Mala sonda do perske kuchyne
Napadlo mne, ze by nektere z vas mohlo zajimat neco o perske kuchyni. Nejsem znalec jidla, ale zkusim vam priblizit, co si pod pojmem jidlo v Iranu clovek predstavi. Kuchyne je dost podobna turecke a syrske. Zakladem je chleba nebo ryze. Chleba (nun) si clovek muze dat v nekolika variantach, nekdy je lepsi, jindy horsi – dost zalezi na tom, jestli je cerstvy. Existuji ctyri hlavni druhy chleba, a to lavash, ktery se obvykle podava ke snidani a je velmi tenky a hodne veliky – castecne krupavy castecne mekky. Dalsim typem je barbari, slanejsi a nekdy pokryty sezamovymi seminky. Jine dva typy chleba se nejspis delaji z kynuteho testa a jsou sytejsi. Nazyvaji se sangak a taftun a podavaji se treba k polevce. Dalsi prilohou je zde ryze, ktera je hodne aromaticka a pestuje se v oblasti Kaspickeho more. Obycejne k ni clovek dostane maslo a vrsek kopecku ryze je obarven safranem. Asi nejlevnejsi a nejobvyklejsi jidlo ne fast foodoveho typu je chelo kebab. Chelo znamena ryze. Jidlo je to docela chutne, mlete jehneci na spizu, ktere se podava s grilovanymi rajcaty, ale kdyz si ho clovek da nekolikrat za sebou, tak se lehce zaji. K hlavnimu jidlu se casto podava polevka, vetsinou je jiz zahrnuta v cene. Casto je vodnata a plave v ni nejaka ta kroupa.
Nejlevnejsim jidlem chudych je jidlo z jehneciho, ktere se nazyva dizi nebo abgusht (doslova v prekladu voda maso). V predeslem prispevku o Tabrizu ho Ondra dost presne popasl, tak vyuziju jeho popis: “Je to jidlo, ktere vsichni popisuji jako nevabne vypadajici a netradicne chutnajici, nicmene pomerne dobre. Navic je to asi nejlevnejsi zpusob, jak se v Iranu najist, coz bylo take zajimave vzhledem k tomu, ze se nam Iran zatim zda drazsi, nez jsme si predstavovali. Je to varene jehneci maso vcetne tlusteho, smichane s cizrnou, rajcaty, bramborami a dalsimi ingrediencemi. Vse se to podava v takovem vysokem hlinikovem valci se zeleznym nastrojem na mackani – cele to trochu pripomina hmozdir. Clovek si jidlo ve valci nejprve rozmacka na kasi a potom vylije do misky. Tam prida chleba a ji lzici. Prikusuje se cibule. Jidlo ma vemi specificky zapach jehneciho, ktery rozhodne neni pro vsechny [rozhodne ne pro Kristynu]. Musel jsem se taky ze zacatku trochu premlouvat, ale po nekolika soustech si clovek trochu zvykne.” Asi jsem byl jediny z nas tri masozravcu, ktery si docela pochutnal.
V Jolfe jsme meli moznost ochutnat specialitu zereshk polo ba morq (kure na ryzi udelane ve stavnate omacce z dristalu – anglicke slovo barberry, ktere nevim co znamena, slovo dristal na me vyplivnul slovnik), ktere nam moc chutnalo.
V Rashtu jsme si doprali nase asi nejdrazsi jidlo (my tri masouzrouti), a to udajne asi nejdelikatnejsi iranske jidlo jmenem fesenjun - kure v omacce, ktera na prvni pohled vypadala jako UHO ze skolni jidelny, ale jeji soucasti je stava z granatoveho jablka, rozdrcene vlaske orechy, okra a kardamom, vse servirovane na pecenem kureti s ryzi. Z hladu jsme nejspis ocekavali plejadu barev a chuti, tak nas vysledek bohuzel docela zklamal. Tise jsme zavideli Tereze jeji mistni vegetarianskou specialitu mirza ghasemi - rozemlety lilek s cesnekem s volskym okem na vrchu.
Uz jsem asi vycerpal veskere kulinarske ”speciality”, ktere jsme meli moznost ochutnat. Jinak se nase strava sklada ze sendvicu, hamburgeru, proste levneho jidla na ulici. Snazime se chodit i na snidane, jejichz soucasti je vetsinou syr a chleba ruzne kvality.
