat, uz zase mizime do internetem nedotcenych koncin - zverejnovat nehotovou praci se nam nechce. Prosime proto o trpelivost a tak za tyden na shledanou.
OH
Vysokohorska kuchyne
V Himacalpradesi k nasim celkove velmi pozitivnim dojmum prispelo i mistni specificke jidlo, ktere se podstatne lisi od toho, ktere je bezne k mani v nizinach. V horach se prolinaji vlivy cinske, tibetske a nepalske kuchyne, my jsme se nejcasteji zivili tim, cemu mistnaci rikaji “cina”, a co je tu nejbeznejsi. Nejvic se nam asi bude styskat po “showmanech” (choumein), coz jsou nudle zprudka osmazene se zelim, mrkvi a cibuli a dochucene dle libosti sojovkou ci pastou z rajcat a chili. Tohle jidlo tu stoji od 25 do 40 rupek (cimz se ve srovnani s nizinami radi mezi ty drazsi), podobne jako husta polevka thukpa, coz je v podstate to same, jen se namisto smazeni vari ve vode.
Jako desertek se k “showmanum” vyborne hodi dalsi mistni specialita, smazene ci varene momo, nami duverne zvane “momace”. Nejcasteji jsme si dopravali jejich zeleninovou variantu, coz je smes zeli, cibule a koreni zabalena do uhledne testove tasticky a osmazena. S Ondrou jsme ale okusili i momo plnene jehnecim masem, a to bylo taky moc dobre.
Horska kuchyne je az na vyjimky mene korenena, coz si pochvalovala hlavne Jindra, ktera povazuje nizinny zpusob koreneni (tj. spousta chili) za malo sofistikovany a prilis jednostranny. Do nasich oblibenych snidanovych alu parath, smazenych placek plnenych bramborovou smesi, tu dokonce nedavaji jinak vsudypritomny koriandr, cimz si u Jindry ziskali dalsi bodik k dobru.
Kulinarske prekvapeni nam pripravili mnichove v Dhankaru, kteri nam k veceri naservirovali “prave ceske” houskove knedliky (timuk). Chutnaly opravdu stejne jako ty nase, jenom co do tvaru se tu projevily jine inspirace. Knedliky nas pohladily po nasich ceskych zaludcich, a vubec nam nevadilo, ze jsme si je namaceli ja s Jindrou do dalu (nejbeznejsi lusteninova kejda) a Ondra do masove omacky, ve ktere plavalo i ocicko s rasami.
Je pravda, jak to tak zpetne probiram, ze nase strava v horach byla trochu na jedno brdo, ale za ty dva tydny se nam “showmani” neprejedli a navic nas Himacalprades potesil tim, ze jsme z jidla meli jen minimalni zdravotni potize. A to i presto, ze jsme si prestali kupovat balenou vodu a pili z hotelovych kohoutku i horskych pramenu. Na zminene minimalni potize jsme pak aplikovali psylium, skvely prirodni prostredek proti prujmum – je to kura z nejakeho stromu (pry), ktera se rozpusti ve vode, cimz vznikne dost odpudivy sliz, ktery cloveku krasne procisti streva. Kdyz to potize umozni, doporucujeme pripravit sliz z dzusu nebo mangove mazy, protoze ten se pije o hodne lepe.
Fotku zazracneho psylia dodam co nejdrive. Tady je:
K
Z hor az do Dilli
Tak se zase po delsi dobe zase ozyvame s nasimi zapiskami z cest. Pote, co jsme se vratili z pakistanskych hor do nizin (cesta autobusem byla prijemna – priplatili jsme si 20 korun a meli jsme extra pohodlne sezeni se spacimi operkami pod hlavu :-) ), jsme nasadili ponekud volnejsi tempo a travili cas spise s lidmi nez na pamatkach. To se mozna odrazi v delsich intervalech mezi clanky stejne jako mensim zavalem informaci… V Islamabadu jsme stravili opet prijemny cas u Tomase, tentokrat jsme ho obtezovali jen dva dny. V islamabadskych knihkupectvich jsme si stihli nakoupit par knizek a jinak jsme jen odpocivali a prali.