Co je zde naprosto dokonale, jsou dzusy nebo mlecne shaky. Nejoblibenejsi je asi bananovy, ale ostruzinovy nebo melounovy take neni vubec spatny. Meloun je tady nejcasteji zlutozeleny - anglicky ho znam pod nazvem honey dew (= medova rosa, je opravdu uzasne sladky). Sladkosti jsou take prima, na nich si nejvic ujizdi Tereza a Kristyna. My s Ondrou spis prahneme po nejakem dobrem vychlazenem pivu. Maji tu take vybornou zmrzlinu. Hlavne ta safranova s kousky orisku nam moc chutnala. Dalsi dobrotu jsme objevili v Ardabilu, vynikajici halvu siyah (cernou halvu).
Denne vypijeme litry caje. Je silny, cerny, chutove vyborny. Iranci ho piji trosku jinak nez my. Misto aby si ho osladili cukrem a zamichali, tak nadrcene kostky cukru strci do ust a caj piji pres ne. Poctive trenujeme a docela se nam dari vypit caj pres jednu az dve kostky cukru, zalezi na jeho kvalite a pevnosti. Aby jim caj vychladl, casto ho liji do podsalku a teprve pak ho piji.
Pro vegetariany je to tady opravdu tezky. Tereza si k veceri casto dava jen suchou bagetu s majolkou, ci s rajcaty od Kristyny. Nekdy si holky vnitrky baget vymenuji, Tereza da Kristyne maso a Kristyna da Tereze rajce. Tereze se take nekdy prici jist s nama v jidelnach, ktere prilis zavaneji masem. Pry zatim nezhubla, ale varoval jsem ji, ze pokud jeji BMI (Body Mass Index) klesne pod unosnou mez, vnutim ji pod pohruzkou nasili ;-) bilkovinovou dietu. Kdyz tak pisu tenhle prispevek, tak si uvedomuju, jak malo fotime jidlo. Zkusime neco nafotit a nahrat na blog. Zatim se vsichni mejte.
OA
Qazvin
Do Qazvinu jsme prijeli v pondeli 30. 7. navecer. Ubytovali jsme se tentokrat v hotelu, jehoz zvlastnosti je, ze musi byt “kvuli uklizeni” prazdny a zamceny kazdy den od 9 do 16 hod, tj. v dobe nejvetsiho horka, kdy muze byt fajn dat si na pokoji siestu. Abychom vyhoveli tomuhle ustanoveni, vyrazili jsme dnes rano na obhlidku pametihodnosti, kterych tu je zrejme docela pozehnane. Jeste pred tim jsme si ale dali caj v zahradni cajovne vedle naseho hotelu. Pozval nas na nej sympaticky Iranec, ktery studoval sest let v Americe nejaky technicky obor, ale zrejme i kvuli rezimu se nakonec vratil k rodinne tradici a pestuje na farme pistacie, vlasske orechy, merunky a hroznove vino. Rikal, ze pred revoluci bylo rozhodne lepe a ze dnes je Iran “jedno velke vezeni”. Domluvili jsme si s nim spolecnou snidani i na zitrek, tak se mozna dozvime neco vic.
Po snidani jsme navstivili byvaly kralovsky palac Chehel Sotun s malym muzeem kaligrafie,
vetsi a velmi moderni Qazvin Museum, videli jsme – bohuzel jenom zvenku – starou podzemni cisternu [pry s dumyslnymi ochlazovacimi sachtami] a nekolik mesit
vcetne velke Patecni [dzameh masdzid]. Ocenili jsme zejmena k ni pridruzene verejne zachodky, jejichz existenci musime povazovat za vyhodu mesit oproti krestanskym kostelum.
K veceri jsme si dali vegetarianskou verzi bagety – byla naplnena falafelem, smazenymi cizrnovymi “karbanatky”. Bagety tu vubec obcas plni prekvapivym obsahem, napr. spagetami ci smesi brambor a kolecek salamu. Podvecer jsme pak travili v hotelu – vzhledem k tomu, ze se prihnala poradna bourka se slejvakem a vichrem [dest jsme tu proti ocekavani zazili uz nekolikrat - obcas i dost intenzivni, ale nikdy netrval dlouho], vysli jsme si vecer uz jenom na caj. Popijeli jsme ho spolecne se dvema Cechy, kteri byli ubytovani ve stejnem hotelu a kteri nam doporucili nektera mista - pochvalovali si napriklad vylet do pouste pobliz Kermanu. Asi se nechame inspirovat.
Dalsi den rano jsme vyrazili hledat stary mistni hamam jmenem Qadzar, ktery jsme meli doporuceny od sympataka z cajovny. Hamam byl sice zavreny, ale ochotny hlidac a zahradnik v jednom nam na nasi ponekud hotentotskou zadost [Ondrej jen ukazal mrizemi dovnitr a rekl "undza", tj. "tam"] odemkl a zavedl nas i dolu do samotnych lazni. Hamam je totiz typicky umisten v podzemi – sestava z vicera mistnosti s bazenky a kojemi pro odpocivani ci snad i masaze, propojenymi navzajem spoustou chodbicek.
Podzemni mistnosti jsou odvetravany a osvetlovany otvory ve stropnich klenbach a prave jen tyhle kupolovite klenby vycnivaji nad povrch zeme a jsou tedy videt zvenku. Qadzar jsou lazne stare asi tri stovky let a momentalne prochazeji rekonstrukci, takze se v nich mozna zase bude mozne koupat. Do nejakych fungujicich lazni se chystame a tesime – snad v nejakem vetsim meste.
Docela pekny byl take historicky dum bohateho quazvinskeho obchodnika Aminiha Hosseina z druhe poloviny 18. stoleti. Zvenku nenapadny, ale interier stal za to – drahe koberce, drevorezba, steny plne sklicek a zrcadel a ve skepe soukromy hamamek…
K
Cesta do Qazvinu – Ardabil, Rasht
Sobotu jsme stravili prevazne po autobusech – presunem do Ardabilu. Do prvniho autobusu z Kaleybaru do Aharu jsme se malem nedostali, protoze jsme nevedeli, ze je nutne koupit si predem listky. Nakonec se nad nami ale slitovali, i kdyz jsme se museli spokojit s cestovanim na odpadkovem kosi [Ondra] ci ve spacim prostoru pro ridice, kde to trochu smrdelo. Byli jsme vyhozeni za Aharem na vypadovce na Ardabil, kde jsme chvilku neuspesne stopovali, az jsme si nakonec stopli autobus do Meshginu, zhruba v polovine nasi cesty. Behem jizdy nas bavila asi desetileta, moc pekna holcicka, ktera na nas zkousela anglicka, ruska [byla z Baku, hlavniho mesta Azerbajdzanu, kde zrejme budou i dnes dost silne ruske vlivy] i perska slovicka a mela z nas velkou legraci.
Z Meshginu jsme pokracovali dalsim autobusem az do Ardabilu, kam jsme dorazili asi v sedm. Po ubytovani jsme si dali k veceri jakesi polevky ve specializovane polevkarne. Docela pripominaly nasi rajskou a koprovou, az na to, ze v nich byla taky treba cizrna a kroupy. Potom jsme vyrazili prohlednout si stare ardabilske mosty, krome pekneho mauzolea v podstate jedinou zdejsi pamatku. Nebylo to zadne velke terno, ale u reky bylo prijemne – i diky upravene promenade se stromy a nezbytnymi fontankami.
Nejvetsim zazitkem celeho dne byla ale navsteva maleho kramku, kde se prodavala jen proslavena mistni sladkost – cerna halva [halva siyah] – tepla medova dobrutka [o slozeni muzeme jen spekulovat, ale nejvic nam to pripominalo testo na pernicky]. Byla opravdu vyborna, a tak jsme si dalsi den koupili vetsi nasup i na cestu do Rashtu.
V nedeli dopoledne jsme si ale jeste prohledli mauzoleum seika Safioddina.
Bylo plne hrobek ruznych prislusniku jeho rodiny a k videni tu byla take kopie slavneho ardabilskeho koberce ze 16. stoleti [o rozmerech 10,7 x 5,34 metru a 30 milionech uzliku], jehoz original je v londynskem muzeu. Je zvlastni, ze ackoliv byl tkan primo pro mauzoleum, je o neco vetsi nez danna mistnost, a v rozich proto musi byt ponekud ohrnuty.
Oproti puvodnimu planu podivat se zblizka na Kaspik jsme z Ardabilu vyrazili rovnou do Rashtu. Autobus byl velice klimatizovany – zrejme pri tehle ceste se Ondra nastydl, takze ted odpociva a smrka na pokoji. Kdyz jsme z autobusu jiz za tmy vystoupili, ovanulo nas velmi vlhke teplo. Bylo znat, ze jsme z vysky tisic metru nad morem sjeli v podstate az na nulu [oficialni udaj je minus sest metru]. Rasht nas jinak moc neoslovil, jedinymi zajimavostmi zminovanymi v pruvodci ostatne byla radnice a jizdni socha pred ni. Z mistni posty jsme ale poslali deset pohledu do Evropy, Indie i Ameriky – asi za dvacet korun.
Dalsi fotky jsou k nalezeni pod odkazem “fotky z Iranu 3″.