Lahaur
Na patek vecer jsme byli domluveni s Ondrovym kamaradem Shahzadem, ze spolecne pojedeme do Lahauru a stravime tam s nim a jeho rodinou vikend. Koupili jsme si listky do dva roky stareho pakistanskeho “pendolina” Margalla Expresu a byli v Lahauru co by dup. Shahzad pracoval pro WWF (World Wide Fund for Nature), dnes dela v jine neziskove organizaci (LEAD), ktera se zabyva take zivotnim prostredim a vzdelavanim. Pracuje v Islamabadu, ale jeho rodina zije v Lahauru, kam za ni kazdy vikend jezdi. Maji peknou vilku se zahradou v klidne casti mesta. Shahzaduv tatinek byl vysokym statnim urednikem v pandzabskem Forrest Departmentu, v lesnictvi pracoval cely zivot a pry byl nekolikrat v bangladesskem Sundarbanu, jeste pred rokem 1971 za dob Vychodniho Pakistanu. Poprosil nas, zda bychom, az budeme v Dhace, nevyhledali jeho davne kamarady z mistniho Forrest Departmentu a poslali mu na ne kontakt. Shahzad ma krasnou manzelku, ktera (typicky pro jeji postaveni) je doma, a dve deti skolou povinne. Desetileta Shazre i sestilety Mumin jsou pomerne zive deti, chodi do anglicke skoly a nejspis z nich vyrostou uspesni lide jako jejich starsi pribuzni – krome otce a dedecka, orientujicich se na prirodu, jsou dalsi clenove rodiny vesmes doktori. Jen dedecek z matciny strany byl pry v Pakistanu hodne oblibeny herec. Shahzad je pry jednim z prvnich v rodine, kdo si prosadil svatbu z lasky, a to se zenou z “poklesle” herecke rodiny…
Se Shahzadem a jeho rodinou jsme o vikendu nekolikrat vyrazili do mesta. Kdyz ale mate s sebou dve male deti, nemuzete to prehanet s historickymi pamatkami, a tak jsme stihli jen dve (ale zato ty nejhezci) – Kralovskou pevnost (Shahi qilu) a mesitu Badshahi. Pevnost je architektonicky hodne podobna te agerske ci dilliske, ale jeste zbyva hodne veci opravit a rekonstruovat, aby se bylo na co divat. Mesita nam naopak pripadala impozantni a smele snese srovnani s dilliskou Patecni mesitou. Od mesity zpatky domu jsme jeli ctvrti Hira Mandi, coz je lahaurska znama “cervena ctvrt”. Kazdy vecer se tam schazeji muzsti divaci, aby shledli tanecni predstaveni, coz ale byva casto jen zaminka k jinemu druhu zabavy. I Ondra se Shahzadem meli v planu se vecer do Hira Mandi podivat, ale nejak z toho seslo… :-) Jinak byl nas pobyt spis ve znameni traveni vikendu s pakistanskou rodinou vyssi stredni tridy.
Prechod do Indie
V pondeli rano nas jejich ridic dovezl na nadrazi, odkud jsme se vydali autobusem konecne smerem k indicke hranici. Lahaur a Amritsar jsou od sebe pomerne blizko a cesta by netrvala vic nez hodinku nebyt hranicniho prechodu. Ve srovnani se zkusenostmi Ondry a Kristyny ale musime rict, ze nam slo vsechno jako po masle. Je pravda, ze clovek musi ukazovat pas asi sedmkrat a nekolikrat vyplnovat ruzna lejstra, ale protoze jsme prijeli na hranice dopoledne (tedy dlouho pred zavirackou…) a krome nas v te dobe prochazeli z Pakistanu do Indie jen asi ctyri nemecti turiste, slo vse opravdu rychle. Docela pomohlo i povidani si s celniky urdsko-hindsky. Od mista, kde nas vysadil autobus, az po misto, kde jsme si chytali riksu na bus do Amritsaru, vede priblizne kilometr dlouha silnice (tak I.tridy) krasne upravena a lemovana keriky a kvetinami…. no parada. Zdalo se mi, ze pakistanska strana byla dokonce o neco hezci. Nesrovnatelne s prechodem v Taftanu (na hranicich s Iranem). Cela procedura nam trvala asi hodinu a pul a za dalsich 40 minut jsme dorazili do Amritsaru.