K & T
Vlidne prijeti v Kaleybaru
Do Kaleybaru jsme dorazili pozde odpoledne, z celodenni cesty taxikem radne usmazeni a hladovi. Ubytovali jsme se proto co nejrychleji a vyrazili se poohlednout po nejake veceri. Vzhledem k tomu, ze jsme se netrefili na hlavni ulici [jako obvykle pojmenovanou Imam Khomeini Street], jsme nejakou dobu patrali marne – a jak tak patrame, zastavi u nas auto, z nej vykoukne sympaticka pani a pta se, co potrebujeme. A my na to, ze se jdeme naveceret, a jestli tedy nevi, kde by se to dalo provest. Jenze na takovouhle vec se tady clovek nemuze ptat jen tak, takova otazka muze mit dalekosahle dusledky… A taky ze ano – pani hned na to, at si tedy nasednem, ze se muzeme naveceret u nich doma. No… po chvili chabeho odporovani jsme to usmlouvali na sendvice, ktere manzel [ktery byl jeste s jejich dvema detmi v aute take] odbehl koupit do nedaleke sendvicarny, a s nimiz nas zahy odvezli do sve zahrady kousek za Kaleybarem.
Bylo to moc prijemne misto – bujna zelen a kvakani zab – ale bohuzel se zatim setmelo, takze jsme si ho moc neprohlizeli a radsi se hned venovali sendvicum a hovoru. Ukazalo se, ze pani se jmenuje Phuran a uci anglictinu na mistni [divci] stredni skole. Byla moc sympaticka a anglicky mluvila dost dobre – i kdyz ne az tak dobre, jak by nasinec cekal od ucitelky anglictiny [rikala, ze uci patnact let, ale ze jsme prvni, na kom si anglictinu muze v realu vyzkouset, ze ji dosud pouzivala jenom ve skole - tak tim se to asi vysvetluje...]. Jeji manzel je pro zmenu ucitelem perske literatury na mistni chlapecke a taktez sympaticky, deti Reza [asi dvanactilety kluk] a Ajsa [holcicka asi sestileta] poslusne a tiche. Kdyz jsme snedli sendvice, odvezli nas ze zahrady k sobe domu, kam uz mezitim dorazili dalsi pribuzni, asi aby si nas taky uzili. Byli to tri Phuraniny netere, zhruba v nasem veku, ktere vsechny umely alespon do nejake miry anglicky. Ze zacatku jsme se trochu ostychali [alespon takovy byl muj dojem - sedli jsme si na jejich krasny persky koberec v krasnem a obrovskem obyvaku do krouzku o prumeru asi tri metry], ale brzy jsme se uvolnili, krouzek vyrazne zmensili a bylo to moc prijemne. Popijeli jsme caj, jedli melouna, povidali si, odmitli nabidku k prespani [a vysprchovani] a nakonec byli – ovsem s pozvanim na dalsi den odpoledne -doprovozeni do hotelu. Museli jsme se smat, jak to nase hledani vecere dopadlo.
Druhy den jsme vstali v sedm hodin, protoze jsme meli naplanovany vyslap na hrad Kaley Babak, tycici se nad Kaleybarem, a chteli jsme se vyhnout nejvetsimu polednimu paraku. Ono uz v osm bylo pekne horko a Babak se tycil opravdu majestatne, tak nejak ve vetsi vysce, nez jsem si predstavovala. Kdyz jsme dosli z Kaleybaru k parkovisti a kempu, od nichz velka cast lidi vychazela [dalsi cast lidi se nechala vyvezt autem jeste vys], byli jsme uz poradne splaveni. Zauvazovali jsme tedy, zda nas ambiciozni plan ponekud nezmirnit a taky se cast cesty nesvezt – tuto variantu se mi nakonec podarilo prosadit, a tak jsme taxikem vyjeli do vyse polozene zakladny. Ale i tak to byl poradny vylet. Vrcholu jsme dosahli stejne jako skupina iranskych karatistu
ci take parta teheranskych socialistu,
s nimiz jsme se potkali na ceste dolu, a kteri se k nam jako k Cechum nadsene hlasili, tvrdili, ze jsou ateisti a “stejne jako my” vasnivi komunisti, na dukaz cehoz hromadne zapeli internacionalu.
Cesta dolu byla vubec dost zajimava – dolu proudily zpivajici davy – nekdo vzdycky zahalekal na cele udoli a jeho okoli se k nemu spontanne pridalo – nekdy to byly pisnicky opravdu pekny. Taky se vzhledem zen se udala znacna promena – satky byly uvazany znacne nedbale, nekde je dokonce nahradily pouhe kloboucky a obzvlaste divky z teheranskeho socialistickeho krouzku se dost rozsouply [a v improvizovane cajovne u upati kopce se snazili donutit Ondru, aby zatancoval, k cemuz ho {neuspesne} povzbuzovali skandovanim a potleskem].
Do Kaleybaru jsem se vratili kolem treti hodiny, tou dobou uz znacne ucaprtani. V hotelu jsme se osprchli, dali si slofika a pozdeji vyrazili za svymi prateli z predesleho dne. Byl to opravdu nezapomenutelny vecer – pritomny byly opet vsechny netere a navic i jejich maminka, Phuranina sestra. Nalada byla snad jeste vrelejsi, vzajemne jsme se vyptavali, jak to ci ono vypada v Iranu nebo v Cechach, jaky je tady nebo u nas zivot, jaci jsou lide, zvyky, co jime, delame ve volnem case, jake jsou zakony, politika, rodinny zivot, jak vypada svatba, jak se resi hadky mezi manzeli, a tak podobne skoro az do pulnoci. Taky nas s ohromnou peci vykrmovali – nejdriv spousta caje, sladkosti, slunecnicova seminka, potom vyborna vecere [ryze zapecena s brambory a kousky masa a podavana se spoustou bylinek z jejich zahradky, ktere tomuhle jednoduchemu jidlu dodaly opravdovy smrnc], no a nakonec znovu caj a kazdy povinne jablko, broskev a banan. Aby toho nebylo dost, dala nam s Terezou maminka-Phuran kazde jeden svuj satek.
Bylo pro nas zajimave zjistovat, co si takovahle vzdelana a zrejme pomerne moderne zijici rodina mysli o iranskych politickych pomerech, a tak jsme opatrne zabrousili na tema Ahmadinezad. Ukazalo se, ze ho volili a ze mu fandi – rikali o nem, ze je hrozne cestnej, ze podporuje chudy, a taky ocenovali, ze se neboji “postavit Bushovi”. Sami se nas zeptali, co si myslime o izraelsko-palestinskym konfliktu, ale po nasi mirne rozpacite odpovedi, ze na obouch stranach jsou vinici a ze obycejni lide si prejou mir jedni jako druzi, rozhovor na toto tema ponekud vysumel – zrejme to bylo uz moc citlive tema a oni stejne jako my nevedeli, co si muzou dovolit rict… S omezenimi vyplyvajicimi se statnim dohledem nad dodrzovanim “pravidel islamu” [ci toho, jak iransti duchovni islam interpretuji] zrejme nemaji vetsi problemy, i kdyz satelit maji pekne schovany na zahradce mezi keri a jedna z neteri si povzdechla, ze zeny tu maji mensi prava – napr. dcery dedi mene nez synove, zeny nemuzou ridit motorku, atd. Jinak ale rikali, ze policie jim zivot nekomplikuje a napr. se zahalovanim a s satky se stotoznuji jakozto se svou kulturou.
No, bylo to vazne uzasne, jenom me trochu mrzi, ze jsme se jim predstavili jako dva manzelske pary a museli si tudiz vymyslet, jakou jsme meli svatbu, jake jsme dostali dary a podobne, coz bylo dost trapne. Navic jsme se zpetne shodli, ze tihle by pravdu urcite unesli, je ale tezke odhadnout hned na zacatku, kam az se vztahy s tim kterym clovekem rozvinou a co si muzeme dovolit. Obecne je tady urcite lepsi tvrdit, ze cestujeme jako manzele, a kdyz bychom chteli delat vyjimky, vyvstava pak zase nebezpeci, ze kazdy z nas bude rikat neco jineho…
Po tehle navsteve jsem premyslela o tom, jak je dobre, ze tu jsme a poznavame Iran na vlastni kuzi. Zda se mi, ze jsem z medialni masirky u nas tak nejak nabyla dojmu, ze tu vubec nebudou normalni lide, a oni tu jsou [a zda se, ze ne jenom normalni, ale spis vyjimecne pratelsti], coz me dodneska trochu prekvapuje.
K.