Amritsar
Bagly jsme si nechali na nadrazi a vyrazili na par hodin do centra mesta. Videli jsme Dzalianvala Bagh a slavny Zlaty chram, o kterych uz ale napsali dost Kristyna s Ondrou, takze podrobny popis vynecham. Z Dzalianvaly je dnes pekny park. Ale byl to divny pocit vedet, ze tady na tom miste pred lety bylo postrileno tolik lidi. Ve Zlatem chrame byla nadherna atmosfera, i kdyz tam clovek jen tak sedel, tak nikomu nevadil. Bylo citit, ze tam lide chodi za nejakym cilem, nikdo na nikoho nekricel, nikdo se s nikym nehadal. Lide vseho veku z pokryvkami na hlavach chodili dokola okolo nadrze, v niz uprostred stoji Zaty chram, cas od casu utvorili rojnici a vodou z nadrze v kyblicich vycistili bily mramorovy ochoz (cimz nas dvakrat zvedli z lenoseni na zemi). V nadrzi plave spousta ryb, obycejnych tmavych i krasnych oranzovych kapru, zdrzuji se u ochozu a otviraji tlamicky, zrejme jsou zvykli, ze sem tam neco dostanou. Ten den jsme stihli poradne zmoknout, coz nas cekalo jeste pozdeji v Dilli.
Dilli
Do Dilli jsme se dostali nocnim vlakem, konecne jsme zase pouzili indickou dopravu. Sleeper druhe tridy je dostatecne pohodlny a na rozdil od kvetskeho vlaku hodne cisty. Ted v Dilli uz nekolikatym dnem mame utociste u Ondrovych znamych sikhu ve vile z dob Anglicanu na sirokem bulvaru par set metru od Connaught Place, ale na tradicni misto, kde spavaji turiste a kde i my jsme uz stravili par noci, na Pahargandz, jsme se alespon dosli podivat a neco nakoupit.
Ve stredu dopoledne jsme navstivili Dilliskou univerzitu, rozsahly kampus na konecne zlute linky metra, a udelali exotickou podivanou pro studenty cestiny, ktere uci nase kamaradka Nora. Meli jsme moznost se setkat se tridou prvaku, kteri po nekolika malo hodinach s nami smele konverzovali, jak se mame a kdo jsme. Pocty indickych studentu odpovidaji standardum v Cechach na obdobnych “ne”perspektivnich oborech, cislo se pohybuje mezi 1 a 5.
Samotne Nove Dilli se stalo hlavnim mestem v roce 1911 a je realizovanou ideou anglickych architektu Lutyense a Bakera, kteri ho postavili opravdu v monumentalnim britskem stylu. Vsechny ulice Noveho Dilli jsou plne zelene, coz pusobi velice prijemnym a klidnym dojmem. Hlavnim centrem noveho mesta je “kruhac” Connaught Place, kde clovek najde spoustu obchodu, kin, restauraci a uprostred namesti krasne upraveny park. Konecne totiz zmizelo staveniste, zpusobene stavbou metra. Metro je v Dilli hodne prijemnym zpusobem dopravy temer kamkoli. Zatim jsou v provozu tri linky s asi 40 stanicemi; videli jsme plany stavby, ktere jsou opravdu smele – metro povede az na letiste nebo az do rezidencniho mestecka Gurgaonu(ktere je jinak autem tak hodinku, v zacpe o pul hodiny vic). Do Gurgaonu jsme se meli prilezitost podivat dnes pri navsteve Freddieho a jeho rodiny. Freddie je Ondruv kamarad, se kterym vyrustal v Malajsii a ktery se vratil do Indie a dnes je jako jeho otec spickovym indickym pilotem. S manzelkou ocekavaji v listopadu detatko. Pry to bude chlapecek – nova generace pilotu z rodu Bakshi…
Naopak stare Dilli je prave rusne indicke mesto. Je plne mesit, gurudvar, chramku a hlavne lidi. Lide chodi sem a tam, prodavaji, vnucuji, nakupuji, obcas do sebe strkaji, jedi na ulici a vubec ziji. Stare Dilli je hodne barevne, v ruznych ulicich okolo Candni couku jsou obchody s latkami, oblecenim, knizkami a s krasnymi zdobenymi pranicky. Hned vedle obrovske a nadherne Patecni mesity visi rady kurat bez hlav a nabizeji se kolemjdoucim. Musela jsem vyzkouset opravdu vyborne lassi (a dokonce z hlineneho kalisku, to se dnes uz vidi malokde), Ondra si pry pocka na proslavene dzaipurske. Zitra se chystame s Norou a jeji manzelem prozkoumat bazar starych secondhandovych knizek, bereme si oba prazdne batohy, tak snad neco pekneho ulovime.