Cesta podel brehu reky Aras
Ve stredu vecer (25.7.) jsme se dlouho nemohli dohodnout, jestli se do dalsiho mista nasi cetsy – Kaleybaru – premistime autobusem nebo jestli zvolime savari. Savari je iransky typ taxiku, jezdi se s nim na delsi vzdalenosti a clovek si muze najmout jen jedno misto (napr. pri ceste z Orumiyeh do Tabrizu coz bylo asi 140 km jsme platili i za typ sedadel – vepredu se platilo 45.000 rialu (asi 90 korun), zatimco vzadu, kde se sedi po trech a je to tudiz min pohodlne, stalo jedno misto jen 35.000 rialu). Tato cesta udolim podel hranicni reky Aras mela byt zajimavejsi, autobus jedouci jinou cestou pres Tabriz mel naopak tu vyhodu, ze byl nekolikrat levnejsi. Nakonec jsme se placli pres kapsu a zvolili variantu podel Arasu. Domluvili jsme si ridice (s luxusne vyhlizejicim autem s klimatizaci a velkym kufrem na nase bagly) a rano v osm vyrazili. Nas ridic byl sympaticky a umel i trochu anglicky. Po prvnich par kilometrech jsme zacali nadsene fotit okolni krajinu – vysoke okrove a cervene skaly a stavnate zelene udoli okolo reky.
Pak nas to preslo, protoze krajina byla stale stejne krasna a nafotili bysme tak takovych fotek sto. Fotit jsme ale nesmeli policejni stanice, vypadajici jako male stare cihlove pevnosti s kulatymi straznimi vezemi, ktere staly v pravidelnych intervalech okolo silnice na iranske strane brehu Arasu. Na protejsim brehu vedla jen zeleznice. Protejsi breh – to je stridave Azerbajdzan, Armenie (oblast Nahorniho Karabachu) a zase Azerbajdzan. Ostatne i v severozapadni casti Iranu, ve ktere zrovna jsme, jsou provincie Zapadni a Vychodni Azerbajdzan. Mistni lide sice mluvi persky, statnim jazykem Iranu, ale vetsinou je jejich materskym jazykem turectina.
Po asi ctyriceti kilometrech jizdy jsme projeli male zaprasene mestecko Norduz, kde lezi prechod mezi Iranem a Azerbajdzanem. Nedlouho pote byla nase prvni zastavka a to u hrobky ve vesnici Duzal. Hrobka je mala, ale ma zajimavou konstrukci – osmiuhelnikovou klenbu. Diky nasemu ochotnemu ridici jsme se dostali dokonce dovnitr. Dalsi zastavkou byl stary hamam (lazne) Kordasht, ktery prave prochazel rekonstrukci. Z venku stavba nevypadala nic moc, ale uvnitr to byla nadhera. Clovek si uplne predstavoval tryskajici prameny a jak to asi tenkrat muselo vypadat. Po rekonstrukci z nej bude snad hotel ci neco podobneho.
Puvodne nam ridic rikal, ze cesta bude trvat asi tri hodiny. Evidentne tuto cestu nikdy nejel, protoze cesta trvala cely den ;-) i kdyz v ni bylo hodne zastavek. Dalsi misto, ktere jsme navstivili, byla vesnicka Ushtebin, ktera lezela asi deset kilometru od hlavni cesty. Podle informaci z turisticke kancelare v Tabrizu to ma byt nove Masuleh (Masuleh je vesnice lezici v horach severne od Teheranu, oblibeny cil vyletniku, kteri se chteji trochu ochladit). Vesnici jsme nasli bez potizi. Lezela v prudkem svahu kopce a jeji obyvatele se urcite docela nachodi. Po zadnem turistovi ani vidu ani slechu. Jen nejaky oslik ci dite tu a tam. Vesnicka vypadala kouzelne – domky hranate, oplacane hlinou, modre okenice a dvere. Mezi domky se tahly uzke kamenne ulicky nebo schody, nad nekterymi z nich se plazily kere vina a vrhaly prijemny stin. Jenom obcas slapl clovek do oslince :-) Nektere zeny se pred nami schovavaly, u jednoho domu jsme vsak mohli nahlednout do kuchyne a vyfotit si zeny pri peceni chleba (zdejsi nan je jiny nez indicky, je tenoucky a hodne veliky, casto i krupavy). Kousek chleba jsme dostali na ochutnani.
Do Kaleybaru nam zbyvalo jeste asi dve a pul hodiny cesty. Ale uz bez zastavek. Bylo po poledni, my byli mirne ospali a v aute bylo nesnesitelne vedro. Pruvan z oken fungoval jako horky fen. Pozadali jsme ridice, aby pustil klimatizaci. Zacal nam vysvetlovat, ze mame malo benzinu a ze do cile nedojedeme, pokud ji pusti. Co se da delat. Po par kilometrech jsme zastavili u benzinky a nabrali plnou nadrz. Huraaa…bude chladek. Po dalsich urgencich klimatizaci na chvilku pustil, ale opet zacal vysvetlovat, ze Ahmadinedzad zavedl pro taxiky limit benzinu na mesic (tusim ze 800 litru) a ze by ho to vyslo draho… Klimatizaci nechal pustenou asi dvacet minut a pak jsme zase presli na horky fen. Jeho logika byla podivna, protoze na zastavkach u pramenu, kde jsme nabirali vodu a zustali treba patnact dvacet minut, zasadne nevypinal motor. Jemu vsak horko nebylo a ani se nepotil a tak nepovazoval klimatizaci za dulezitou. Kaleybar je nastesti docela vysoko a tak se s kazdym nastoupanym metrem zacalo ochlazovat. Radne prosoleni vlastnim potem jsme kolem pate odpoledne dojeli do Kaleybaru a ubytovali se po chvilce smlouvani v hotelu Araz.
T+O
Azerbajdzan
Hned na zacatku, aby nevnikaly zmatky, musim napsat, ze nebude rec o statu Azerbajdzan, nybrz o stejnojmenne provincii [jsou to vlastne dve provincie, totiz vychodni a zapdni cast] na severozapade Iranu. Budu se snazit popsat krajinu, kterou kolem sebe vidime a dodat tak jakysi rozsahly popisek k fotkam, ktere muzete videt po kliknuti na odkaz “Fotky z Iranu 1″ a predevsim “Fotky z Iranu 2″. Ilustrovat vedro obrazem jde ale dost spatne, tak se tady doctete, jak nam tu vlastne je.
Azerbajdzan je pomerne vysoko polozena oblast, rada mest se nachazi v nadmorske vysce kolem 1800 metru. Diky tomu je tu i ve vrcholicim lete pomerne snesitelne podnebi, ackoliv, i tady je pres poledene lepsi zalezt nekam do stinu – bud do postele na hotel, nebo treba na internet zaznamenat co se za posledni dny udalo. K veceru kolem seste sedme se pak zvedne vitr a ulice oziji privalem lidi. Kolem jedenacte uz jsou zase ale vsichni doma, protoze se pomerne brzy vstava. Slunce tu v devet uz vydatne pali, stiny jsou ale nastesti jeste dost dlouhe, aby se v nich clovek mohl skryt, a vzduch neni tak zhavy. Nejprijemneji je tak rano kolem seste, nebo jeste drive, coz pro nas znamena bolestne vstavani, pokud mame ambice toho ten den stihnout vic [napriklad kdyz jsme se drapali na Kalei Babak - viz vypraveni o Kaleybaru]. Pokud slunce nezakryji mraky, coz se nastesti uz dvakrat podarilo, je tak od dvanacti do ctyr vedro. ve kterem se nic poradneho delat neda. Mistni jsou ale samozrejme daleko odolnejsi a zacinam se bat, jak budeme snaset vedra v poustnim Yazdu nebo Kermanu. Zazili jsme tu jednu vecerni bourku, po ktere bylo temer chladno, ale to se tu pry stava tak dvakrat trikrat za leto.
Krajina je tu hornata,
se spoustou vysokych spicatych kopcu, casto bez jakehokoliv porostu. Pouze na jare, kdyz sleze snih a zeme ve vlhka a casteji prsi, se pry kopce zelenaji travou, kterou ale rychle sezerou stada ovci – a co zbude, letni slunce uplne vysusi. Ani tak to ale ani v lete neni mesicni krajina, protoze ji protina cela rada udoli, ve kterych tecou casto az necekane mohutne reky. Napriklad reka Aras, ktera tvori hranici mezi Iranem na jihu a Azerbajdznem a Armenii na severu, je dost velka a dost prudka i na raft. Problem je ale v tom, ze cele hranicni pasmo je pod bedlivym dohledem vsech tri stran a pro aktivitu pripadnych vodaku by tu asi vojaci nemeli prilis mnoho pochopeni. Ostatne nechvalne znamy Nahorni Karabach je jen nekolik desitek kilometru daleko a prestoze se na severnim brehu uz radu let nebojuje, napeti pretrvava. Mistni krajina mi prijde nad ocekavani plna vody a zelene. Videli jsme cela udoli zarostla lesy, rozsahle naplavy podel rek, kde jsou ovocne sady a mala policka. A i u silnice vysoko v horskych sedlech se tu a tam najde pramen, kde se lide zastavuji pro osvezeni. Ocekaval jsem peclive shranovani kazde drahocenne krupeje, ale voda tu tece jen tak volne, lide v ni myji auta, svoje rodinne perske koberce a kdyz ji nepotrebuji, nechaji ji tect dal, nemaji potrebu ji nikde zadrzovat. Zelena udoli tak tvori prikry kontrast k vyschlym kamenitym stranim a skalam nejruznejsich barev, ktere se z nich bez jakehokoliv prechodu strme zvedaji. S modrou oblohou nad tim vsim je to casto neuveritelna barevna kompozice. Jisteze jsou tu rozsahle oblasti, ktere jsou ted v lete puste, ale snad prave diky tomu ohromujici kontrastu, snad diky tomu, ze jsem ocekaval neco jineho, je celkovy dojem z azerbajdzanske krajiny velmi uteseny, zeleny a splouchajici vodou.