V pondeli vyrazime do radzasthanske vesnice Golakabasu, kde Ondra provadel vyzkum opic a ma tam svou adoptivni rodinku. Mame jeste v planu navstivit Adzmer, kde bydli cast rozvetveneho pribuzenstva – konkretne snacha Madhu, ktere se nedavno narodil chlapecek. Postupne se v Golakabasu sejdeme vsichni bengalstinari. Zustaneme tam tak do 25. zari, pak se presuneme na dva dny do Dzajpuru a pak budeme pokracovat pres Varanasi do Kalkaty.
Omlouvame se, ze nepiseme tolik postrehu z cest jako tomu bylo u Iranu, ale Indie a indicka kultura je nam na rozdil od te perske pomerne blizka a tak moc nas neprekvapuje. Ale budeme se snazit polepsit se a treba neco casem pribude.
Mnohem vic fotografii je k videni v galerii.
T+O
Polo – hra kralu
V prubehu naseho cestovani po severnim Pakistanu jsme museli nekolik noci stravit v nejvetsim meste casti Karakoramske dalnice v Gilgitu. Shodou nahod zrovna zacinala polova sezona, a tak jsme se byli podivat na prvni den nekolikadenniho turnaje v polu, ktery funguje jako kvalifikace na pozdejsi prestizni turnaj mezi Gilgitany a hraci z Chitralu. Turnaj se odehrava v Sandurskem prusmyku a je velmi hojne navstevovany.
Hra polo vznikla pravdepodobne v Persii v 6. stoleti pred nasim letopoctem, i kdyz mistni lide tvrdi, ze vznikla u nich v horach na uzemi dnesniho Pakistanu. Od indicke smetanky hru v 19. stoleti prevzali i britsti kolonizatori a od nich se pak rozsirila i do Ameriky ci vychodni Asie. Polo je kolektivni jezdecky sport, ve kterem proti sobe nastupuji na venkovnim hristi dva sesticlenne (alespon v nasem pripade byly sesticlenne, nekdy hraje polo mensi pocet hracu) tymy jezdcu na konich. Cilem je dostat za pomoci palky micek do branky soupere. Je to velmi nelitostny boj, pravidla nejsou temer zadna a hraci do sebe jdou velmi ostre. Hra je rozdelena na dva tricetiminutove celky s kratkou prestavkou. Hriste je pomerne dlouhe, odhadem melo tak 300 x 50 metru a branku tvori jen dva vedle sebe zarazene kuly. Po kazdem golu se meni strany tymu a skorujici tym rozehrava, takze je docela posobive pozorovat, jak hrac s mickem v ruce vystreli smerem k protejsi brance a v plnem trysku si nadhodi micek a odpali ho ze vzduchu.
Jeste nez zacala samotna hra prvniho dne festivalu, tak jsme meli moznost shlednout asi dvouhodinovy zahajovaci ceremonial, na kterem vystupovali ruzne oceneni “umelci” a mistni politicka smetanka se predhanela v proslovech. Ze jsme nebyli jedinni, ktere to nebavilo, bylo docela patrne z temer neslysitelneho potlesku, ktery se nesl vzduchem po kazdem dokoncenem proslovu. Za zminku snad stoji jen tanecni vystoupeni neznameho mladika a vydareny pevecky projev v podani skolaka z mistni zakladni skoly.
Vydrzeli jsme na tribunach i na druhy zapas toho dne, coz se vyplatilo, protoze tymy byly daleko vyrovnanejsi a navic divaci mnohem vic fandili a na hristi byla lepsi atmosfera. Divaku mohlo byt tak 2000 (z nich tak pocitam 8 zen). Zajimave bylo, ze vsichni kone jednoho z tymu byli o poznani nizsi nez ostatni. Nevim, jestli takovy mensi kun ma nejake prednosti (mozna se z nej lepe ovlada mic na zemi), ale rychlejsi rozhodne nebyl. Turnaj pokracuje jeste asi deset dnu a vitezny tym bude souperit v Sanduru o nejlepsi pozici v Severnich provinciich.
OA