Cesta k armensko-iranskym hranicim
Dneska 25.7.2007 jsme meli brzkeho budicka. Vlak z Tabrizu do Jolfy mel jet v 6.15 rano. Jolfa je male mestecko asi 200 km na sever od Tabrizu, lezi na iransko-armenskych hranicich. Celkem bez problemu jsme se vykopali z postele v pet hodin a chytli si taxika na tabrizske nadrazi. Na nadrazi jsme dorazili s pulhodinovym predstihem a prekvapilo nas, ze tam skoro nikdo nebyl. Nastesti se nas ujal ochotny Iranec a uklidnoval nas, ze vlak prijede za deset minut. To opakoval nekolikrat a asi po hodine a pul cekani jsme konecne vyrazili. Musim rict, ze nadrazi v Tabrizu bylo nadherne, ciste jak nekde na letisti, mame se v Cesku co ucit. Konecne jsme nastoupili do vlaku a temer okamzite usnuli. Ve vlaku byla klimatizace, polstare..proste komfort. Cesta do Jolfy stala asi 25 korun na osobu. V Jolfe jsme se ubytovali v zadnim traktu restaurace, zatim nase nejlevnejsi ubytovani na cestach. Chvilku jsme odpocivali a na hotelu si domluvili taxika na cestu k armenskemu kostelu sv. Stepana, ktery lezi na brehu pohranicni reky Aras. Krajina byla nadherna, cervene skaly, okoli reky bylo syte zelene. Na nasi (iranske) strane vedla silnice, na azerbajdzanske strane zase zeleznice. Bohuzel po ceste neslo moc fotit, protoze vsude cihaji policejni hlidky s dalekohledy a zabavuji fotaky. Diky nasemu ridicovi se nam ale par fotek z cesty podarilo ilegalne udelat. Ridic umel velmi malo anglicky, ale domluvit se rukama nohama slo. Byl velmi ochotny a vypravel nam co vsechno je po ceste k videni a o sporech mezi Azerbajdzanem a Armenii. Jeli jsme okolo policejni stanice s hlidkovacimi vezemi. Na druhe strane neni pro turisty mozne se pohybovat. Bylo az k podivu, ze je mozne touto oblasti po iranskem brehu reky projizdet. kdyz se tady odehravalo tolik sporu, v letech 1989-1994 dokonce armensko-azerbajdzanska valka. Iranske strany se to ale nedotklo.
Po pul hodine cesty jsme konecne dorazili ke kostelu. Musim rict, ze je to nadherne misto v horach, kde by nebylo spatne stravit leta v rozjimani, pokud by chtel clovek utect od ruchu velkych mest. Nynejsi kostel je ze 14. stoleti, ma stat dokonce na zakladech puvodniho kostela z roku 62 n.l. Bylo to sobestacne misto s privodem vody a s vlastni zahradkou. Bohuzel ted kostel prochazi rekonstrukci, tak na fotografovani hlavni kaple a vnitrku to nebylo nic moc.
Prohlidli jsme si i byvale tridy, ted uz zrekonstruovane, jidelnu pro studenty – male mnichy, a male pokojicky. To, do ceho se tehdy veslo nekolik studentu, by nam dnes nestacilo ani jako miniturni dvojak v levnych hotelech. Jako uz u jinych pamatek bylo v kostele plno iranskych turistu – z nejakeho zvlastniho duvodu naprosta vetsina zen, hlavne mladych studentek, a take rodinky s detmi. Iranci si s sebou na vylety vsechno vozi a delaji si pred pamatkami pikniky. Casto jsme ale hlavni atrakci my… Cesta zpet probehla v klidu a za zvuku indickeho bollywoodu jsme si nafotili zakazany breh Arasu :) Bohuzel bezi tady internet prilis pomalu na nahrani fotek tak nekdy priste. Seznamili jsme se tady s pakistanskymi obchodniky takze si konecne clovek s nekym rozumi. Dneska nas ceka rozhodovani, jak pojedeme dal. Chceme k Babakovu hradu pobliz mesta Kaleybar. Jsou dve varianty, bud zpet pres Tabriz hromadnou dopravou nebo pres udoli reky Aras. Druha varianta je podstatne hezci, ale i drazsi…
O+T
